So, 27/01/2018 - 19:34
20

Deset hodin do zkázy Pompejí

Okamžiky těsně po milování. Gladiátor spočívá na nepohodlném lůžku, tisíckrát zkropeném semenem nespočetných návštěvníků nevěstince. K smrti vyčerpaný, ale šťastný Marcus mu s dojemnou důvěrou usnul v náručí. Flávus si povzdechne. Pocit sladkého uvolnění, který po sexu pravidelně přichází, pomalu střídá plíživá nejistota. Rozkoší zapuzení démoni opět vystrkují ohavné hlavy.

Jak snadno 'sem podlehl roztomilý štěněčí voddanosti édilova synka! S jakou úlevou 'sem kapituloval. Nemá smysl to svádět na víno. Selhal 'sem! Byla to chyba… nebo ne?

Pohled mu sklouzne k drobnému chlapci. Spí s hlavou položenou na Germánově široké hrudi, rukama i nohama ho ovíjí jako břečťan. Pevně, přepevně. Hlavně nepustit!

Bojíš se, že ti uteču?

Hoch tiše, ztrápeně zasténá. Zlý sen. Nebo možná vzpomínka na ještě horší skutečnost.

Kňučíš jako zatoulaný štěně! Štěňátko…

Dřív, než si to stihne uvědomit a zakázat, zaboří prsty do kaštanové hnědi Marcových vlasů a jemně, konejšivě ho pohladí. Chlapec ve spánku znovu vzdychne. Tentokrát jinak, spokojeně. Ještě těsněji se přitulí ke svému milenci. Gladiátor trpí, zmítán mezi pochybnostmi a podivným, dávno zapomenutým pocitem. Ten pocit se dravě rozpíná v prsou a hřeje víc, než polední slunce. Dal by se nazvat štěstím? To, co s mladým Pompejanem před chvílí prožili – propojení tak intenzivní, až to bolelo, až se jeden prolínal do druhého a čas i smrt přestali existovat a pozbyli svého smyslu…

Dost!

Gladiátor se opatrně vymaní z příliš těsného objetí spícího hocha. Marcus se schoulí do klubíčka, jako kdyby mu náhlá opuštěnost působila fyzickou bolest. Vzduch v malé komůrce se tetelí nesnesitelným horkem. Zhoustl čpavým pachem sexu a potu. Nejen oni sami jsou původci vtíravého odéru. Za léta provozu nevěstince se charakteristický zápach zažral hluboko do bílých zdí. Flávus zvedne ze země poloprázdnou amforu s vínem a vyjde úzkou chodbou na balkón. Má odtamtud dokonalý výhled na velkou část města. Nebe je pořád stejně temné. Není možné odhadnout zda je noc, či den. Plameny osaměle hořících požárů však dostatečně osvětlují děsivou scenérii. Není pochyb, Pompeje jsou definitivně ztraceny. Pobořené domy i mrtvá těla pokrývá silná vrstva popela a kamení. Kdyby zároveň nebyl v sázce gladiátorův život, mohl by být spokojený. Místo, které tolik nenávidí, které se stalo lhostejným svědkem jeho potupy i pádu, bude brzy vymazáno ze zemského povrchu.

Mám tu zasranou čest bejt svědkem konce týhle hnusný díry… a zdechnout spolu s ní!

Pořádně si přihne z amfory.

Trpký víno k trpký pravdě.

Pohled mu zabloudí ke kuželovité siluetě Vesuvu.

Nikdy by mě nenapadlo, že šampióna Pompejí zabije vobyčejnej, pitomej kopec! Smál bych se, kdyby to nebylo k nasrání! Bohové s náma hrajou zkurveně zvrhlý hry!

Až dosud chrlil výbuchem rozervaný kráter ohromující množství popela, pemzy a úlomků horniny. Mrak ve tvaru rozvětené pinie zakrýval celou oblohu. Nyní zhoustl a ztěžkl. Působí, jako kdyby se měl každým okamžikem zhroutit. Z hlubin hory tryskají k nebesům ohnivě rudé jazyky neviditelných draků. Strašlivé, a přesto působivé divadlo. Flávus od něj nedokáže odtrhnout zrak. Přitom si každou chvíli notně přihne z amfory. Pije a pije, až usne mezi dveřmi na balkón, umořený vyčerpáním i přemírou vína.

