Út, 19/12/2017 - 12:02
16

Známý obličej svítí v šílenství kolem jako maják v bouři. Záchytný bod, k němuž se všechno upírá. Mica! Jak by si ho Marcus mohl splést? Dětsky malé tělíčko s příliš krátkými končetinami a velkou hlavou, musí patřit jedině drzému zlodějíčkovi a zároveň nejlepšímu příteli édilova syna. Divné je, že liliput neutíká spolu s ostatními. Klečí na zemi, což ho činí ještě nepatrnějším a kudrnatou hlavu má hustě poprášenou popelem. Připomíná maličkého, shrbeného starce. Jako zázrakem ho dosud nezasáhl žádný z vražedných kamenů, pršících z temného nebe. Ale je to opravdu zázrak, nebo jen prodloužená agonie umírání? Nebyli nakonec bohy požehnáni ti, kteří zemřeli rychle? Co bude dál s Pompejany, jejichž město se mění v mrtvou krajinu tolik podobnou biblickému peklu?

„Mico!“ volá Marcus do řevu běsnící hory a křiku lidí. Mrňous se ani nepohne. Dál se sklání k předmětu na zemi. Vypadá to jako hromada hadrů, jenže hadry to nejsou. Je to člověk. Možná zraněný, možná mrtvý. Marcovi se zatají dech, když pozná Decii, zlodějíčkovu milenku se závratně dlouhýma nohama a s nevyléčitelnou láskou k mužskému pokolení. Leží na zádech mezi troskami zborceného domu. Marcus tu v prach rozmetanou stavbu dokonce může identifikovat. Je to krčma „U oškubané husy“, ta nejhorší špeluňka ve městě. Odjakživa se v ní scházela podezřelá společnost. Hráči v kostky, zloději a pouliční holky byli ještě tou lepší sortou. Pokud chtěl někdo sprovodit ze světa soka v lásce, nebo konkurenta v podnikání a sám na to neměl žaludek, zamířil právě sem. V téhle hospodě se vždycky našlo dost podezřelých zjevů, kteří za příslušný obnos podřízli bez váhání krk komukoli.

Zlodějíček Mica býval v téhle díře častým hostem. Decie samozřejmě taky. Žádný div, že se chtěli schovat právě tady. Dívce se tenhle úkryt ošklivě nevyplatil. Je špinavá a zkrvavená, ale to je to nejmenší. Štíhlé, snědé nohy, které na ní vždycky bývaly tím nejkrásnějším, jsou od poloviny stehen dolů zavaleny kameny zapasovanými pod zborcenými trámy. Zrychleně dýchá. Oči má zavřené, ale v zaprášeném obličeji se jí zračí všechno prožívané utrpení. Ta samá bolest se zrcadlově odráží v uplakané tváři liliputa.

„Mico,“ osloví ho Marcus něžně. Musí mu položit ruku na rameno, aby malý mužík konečně vzhlédl. Tmavé oči, které obvykle jiskřily sžíravým humorem a chutí do života, se nyní zdají být prázdné jako skleněné kuličky. Ale ne, nějaký cit se v nich přece zaleskne. Divoké odhodlání chránit to, co už snad ani zachráněno být nemůže. Mica pohlédne na dva muže v gladiátorských helmách a v dětsky drobné ruce se mu jako kouzlem objeví nůž.

Mladý Popidius si rychle nadzdvihne přilbu dřív, než dojde k nejhoršímu. „Neblázni! To jsem přece já, Marcus!“

„Marcus…“ hlesne bezbarvě zlodějíček. „Tak ty žiješ… to je… dobře.“

Radosti v tom prohlášení není ani kapka a édilův syn by se možná i urazil kdyby nevěděl, jaká bolest tíží velké srdce jeho maličkého přítele.

