So, 14/11/2015 - 23:02
11

Věnování: 
Věnuji všem, kteří to s moji povídkou nevzdali. Děkuji vám

Díval jsem se na strop a dumal, jestli jeho podvědomí nebloudí v říši snů.

„Hikaru, spíš?“ šeptl jsem a v tom tichu se to rozlehlo po pokoji. Postřehl jsem jak se překulil na druhý bok.

„N-Ne.“

„Chceš jít ke mně?“

„N-Ne!“ Rychlá odpověď. Musel jsem se usmát.

„Chceš si promluvit?“ Např. o tom jestli tě přitahuji..

„Tak pokud se smím zeptat, co bys chtěl dělat v budoucnu?“ Jeho nesmělá otázka mě poněkud zchladila. To mě podrž, na tohle myslí před spaním?

Povzdechl jsem si a také si lehl na bok. Nemohl jsem mu vidět do tváře ale cítil jsem se líp, když jsem mohl vidět aspoň jeho obrys.

„Odpovím ti, pokud odpovíš ty mě.“

Na chvíli by ticho. Doufal jsem že neusnul. Zaznamenal jsem jak si deku přitáhl blíž k tělu.

„Dobře, odpovím ti.“

Rty se mi stočily do šibalského úsměvu. „Čistě hypoteticky, kdyby byl někdo, kdo by se tě pokusil políbit, nechal by ses?“

Ta odmlka byla delší než jsem čekal. Nakonec se obrátil na záda.

„Čistě hypoteticky? Pokud by si ten dotyčný ze mě nedělal jenom srandu a doopravdy o mě stál, sám bych ho políbil,“ mluvil dost tiše, jako by ani o to nestál abych to slyšel. Překvapil mě. Nečekal jsem takovou odpověď. Také jsem si lehl na záda a lhal bych, kdyby mě to znovu nenapudilo. Díval jsem se před sebe ale přišlo mi, jako bych měl zavřené oči. Přede mnou se rozprostírala neobvyklá tma s ještě neobvyklejší atmosférou. Cítil jsem až hmatatelnou nervozitu. Ale bylo v tom i něco víc. Nedokážu to přesně popsat, možná se mýlím, ale přijde mi že dokážu rozeznat menší očekávanost. Možná si to namlouvám. Kdybych tady ležel s dívkou, neotálel bych a předvedl ji, kdo je Kazuko Niwa. Takhle jsem si nebyl ničím jistý.

„A teď ty, také jsem ti položil otázku,“ přišlo mi že se z toho snaží vykroutit. Zamyslel jsem se nad odpovědi, kterou bych mu měl poskytnout.

„Byl bych rád, kdybych se v budoucnu mohl zaměřit na hraní. Můj sen je stát se profesionálním hráčem basketbalu. Je mi jasné, že ještě musím projít dlouhou cestou, ale doopravdy by mě to udělalo šťastným.“

„Proč tě zrovna basketbal tak nadchl?“

Vzpomněl jsem si na všechny ty tréninky. „Vím že neptařím mezi nejvyšší kluky a právě proto jsem se o to víc snažil. Basketbal mi umožňuje vidět sebe většího než se doopravdy cítim. Mám pocit, že ze sebe dokážu vydat to nejlepší. Líbí se mi jak ze mě dokáže vyždímat všechnu energii a já můžu tak zjistit, co ve mně doopravdy je,“ je toho o mnoho víc ale slovy to nedokážu popsát. Znovu jsem se vrátil do reality. Promnul jsem si oči, ani jsem si neuvědomil jak jsem ospalý.

„Netušil jsem že pro tebe basketbal tak znamená.“

Pousmál jsem se. „Ve středu se na naši škole koná zápas, přijdeš?“ Chtěl jsem ho tam mít.

„Budu se snažit přijít,“ šeptl a já si jenom mohl představit jeho narůžovělé tváře. S úsměvem na rtech jsem zavřel oči a vnímal to ticho.

