Út, 15/03/2016 - 22:03
24

Zdar lidi, křiknu a rychle zapadnu do své kukaně. Nemůžu se tu přece promenádovat s boulí v kalhotách. Zapomněl jsem si nastavit budík a na rozehnání ranní erekce prostě nebyl čas. Natož na snídani. Zapnu počítač a otevřu chat. Už tu máme první zprávy.

Lino: JDEŠ POZDĚ

Tutununu: pozdni prichod pozdni prichid pozdni prichod

rambo32: budík?

Rychle odepisuji, aby Ťuťuňuňu - Marta - neměla čas spamovat.

Morce: jj, budík. má někdo něco k jídlu?

Skoro okamžitě mi odnaproti od Kačky přiletí houska. Já ji prostě miluju.

Tutununu: a ja nic nedostanu?

KacKac: ne

Tutununu: zloune

Marta, Kačka, Daneš, Jana, Linda a já. Nejoblíbenější lidé celé firmy. Když na některém z oddělení nestíhají, jsme tu pro ně. Nejčastěji nám hází nekonečné excelové tabulky z Účtárny, někdy se někomu z Grafiky nechce srát s tím či oním. Že nestíhají, zjistí většinou až den, dva před termínem a přilezou k nám na kolenou, a člověk se cítí jako bůh. Taky se to projevilo na mentálním zdraví našeho oddělení. Všem nám hrabe.
Naše kancelář není tak velká, jak bychom si dle našeho skromného názoru zasloužili, ale zase jsme dostali i kumbál na košťata s vlastní kopírkou (taková ta hnusná velká bedna se skenerem a faxem)  a otevřenou kuchyňku. A to je výhra. Uprostřed místnosti jsou kurníky. Kartonová zástěna tvoří šest políček, abychom na sebe neviděli a “nerušili se”. Žádná samozřejmě nemá dveře a mezi stropem a deskou je dost místa, abychom po sobě mohli házet tužky, složky i jídlo. Já okupuji pravou rohovou kabinku nejdál ode dveří. Naproti mě má své hnízdečko Kačka, vedle ní je Daneš, naproti němu (tedy vedle mě) Marta, vedle té Lída a naproti ní Jana. Abychom na sebe nemuseli v jednom kuse pokřikovat kdykoli někomu něco potřebujeme, vyrobil nám Daneš chattovací prográmek. Pořád se chystá, že stvoří funkci šepot, zatím však neměl čas. Žádné soukromé zprávy, všichni vědí vše.

Snažím se soustředit na dlouhé řádky a sloupce, napětí v kalhotách mi to zrovna neusnadňuje, stejně jako Ťuťuňuniny spamy. A nemůžu si ulevit, protože mi tu Jana a naši uctívači neustále trajdají ke kopírce a zpátky. Na záchody rozhodně nejdu, nikdy se tam nedokážu uvolnit. Kurňa! Tohle se nedá vydržet.

Marta! Marta mi určitě pomůže. Na posledním firemním večírku jsme skončili u ní v bytě a ráno jsem zjistil, že má přítele. Ležel na gauči. Moc milej kluk, nejenže neztropil scénu a nevyrazil mě ze dveří, dokonce jsem se nimi nasnídal. Musí jim to opravdu dobře klapat.

Přitočím jsem se ke své záchraně. Právě se snaží přifotoshopovat jednorožci do kopyta lahev whisky. To asi nebude firemní projekt.

Pojď si štrejchnout, dloubnu do ní loktem. Ani neodtrhne oči od nechutně barevné obrazovky.
            Ne. Dělám. Sorry. Ale no tak! Vždyť před necelou minutou jsi psala do chatu “JODLE JODLE JODLE”!
           
No tak, prosím! Stačí, když mě budeš chvíli krýt! šeptám naléhavě. Tohle stejně nemůže být práce.
            Antialkoholová propaganda. A ne, jsem v náladě. Zkus Kačí, pošle mě na jinou adresu.

