Pá, 21/12/2018 - 20:22
9

Harfista – 4. kapitola – Ztracené vzpomínky 

 

          Vitha probudil pohyb na posteli vedle něho. Rozespale rozevřel víčka. Zamžoural nad sebe. Okamžitě čelil pohledu vřelých oříškových očí a milému úsměvu.

          „Dobré ráno,“ pozdravil ho dotyčný. Vith cítil, jak se ho zmocňuje čím dál větší podráždění. I hlas hnědoočka zněl tak nesnesitelně mile.

          Vith se na něj zamračil. Povytáhl se do sedu.

          „Ty seš ještě tady?“ zavrčel nepřátelsky. Kdyby se ten kluk raději vypařil pod rouškou noci, opravdu by to ocenil. Šlo jen o sex, netřeba žádnou další interakci. Copak to ten klučina nepochopil? Nechce mu snad teď vylévat city a tvrdit, že se zamiloval na první pohled a chce strávit zbytek života po jeho boku?! To by totiž Vitha opravdu asi trefilo.  

          Hnědoočko zlehka přimhouřil oči. „Říkal jsem si, že bych ti mohl připravit snídani,“ usmál se. „Ale nenašel jsem v kuchyni žádné suroviny…“

          To myslí vážně?! Dovolil si hrabat v jeho věcech a šmejdit po jeho bytě?!

          Vith si mladíka zkoumavě prohlédl. Již se stihl obléknout. Seděl na rohu jeho postele.

          „Já bych ti doporučil vypadnout,“ zabručel Vith.

          Hnědoočko se ovšem nevzdával. „No tak. Bylo to přeci fajn, ne? Říkal jsem si, že bychom se mohli ještě někdy sejít… Vyměnit si kontakt, někam zajít…,“ začal, do jeho tónu pronikalo něco obranného. Přisunul se o něco blíž.

          Vith protočil očima.

          „Nezájem,“ štěkl. Odsunul peřinu a spustil nohy z postele. Vstal. Opět tak mezi nimi vytvořil odstup.

          „Proč ne?“

          Ten kluk vážně vypadal jak nakopnuté štěně.

          „Protože,“ Vith ho propálil nevraživým pohledem, „jsem už dávno uzavřel manželský svazek s někým jiným.“

          Hnědoočko se zarazil. Vith mohl sledovat proměnu v jeho tváři. Do těch vlídných očí se náhle vloudil chlad, z pohledu mladíka najednou čišelo pohrdání.

          „Jsi v manželství?“ zeptal se nevěřícně, jako by tomu nedokázal uvěřit.

          Vith se nedivil. V této společnosti bylo manželství chápáno jako akt absolutního splynutí dvou bytostí. Ti, kteří jej uzavřeli, se prakticky stávali společnou jednotkou. Práva jednoho automaticky získal i druhý. Manželství bylo doživotní, nerozdělitelné. Ve společnosti neexistoval žádný společenský tlak, který by si tento svazek vynucoval. Mnohem obvyklejším typem soužití bylo prosté chození, případně stav zasnoubení, který plnil funkci jakéhosi dočasného manželství nebo manželství „na zkoušku“.

          Snad i proto byla nevěra v manželství vnímána jako něco naprosto odsouzeníhodného.

          „Přesně tak,“ potvrdil Vith neutrálním tónem. „Chceš vidět můj manželský diadém?“ otázal se.

          To byl místní zvyk. Ti, kteří spojili své životy, si během obřadu vzájemně nasazovali diadém. Manželé jej obvykle hrdě nosili. Vith ten svůj měl většinu času pečlivě ukrytý, vědom si toho, že jeho protějšku i touto zdánlivou drobností ubližuje.

          Hnědoočko ohrnul ret. Jeho opovržlivý pohled probodával Vitha skrz na skrz.