Spí a netuší, že se část mraku nad Vesuvem zhroutila a v podobě vlny vražedně horkých plynů se řítí na městečko Herculaneum, ležící na opačné straně sopky, než Pompeje. Nic netušící obyvatelé jsou vlivem obrovských teplot okamžitě mrtví. Jejich oblečení i měkké tkáně se vypaří, zůstanou jen pokroucené kostry. Bohové jim dopřáli milosrdně rychlou smrt. Na Pompejany čeká mnohem pomalejší, horší konec.


 

Čtyři hodiny do zkázy Pompejí

Flávus se probudí s bolavou hlavou a rozlámaným tělem. S námahou otevře popelem a plyny podrážděné oči. V ústech má sucho jako na poušti a jazyk se lepí podivnou pachutí.

Římani mě vodnaučili chlastat. Další důvod, abych jim přál jenom to nejhorší!

S klením se zvedne. Podlaha nevěstince se s ním zatočí, ale ustojí to. Prozatím. Promne si oči hřbetem ruky a ještě víc si tím vetře pod opuchlá víčka všudypřítomný popel. Pálí to. Nadává a potácí se po balkónu. Kopne do prázdné amfory. Širokoboká nádoba s něžně drobnými oušky se rozletí na tisíc střepů. V hukotu hory není zvuk této malé zkázy ničím víc, než tichým povzdechnutím. Konečně Germán otevře oči. Ocelově šedé duhovky pátrají prostorem. Něco je jinak. Pak mu to dojde – kamenný déšť ustal! Už žádná tichá smrt, snášející se z oblohy!

Skončilo to? Můžu doufat? Copak my se vopravdu zachráníme?!

V odpověď se mu pod chodidly rozechvěje podlaha. Nové, mnohem silnější zemětřesení. Důrazné varování bohů, aby na nic nečekal a rychle opustil umírající město. Poslechne. Proběhne chodbou, otevře dveře na venkovní schodiště. Zarazí se s nohou na prvním schodě.

Co štěně? Co s nim bude, když ho teď opustim? Chci, dokážu mít na rukou jeho nevinnou krev? Protože von umře, jestli ho tady nechám. Neunese moji zradu a vzdá to. Nechá se pohřbít spolu s timhle prokletým místem. Dokážu s tím vědomím žít? Jsem na to dost velká svině?

Nemusí nad odpovědí dlouho přemýšlet. Tentokrát už ne. Ramena mu poraženecky klesnou, když se obrátí zpátky do domu. Na prahu komůrky se zastaví. Hoch dosud spí. Na rtech mu pohrává mírný úsměv. Kdoví, co se odehrává za sklopenými víčky? Zdá se mu o jejich milování? Sní o lepším světě, kde jim smrt nedýchá na záda a budoucnost netone v černé nejistotě?

Flávus si povzdechne.

Za cenu krvavý vzpoury 'sem setřásl okovy Římanů a teď si dobrovolně nasazuju jiný, jenom pro tvoje štěněčí oči! Zešílel 'sem!

Láká ho chlapcův něžný, ve spánku uvolněný obličej, pootevřené rty, ještě trochu nateklé od líbání.

Chtěl bych tě ještě jednou vochutnat…

„Vstávej!“ zatřese s ním místo toho téměř surově. Musí být tvrdý. Hlavně sám k sobě. Aby přežili.

Zachvění víček jako třepotání motýlích křídel. Pohyb vějířků řas. Pod nimi se otvírá hloubka nejhřejivějšího odstínu hnědi. Na Marcově tváři vykvete šťastný úsměv. Úsměv, který vyvolal pohled na milencovu blízkou tvář. Jenže tohle není výzva k dalším něžným hrám.

„Odcházíme!“ poručí Germán stroze.

Úsměv odumře, jako třešňové květy spálené nečekaným mrazem.

„Zlobíš se na mě?“ hlesne nejistě chlapec.