Povzdechnu si. Jakmile vstoupí do módu Workoholik, nic s ní nehne. Ale už jsem se rozhodl zahodit svou čest, udělat se a udělat nějakou práci. Zamířím na druhou stranu za Kačkou.
            Kačí, mám problém. Mohla bys mě, prosím tě, chvilinku krýt?
            Krýt při čem? zeptá se nepřítomně, myslí jen na tabulky před sebou. Tabulátorem jezdí sem a tam a kontroluje, zda se čísla shodují.
            Chlapský trable, naznačím. To, co mám v kalhotách, však rozhodně náznak není. Hlásí se o slovo stejně nenápadně, jako paní Bennetová mrká..
            Prase. Skvělé! A teď jsem prase! Krev už se mi nevaří jen tam dole.
            Hele, je to tak těžký píchnout kolegovi? vykřiknu. Já bych se neptal, kdybych fakt nemusel! Vždyť po tobě nechci, abys mi vykouřila! Úplně by stačilo, kdybys na chvilku dohlídla, aby nikdo neprudil! A jéje. To jsem to rovnou mohl napsat kapitálkami do chatu. Daneš s Lindou se vykloní ze svých kukaní. Nad zástěnou se jako surikata objeví vyjevená Marta. Určitě si vylezla na stůl, aby jí nic neuteklo. Návštěvě u kopírky div že nevypadly oči z důlků. První se vzpamatuje Jana. Naloží kolegovi grafikovi jeho výtisky a vyprovodí ho ze dveří.
Říkals něco, milánku? otočí se na mě žertem. Takovouhle legraci přece nepřenechá nějakým outsiderům. Zrudnu jsem jak rajče. Trochu jsem doufal, že studená sprcha studu mého kamaráda v kalhotách zchladí, nicméně, nestalo se tak. Nezbývá, než pokračovat a doufat, že se nade mnou někdo smiluje.
            Jo. Nutně potřebuju asistenci a soukromí, mračím se.
            Fakt? Tak jdeme, než nám sem zas někdo vleze, vyskočí Daneš z křesla.
            Cože?! vyjeknu nastejno s Martou. Chci uhnout jeho široké náruči, ale zakopnu o vlastní nohu a narážím zády do zdi. Opravdu bychom si zasloužili větší kancl. Dvěma kroky je u mně. Chytne mě za loket a táhne kolem Kačky a mé prázdné kukaně do kumbálu s tiskárnou.
Kryjte nás, holky! křikne a zavře za námi dveře. Poslední, co vidím, je Martin vyjevený obličej. Sedí na stole a neví, jestli je z toho nadšená nebo úplně vedle. To já jsem úplně mimo.

Tísníme se v malém prostoru a Daneš naprosto ovládá pole. Zakláním se v hlubokém polibku. Vtiskává mi další a další, zapojuje hbitý jazyk, drtí mě svou vůlí, až téměř ležím na tiskárně. Její světýlko nás ve tmě osvětluje i oslepuje, stálé, zelené, a modrý display mu kreslí na tvář strašidelné stíny. Odtrhneme se od sebe, došel mi dech. Okamžitě přesune rty na můj krk. Zasypává jej vlhkými znaménky a klouže níž, na rameno, chladnýma rukama rejdí po mém rozpáleném těle. Jsem celým vývojem událostí příliš zmatený, než abych se nějak bránil. A upřímně…

Chytám jej za boky, vklouzávám rukama pod tričko a jedu nahoru, přes žebra až se zastavím na širokých zádech. Zarývám prsty do hrubé pokožky. Sténá blahem, celý se napíná. Zaboří mi hlavu do ramena a lehce skousne. Projíždí mnou elektrický šok. Celý se chvěji, roztřeseně sázím letmé polibky na jeho krk, kam až dosáhnu. Zvedne hlavu a opět vášnivě spojíme rty. Přejíždí mi jazykem po zubech, jemně ho kousnu do spodního rtu. Zelenomodré temno je plné našich vzrušených vzdychů.