„Pomozte jí,“ zaprosí liliput. Hledí na ně s vroucí nadějí, jako kdyby jim spolu s normální výškou byla propůjčena i síla Titánů. „Já… zkoušel 'sem z toho Decii dostat sám, ale nedokážu to.“ Sklopí zoufalý, pokořený pohled ke svým dlaním, které má do krve sedřené stejně jako Marcus.

Édilův syn se bez váhání opře do jednoho ze vzpříčených trámů a pořádně zabere. Nic. Heká námahou a Mica se lopotí po jeho boku, ale ani tak s troskami nehnou. Je to stejné, jako kdyby se dva mravenečci pokoušeli odvalit padlý strom. Gladiátor chvíli pozoruje jejich marné snažení. Ruce má založené na prsou a snad by si neodpustil kousavou poznámku, kdyby je tolik netlačil čas. To je taky jediný důvod, proč se k nim nakonec přidá se šťavnatou nadávkou na vyprahlých rtech. Bohužel, ani jeho býčí síla nedokáže s trámem pohnout.

„Nechte toho, pitomci!“ zachrčí jim do zad hlas silně podbarvený bolestí.

Všichni tři se jako na povel obrátí. Z prachu země je sledují hnědé oči mandlového tvaru. Decie nikdy nevynikala klasickou krásou, kterou tak rádi opěvují básníci a malíři ve svých dílech. Má až příliš protáhlý obličej a trochu křivé zuby, ale jiskra v ní, stejně jako její vyzývavá smyslnost, dokázaly zaujmout nejednoho muže. Nutno dodat, že ona jejich přízeň málokdy odmítala. To ovšem Mica nechce vědět. Pro něj zůstává dlouhonohá Pompejanka symbolem ženské dokonalosti a nikdy ho nepřestane udivovat, že si žena jako ona začala právě s ním. S mrňousem bez peněz a bez původu. Se skřetem s velmi nejistou budoucností. Jak by ji za tohle mohl nemilovat?

„Vydrž, Decie,“ poklekne vedle své nestálé lásky a něžně jí stiskne ochablou dlaň, „za chvíli tě z toho dostaneme! Budeš v pořádku!“

„Ale hovno,“ procedí dívka přes bolestí zaťaté zuby. „Nemusíš mi lhát. Jsem snad ňáká husička s vydlabanym mozkem? Vim dobře, že z tohodle průseru se živá nedostanu!“

„Ta holka má pravdu,“ zavrčí gladiátor, drapne Marca za paži a nekompromisně ho odtáhne stranou. „Je nejvyšší čas vypadnout. Tady jenom ztrácíme čas.“

„To snad nemyslíš vážně?!“ zaútočí na něj édilův syn rozčíleným šepotem. „Chceš je tady nechat? Vždyť je to můj nejlepší přítel a ona je těhotná! Těhotná! Rozumíš?! Jsme jejich jediná naděje!“

„Vona už žádnou naději nemá, pochop to konečně! Pod těma trámama bude mít nohy rozdrcený na kaši. I když ji nějakym zázrakem vosvobodíme, stejně je s ní konec!“

„Jak o Decii můžeš mluvit, jako by už byla mrtvá?!“ zděsí se chlapec.

„Hele, štěně, mně je tý holky taky líto, ale vona už mrtvá je, i když 'eště dejchá. My na tom budeme za chvíli stejně, jestli rychle nevypadnem!“

Marcus by se chtěl hádat. Rád by se rozčiloval nad Germánovou krutostí jenže moc dobře ví, že má gladiátor pravdu. Pohled mu zalétne k Micovi, sklánějícímu se nad uvězněnou dívkou. „Mám ho tady jen tak nechat?“ zašeptá zdrceně.

Flávus pokrčí širokými rameny. „Ať jde třeba s náma, jestli nám bude na těch krátkejch nohách stačit. Hlavně, ať se rozhodne rychle.“

„To neudělá,“ pronese přesvědčeně édilův syn. „Nikdy Decii neopustí.“ Stejně, jako bych tě v takové situaci neopustil já.

