Út, 02/03/2021 - 18:38
2

Věnování: 
Všem, kteří aspoň trošku potřebují zvednout náladu

   Matěj přemýšlel, zda byl někdy šťastnější. Taky přemýšlel, že kdyby tu byl někdo jiný místo Thea, cítil by ten samý pocit bezpečí a lásky, jako cítil nyní? Dovolil by té osobě, aby ho držela za ruku, objímala či skrytě se ho dotýkala? A jak je možné, že v případě Thea mu to nevadilo? Vypadalo to, že jeho mamka byla v sedmém nebi. Byl tady někdo, kdo astrologii rozuměl asi tolik co ona, byť její povědomí pocházelo čistě z magazínů pro ženy. Hlavně tady měla někoho, kdo jí naslouchal. A dokonce byl tak dobrým přítelem pro Matyho - ne jen kamarádem, ale skutečně přítelem. Bohužel se mohla nejspíš prozatím rozloučit s velkolepou svatbou, načančanými šaty a občasným klábosením s budoucí snachou - ale na druhou stranu, pokud tím do rodiny vpadne Theo, bere ho všemi deseti! A manžílka si už nějak ukecá, toho kluka už nedá z ruky. A hlavně ať ho Maty nechce opustit, to by byla přece škoda. Zvlášť, když jim to spolu tak ladí. A obzvlášť, když svého syna poprvé viděla opravdu šťastného.

   Theo věděl, že si Terezu musel získat na vlastní stranu, ale neměl v plánu jí podlézat příliš. Jistě, občasné povídání si o astrologii bezpochyby zvládne, kdo by to v dnešní době nežral jako divý, ale sotva přijdou na téma jiné věci, teprve se ukáže, jakou hru s nimi Tereza bude chtít hrát. A on je odhodlaný je vyhrát všechny. Kdo ho ovšem trápil nyní víc, byl Matějův otec. Chápal, že oba jsou nejspíš pracovně vytížení dospělí, ale věděl, že muži velmi těžko snášení, že jejich syn se zakouká do kluka. Očekávají krásnou, poslušnou ženu, jako doplněk, ve většině případech.

   Věděl, že měl štěstí, že jeho rodiče byli velmi otevření všemu, co doposud dělal. A taky si uvědomoval, že otcův ústupek v jeho orientaci byl spíše náplastí na to, že přišel o matku a on se znovu (bez ohlášení či předešlé domluvy) oženil. Něco jako posttraumatický syndrom. Něco, aby se dostal ze šoku, že jeho matka, jediná pořádná ženská osoba v jeho očích tehdy (protože se Hanka většinou chovala spíš jako kluk), zemřela. Tak to jistě podal svým známým, kolegům, přátelům. Ale věděl, že by ho přijal i tak. Musel by. V opačném případě by to Theova matka nepřenesla přes srdce a do smrti by mu to vyčítala. Byl rád, že měl rodiče, jaké měl… I za tetu, kterou měl kdesi hluboko vnitru i trochu rád za to, že ho se sestrou vychovala. Jen málokterá žena převezme roli matky po jiné a nechce potom už vlastní děti. A k nevlastním se chová jako k vlastním.

   Ale jak zpozoroval, Maty byl jedináček, který nejspíš vyrůstal sám, bez rodičů. Potvrdil mu to jeho neosobní vztah s matkou a celkem nepříjemný tón hlasu, kdykoliv zmínil otce. I celkově odměřený vztah k lidem okolo.

   Když Tereza něco horlivě vysvětlovala cestou do obývacího pokoje, přitáhl si ho k sobě a objal ho. Jeho zmatenost nechal být. Chtěl ho držet u sebe. Snad se mu snažil aspoň trochu té lásky nahradit nyní, když měl možnost. Stejně jako on věděl, jak Thea snadno uklidnit od hněvu či rozesmát, i on se pomalu učil, jak mu pomoct, aby se cítil lépe. Čekal, dokud se neuvolní. Otřel se mu tváří o temeno hlavy.

