St, 13/03/2019 - 01:24
7

Harfista – 5. kapitola –  Kontakt

 

         Milvard se cítil rozladěný. Začínal mít pocit, že až příliš věcí kolem něho je ve skutečnosti jinak, než si doposud myslel. Aktuálně stál před pečovatelským domem, o kterém byl až donedávna přesvědčen, že v něm Lik pracuje jako ošetřovatel. Jenže na místě se dozvěděl, že ano, pana Zali Ilanu (jméno, pod nímž Lik figuroval v Systému tohoto světa) tu sice znají, ale že sem chodívá vypomáhat pravidelně každý 3., 6. a 9. den týdne (týdny zde měly 10 nebo 11 dní), ale rozhodně není stálým zaměstnancem. Dnes byl 5. den 23. týdne a nikdo netušil, kde by se dotyčný muž mohl vyskytovat.

         Milvard se opřel o zábradlí zabraňujícímu vstoupit do vozovky a depresivně hleděl na projíždějící automobily. Město se topilo v šedi a špíně. Lidé působili skutečně jen jako loutky bezmyšlenkovitě se přesouvající z místa na místo. Připadalo mu, že všechno tady je tak hrozně špatně. Proč si jejich skupina najednou nevěří? S Likem si přeci byli blízcí. Kdy se přestali jeden druhému svěřovat?

         Co má Lik za práci, že mu o ní nemohl říct? Kam vlastně odjel Räythard? Co za tajemství má Arin? Co přesně je s Vithem a Elivirem? Samé otázky. Proč všichni mlčí?! Možná by se na ně měl Milvard přestat vázat. Trhnout se. Taky se zařídit po svém. To je přeci to, co Arin chce, ne? Aby se rozhodli podle svého, aby vzali svůj osud do svých rukou... 

         Opravdu právě teď uvažuje nad tím, že by je zradil?! Arin by byl první, kdo by nabídku té ženy označil jako past. Dalÿvig i Hycïq by jistě souhlasili s jejich vůdcem. Oba dva přeci viděli Laki umírat! Rÿath by byl možná ochotný nad tím přemýšlet o něco více. Ale Lik je její dvojče, milovaný bratr… S kým jiným by měl situaci probrat?! Kdo další z nich by si opravdu přál, aby ta zpráva byla skutečně pravdivá?

         Na tomto světě existovaly mobilní telefony, ale zdaleka nebyly běžnou součástí majetku jednotlivce. Lik k těmto technologiím nijak nepřilnul a v podstatě je ignoroval jak nejvíce to bylo možné. Milvard tedy aktuálně neměl žádnou možnost, jak ho zkontaktovat. V bytě se míjeli… Milvard se zamračil ještě o něco více.

         Odtáhnul se od zábradlí a vydal se ulicí směrem vzhůru. Neměl žádný konkrétní cíl. Do bytu se mu vracet nechtělo a směna mu začínala až večer… Začínal si uvědomovat, že situace je neudržitelná. Bude muset udělat nějaký krok. Jakýkoli. Ale svůj vlastní, bez ohledu na ostatní. Protože jinak se nikam nedostane...

         Proč je ale tak těžké se rozhodnout? 

 

         (Ve světě Marak, město G215, dle zemského času 19. února 2015)

 

______

 

         Světlovlasý muž vyšel z centra pro zdraví. V jeho oříškových očích se promítaly stíny. Další sezení, další předepsané léky. Jenže on se opravdu necítil lépe. Nepřipadal si o nic jistější. Snažil se přinutit své koutky v naučený úsměv. Všechno přeci je v pořádku! Přese vše má skvělý život. Má milou rodinu, milujícího manžela, práci, kterou má rád... Postavení i peníze. Nemá nárok na to si stěžovat. Uvědomoval si, že je spoustu takových, kteří by jeho život brali hned a všema deseti... Tak proč mu připadalo, že mu tahle pozice ve skutečnosti nepatří? Proč má pořád ten neodbytný pocit, že je někým úplně jiným? 

         Společnost mu dělali dva ozbrojení statní muži – jeho ochranka. Bedlivě ho doprovázeli na každém kroku. Pochopitelně. Byl členem jedné z 27 nejprominentnějších rodin světa. Museli dbát na jeho bezpečnost. Na parkovišti stálo připravené černé auto s jeho osobním řidičem. Uvědomil si však, že se mu domů vůbec nechce. Nikam se mu nechtělo. 

         „Rád bych se prošel,“ pronesl ke svým dvěma ochráncům neurčitě. Nerozporovali, přizpůsobili se jeho přání.

         Vydal se na procházku. Neměl žádný určitý směr. Chtěl jen vyhnat všechny chmury z hlavy.

 

         Přetrvávalo teplé období roku. Teploty průměrně dosahovaly (dle zemské škály) kolem 30° Celsia. Ani dnešek nebyl výjimkou. Dorazil k parku. Procházel se alejí, když si všiml zkroušeně vyhlížejícího mladíka zkrouceného na jedné z laviček. Zaváhal jen na okamžik, než zamířil k němu.

         „Dobré odpoledne. Jste v pořádku? Můžu nějak pomoci?“ přimluvil se. Jeho ochranka zůstala stát opodál.