„Odcházíme!“

„Provedl jsem něco? Jestli ano, tak…“

„Nezlobim se, jasný?!“

Zuřim! Jo, zuřim, ale sám na sebe. Tomu bys, štěně, nerozuměl. Pro tebe je všechno černobílý a k cíli existuje jenom ta nejpřímnější cesta. 'Seš ještě dítě…

„Zlobíš se!“ trvá umanutě na svém chlapec. Sedí na lůžku a nezdá se, že by hodlal Fláva poslechnout. „Co jsem udělal špatně?“ vzlykne se slzami na krajíčku.

Děti! Štěňata! Člověk by se z nich zbláznil!

Zoufalá doba žádá zoufalé činy. Gladiátor popadne Marcův obličej do dlaní a dlouze, důkladně ho políbí. Odpovědí mu je překvapený pohled malé sůvičky, záhy vystřídaný dychtivou spoluprací v souboji jazyků.

Po chvíli se Germán neochotně odtáhne. „Stačí ti to jako odpověď?“

„Zdaleka ne!“ zavrní hoch a celý zadýchaný se natáhne pro další polibek. Dlaň mu přitom zabloudí k milencovu penisu.

Flávus zatne čelisti, aby potupně nezasténal slastí. Horkost a pnutí v klíně se téměř nedá vydržet. Přesto couvne. Sevře Marcovo útlé zápěstí v ocelovém stisku. „Jdeme!“ přikáže a vleče hocha za sebou jako neposlušné štěně.

Bohužel, štěně má chuť si hrát. „Ještě bychom mohli…“

„Nemohli!“ ujistí ho příkře Germán. „Cejtíš, jak se třese země?“

Podlaha nevěstince nyní opravdu vibruje silněji než před pouhým okamžikem.

„To není nic nového,“ pronese otráveně Marcus. Je zklamaný, že ho gladiátor odmítl. Když konečně poznal kouzlo skutečného milování, nemůže se ho nabažit. Už se smířil s tím, že tady zemřou. Ta představa se zdá být překvapivě snesitelná, pokud bude smět své poslední chvíle prožít ve Flávově náruči.

Gladiátor otevře dveře ven a ukáže k běsnícímu Vesuvu. „Co vidíš?“

„Naši smrt?“

„Tak jinak – co nevidíš?“

Marcus pokrčí bezradně rameny.

„Kameny…“ napoví mu Germán, „už nepadaj.“

„Znamená to…“ zlomí se chlapci hlas náhlou vlnou naděje, „znamená to, že jsme zachráněni?“

Gladiátor zavrtí hlavou. „Znamená to, že 'sme ještě ve větších sračkách než předtim a bohové nám dávaj poslední šanci se zachránit. Možná. Nebo si s náma prostě jenom hrajou, jako když haranti trhaj mouchám křídla! Já to nehodlám zjišťovat! Odcházíme! Teď hned!“

Tentokrát se chlapec nebrání. Poslušně následuje svého milence ze dveří. Ramenatá silueta – o mnoho víc toho z Fláva nevidí – orámovaná ohnivými jazyky plamenů, šlehajícími z bortících se domů. Děsivý obraz zkázy. Zmaru. Hoch vztáhne ruku. Bázlivě, jako malé dítě. Dotkne se gladiátorovi potem zvlhlé tuniky. Křečovitě ji sevře v poraněných prstech.

Jsi má jediná, poslední jistota ve chvíli, kdy svět kolem nás zešílel.

Germán na něj přes rameno vrhne krátký, nečitelný pohled. Mlčí. Společně scházejí z příkrých schodů. Marcus se ještě obrátí k jejich dočasnému úkrytu. Jednou… naposledy… já nezapomenu.

Jak je možné prožít v nejhorší době ty nejkrásnější okamžiky? Bohové mi dali neskutečný dar. Pokud nyní zemřu, opustím tento svět šťastný. Jenže já nechci zemřít! Teď poprvé chci skutečně žít!

První krok ve vysoké vrstvě pemzy a kamenů vrátí édilova syna do kruté reality. Nohy mu sklouznou, zaboří se téměř po boky. Flávus na tom není o mnoho lépe.