Prudce mě oběma rukama popadne za zadek. Ó můj Bože. Promne obě půlky, každou v jejím vlastním tempu. Ó můj Bože. Jednou rukou zůstává a víří vlny vzrušení, druhá proklouzne mezi našimi těly do mého rozkroku. Ó. Můj. Bože! Zatmí se mi před očima. Zatím jen přes látku hladí a laská mé malé já, která už od rána volá po pozornosti. A teď konečně se mu jí dostává. Nedokážu se držet v klidu. Zatínám nehty do jeho zad, zuby tahám jej za uši. Otírám se něj, chci k němu blíž, nejradši bych jím prošel jako duch zdí, berouc si všecko to vzrušení, slast a vášeň s sebou do nebe i do pekla. Naše polibky jsou stále vášnivější a zuřivější, agresivnější, plné chtíče.

Stejně tak si počínají jeho ruce. Jedna drtí zadek, druhá se dobývá do poklopce. Srdce mi několikrát vynechalo, lapám po vzduchu jako tonoucí. Ano, topím jsem se v úžasných pocitech, které mi laskání přináší. Naše rty se rozpojily a on klouže níž, přes tričko mi nosem a rty laská bradavky, nepouštěje při tom můj úd ze slastného žaláře. Zdrží se jen chviličku, hned zas zkamenělým kopečkům zamává, aby se blíže seznámil s vězněm ve své ruce. Dráždivé vězení mu zřejmě není pro mého hříšníka dost dobré. Uvrhne ho do hluboké kobky svých úst. Pomalými pohyby mě hltá, a rychleji, prudčeji, prohýbám se, zarývám mu nehty do ramen. Po šíji vyjedu až k vlasům, zaplétám do nich prsty, stejně jako on plete jazykem po žilkách mé chlouby. Už - už - už! Blíží se zlatý hřeb večera. Ale místo toho přichází Půlnoční překvapení.

Nespokojeně vrčím, úžasné teplo mizí. Proč?! Znovu jej bere do ruky, tentokrát i s dosud opomíjenými varlaty. Hladí a hněte, laská a zpracovává mé nádobíčko tak pozorně, že na pozornosti polevím já.

Ani nevím, kdy se ve mně octl první z jeho prstů. Najednou je ve mně a přejíždí po stěnách konečníku. Je to divný pocit, ale chvílemi ve mě vyvolává prudké vzrušení. Dělá mi to tak dobře, že ani nepřemýšlím, kam to vlastně vede. Podlamují se mi kolena a v ústech mám deštný les na Sahaře. Za vlasy jej odtrhnu od mého malého já, chvíli si ho chci užít zase tady. Tisknu se na něj celým tělem, jazyky propletené v divokém tanci, a do mého malého království Jdi Někam se plíží druhý ne-zcela-nezvaný host. Roztahuje otvor dvěma prsty a já se zalykám. Musím zaklonit hlavu, rozdýchat ten neznámý pocit. Líbá mě na odhalené hrdlo, jemně nasává pokožku, určitě tam nechá flíčky. Třetí prst. Chvíli si ve mne pohrává. Náhle mě opustí. Danešova silná ruka mě podebírá, a posadí na kopírku.

Na zadku mě studí chladné sklo skeneru (Jana ho nechává pořád otevřený, aby se do něj co nejvíce prášilo, rozbil se a my dostali nový), stehny mačkám tlačítka ovládání. BRRRZT ŠTRUCH ZRDRDRDRDRD, rozhučí se ta mašina. Drkotá pode mnou jako obří vibrátor. V novém náporu osvětlení vidím Daneše, jak si rozepíná poklopec a propouští na svobodu svého kamaráda. Jestli mám cítit vinu, že já si užívám a on trpí v úzkých kalhotách, rozhodně ji necítím. Modře vystínovaný krasavec, kterému slabé světlo zvýrazňuje každou žílu a tvoří z něj až cosi nadpřirozeného, se ke mně blíží. Špička se otírá o mé půlky, vedena dřívějším průzkumníkem. Chytl jsem ho za ruku. To ne. Na tohle nejsem stavěnej. Obejme mě kolem ramen, vzrušeně mi šeptá do ucha: Prosím, bude to super, slibuju, že se ti to bude líbit.