Vzbudilo mě ostré bodnutí světla. Zamračil jsem se a rychle se překulil na opačný bok. Ksakru! Promnul jsem si oči, věděl jsem že už neusnu. Ach jo! Nenávidím rána. Nenávidím tenhle den. Nenávidím tenhle futon. Futon.. Rychle jsem se obrátil na svou postel. Hikaru ještě spal. Lehl jsem si na záda a ruce dal za hlavu. Mám hlad. Pootočil jsem hlavu a zadíval se na něho. Vypadá jako holka, napadlo mě při pohledu na jeho bledou pleť, krásně dlouhé řasy, menší rovný nos a hlavně mě opoutaly mírně pootevřená ústa s pěkně vykrojinými rty. Možná by pusa od něho vážně chutnala jak u holky.. Dobře, to by stačilo. Sundal jsem ze sebe deku a zašel dolů do kuchyně. Chtěl jsem nám něco malého přichystat, ale někdo mě očividně předběhl.

„Dobré ráno,“ popřála mi Ayame a dál se věnovala krájením zeleniny.

„Dobré,“ zamručel jsem a vložil si do úst nakrájenou okurku. Připravovala omeletu a na stole už bylo hezky prostřeno. Zas až tak moc se nemusí snažit.

„Je už Hikaru vzhůru?“

„Ne.“

„Aha.. A.. Říkal něco?“ Přestal jsem krást zeleninu a podíval se na ni. Upřeně se dívala na pánev s vajíčky ale tvář měla mírně zarudlou. Je nemocná?

„Co jako?“

„No.. Přece jste spolu museli mluvit, tak jestli se ti třeba nesvěřil..“ pokrčila rameny a já se podezíravě opřel o kuchyňský stůl. I kdyby se mi TŘEBA svěřil, tobě bych řekl kulový.

„Ne, nic mi neřekl,“ promluvil jsem místo toho.

„Chápu,“ pousmála se a už se o Hkarovi nebavila. Dvě omelety jsem vzal na tác a do misek nakrájenou zeleninu.

„Díky,“ houkl jsem na schodišti.

„P-Počkej, myslela jsem že budeme jíst společně!“

„Mylně,“ utrousil jsem a otevřel dveře do pokoje. Hikaru už byl vzhůru, oblečený, a postel pěkně ustlána. Uklidil i můj futon.

„Oh díky, za odměnu tě nenechám o hladu,“ položil jsem tác na stůl a zapl počítač. Pohled měl sklopený ale usmíval se. Sedl jsem si na židli a podal mu talíř. Přistrčil jsem i zeleninu a rychle zadal přihlašovací heslo.

„Na co se podíváme?“ Přemítal jsem polohlasně když se mi počítač konečně probudil k životu. Pozdravila nás moje tapeta polonahé modelky.

„Hezká ne?“ Podíval jsem se na Hikara a ten byl rudý až za uši. Rychle sklopil zrak a ještě rychleji přikývl. No.. Myslím že se radši vrátím k hledání. Něco mě náhle napadlo.

„Viděl jsi Naruta?“

Podíval se na mě z pod řas těmi velkými oříškově hnědými oči a mně až vyschlo v krku. Jak to dělá?

„Ne.. Je to speciálně určený dokumentární film?“

Zůstal jsem na něj zírat. Ten kluk musí začít žít. Našel jsem si první díl. Viděl jsem ho snad posté a pořád bych se na to dokázal dívat. Vzal jsem si také snídani a pohodlně se usadil.


 

Nečekal jsem že nám pustí tento druh filmu.. Pohádky.. Na tom nezáleží. Snažil jsem se sledovat děj a v duchu nehodnotit každý detail, ale popravdě jsem se radši díval na Kazuka-san. V některých situacích se i zasmál a já se musel pousmát. Má hezký úsměv. Celý jeho vizáž je takhle po ránu jiný. Jeho nezkrotné, jindy pečlivě upravené, světlé vlasy padaly do hezky zelených očí a on si toho vůbec nevšímal. Jeho plnou pozornost získal Naruto a rychle se nacpávání jídla. S nikým jsem tolik času netrávil. Popravdě o něm skoro vůbev nic nevím. Co má rád, jaký druh písniček poslouchá.. Proto jsem byl rád že se mi včera svěřil se svým snem a mohl jsem pochopit, jak se doopravdy cítí když hraje. Zaměřil jsem se tedy na počítač a bral to tak, že je to další věc co se o něm můžu dovědět. Spokojeně jsem žvýkal a uvědomil si, že mi Naruto nepřijde tak špatný. Opomeneme-li zastaralou grafiku a poněkud nemyslitelné dovednosti hrdinů, děj je vskutku zajímavý.

