Út, 15/12/2015 - 23:59
16

Utíkal jsem. Neohlížel jsem se za sebe, když mi tucet robotů hlásilo, abych okamžitě zastavil a vrátil ukradené zboží. Nemohl jsem zastavit; ty léky potřebuji pro svou nemocnou sestru. V duchu jsem doufal v jakousi záchranu. Rok 2100 sice sotva začal, všichni oslavují a baví se, ale má sestra může kdykoliv zemřít. Schoval jsem se jim do podivně vypadajícího domu a oddychl si, když projeli kolem.

"Kdo jsi?" ozvalo se za mnou? Než jsem se stihl pořádně otočit, někdo mě srazil k zemi a léky se rozsypaly na zem. "Zlodějíček drog, hm?"

"To nejsou drogy, ty feťáku," řekl jsem drze a snažil se ze sebe sundat toho druhého. Kolik proboha mohl vážit?!

"Drž ho, Jacku, seženu roboty," zachechtal se ten druhý, proběhl kolem a začal hulákat. No bezva. Nemám čas tady čekat, až si pro mě přijdou.

"Nevrť se," poradil mi druhý a přitiskl mi hlavu k zemi.

Jestli si myslí, že mě tím přiměje, abych ho poslechl, plete se. Oba jsme poslouchali rány z petard, ale také výstřely od policejních robotů. Bylo to dlouhé čekání. Když se trochu pohnul, aby se otočil a zkontroloval, zda se jeho parťák vrací, využil jsem sistace a ze sebe ho shodil. Uzemnil jsem ho nyní já a hrozil mu nožíkem. Já vím, staromódní zbraň, ale pořád účinná.

"Myslíš si, že jim nedojde, že bys mě zabil ty?" zeptal se s naprosto chladnou tváří. Nyní jsem měl čas trochu si ho prohlédnout; světlé vlasy, bledá tvář, tmavě zelené oči. Vypadal stejně jako můj bratr... Při mém přemýšlení však využil zároveň mé nepozornosti a opět jsem byl pod ním. Nevšiml jsem si, kdy mi sebral můj nůž. "Pobavíme se?" zeptal se vesele.

Naučeným švihem mi rozřízl košili a hrotem nože mi přejížděl těsně nad kůží, zatímco jsem se obával, že kdykoliv bodne. Chtěl jsem něco navrhnout, ale najednou se ke mně přitiskl a políbil mě. Nemohl jsem ani pořádně myslet. Líbal zatraceně dobře. Počkat... Tohle by se mi líbit nemělo!

Zatímco plenil má ústa, zabodl nůž vedle mé hlavy. Jeho ruce si poradily s mými kalhoty a posunuly je jenom trochu dolů. Věděl, co chce. A k mému překvapení já to chtěl taky. Mohl jsem se zbláznit nad jeho prací s rukami, kterými dráždil mou nedočkavou dírku, zatímco zpracovával můj penis. Snažil jsem se ho od sebe odstrčit, ale chtíč vyhrával nad silou a vášeň, se kterou to dělal, vyhrávala nad mými smysly. Udělal jsem se v rekordním čase.

Na chvíli se mě přestal dotýkat jenom proto, aby vysvobodil svůj velký, hrubý penis z těsných kalhot. Párkrát si ho promnul a usoudil, že jsem pro něj roztažený dostatečně. Bohužel jsem byl po orgasmu trochu mimo, hravě se nade mě zase vztyčil a pronikl do mě svou celou délkou. Kousl jsem se do rtu příliš silně.

Pachuť železa v puse mi však pomohla od prudké bolesti v konečníku.

"Jsi těsný, uvolni se víc," pošeptal mi do ucha a zmáčkl bradavku. Snažil jsem se nevydat ani hlásku. Mé tělo se vzrušeně třáslo a dožadovalo se jeho přírazů. Nechtěl jsem mu to usnadnit, ale tělo mě neposlouchalo. Nohy mi ochably a on tak dostal volný prostor, aby do mě mohl vrážet svým tvrdým penisem dle libosti. Už jsem nebránil svým vzdychům. Měl jsem pocit, že mě chce roztrhat, a přesto jsem byl tak vzrušený, že jsem se udělal znovu. Jemu to netrvalo o nic déle, jenom dva další přírazy a já ucítil jeho teplé sperma uvnitř sebe. Oba jsem tiše oddychávali.

"Řekni, Jacku, nemáš strach, že tě nahlásím za znásilnění?" ušklíbl jsem se a podíval se mu do očí. Opětoval mi stejný úšklebek a prohrábl mi vlasy.

"Nemáš strach, že tě znásilním znovu?" zavtipkoval. Slyšeli jsme několik výstřelů a posléze sirény. Jack se hbitě dostal na nohy, oblékl si kalhoty a mě nechal ležet na zemi. Bylo mi neskutečně dobře a přitom chladno. Kam tak pospíchal? Proč to udělal? A vůbec... Proč jsem se mu nebránil? Měl jsem v hlavě tolik otázek, ale jedno jsem věděl jasně – chci ho zase někdy vidět. A toto s ním zažít znovu.

Sehnul se a vytáhl můj nožík ze země, prohlédl si ho a schoval. Když se policejní roboti dostali dovnitř do domu, měl jsem problém zůstat schovaný ve skříni, protože Jackovo sperma ze mě nepříjemně vytékalo. Proč utekl a nechal mě v tom?! Chvíli bylo ticho, jakoby se roboti zastavili úplně. Vykoukl jsem ven a oni nikde nebyli. Někdo otevřel dveře a já vypadl.

"Neměl bys být už na cestě za svou sestrou?" slyšel jsem známý las a vzhlédl k němu. Jack mě sledoval spatra. Pomohl mi na nohy. Poupravil mi nešikovně dané kalhoty a předal mi balíček s krabičkami od léků. "Postarej se, aby to přežila, jinak si mě nepřej," varoval mě. Věnoval jsem mu úsměv a políbil ho.

Vyběhl jsem z toho domu a neohlížel se za sebou. Oslava Nového roku 2100 vrcholila. Policejní roboti po mně nešli. Ztratili o mně zájem. Dalšího dne, když mé sestře bylo lépe, jsem si přečetl v novinách, že nějakého bezdomovce roboti zavřeli za to, že na ně hulákal. Slíbil jsem své sestře, že příště dám větší pozor, aby o mě nemusela mít strach. A přesto... Moc rád bych ten strach o život znovu zažil. Brzy se vydám znovu do té uličky a budu doufat, že onoho muže znovu uvidím. Ale když jsem se tam další den dostal, všude bylo pusto. Bylo mi však jasné, že Jacka ještě někdy potkám. Alespoň jednou...

Nemůže přece spoléhat, že mu jen tak nechám svůj kapesní nožík.

 

Hodnocení: 
4.64
Průměrné hodnocení: 4.6 (hlasů: 25)
Detailní hodnocení není k dispozici.
Hodnocení:
4.9/5
- Komentářů: 20
Za dverami pracovne sa neozýval žiadny zvuk. Rozhodol som sa radšej nesliediť....
Hodnocení:
5/5
- Komentářů: 12
To je pro mě nějak moc informací najednou. On tedy dřív spal, nebo možná...
Hodnocení:
5/5
- Komentářů: 20
Gabriel La Croix Sundám si brýle a stáhnu okénko, pohledem pohlédnu ke škole...
Hodnocení:
4.7/5
- Komentářů: 8
„A jsme tu!“ řekla radostně Yuno, stojíc pár metrů před šedým rodinným domem....