          Vith se pousmál. Líbilo se mu to. Cítil z toho zvláštní uspokojení. Něco v něm toužilo po tom, aby se na něj ostatní dívali přesně takto. Ne, to bylo nepřesné. Vith si přál, aby se na něj tímto způsobem díval Elivir. Aby ho pohrdáním ztrestal za všechny hříchy, kterých se vůči němu dopustil. Aby ho odsoudil a určil mu spravedlivý trest… Jenže dokud si Elivir nepamatuje ani svoje skutečné jméno, tak něco takového nehrozilo.

          Nicméně oči tohoto kluka se Elivirovým nadmíru podobaly.

 

          „Jsi ubožák,“ prohlásil mladík.

          „Já vím,“ usmál se Vith. „Bohužel pro tebe nemůžu dovolit, aby sis tento náš rozhovor pamatoval…,“ pronesl líně.

          Mladík ztuhl.

          Vith uvěznil hnědoočka ve svém pohledu. Prudce se hnul vpřed. Chytil jeho ruku a prsty své druhé se dotkl jeho spánku. Ne, tohle si mladíček pamatovat nebude… Nebude si pamatovat ani jeho podobu, vzhled bytu, jakákoli jména, která snad zazněla… Prostě se jen nechal ojet a probudil se opilý venku s pořádnou bolestí hlavy i žaludku. Možná kocovina. Ale také obvyklé příznaky po zásahu do mysli…

 

(Ve světě Marak, město E313, dle zemského času 19. února 2015)

 

______

 

          „Měl jsem zvláštní sen,“ pronesl zamyšleně. Na čele se mu krčila zamyšlená vráska. „Neumím ho zařadit do žádného kontextu…,“ dodával s povzdechem.

          „Můžete mi ho popsat?“ ptal se jiný hlas zdvořile, byť neosobně.

          „Jistě,“ odpověděl. Zahleděl se na strop. Ležel na pohovce, byl na další ze svých terapií.

          Byl mladý. Podle ID mu bylo 26 let. Měl vlídné, oříškově hnědé oči. Měl ve zvyku se usmívat, ale v jeho výrazu se nacházelo něco smutného. Světlé vlnité vlasy mu lemovaly tvář a splývaly k ramenům. Na čele nosíval stříbrný diadém. Měl otce, bratry, manžela. Od doby, co se probral, s nimi trávil většinu času… Prý měl nehodu, upadl do kómatu. Nepamatoval si, co se dělo předtím. Oni mu vyprávěli o jeho životě, co měl rád, co dělal… Jenže jemu to pořád nesedělo. Měl pocit, že tento život mu nepatří…

          „Byl jsem v obrovské pevnosti…,“ hlesl. „Nacházela se kdesi na severu, pořád tam sněžilo. Byla nesnesitelná zima… Byli tam lidé… Necítil jsem se bezpečně. Nechtěl jsem tam být… Ale mezi nimi byla i moje sestra… Řekla, ať jdu s ní… Vedla mě do malé komnaty, nebylo tam nic kromě harfy… Ta harfa byla krásná, noblesní, nepopsatelná… Šel z ní strach a zároveň mě vábila. Sestra se mě ptala, jestli na ni dokážu zahrát a já řekl, že to zkusím…,“ zprudka se nadechl. Cítil, jak ho začíná třeštit v hlavě.

          „Zahrál jsem. Hrál jsem na ni…,“ zavřel oči. Zvedl ruce, jako by chtěl přejet po strunách neviditelného nástroje. „Ta melodie…, pamatuji si ji velmi zřetelně. Když jsem se probudil, zkusil jsem ji hrát a…,“ polkl. Cítil tu zvláštní vibraci ve svých prstech. Jako by se v něm probouzela zvláštní, přesto důvěrně známá síla.

          Opět otevřel víčka. Podmračil se. 

          „Ten sen byl tak reálný, jenže… já přeci nemám sestru. A takové místo nemůže existovat…, ne na tomhle světě.“

          Zarazil se. Ne na tomhle světě. Proč mu to spojení přišlo tak… hořké?