Podívali jsme se ještě na pár dalších dílů a já zjistil, že si Naruto získal mou přízeň. Možná na to má vliv i vědomí, že se to líbí i člověku vedle mě. Z děje mě vytrhlo zvonění mobilu. Otočil jsem se na něj a on zavrtěl hlavou. Že bych to byl já? Zvedl jsem ze země svůj školní batoh a přijal hovor. Byla to mamka. Úplně jsem zapomněl se jí ozvat. Po skončení hovoru jsem se zvedl a Kazuko-san to radši stopl.

„Už musíš co? Chceš doprovodit?“

„Ne děkuji, zvládnu to,“ už tak pro mě udělal dost. Doprovodil mě teda jenom ke vchodu. Slyšel jsem jak se otevřely dveře z pokoje a zahlédl Ayame.

„Hezký den Ayame,“ rozloučil jsem se s nesmělým úsměvem a ona se přátelsky uculila. Přišlo mi že má ve tváři lepší barvu. Slušelo ji to.

„Zas někdy přijď.. Měj se pěkně,“ postavila se vedle Kazuka-san a já nepatrně přikývl. Moc rád.


 

Podíval jsem se na Ayame když se dveře zavřely. Pořád se tak přiblbě culila. Povytáhl jsem obočí. Možná ji došlo že se na ni dívám a do vteřiny zvážněla. Ta tam byl její úsměv.

„Problém?“ Nečekala na odpověď a zmizela v pokoji.

Zatím žádný nemám.

Umyl jsem po nás nádobí a přemítal nad dnešním plánem. Mohl bych se ozvat klukům. Po telefonátu s Dannem jsem zjistil, že by se dneska mohlo na bowling. Mým úkolem bylo pozvat něžné pohlaví. Napsal jsem SMS i Hikarovi, snad mě už nemá po krk.

Do té doby jsem se snažil nějak zabavit. Pomáhal jsem mámě s obědem, vyluxoval, i když ne moc pečlivě, a pak zkouknul Naruta jeden díl za druhým. Kolem šesté hodiny jsem se začal připravovat. Podle Danna prý na akce s námi většina holek chodí kvůli mně. Na to se pro jistotu náležitě přichystám. Nikdy jsem netvrdil že jsem zaostalý panic, jsem jako každý, dívčí zájem mě těší.

Sešlo se nás dohromady devět lidí. Celkem slušný. Hikaru se mi ještě neozval ale doufal jsem že dorazí. Takhle měly naše společnice menší převahu. Klukům to samozřejmě nevadilo.

Cesta nám trvala poněkud dlouho. Plus bylo, že jsem měl příležitost seznámit se s holkami z vedlejších tříd. Zásadně nepozívám holky z naší třídy. Nedopadá to dobře.

Než jsme došli do cíle, každý z nich si našel protějšek. Kromě mě. Na to zrovna nejsem. Zaplatili jsme si dráhu a usadili se na protilehlé rohové sedačky. Sedl jsem si raději na kraj, nerad se mačkám. Objednali jsme si pití a pomalu přestali slyšet jeden druhého.

„Tak kdo začne?“

„Měli bychom dát přednost holkám.“

„Kecy! Máte strach co?“

„To těžko, máme tajnou zbraň, která vám chybí.“

„K čemu potřebujete koule?“

Všichni jsme sborově vybuchli smíchy.