„Kudy?“ křikne Germán na chlapce, aby přehlušil temný hukot hory, bolestivě rezonující v ušních bubíncích.

Nevěstinec stojí na křižovatce dvou ulic. Marcus bez váhání ukáže na tu ubíhající vlevo. Tam, tím směrem je Nucerijská brána a snad… možná… i jejich záchrana. S námahou se derou vpřed. Urputně. Tvrdohlavě. Každý krok je vykoupen nesmírným úsilím. Pomáhají si rukama. Mezi rozedranými prsty drtí nic nevážící pemzu. Značkují její pórovitý povrch vlastní krví. Na ulici jsou téměř sami. Pouze pár dalších zoufalců se umanutě prodírá s nimi. Většina obyvatel Pompejí prchla, dokud to ještě šlo. Ostatní se skrývají v domech, jejichž střechy jsou dosud schopné udržet tíhu kamení. A nebo taky ne. Tolik lidí už zemřelo pod troskami vlastních domovů…

Mami… kdybych zůstal s tebou a poslechl otce, už nejsem mezi živými. Sice bych se netřásl vyčerpáním a neochromoval by mne strach ze smrti – ale zároveň bych nikdy nepoznal opojnou sladkost skutečného milování. Smrt by mne ochudila o tu nejcennější zkušenost. O opětovanou lásku. Za něco takového přece stojí trpět! Stojí za to bojovat do posledního dechu!

„Ještě vydrž, štěně!“ usměje se na něj Flávus povzbudivě. „Teď musíme zatnout zuby a jít dál!“

Sám je na pokraji sil. Mohutné svaly na pažích se mu nekontrolovatelně třesou. Široký hrudník se prudce zdvíhá splašeným dechem.

„Já to vydržím!“ vyhrkne Marcus odhodlaně.

Vydržím cokoli, jen když ty budeš se mnou! Vytrvám pro tu bláhovou naději, že se na mne znovu podíváš tak, jako když jsme byli jedním tělem…

Flávus se dívá. Nedokáže odtrhnout zrak od hocha ozářeného plameny hořících domů a žasne.

Kde se v tom křehkym tělíčku bere síla nevzdat to? Odkud vyvěrá, když já sám už začínám pochybovat?

Srdce. To je to místo, ve kterém dříme obrovská síla. Síla, která obrací proud divokých řek a na prach rozbíjí skály. Rozum se pod tlakem nevyvratitelných argumentů často vzdá. Kapituluje v bezvýchodné situaci. Pouze srdce v sobě všemu navzdory živí bláhový, a přesto nejmocnější cit. Naději. Lidská naděje dokáže nemožné. Má moc tvořit zázraky. Vítězí i v předem prohraných bitvách.

Naděje je to poslední, co jim v šílenství běsnící sopky ještě zbývá. Marcus ji v sobě přiživuje každým Germánovým pohledem. Každým dotykem jeho mocných paží, které chlapce podpírají a nutí jít dál. Vpřed. Stále dopředu, dokud zbývají síly. Až tělo klesne vyčerpáním, budou se třeba plazit, ale nevzdají se. Muž a chlapec. Směšně maličcí oproti ničivé síle zuřící sopky, a přesto tak velicí ve své odvaze a nezlomné vůli vzpeřít se nepřízni osudu.

„Nucerijská brána!“ vzlykne Marcus úlevou, tváří v tvář tunelovité klenbě v pompejských hradbách. „Dokázali jsme to!“

„Ještě neni konec, štěně! Musíme dál! Pryč z města! Co nejdál vod Vesuvu!“

„Já vím…“ šeptá vyčerpaně chlapec. „Zvládnu to… musím!“

Gladiátor beze slova uchopí jeho drobnou dlaň a vede ho dál, ven z Pompejí. Dokud jim ještě zbývají síly. Dokud ještě mají čas.