„Jeho volba. Já kvůli němu zdechnout nehodlám!“ zavrčí Germán a popadne Marca rázně za paži.

„Počkej ještě!“ vykroutí se mu chlapec. „Musím se s ním rozloučit.“ Musím se ho zeptat a ujistit se, že s námi skutečně nepůjde, jinak si to budu do smrti vyčítat. Což ovšem v téhle situaci nemusí být nijak dlouhá doba.

Mica samozřejmě nechce o ničem takovém ani slyšet, ovšem Decie je jiného názoru. „Koukej vodsaď vypadnout, pitomče!“ syčí na něj s hranou zlostí, jíž se marně snaží zakrýt narůstající strach z nevyhnutelného. „Stejně mi nejseš k ničemu! Padej, ať už se nemusim dívat na ten tvůj ubulenej ksicht!“

„Víš dobře, že vás tady nenechám,“ nedá se Mica zastrašit. Zná svoje děvče a už dávno pochopil, že nadávkami často maskuje city zcela opačné. „Neopustim vás. Tebe, ani to maličký. Co bych to byl za tátu?“

Kdo říká, že seš táta právě ty? Víš, kolik chlapů v poslední době prošlo mojí postelí? Celej život se chovám jako kurva! To jenom ty ve mně vidíš světici! Tohle všechno by Decie mohla na svého věrného liliputa vykřičet, ale neudělá to. Proč? Protože některé rány se nikdy nezajizvý a s krutou pravdou se těžko žije a ještě hůř umírá. Místo toho pohlédne se slzami v očích na mladého Popidia. „Vodveďte ho, prosím! Vezměte toho pitomce do bezpečí!“

„Mico, měj rozum…“ osloví Marcus opatrně přítele i když ví, že je to marné.

Kampak na lásku s rozumem! „Nikam nejdu! Mám tady rodinu! Jestli musíme umřít, tak ať nás Charon převeze přes Styx stejnou lodí!“

„Ty zatracenej, tvrdohlavej vosle!“ šeptá krvavými ústy Decie, ale v očích se jí zračí úleva. Zaboří prsty do hustých kudrn svého milence a něžně za ně zatahá. Druhá ruka jí nevědomky sklouzne na mírně vyklenuté bříško. Tam, kde se zatím v bezpečí choulí její nenarozené dítě. Když zjistila, že je těhotná, neměla z toho žádnou radost. O holku s pupkem chlapi nestojí a ona si tak ráda užívala všech radostí života. Teď by dala cokoli za to, kdyby mohla to malé vidět vyrůstat. Aby jí jednou řeklo to kouzelné slovíčko – mámo… „Máš pravdu,“ promluví se smířeným úsměvem k Micovi, „jsme rodina. Ty, já a naše dítě.“

Marcovi vhrknou do očí nechtěné slzy. Jak by se jim zrovna on mohl ubránit? Pokud vyvázne z Pompejí živ, nikdy na tuhle chvíli nezapomene… a nikdy si neodpustí, že tady ty dva zanechal jisté smrti.

„Jdi už, Marcu a nic si nevyčítej,“ otočí se liliput s podivně klidným výrazem na mladého Popidia. Zdá se být smířený se svým neradostným osudem. Vždyť mohl dopadnout i hůř, než opustit tenhle svět po boku milované ženy. „Popadni toho svýho šampióna a zdrhejte co nejdál vodsaď! Ať bohové vedou vaše kroky! Byl 'si dobrej kámoš… no tak, už běž!“

Chlapec s sebou škubne jako zasažený bičem. Mica je pro svou lásku ochotný obětovat život a já tu Fláva zdržuji a vystavuji ho smrtelnému nebezpečí! Na co ještě čekám?! Tolik jsem pro něj obětoval… domov, maminku a teď i jediného přítele. Pro mě už není cesty zpátky! Jsem se svým milým svázán poutem nejsilnějším… ať už se mu to líbí, nebo ne!