„Na bowlingu jsou docela potřeba.“

„Vy prasata..“

„Nevím kdo to tady vykřikoval že by se mu hodili koule.“

„Jděte se bodnout, takhle to nebylo.“

„Já bych někoho rád bodl..“

Každou chvíli jsme se něčemu smáli, jsem rád že nám z toho vznikla taková společnost. Rozhodli jsme se už radši hrát. Občas jsem pohledem zabloudil na displej, jestli mi nepřišla SMS.

Shizu na mě mrkla. „Čekáš holku?“

Pobaveně jsem se pousmál. „No, s koulema.“

Danno vyprskl až se z toho rozkašlal.


 

Podíval jsem se na hodiny. Bylo skoro devět a já přemítal, jestli bych se měl jít aspoň ukázat. Rozhodoval jsem se dokaď byli rodiče doma ale museli jít do práce, a já jsem si začal připadat trochu sám. Nechápu co to se mnou je. Byl jsem už zvyklí na samotu, ale teď..

Možná bych měl jít. Rychle jsem vykročil k šatníku, dřív nežmě odvaha opustí. Vyndal jsem šedý svetr co mi koupil a šel se obout. Snad už není pozdě.

 

Snažil jsem se rozeznat známé tváře ale bylo tady dost lidí. Jeden stůl byl obzvlášť hlučný. Zaostřil jsem na skupinku lidí a rozeznal sedícího Danna s hloučkem dívek. Na dráze stála povědomá postava, v rukách svírající bowlingovou kouli. Vydal jsem se k jejich hloučku a cítil o něco větší teplo než obvykle. Danno mě zaregistroval hned a zazubil se. „Konečně si dorazil, Zuko tě už postrádal,“ uvolnil vedle sebe místo a já se pousmál. Tomu jsem mohl těžko uvěřit. Podíval jsem se na skóre. Začali třetí hru a číslo 5 zatím vedlo. Nejmíň bodů mělo číslo 7 a já si až teď všiml že je to Kazuko-san. Zaskočilo mě to. Čekal jsem že bude nejlepší.

„Hikaru, ty si dorazil,“ vrátil se za námi se zářivým úsměvem u kterého nám ukázkově předvedl jeho pěkně bílý chrup. Teplo se mi rychle přesunulo do tváři. Kéž bych to mohl ovládat.

Přisedl si ke mně a představil mě ostatním. Na všechny jsem se snažil mile usmát ale muselo to vypadat nepřirozeně. Rychle jsem sklopil zrak a doufal, že mě vemou na milost. Očividně je to pobavilo.

„Hikaru, nemusíš být tak nervózní, ony si to ani nezaslouží,“ podotkl škádlivě jeden z jeho přátel a brunetka s krátkými vlasy se po něm ohnala. Ostatní se už zabrali do rozhovoru a já si oddechl. Nerad jsem středem pozornosti.

„Myslel jsem že už nedorazíš.. Chceš něco k pití?“ Zavrtěl jsem hlavou.

„Moc se ti nedaří,“ podotkl jsem a hlavou mírně poukázal na dráhu. Rty se mu zvlnily do úsměvu.

„Teď se to změní, jenom pěkně sleduj.“

 

„Hikaru to není fér, dokaď si nepřišel, vyhrával jsem,“ postěžoval si Ryuu a já rychle sklopil zrak. Pokud je to pravda.. Kazuko-san mě vzal kolem ramen.

„Neposlouchej ho, neumí prohrávat,“ prohlásil a jeho ruka nevědomě sjela trochu níž na záda. Srdce mi málem vynechalo úder. Snažil jsem na sobě nedávat nic najevo. Cítil jsem to teplo z jeho těla i přes oblečení a on pomalu tu ruku sundal. Šli jsme po bowlingu a pomalu se s každým loučili.

„Tak čau ve škole, pokud něco dřív nepodnikneme,“ zvolal na nás Danno, doprovázejíc dvě holky. Jedna z nich se naším směrem každou chvíli otočila. Zůstali jsme samy. Přišlo mi že se atmosféra náhle změnila. Jako ten večer v jeho pokoji.. Možná to bylo jenom v mé hlavě. Přece jsme spolu samy dost často, tak v čem je to jiný?! Snažil jsem se nepanikařit. Buď jako vždy, jsi přece chlap!