   „Děje se něco?“ slyšel Matějův tichý hlas.

   „Ne. Jen jsem tě chtěl chvíli držet u sebe,“ zašeptal Theo stejně tiše. Ten stydlivý úsměv byl pro něj tou nejlepší odpovědí.

   Stejně jako Matěj, Theo se snad nikdy předtím necítil šťastnější, než nyní.

 

   „Vědí o nás oba jako o kamarádech, nebo jim to chceš říct dnes?“ zeptal se Theo opatrně, když na chvíli zase osaměli. Matěj mlčel a pohrával si s prázdnou skleničkou. „Maty?“

   „Mamka to ví… otec ne.“

   „A to je problém?“

   Matěj mlčky přikývl. „Taťka je ten typ, co chce mít reprezentativního syna s krásnou přítelkyní spíš jako doplněk. Bude si myslet, že to je vtip. Pak se naštve.“

   „Je snad homofob v dnešní době? Minimálně jedna třetina lidí, se kterými pracuje, jsou určitě homosexuálové, i ti skrytí. A všiml jsem si, že si aspoň na fotkách zakládá na vzhledu. Není náhodou Calvin Klein gay? Ten dělá do hader, ne?“

   Matěj nad ním zakroutil hlavou. „Ale trefil ses, celkem ho před lety obdivoval.“

   „Než zjistil, že je gay?“

   Matěj se kousl do jazyka, aby se nerozesmál.

   „Taky jsem si všiml sbírky knížek od Fukse. Ten taky úplně nepálil za ženskýma,“ zazubil se plavovlasý ďábel hrdě a růžky mu o něco zase porostly. „Takže jestli bude chtít cokoliv namítat, s radostí se do něj pustím.“

   Matěj to nevydržel a rozesmál se. Krátce, ale přece.

   „Hele, palici mám tvrdší, než ty, a ty mi za to stojíš. A dovolit si to mohu. Musím trochu potrápit budoucího tchána, když mě tchýně miluje už teď.“

   Za odměnu schytal šťouchnutí do ramene. „Doteď ti šlo se chovat normálně aspoň z půlky. Tak v tom prosím pokračuj.“

   „Dobře, ale jenom kvůli tobě a té sladké odměně večer.“

 

   „Taky čte časopisy o pánské módě,“ uznal Matěj po chvíli. Theodor měl co dělat, aby mu džus nevyšel nosem.

   „Není jen tak náhodou trošičku hodně podobný synovi?“ rýpl si tiše.

   „Zakládá si na vzhledu, na rozdíl ode mě.“

   Theo mu rozcuchal vlasy. „Tak ať. Ty nejsi on. Mám tě rád pro ten tvůj osobitý vzhled, do kterého se musíš zákonitě zamilovat.“

   Protože Tereza opět štěbetala do mobilu (tentokrát jí volala nějaká její kamarádka), měli opět kousek soukromí.

   „Můžu vidět tvůj pokoj?“ zazubil se Theo.

   „Připrav se na pohromu,“ varoval ho Matěj vážně.

   „Jak tě znám, určitě tam bude příšerně uklizeno.“ Ale těšilo ho, že nezaváhal nebo to ihned nezavrhl. „A vůbec - umělci většinou žijí v bordelu, takže je to důkaz, že z tebe něco velkého bude.“

   „Je to jediná místnost, kam rodiče nechodí. I když jsem na intru, naštěstí respektují moje soukromí. Teda - jsou tak zaneprázdnění, že sotva postřehnou, že tu nejsem.“

   „Takže je to jediná místnost, kde se neodváží vstoupit?“ ujistil se Theodor tajemně. Matěj přikývl a nechápal, kam tím Theo mířil. Pomyslné růžky Theovi opět narostly. „Jen tak,“ zavrkal zamilovaně na jeho otázku proč.