Pod tíhou polibků ustoupím a pouštím jej dovnitř. Uvolni se, šeptá mi, posouvajíc kupředu výzkumnou sondu. Není to zrovna příjemné, tře to a drhne, přesto se pomalu propracovává hlouběji - až mnou projela oslnivá vlna slasti. Zasténám. Měl pravdu, je to skvělý. Vzdechy a steny provázejí každý další příraz, přehlušuje je však rachot vibrátoru, který se pustil do tisku. První výtisk vyjede, když už můj těžce zkoušený kamarád nevydrží nápor slasti a vystřelí bílý ohňostroj na oslavu jeho splněného přání. Spolu s druhou kopií vyjede z tepla i jeho úd a přidá k už tak dost hojné sněhové nadílce.

Náš malý vesmír vyplňuje ticho, hučení tiskárny nás nijak neruší. Sedím vyčerpán opřený o její poklop, nechávám si vibracemi masírovat citlivé pozadí. Daneš mi leží v klíně a těžce oddychuje. Z kanceláře k nám najednou doléhá song Go, Johny, Go. A vzápětí, jen co vibrátor vyplivl poslední papír, zaklepání. Vyskočili jsme na nohy. Já spíše spadl na zem, nohy mě neposlouchaly a pozadí… opravdu budu muset zbytek dne prosedět u počítače?
            Už jste dotiskli? Škvírou ve dveřích se na nás opatrně směje Marta.
            Jo jo, už… už je to hotovo, odpovídám roztřeseně a dopínám knoflík džín. Místnůstka je náhle plná světla, Marta rozsvítila. Moje oči…! Moje oči... spočinu pohledem na nepořádku, který jsme způsobili.

Odkudsi mi v rukou zjevil toaleťák, Daneš má taky jeden. Oba se skloníme k potřísněné podlaze a skříňkám. Ještě že tu nemáme koberec. Marta zatím s nejvyšší opatrností zkoumá tiskárnu. Jí prostě není nic trapné. Vytáhne ze stroje ještě teplé kopie. Vykvíkne.

            Co? zvednu hlavu.

            Ale nic, je rudá až za ušima.

            Tak co? naléhám.

            Hele pohněte, jde šéf, ozve se varovně Linda z kanclu.

            Jo jo, chichotá se Marta a vystřelí ze dveří s výtisky v ruce. Rychle nacpeme špinavý papír do koše a uvolníme místo nos krčící Janě, která musí použít tiskárnu hned po nás. Chudinka. Marta se šíleně pochechtává u skartovačky a proužky papíru cpe hned zpět na druhé kolo. Nikdo kromě ní se už nedozví, co jsme tam s Danešem vytiskli. Pokud to ovšem nikomu neřekne, a Linda vypadá pěkně zvědavě. Šéf se jen diví neobvykle dobré náladě.

Jen co jsme všichni ve svých kurnících, Marta už píše:

Tutununu: zavadim novy kod, ode dneska se TISKNE XD

Mina: dneska večer kouknu s přítelem na film a pak budeme tisknout :D

Tutununu: tiskli jsme vcera, dosla nam barva XD

Janicka: Holky…

Tutununu: neco bych si ale vytiskla :D

Mina: hlavně si nevytiskni dítě :P :D

Janicka: Holky stačilo!

KacKac: Jana žárlí, nemá tiskaře :P

Lino: já znám dobrýho tiskaře, můžu vás představit :D

Lino: co bylo na těch kopiiích?

Lino: cos je zkartovala

Tutununu: http://38.media.tumblr.com/tumblr_me41wwLVdt1rd58wfo1_500.gif

Kromě mě propukla celá místnost v řehot.

 

 

Hodnocení: 
4.75
Průměrné hodnocení: 4.8 (hlasů: 44)
Detailní hodnocení není k dispozici.
Hodnocení:
5/5
- Komentářů: 46
Za devatero horami, devatero řekami, za devatero lesy, devatero… no zkrátka...
Hodnocení:
5/5
- Komentářů: 15
Zastavili sme na parkovisku pod vežiakom, ktorý sa skôr podobal na hotel. Na...
Hodnocení:
5/5
- Komentářů: 8
   Dorothy toho rána dlouze, znaveně zívla. Protáhla se a rozhlédla...
Hodnocení:
4.8/5
- Komentářů: 1
Ráno připravuju snídani, ale myšlenkami jsem pořád u toho, jak blízko smrti...