Tentokrát je to on, kdo popadne překvapeného gladiátora za ruku a vleče ho pryč.

Germán ho ze sebe po pár krocích setřese. „Co tě kouslo, štěně?!“

„Nechci, aby… aby se ti něco stalo,“ pronese Marcus, tonoucí v rozpacích. Představa Fláva v podobné situaci, v níž viděl nešťastnou Decii, ho děsí.

„Copak? Chceš mě snad chránit, nebo co?“ ozve se výsměšně zpod helmy.

„Když to bude potřeba…“

„Tak to abych doufal, že k tomu nedojde. Takový tintítko jako ty, by vodfouknul silnější vítr,“ vychrlí na něj zdánlivě lhostejně gladiátor. Je to divný, ale ve skutečnosti se mi ta jeho starostlivost docela zamlouvá. Sice je přitom ukňouranej jako ženská… i když… ženský tam u nás bejvaj kolikrát drsnější než chlapi, ale Římani 'sou holt jiná ráce. Je to zvláštně hezkej pocit, když se vo vás někdo bojí. Když víte, že mu na vás tolik záleží. Nic z toho by Flávus samozřejmě nikdy nahlas nepřiznal. Ani kdyby ho mučili. Místo toho se na Marca drsně oboří: „Už dost keců, štěně! Ukaž mi, kudy se 'de k Nucerijský bráně, než nás to zasraný kamení zasype až po krk!“


 

Cesta k bráně je ještě dlouhá a jde se čím dál tím hůř. Znavené nohy odmítají poslušnost a popelem prosycený vzduch se těžko dýchá. Marcus má už hodnou chvíli pouze jedno jediné přání – schoulit se na podestýlce z kamenů a spát. Spát a už se nikdy nevzbudit. Uniknout bolesti vyčerpaného těla a utrpení truchlící duše. Navíc se začíná urputně ozývat hlad a co je ještě mnohem horší, také žízeň. Jazyk se lepí na vyprahlé patro a každá drahocenná slina má příchuť popela. Léto je v plném proudu a navíc se od Vesuvu šíří nesnesitelné horko. Jak dlouho se dá v tomhle nedýchatelnu vydržet bez vody? Marcus si už teď připadá vysušený jako treska. Dokonce už mu došly i slzy. Zbyly po nich jen slané cestičky ve špinavém obličeji.

Navzdory zoufalé situaci se rozesměje, když na nejbližší bílé zdi spatří rudě svítící nápis, propagující jeho otce do příštích voleb: Pekař Popidius prosí, aby byl do funkce duumvira zvolen ctihodný Lucius Popidius Secundus. Je to nepřekonatelný pořadatel her a ctihodný člověk.

Proč se Marcus směje? Protože „ctihodný člověk“ právě leží pohřbený pod troskami svého domu a sen stát se duumvirem, vysokým městským úředníkem, se mu nikdy nesplní. Ten sen, jemuž ve své chorobné ctižádostivosti všechno podřídil a neváhal mu obětovat cokoli, včetně štěstí své vlastní rodiny. Ne, Marcův smích není ani trochu veselý, ale slzy už mu zkrátka došly.

Pekař Popidius je édilův bývalý otrok. Když byl za své věrné služby před několika lety propuštěn, získal spolu se svobodou i rodové jméno svého pána. Tak to bylo zvykem. Tato pocta však k mnohému zavazovala. Nejen, že byl pekař svému patronovi doživotně povinován úctou a určitou poslušností, ale zároveň se očekávalo, že bude všemožně podporovat jeho zájmy. Samozřejmě i při volbách.

Podobných nápisů je plné město. Ten a ten bude volit toho a toho, protože… bla, bla, bla. Psané vzkazy se ovšem netýkají jenom voleb. Najdou se tu i reklamy vychvalující rozličné zboží, stejně jako nadávky, kletby či horoucí vyznání lásky. Písmenka zdobí téměř každou zeď v Pompejích a místní už si bez nich nedovedou svoje město představit.

