So, 26/10/2019 - 11:25
6

   „Tu bych to možná trochu upravil,“ poukázal Theodor na noty v Matějově sešitu. „Protože je to rychlá písnička, když to zahraješ rychle, tak nebudeš stíhat vyměnit prsty v čas.“

   Matěj přikývl a upravil noty tak, aby byly reálné. Trochu se uculil, když cítil, že se Theodor opřel bradou o jeho hlavu. Seděl za ním na lavici a přes rameno mu koukal do sešitu. Sice nebyl pořád zdravý, ale byl natolik tvrdohlavý, že došel do školy. Nejdříve mu to vyčetl, ale nyní byl za jeho společnost rád. Ucítil ruce na své hlavě a ušklíbl se.

   „Nejsem tvůj polštář,“ připomněl mu.

   „Což je škoda,“ zhodnotil Theodor.

   Shledal onen nejistý, skoro až stydlivý úsměv opravdu roztomilým. Po chvíli ho přiměl, aby se na něj Matěj otočil.

   „A kde je má odměna?“ zavrněl hravě a snížil se k němu. Odměnou mu nakonec nebyla pusa, ale praštěním sešitu do hlavy.

   „Ještě by ses měl léčit,“ připomněl mu Matěj.

   Theodor smutně našpulil pusu. O to větší překvapení pro něj bylo, když pusu skutečně dostal. Jen letmou, ale sladkou. Hned se mu na tváři rozzářil velký úsměv. „Vidíš, že to jde!“ zavrněl a znovu se opřel o jeho hlavu.

   „Kdy se ze mě stal tvůj polštář?“

   „Hm, asi ode dneška. Ale bral bych tě raději jako deku.“

   Theodor se ušklíbl nad Matějovým zrudnutím. Bavilo ho, když ho mohl takto škádlit. Jeho reakce byly totiž k nezaplacení.

   „Mám ti zahrát Titanic?“

   „Jsi blázen,“ zakroutil nad ním Matěj hlavou.

   „Proč? Lidi to i po dvaceti letech furt žerou!“

   „Pochybuji, že se ho naučím i já.“

   Theodor ho přinutil zvrátit hlavu dozadu a nevinně se na něj usmál. „Ale pro tebe.“

   Nevinná slova, která ovšem pro ně pro oba znamenala hodně. „Do toho,“ vyzval ho Matěj po chvíli. Theodor se uculil, seskočil z lavice a přemístil se ke klavíru. Matěj ho sledoval, kterak přehrabuje ve svých notách a pak si několik listů skládá před sebe. Když začal hrát, příjemná melodie téměř sváděla k tanci. Pár dalších váhavých kroků, než se objevil za plavovlasým Mozartem. „Zní to pěkně,“ zhodnotil po chvíli tiše. Theodor se jen uculil a pokračoval v hraní.

   „Na to, jak je to smutná písnička, ji všichni považují za romantickou,“ zamyslel se Theodor nahlas. „Má poměrně dost smutnou melodii. A přesto se hodí na ploužák.“

   „Protože je pomalá.“

   „O tom by se dalo diskutovat. Můžeš ji zahrát i rychle. Ale lidi si zvykli na její pomalou verzi.“

   Matěj přikývl. „Stejně tak pár jiných písní, co mají lidi spojené se slaďáky.“

   „Nepřipomínej mi nějakou upírskou komedii s disco-koulemi,“ ušklíbl se Theodor. Po chvíli se oba zasmáli. „Tak co? Myslíš si, že se to stihneš naučit?“

   „Část už umím,“ uznal Matěj.

   „Odposlech z Youtube?“

   „A z filmu.“

   „Neříkej mi, že jsi to viděl celé?“ otočil se na něj Theodor překvapeně.

   „Když se nudíš a v neděli večer není nic jiného v televizi, tak se rodinka snaží vymýšlet společné večery.“

   „Hups,“ ušklíbl se Theodor pobaveně. „To bych nevydržel.“

   „Věř mi, usnul jsem po první hodině,“ přiznal se Matěj.

   Zanedlouho Theodor přestal hrát a otočil se na Matěje. „Co dostanu za své mistrovské dílo?“ zeptal se hravě a vzhlédl k němu. Matěj se pousmál. „Mohu si vybrat sám?“ zkusil jinou taktiku. Matěj přikývl. Překvapeně sledoval, kterak si ho Theodor k sobě přitáhl, když vstal ze židle. „Měj oči otevřené,“ instruoval ho se šibalským úsměvem, „koukej se na mě a nic jiného nedělej.“

   Matěj ho překvapeně sledoval, než cítil, že mu tváře znovu nachoví. Theodor mu omotal ruce kolem boků a přitáhl ho k sobě.