          

          „Připadá mi, že blouzním,“ svěřil se. „Můj manžel, otec, bratři… Všichni stojí při mně. Snaží se mi být oporou, jenže já si na ně nevzpomínám… Vlastně mívám pocit, že si vzpomínám na Vitasiho,“ hlesl.

          Ale ty představy, co měl, (mohl by jim opravdu říkat vzpomínky?) byly tak matoucí! Vůbec nezapadaly do kontextu života, který údajně měl prožít. 

          „Ostatní mi připadají tak cizí…,“ povzdechl si. Copak je možné, aby ke svému otci necítil žádnou emoci? Aby si nedokázal vybavit vůbec nic?

          „Ohledně vašeho manžela… Na co si vzpomínáte?“ ptal se jeho doktor, který si zachmuřeně psal poznámky do svých archů.

          „Nedává to smysl,“ povzdechl si. „Jsou to jen pocity… Choulím se v bytě, jsem v poutech... Vitasi na mě chladně shlíží…," umlkl. Tohle přeci vůbec nedávalo smysl. Proč by se kdy mělo stát něco takového?! Proč se jeho mysl snaží vytvořit takové bludy?! 

          „Často se mi vybavuje, jak mi češe vlasy…,“ zašeptal. 

          „Češe vám vlasy?“ 

          „Ano…,“ potvrdil. „Děsí mě to.“

          V doktorově sešitě přibyla další poznámka.

          „Milujete svého manžela?“

          Odmlčel se.

          „Je mi oporou, stará se o mě…,“ hlesl nakonec. „Podporuje mě ve všem, co dělám. Tvrdí, že chce, abych byl šťastný.“

          Doktor mlčel. Čekal, jestli jeho pacient pronese něco víc.  

          „Připadá mi, že spolu nemáme nic společného…,“ přiznal ztěžka. „Vit je rezervovaný… Někdy mám pocit, že vztah se mnou vnímá jako povinnost…“

          Doktor potřásl hlavou.

          „Mluvíte spolu o tom?“

          „Jistě,“ odvětil. „Vždycky mě obejme a ujišťuje mě, že je to v pořádku, že mě miluje, že tu je pro mě…,“ jeho hlas zněl ztraceně. „Jeho slova zní tak prázdně, jako kdyby jim sám chtěl věřit, ale pořád to jsou jen slova. Pochybuji, že je myslí upřímně. Nedokážu mu věřit. Ta slova nepatří mně. Pokud kdy někoho miloval, myslím, že jsem to nebyl já.“ 

          Ošil se na pohovce. To, co právě pronesl, bylo přeci tak nefér! Vůbec to svému manželovi neulehčoval.

          „Snaží se. Taky se snažím… Já si vážně chci vzpomenout na věci, které nás pojí…“

          „Můžete stavět na věcech, které vás pojí v současnosti...“

          „Možná...“

          Zavládlo ticho. 

          „Brzy bude váš koncert…,“ nadnesl doktor jiné téma. 

          „Jistě…,“ přitakal. O to ale přeci teď nešlo, ne? Jistě, že musel žít současností. Mohl si vytvářet nové vazby, postupně si k lidem nacházet cestu podle toho, co je teď. Jenže jak může vzniknout budoucnost bez existence minulosti?

 

(Ve světě Marak, město E313, dle zemského času 19. února 2015)

 

 

 

Dodatek autora: 

... : ))

5
Vaše hodnocení: Žádné Průměrné hodnocení: 5 (hlasů: 6)
Detailní hodnocení není k dispozici.
Hodnocení:
4.9/5
- Komentářů: 15
„Takže to znamená, že bude konečne súd, že áno?“ snažil som sa uistiť šťastne....
Hodnocení:
5/5
- Komentářů: 6
Jak prostá otázka. Pronesená ale nebezpečnou osobou, která se roky vyžívala v...
Hodnocení:
5/5
- Komentářů: 4
   Angelina návrat svého manžela očekávala s neklidným srdcem....
Hodnocení:
5/5
- Komentářů: 27
Mág Esquilien Když do svého pokoje přišel, cítil se být v jednom ohni....