„Čemu se směješ?“ zavrčí podezíravě Flávus. Snad si myslí, že se mladík dočista zbláznil. Možná ani není tak daleko od pravdy.

Marcus jen mávne rukou a plahočí se dál. Je příliš unavený na jakákoli slova. Je unavený i na to, aby mu ještě záleželo na vlastním životě. Jediné, co je v tuhle chvíli důležité, to, co ho sveřepě žene dál, je strach o milého. Obava o plavovlasého gladiátora dává smysl všem těm zbytečným, vysilujícím úkonům jako je například ten, přimět zkrvavené nohy učinit další, bolestivý krok.

Možná na sebe pohrdáním k daru života přivolal hněv bohů… snad to je jen obyčejná smůla… ať tak či tak, spadne z temného nebe obrovskou rychlostí jeden z větších kamenů a zasáhne Marca přímo do hlavy. Tu mu naštěstí chrání gladiátorská přilba. Přesto je náraz tak silný, že helmu znatelně promáčkne a chlapce omráčí.

Germán překvapeně zírá na svého průvodce, který se náhle sesunul k zemi. Je jako loutka, jíž někdo přestřihl vodící provázky. Naštěstí se Flávus rychle vzpamatuje. Poklekne k bezvládnému chlapci a přiloží mu ucho k hrudi, skryté pod zaprášenou a potrhanou tunikou. Oddechne si. Srdce mladého muže bije silně a v pravidelném rytmu. Tentokrát se gladiátor nerozmýšlí, zda édilova syna opustit a ušetřit si tak spoustu potíží. Jedním rázným pohybem silných paží si ho přehodí přes levé rameno. I se svým závažím se vydá na těžkopádný pochod směrem, kde matně tuší Nucerijskou bránu.

Ačkoli Flávus prošel v gladiátorské škole velmi tvrdým výcvikem, který ho zocelil víc než ostřílené veterány římských legií, je pro něj současná situace nad jeho síly. Marcus je štíhlý jako mladá břízka, ale vláčet ho na zádech závějemi pemzy a kamenů se dlouho nedá. Germán se pod téměř uzavřenou helmou potí a sípe jako dušná herka. Navíc sotva projde několik křižovatek ulic zjistí, že se beznadějně ztratil. V daleké domovině, v jejích neprostupných lesích, ho prostorová orientace nikdy nezradila. V tomhle velkém městě, ve tmě a rámusu šílící hory, si připadá jako slepý. Snaží se následovat prchající, nebo spíš ploužící se dav, ale bez Marcovi znalosti zkratek a skrytých průchodů brzy uvízne v zácpě. Zlost se v něm převaluje jako žhavá láva. O to víc, když už po několikáté zaznamená, že kameny hustě pršící z nebes bubnují do obnažených zad jeho bezmocného nákladu.

Jestli tady budu 'eště chvíli takhle pitomě postávat, skončí kluk s polámanejma žebrama, nebo i hůř! Do prdele! Nejspíš budu muset někam zalízt, jako jezevec do nory. Aspoň na chvíli, než se ta kamenná sračka vyprší! Jenže kam? Kde se v tomdle prokletým městě 'eště můžeme schovat?

Očima ukrytýma za mřížovými průzory helmy horečně přejíždí po obou stranách úzké ulice. Většina budov se už zřítila. Jejich proměna v hromady trosek jako by předznamenávala nevyhnutelný konec celého města. Některé domy však dosud odolaly drtivé tíze přibývajícího kamení. Jeden z nich stojí na křižovatce dvou ulic. Flávovi se nejvíc zamlouvá jeho předsunuté horní patro, které vytváří celkem širokou stříšku proti smrtícímu dešti. Však už se pod ní tísní několik potlučených lidí. Hlavně žen, jejichž děti už neměly sílu utíkat a matky je odmítly opustit. Germán by si mezi nimi mohl vybojovat místo pěstmi, ale ani v této šílené situaci nemá žaludek na to, vytloukat zuby ženským a jejich strachy plačícím harantům. Nejspíš je pořád ještě málo barbarem, jímž ho Římané tak rádi nazývali.