Silnice, táhnoucí se k městečku Nucerii jako šedý had, je zcela pohřbená pod vrstvou popela a kamení. Na rozdíl od stísněného prostoru uvnitř hradeb má tady sopečný materiál dostatek místa, rozprostřít se po polích a zemědělských usedlostech. Vrstva pod nohama není zdaleka tak silná. Chůze přestává být bojem o každý krok. Fláva s Marcem uvítá nekropole, nacházející se hned za bránou. Království mrtvých se táhne několik mil podél cesty. Monumentální hrobky i nenápadné výklenky, ukrývající v sobě nádoby se zpopelněnými nebožtíky. Bohatí i chudáci sní bok po boku svůj věčný sen. Memento mori… vzpomeň na smrt… Jak by na ni mohli zapomenout, sami jen pouhý krok od její široce rozevřené náruče?

Z průčelí velké hrobky sleduje Marca do kamene vytesaná tvář starší ženy. Je zahalená v dlouhém rouchu. Závoj jí zakrývá hlavu, ozdobenou složitým účesem. Oči sochy… ty oči vědí všechno. O marnosti lidského pachtění za slávou a majetkem, o konci, před nímž nikdo neuteče. Chlapec se zachvěje. Silněji stiskne gladiátorovu dlaň.

Ještě jsme neprohráli! Pořád máme naději!

Ruku v ruce se potácejí dál. Pryč z mrtvého města, vstříc temnotě před nimi.


 

Poslední okamžiky Pompejí

Podivné svítání nad Neapolským zálivem. Zbloudilé paprsky slunce nesměle rozžíhají neprostupnou tmu. Jsou jako rozpletené provázky ohnivého biče, které jen občas olíznou černočerný hřbet vzdálené oblohy. Je jich příliš málo, aby dokázaly přinést světlo na spustošenou zemi. Mrak nad Vesuvem ztěžkl těhotenstvím zkázy. Náhle, nečekaně se zhroutí zpátky k rozervanému kráteru. Jako šedý had protkaný záblesky rudé se ohromnou rychlostí žene dolů po úbočí sopky. Má jediný cíl – Pompeje. Řeka horkých plynů a popela se převalý přes městské hradby a neurvale si probíjí cestu ulicemi.

Marcus s Flávem stojí několik mil za městem. Tam je zastihne první ze série smrtonosných vln. Dál už je zkrvavená chodidla nedonesla. Čas i sami bohové jsou proti nim.

Marcus vzlykne. Očima tonoucíma v slzách se vpíjí do strašlivé podoby své smrti. Je jako myška, hypnotizovaná pohledem kobry. Za okamžik pocítí i její prudký jed. „Nechci umřít!“ zasténá chlapec tváří v tvář nevyhnutelnému.

„Neboj se, štěně, 'sem tady s tebou!“ uchopí gladiátor hochovu hrůzou bledou tvář do zdrsnělých dlaní. Poutá vyděšené, sametově hnědé oči klidem a odhodláním šedých duhovek. „Nedívej se tam!“ zašeptá. A pak, přemožen citem tak silným, že ho hrozí roztrhat na tisíc kousíčků, vykřikne do hřmotu valícího se oblaku: „Miluju tě, štěně! Při všech zasranej bozích, já tě miluju!“

Jejich rty splynou v polibku. Posledním… ?

Dodatek autora: 

Moji milí čtenáři, odložte kapesníky i hole:))) Tohle NENÍ poslední díl a naděje umírá poslední.

5
Vaše hodnocení: Žádné Průměrné hodnocení: 5 (hlasů: 32)
Detailní hodnocení není k dispozici.
Hodnocení:
4.9/5
- Komentářů: 33
Život prostě není fér. Jo, já vím. Nevypadám jako někdo, kdo by měl právě tohle...
Hodnocení:
4.8/5
- Komentářů: 4
Vzpomínky se mi vracely bolestně a pomalu. Alkohol toho posral víc, než jsem...
Hodnocení:
4.8/5
- Komentářů: 2
Itachi Kaage: Obětování se pro někoho, jehož vůbec neznám… tak se cítím....
Hodnocení:
4.9/5
- Komentářů: 14
V objímání záchodové mísy, s vlasy staženými čelenkou, jsem už přeborník, čistě...