   „Pokud nesouhlasíš, klidně to řekni,“ dodal Theodor šeptem, když se k němu pomalu shýbával. Matěj mohl na něm oči nechat. A téměř toužil, aby tu mezeru mezi nimi už konečně ukončil. Téměř litoval, že souhlasil, že mu dovolí si vybrat. Utápěl se v modrých očích, když byl Theodor v jeho těsné blízkosti. Opět okusil rty, které se k němu téměř instinktivně přitiskly pro polibek. Ne jen jeden, ale mnoho. A Matěj se, k vlastnímu překvapení, nebránil. Ba naopak - chtěl jich ještě víc. Omotal ruce kolem Theodora ve snaze získat ještě pár dalších polibků. Ale v tu chvíli se Theodor odtáhl. Zmateně k němu vzhlédl. Theodor se škodolibě ušklíbl. Jemně ho cvrnkl do čela. „Neřekl jsem, že se můžeš sám od sebe hýbat,“ ušklíbl se.

   „Neodolal jsem,“ svěřil se Matěj se stejným úšklebkem.

   „Hm, tak to je škoda,“ pokýval Theodor hlavou. „To už asi nic dalšího nedostaneš.“

   „Rána pod pás, získáváš sto bodů.“

   „Hm. A za kolik je sto dvacet?“

   Matějovy rty se rozzářily v úsměv. „Myslím, že to víš,“ zašeptal tiše.

   Theodor se zaculil. „To je mi tedy pěkná zkouška,“ uchechtl se.

   „Zkazil jsi mě.“

   „Ach, pravda. Strháváš mi nějaké body?“

   Matěj se o něj opřel a spokojeně se usmíval, když mu Theodor prohrábl vlasy. „Ne. Spíš získáváš dalších sto,“ zašeptal téměř neslyšně. Theodor se vesele usmál a vtiskl mu polibek do vlasů.

   „Tak to jsem rád,“ zhodnotil vesele.

   „A myslím, že víš, jak získat rovnou dvě stě bodů,“ dodal Matěj se smíchem. Theodor pozvedl zvědavě obočí. Po chvíli se znovu ušklíbl. Tuhle Matějovu nově objevenou hravost si oblíbil. Snížil se pro další polibek, po kterém tolik toužil.

   Zbytek zkoušky se odložil na neurčito. Mladí umělci byli v opojení něčeho jiného než hudby. A chuť rtů toho druhého byla příliš svůdná na to, aby řekli ne.

 

   Nejistě nastavená ruka byla hned popadnuta v pevný Matějův stisk. Theodor se pousmál a přitáhl si ho o něco blíž k sobě, když se procházeli večerním městem. Propletl jejich prsty a opřel se o Matějovo rameno. Po chvíli cítil i nějakou váhu na své hlavě.

   Pořád tomu nemohl uvěřit. To, co mezi nimi pomalu vznikalo, bylo vzájemné. A nekontrolovatelné. A oba se tím nechali vláčet. Nic si nahlas nikdy neřekli, ale oba cítili, na co myslí ten druhý. Šli tím nejpomalejším krokem, kterým mohli. Vyprávěli si o všem a zároveň o ničem. Nespěchali. Neměli kam. Protože až dojdou na místo, budou se muset znovu rozdělit.

   Matěj se najednou zastavil a Theodor k němu zabloudil pohledem, když ho jeho ruka tahala zpátky uprostřed kroku. Hravě se ušklíbl a otočil se k němu.

   „Copak?“ zeptal se.

   „Ještě se mi nechce na pokoj,“ svěřil se Matěj.

   „To vidím. Nějaký nápad?“

   „Ani ne.“

   Theodor opřel své čelo o to jeho a zahleděl se mu do očí. „Mám něco vymyslet?“ zeptal se šeptem.

   „Můžeš to zkusit,“ ušklíbl se Matěj.

   „Co když se ti to nebude líbit?“

   „To uvidíme posléze.“

   „Já tě fakt zkazil. Cítím se provinile.“

   „Už tomu tak bude.“

   Pobavený smích zazněl nočním městem.

 

   „Ještě chvíli,“ ušklíbl se Theodor, když odmítal Matěje pustit ze své náruče, zatímco se skrývali v uličce za rohem od jeho internátu.

   „Budu mít kvůli tobě problém,“ zasmál se Matěj tiše.

   „Kdybys byl proti tomu tolik, tak už by ses mi vykroutil.“

   „To je pravda.“

   Nahnul se pro další polibek. „Nebo tě držím tak pevně?“

   „Můžeš klidně i pevněji.“

   Theodor mu s radostí vyhověl. „Lepší?“

   „Ještě.“

   „Takhle tě opravdu nepustím ani za hodinu.“

   „Nebyl bych proti.“

   „Nebudeš mít problémy?“ pozvedl Theodor obočí.