Pompejanky však o jeho morálních zásadách nic netuší. Vidí hrozivě vysokého a svalnatého muže v gladiátorské helmě s mrtvolou na zádech, který míří rovnou k nim. S křikem, v němž je víc strachu a zoufalství než zloby, začnou házet po Flávovi kameny. Chtějí udržet úkryt pro své děti. Jsou jako lvice, bránící svá mláďata.

„Co tak vyvádíte, ženský bláznivý?! Však já vám nic neudělám!“ křikne na ně, ale jako by bodl do sršního hnízda. Pro jistotu je obejde obloukem. Kamenů padá i tak dost. Nemusí se do něj ještě strefovat houf pomatených slepic!

Rohová budova má v přízemí dvoje dveře. Každé ústí do jedné z ulic. Teď jsou otevřené. Fláva z nich pozorují nedůvěřivé, skoro až nepřátelské oči dalších uprchlíků. Vypadá to, že pro sebe zabrali celý dům. Strach o vlastní život dělá z mnoha lidí sobce, schopné čehokoli. Není moudré je zbytečně dráždit. Germánovi se mezi ně nechce. Naštěstí si všimne venkovního schodiště, vedoucího přímo do patra.

Tenhle dům je na místní poměry dost neobvyklý. Pompejané si své soukromí většinou přísně střeží. Vchodové dveře připomínají nedobytnou bránu, za níž ještě hlídá ramenatý otrok se sukovicí. Okna v přízemí bývají maličká, pokud vůbec nějaká jsou. Denní světlo dovnitř proniká otevřenou střechou ve vstupní hale a také díky zahradě umístěné ve středu domu. Je víc než podivné, že by si někdo pořídil dvoje vchodové dveře a k tomu ještě vnější, nijak nechráněné schodiště vedoucí do obytných prostor.

Gladiátor však nemá čas ani chuť dumat nad vrtochy Pompejanů. S těžkým supěním vynáší Marca po schodech nahoru. Uleví se mu když zjistí, že jsou dveře odemčené a patro se zdá být prázdné. Vlastně na tom není nic divného. Lidé, poučení nepěknými příklady svých sousedů, kteří skončili zaživa pohřbeni v troskách vlastních domů, se obávají vlézt do takové smrtící pasti. Zpod provizorní stříšky i z přízemí se dá utéct poměrně snadno. Z patra s dlouhým schodištěm to v případě prolomení střechy může být problém. Flávovi je to jedno. Sice ještě neporučil svůj život bohům a hodlá o něj bojovat, k tomu však potřebuje nabrat sílu. On i jeho štěně. Pokud se édilův syn vůbec probere.

Gladiátor brzy zjistí, že i samotné uspořádání domu je krajně podivné. Pět místností s holými, bílými zdmi. V každé jen jedna široká, z kamene vytesaná postel, změkčená slamníkem. Víc nic. Ještě překvapivější je, že nad každým vchodem do pokoje, opatřeným místo dveří jen neprůhledným závěsem, jsou v zářivých barvách vyvedeny necudné malby. Muži i ženy jsou na nich nazí, zachyceni v nejrůznějších sexuálních polohách. Germán si sundá helmu, aby lépe viděl. Některé z krkolomných pozic nezná ani on. Teď už nepochybuje, kde se ocitl – je v nevěstinci. Jednom z mnoha bordelů, zhusta rozesetých po celém městě. Strážní v gladiátorské škole si o takových místech často povídali. Vždycky se tam chtěl podívat. Nyní se mu jeho přání splnilo. Jen trochu jinak, než by čekal.