„Chceš doprovodit?“ to už jsme stáli na rozcestí. Řada lamp nám osvětlovala tmavé okolí a já se až cítil trochu bezpečněji když jsme pod jednou z nich zastavili.

„Ne, to doopravdy nemusíš,“ připadal jsem si v tu chvíli trochu hloupě, jako bych to vykládal svým botám. Nedokázal jsem se na něj podívat. Přešláp jsem z jedné nohy na druhou. „Dobrou noc a děkuji za pozváni,“ zvedl jsem na chvíli hlavu a postřehl náznak úsměvu.


 

„Jsem rád že jsi přišel,“ taky vyloudil úsměv a otočil se k odchodu.

Chňapl jsem ho za zápěstí a otočil zpátky k sobě. „A co.. Objetí?“ vysoukal jsem ze sebe a snažil se neznít tak napjatě. Ještě ho vyděsím. Pohled znovu zabořil nám pod nohama ale překvapivě ke mně udělal jeden krok. Bral jsem to jako souhlas.

Ruce jsem mu pomalu přesunul na záda. Pod tím oblečením jsem ucítil vystouplé lopatky a znovu žasl nad tou útlou postavou. Přistoupil jsem ještě o něco blíž. Nevšiml jsem si kdy můj pravidelný dech začal pěkně kolísat. Ucítil jsem na svých paží jeho dlaně. Zadrhl se mi dech. Přejel jsem mu konečky prstů po páteři a těžce vydechl. Chtěl jsem se ho dotýkat. Tak moc. Přitahovala mě jeho křehká postava. Nedokázal jsem to pochopit. Bylo to něco úplně jiného. Něco silného. Něco, co mi neumožňovalo reálně myslet.

Jeho ruce postupně putovali nahoru po mých ramenou a musel si skoro stoupnout na špičky aby se mohl zavěsit kolem mého krku. Žasl jsem nad jeho odvahou. Zaklesl se pohledem do mé tváře a nesměle povytáhl koutky do úsměvu. Polib ho, polib ho, polib ho.. Křičelo mé podvědomí až jsem se bál že to uslyší. Zaváhal jsem a Hikaru to vycítil.

V tu chvíli ztratil svou veškerou odvahu a pohled nechal klesnout mezi nás.

„Omlouvám se, radši už půjdu,“ rychle ze mě stáhl ruce a podíval se kolem sebe, jako by se bál že nás někdo zahlédl. Otočil se na patě a rychlým krokem si to mířil domů.

Stál jsem tam jak přikovaný. Proč jsem zaváhal?! Jsem normální?! Taková příležitost! Ale popravdě, dostal jsem strach. Ten člověk mě přitahoval víc než jsem si byl schopen připustit.

K čertu se vším! Zamířil jsem si to na opačnou stranu a naštvaně vypustil vzduch. Podíval jsem se na své ruce. Pořád jsem si dokázal vybavit jeho útlé tělo a na dotek tak křehké. Chtěl jsem ho. Chtěl jsem ho slyšet vzdychat pod mýma rukama. Věznit ho svým tělem.

Těžce jsem vydechl. Sakra, co se mnou provedl?!

4.820515
Vaše hodnocení: Žádné Průměrné hodnocení: 4.8 (hlasů: 39)
Detailní hodnocení není k dispozici.
Hodnocení:
4.6/5
- Komentářů: 9
Když jsem se probudil, cítil jsem, jak mě slunce hladí po tváři a máma volá na...
Hodnocení:
5/5
- Komentářů: 6
Když zoufalství zvítězí… „Zeptám se tedy jinak, mistře,...
Hodnocení:
5/5
- Komentářů: 32
„V pohodě. Gratuluji!“ usměji se. Skrývat emoce není tak těžké, jak se na...
Hodnocení:
5/5
- Komentářů: 4
Polkne a olízne si rty. Je rozhodnut čelit svému osudu se ctí. Radim se...