   „Stojíš mi za ty problémy.“

   Úsměv se rozzářil na tváři plavovlasého kluka. Sehnul se k němu, aby ho obdařil dalším polibkem. „Pak si to ale budu vyčítat.“

   „O to se postarám.“

   „Slibuješ?“

   Matěj přikývl. Prohrábl mu vlasy a ofinu mu stáhl na stranu. Po chvíli si oba povzdychli.

   „Večerky by se měly zakázat,“ zasmál se Theodor tiše.

   „Souhlasím.“

   Zasmál se, když ho Theodor polechtal vlasy na krku. „Copak?“

   „To lechtá.“

   O to víc se zasmál, když Theodor zakroutil záměrně hlavou. „Jsi hodně lechtivý?“

   „Hodně.“

   Hned svých slov zalitoval. Theodor totiž nasadil nelítostný úšklebek. Nedovolil mu utéct, když ho mučil lechtáním.

   „Vzdávám se! Vzdávám se!“ smál se Matěj a snažil se vykroutit z jeho sevření, když se mu podlamovala kolena a on se snažil zadržet smích.

   Theodor ještě chvíli nelítostně pokračoval, než ho sevřel ve svém objetí. „Hodný kluk,“ poplácal ho po hlavě.

   „To není fér! Taky chci znát tvou slabinu!“ opáčil Matěj, když popadl dech. „Nemůžeš toho věčně zneužívat.“

   „To bylo podruhé,“ připomněl mu Theodor nevinně.

   „Takže?“

   „Takže?“ nechápal Theodor.

   „Tvou slabinu, prosím.“

   Theodor mu omotal ruce kolem krku a opřel se o něj. „Co bys asi řekl?“

   „Netuším.“

   Dostal polibek. Nejspíš jako nápovědu. „Zkus to znovu.“

   „Netuším.“

   Dostal hlubší polibek. „Kolik nápověd budeš ještě potřebovat?“

   „Nejspíš hodně.“

   Theodor ho pohladil po tváři. „Tak nad tím budeš přemýšlet celou noc,“ zkonstatoval.

   „Aspoň se zabavím.“

   ‚Víš moc dobře, co je moje slabina,‘ pomyslel si Theodor, když mu hleděl do očí. ‚Nebo si to neuvědomuješ, protože ty sám jsi tou slabinou.‘

   Vtiskl mu poslední polibek na líc, než ho propustil ze svého sevření.

   „Už teď je mi smutno,“ svěřil se. Matěj přikývl. Naposledy stiskl jeho ruku v té své.

   „Můžeš mi zavolat,“ navrhl.

   „Myslíš si, že mi pomůže, když uslyším tvůj hlas?“

   „Hm, aspoň z 80% by to mohlo pomoct, ne?“

   Theodor nad ním zakroutil hlavou. „Ale možná to pomůže,“ věnoval mu úsměv.

   Jen z donucení rozpletli své prsty, když se blížili k bráně internátu. Ještě jeden polibek na rozloučenou, než ho Theodor vyprovázel smutným pohledem. Povzdychl si pro sebe, než se vydal směrem na svůj intr.

 

   Matěj se opatrně rozhlédl, když otevřel dveře. Už bylo dávno po večerce. Musel se dostat na pokoj a doufat, že nikde pana Jaška nepotká. Štěstěna ho opustila hned za rohem, když do něj vrazil, když si nesl kávu. Jen stěží se mohl vymlouvat, že šel na záchod, když měl na sobě oblečení, ve kterém šel do školy, batoh na zádech a pouzdro s kytarou přes rameno. Pokusil se o úsměv, ale to pana Jaška jenom rozčílilo o to víc.

   „Nejspíš budu muset zavolat vaším rodičům, že porušujete místní pravidla,“ zhodnotil Jašek a pohlédl na kávu, která hověla na jeho bílé košili. ‚A taky budu muset zase vyprat.‘ pomyslel si trpce.

5
Vaše hodnocení: Žádné Průměrné hodnocení: 5 (hlasů: 5)
Detailní hodnocení není k dispozici.
Hodnocení:
5/5
- Komentářů: 2
Labyrint Do tejto nebezpečnej džungle som vbehol sám. Nemám z nej strach,...
Hodnocení:
4.9/5
- Komentářů: 2
Ambriel a Ludrun sedí v pracovně a probírají různé dokumenty. „Podívej, je...
Hodnocení:
4.2/5
- Komentářů: 4
Hrůzou se mi svíral žaludek a vzrušením jsem sotva popadal dech. Všechno se mi...
Hodnocení:
5/5
- Komentářů: 4
Melafor se opět rozmáchl pěstí a udeřil Zarbaga do tváře. Další rány a...