Nejvíc ho zaujme malba trojice, v níž muž souloží se ženou, zatímco do něj zezadu proniká jeho milenec. Jedno se musí Římanům přiznat, v oblasti sexu nezná jejich fantazie hranic. Germán pocítí nutkavé pnutí ve slabinách. Trochu nevhod, když tu nejsou žádné prodejné holky. Jen on a… Marcus se na jeho zádech zavrtí a slabě zasténá. Jako kdyby navzdory mdlobám dokázal vycítit nemravné myšlenky svého milého.

Gladiátor vejde do jednoho z pokojů. Právě do toho s vesele si užívající trojicí. Opatrně složí svůj náklad na postel. Slamník je hustě posetý světlými skvrnami, ale na tom v tuhle chvíli málo záleží. Sundá chlapci promáčklou helmu z hlavy. Jde to ztuha. Flávus má strach, co pod ní uvidí. Pátrající rukou propátrá bezvědomému vlasy. Zvlhly potem a zkroutily se do tmavých prstýnků. Krev na nich není žádná. Dokonce ani boule.

Germán si hlasitě oddechne. Prohlídka však ještě nekončí. Je třeba zjistit, jaké škody napáchal kamenný déšť. Vykasá chlapci tuniku, která je nyní v takovém stavu, že by klidně mohla patřit nejubožejšímu z otroků. Plavovlasý sykne nevolí, když na Marcových zádech spatří několik velkých podlitin. Zatím jsou to jen rudé fleky, ale brzy se vybarví do nepěkných modřin. Prsty mu pomalu přejíždí po žebrech. Pátrá po zlomeninách. Kupodivu se zdá, že měl hoch štěstí.

Jak je droboučkej. Vypadá mladší, než na šestnáct. Je to děcko. Takový neviňátko. Byl já vůbec kdy takhle nevinnej? Nevinnej a sladkej jako plástev medu…

Flávus klečí u vysoké postele a zblízka pozoruje chlapcův spící obličej.

Má tak dlouhý řasy, jako nějaká holka. Jsem rád, že spí. Nesnesl bych ten jeho oddanej, štěněčí pohled. Ne teď. Ty jeho rty… jsou jako stvořený k líbání. Měl 'sem ho už všema způsobama. Znám těsný horko uvnitř jeho těla, ale ještě nikdy 'sem nevochutnal jeho rty. Jakej je to asi pocit, líbat ho? Co když je tohle poslední příležitost to zjistit?

Najednou jako by neexistovalo nic důležitějšího, než to vyzkoušet. Pomalu, pomaličku přibližuje gladiátor svá ústa obkroužená plavým plnovousem ke rtům spícího hocha. Konečně se jejich žízní rozpraskané rty dotknou. Jenom lehce, jako když o sebe zavadí motýlí křídla. Přesto je to znepokojivě intenzivní, těžko popsatelný pocit. Sladká horkost, rozlévající se uvnitř hrudi, nemá nic společného s vedrem šířícím se z Vesuvu.

Flávus si ani neuvědomil, že při polibku zavřel oči. Otevře je a… střetne se s překvapeným, sametově hnědým pohledem Marca Popidia Secunda.


 

Dodatek autora: 
4.945945
Vaše hodnocení: Žádné Průměrné hodnocení: 4.9 (hlasů: 37)
Detailní hodnocení není k dispozici.
Hodnocení:
4.9/5
- Komentářů: 14
Štrnásta Bascer, číslo tri. Dom kde býva Terry Wedson. Vedel, že prídem....
Hodnocení:
4.9/5
- Komentářů: 20
Potichu som našľapoval po udupanej tráve, keď som začul kroky, ktoré ma...
Hodnocení:
5/5
- Komentářů: 4
(pohled Kaily) Jsem příšera. Nejen pro odpadlíky, i pro svůj vlastní lid...
Hodnocení:
5/5
- Komentářů: 8
„Ako hovorím, vitaj u mňa,“ pozdravila ma opätovne.   ...