         Odpovědí mu byl zmučený povzdech. Vzhlédl k němu mladý muž s hnědýma očima, ne nepodobnýma těm jeho.

         „Dobrý den,“ vzdychl mladík, než opět schoval hlavu v dlaních a zkroutil se. „Děkuju, ale nedělejte si starosti... Měl jsem náročnou noc…,“ přiznal mu unaveně. Odmlčel se. Elivir do toho nevstupoval, trpělivě očekával pokračování. Vypadalo to totiž, že druhý muž nedomluvil. Ten se opravdu po chvíli rozhodl svěřit.

         „Vůbec nic si nepamatuji… Tohle se mi nestává…,“ hlesl nešťastně. „Mám pocit, že jsem provedl nějakou strašnou pitomost…“

         „Určitě ne,“ odvětil povzbudivě, „A i kdyby, i z pitomostí se dá poučit,“ usmál se. „Přisednu si, nebude vám to vadit?“

         Muž pouze neurčitě pokrčil rameny, aniž by se na něho podíval.

         Elivir se posadil vedle něho. „Jak se jmenujete?“ vyzvídal.

         „Naita Lamirdi,“ představil se. „Ira stačí.“

         „Já jsem Valisi,“ přestavil se jménem, které mu údajně náleželo, „Ale říkají mi Eli,“ dodal. Někdy by se měl Vita zeptat, jak z jeho jména vlastně vznikla taková zdrobnělina.

         Ira kývnul. Nevypadalo to, že by toužil po pokračování konverzace.

         „Kde bydlíte?“ ptal se Eli. „Mohl bych vás doprovodit…“

         „Na hotelu… Získal jsem tu práci teprve nedávno, ještě jsem si tu nenašel stálé bydlení…“

         „Jakém hotelu?“ položil další otázku. Rozhodně tu nehodlal Iru jen tak nechat.

         „Hotel Ocún...,“ odpověděl ztěžka.

         „Odvezu vás tam,“ rozhodl se. „Zvládnete vstát?“

 

 

         (Ve světě Marak, město E313, dle zemského času 19. února 2015)

 

______

 

         Arin se nacházel nahoře druhé nejvyšší budovy tohoto města. Stál na kovovém zábradlí a balancoval desítky metrů nad parkovištěm. Nastavoval tvář větru, který jej vytrvale šlehal a rozevlával jeho černé vlasy. V temných očích mu hrál chlad a rty se mu kroutily v ironický úsměv.

         Ucítil vrnění v kapse. Telefon. Na okamžik jen přivřel oči. Něco v něm to skutečně nechtělo zvednout. Pochyboval však, že by to jakéhokoli volajícího opravdu zajímalo. Seskočil se zábradlí zpět na patro. Vytáhl přístroj z kapsy a zkontroloval jméno příchozího hovoru. Kontakt č. 23. Všechny měl označené číslicí. Která komu patří, věděl jen on.

         23 u něj vyvolala temný úšklebek. Přijal hovor.

         „Zdravím…,“ protáhl, v thcylštině. „Nějaké novinky?“ zeptal se téměř znuděným tónem. 

         Volající si odfrkl. „Něco potřebuju,“ oznámil mu příkře.

         „U mě to docela jde. Díky za optání…“

         „Zmlkni,“ vyzval ho podrážděně. „Mám pro tebe práci.“

         Arin si povzdechl jen v duchu. „Rozumím,“ z jeho hlasu se naprosto vytratily emoce. Do pohledu se mu vkradla smrt.

         „Dostaneš zásilku se vším potřebným,“ sděloval mu „23“ chladně. 

         „Jméno?“

         „Samatu Fahi.“

         Arin přimhouřil pohled. „O co se snažíš?“ musel se zeptat. Ne, že by skutečně očekával jinou odpověď, než tu, kterou dostal. 

         „To nepotřebuješ vědět,“ odvětil volající. „Jen udělej, co máš," rozkázal a hovor ukončil.

 

         Arinova ruka s telefonem klesla podél jeho těla. Zahleděl se za obzor.

         „Lež za lží se kupí... Jsi slepý nebo jen krátkozraký?“ dovolil hořkosti, aby pronikla do jeho slov. 

         „Pošli si své rozkazy... Hoří. Smrt číhá. Dým už halí mraky...“

         Opět se ušklíbl. 

         „Kéž bys alespoň nebyl hluchý,“ zašeptal.  

 

         (Ve světě Marak, město G215, dle zemského času 19. února 2015)

 

 

Dodatek autora: 

: )

5
Vaše hodnocení: Žádné Průměrné hodnocení: 5 (hlasů: 3)
Detailní hodnocení není k dispozici.
Hodnocení:
4.7/5
- Komentářů: 11
Nikko Michihara Vlastně to byla náhoda. Myslel jsem si, že jsem ztratil...
Hodnocení:
4.9/5
- Komentářů: 5
Válka. To slovo vzniklo ještě před prvními lidmi, pokud si dobře vzpomínám....
Hodnocení:
4.9/5
- Komentářů: 15
Jasně vnímám ty hrubé doteky, které mi uštědřují velké ruce. Drsně mi hladí...
Hodnocení:
4.8/5
- Komentářů: 28
„Samueli? Potřebuji, abys pro mě někoho sledoval,“ zavolá na mě otec poté, co...