Ne, 16/07/2017 - 20:58
2

Heinrich seděl na lavičce v parku. Tvář natočil k obloze, aby mu na ni dopadaly sluneční paprsky. Zbýval týden do konce prázdnin, poté měl nastoupit do prvního ročníku střední školy. Vcelku se na to těšil, na základce byl opravdovým oblíbencem, především učitelé ho měli rádi. Byl miláček, kamkoliv přišel, a děkovat za to mohl svému talentu. I teď, jak seděl na tom kusu opracovaného dřeva, přemýšlel, co nakreslit. Možná bych mohl pokročit v komiksu… Nevěnoval jsem se mu dva týdny, to by jako pauza stačilo. Ptáci zpívali v zelených korunách stromů, z dálky k němu doléhal dětský smích ze hřiště. On sám malým chlapcem už dávno nebyl. A brzo se o tom mělo dozvědět i jeho okolí.

Postavil se, přehodil si přes rameno černou tašku s obrázkem oblíbeného seriálu. Nacházely se v ní kreslící potřeby společně s lahví vody a tabletem. Mladíkovo kapesné šlo většinou na jeho koníček, proto si musel tento rok konečně najít brigádu. Vyhlédl si jich hned několik, ale jen jedna chytila jeho pozornost. Výpomoc v ateliéru. Chodil by tam třikrát do týdne, plat by dostával vcelku slušný. Navíc existovala možnost přesčasů, za které se vyplácelo více. Jen abych zvládal školu.

Prošel bránou ven na ulici. Rukou si projel světle hnědou patku, aby mu nepadala do očí. Mezi svými přáteli byl známý jako člověk, co se vyzná v módě, a Heinrich to moc dobře věděl. Někdy toho dokonce využíval. Ale opravdu jen někdy, když se mu zalíbil nějaký kousek, který jeho kamarádi měli. Navykládal jim, jak jim nesluší, a že se hodí spíše k někomu, kdo ví, s čím ho zkombinovat. Avšak Heinrich nebyl špatný kluk. Jen věděl, jak přemýšlí lidi, čehož využíval.

Zastavil se u výlohy papírnictví. Zrak mu padl na mladého prodavače, jenž zrovna mluvil s Heinrichovou mámou. Druhák na škole, kam jde i syn majitelky obchodu. Chlapec ho už delší dobu sledoval. Příčil se mu. Něco na jeho vzhledu či na jeho chování mu vadilo. Ať už to bylo vždy rovné oblečení anebo rozcuch na hlavě, chtěl to zničit. Ideálně hned. Jenže Heinrich musel být trpělivý. Nic nešlo okamžitě. Věděl to. Zároveň se snažil mu dělat na škodu. Párkrát ho zavřel ve skladě, jednou na něho shodil poličku s malířskými potřebami. Ani jednou na něj však Dominik nezakřičel. Jen se usmál, omluvil se a pokračoval v práci, případně v uklízení nepořádku. Heinricha to rozčilovalo. Přivádělo ho to na myšlenky, které by mít neměl. Ale – proč by se jim nakonec bránil? Vždyť se jednalo jenom o nevinnou hru.

Chlapec s patkou se pousmál. Odtrhl pohled od staršího kluka, rozešel se domů. Po celou cestu se nepřestal usmívat. Kolemjdoucím připadalo, že se stala veselá věc. Jenže ona se teprve měla udát, avšak s naprosto jiným pocitem na konci. Každý tomu mohl zabránit. Každý mohl být na konci hrdina. Nebyl.

Monstrum se totiž probudilo.

4.583335
Vaše hodnocení: Žádné Průměrné hodnocení: 4.6 (hlasů: 12)
Detailní hodnocení není k dispozici.
Hodnocení:
4.9/5
- Komentářů: 13
  Když jsem dodělal posledního ze psů, slunce se zrovna začínalo...
Hodnocení:
4.8/5
- Komentářů: 6
„Polib mě.“ „Ne.“ „Zabiju tě.“ „Udělej to, prosím, všechno bude...
Hodnocení:
4.9/5
- Komentářů: 20
Cítím se trapně. Tenhle pocit nemám zrovna dvakrát v lásce, ovšem zjistil...
Hodnocení:
4.9/5
- Komentářů: 5
„Ta minutová ručička se prostě nehýbe,“ povzdechl jsem si něco málo před...