 

   „Moc se omlouvám. Danča prostě neumí ukončit hovor během minuty,“ zasmála se Tereza, když se vrátila do obýváku. Protože ji oba zamilovaní slyšeli jít už předtím, jen zklamaně se odtáhli od toho druhého o pár vteřin dřív, než chtěli. „Chcete si zahrát nějakou hru? Nebo chcete raději cvičit?“

   „Můžeme jít cvičit,“ usmál se Theo, který to viděl jako stoprocentní chvilku, kterou bude moci strávit jen s Matym.

   „Dobře. Jo, Maty! Taťka tady bude za hoďku, pak bychom mohli někam zajít,“ navrhla mile, když až příliš rychle prchali od ní pryč.

   „Určitě ne!“ ujistil ji Matěj s milým úsměvem, když rychle utíkal s Theem po schodech do svého pokoje.

   „Aspoň ho můžete přijít pozdravit!“ volala za nimi Tereza, než se za nimi zabouchly dveře.

 

   „Myslel jsem, že už to neřekneš,“ zasmál se Matěj uvolněně. Theo se spokojeně, téměř hrdě usmál, než ho popadl a pevně objal.

   „To sis myslel, že bych si nechal utéct konečně chvilku soukromí jenom s tebou? Vypadá to, že mě vůbec neznáš,“ usmál se Theodor nevinně.

   „Večer ale ještě není, takže se pořád musíš chovat slušně.“

   „Já jsem přece naprostý anděl!“

   „A ty rohy ti narostou jenom v určitém okamžiku.“

   Theodor se konečně rozhlédl kolem a pousmál se. „Až tak hrozně to tu nevypadá,“ uchechtl se. Následovalo další šťouchnutí do ramene. Theodor se nezbedně ušklíbl a vytáhl si rukáv nad rameno. „Koukej na ty modřiny, to ti jen tak nedaruju. Asi si to vyberu i s úroky.“

   „Asi se chováš velmi špatně.“ Přivřel oči, když mu Theodor pomalu prohrábl vlasy.

   „Budeš to se mnou mít těžký.“

   Matěj ho přinutil zvednout paže, než mu vlastními rukami vklouzl do podpaží a přimkl se k němu.

   „Z tebe se stal úplný méďa,“ uznal se smíchem Theodor.

   „A kdo za to může?“

   „Nedá se tomu odolat, co?“

 

   Nic je netrápilo. Snad měli pocit, že jim svět leží u nohou. Užívali si tu blízkost milované osoby plnými doušky. Nemysleli na nic jiného.

   „Naši se taky zamilovali na střední,“ usmál se Theo. „A jak jim to krásně vydrželo.“

   „Moje mamka se zase někdy cítí špatně, protože si otce spíš ukradla pro sebe, jak vždycky podotýká,“ zasmál se Matěj.

   „Proč? Vyhrála je srdce nad nějakou jinou?“

   „Spíš do toho šla po hlavě.“

   „Takže jsi po mamince? Taky jsi mě někomu ukradl.“

   „No dovol? Ty ses do mě zakoukal jako první!“

   „No nevím, kdo to byl, co mi vlezl na tajné místo jako první.“

   Matěj ho nakonec umlčel polibkem.

   „Konečně jsi pochopil, jak mě zastavit před hloupými řečmi,“ ušklíbl se Theo a hned ho stáhl k sobě pro další pusu.

   „Jinak tě umlčet snad ani nejde,“ zašeptal Matěj proti jeho rtům, než je zase okusil.

   Theodor se zaculil a jemně do Matěje šťouchl, aby ho přiměl couvat. „Co když sis právě zavařil a já do večera už nevydržím?“ provokoval Theodor šeptem.

   „Slíbils, že se budeš chovat slušně.“

   „Vlk taky sliboval.“

   Bedlivě sledoval každou jeho reakci. Posadil ho na postel a sám si sedl na zem. Držel ho za ruku a usmíval se.

   „Proč sedíš na zemi?“ zasmál se Matěj.

   „Nedostal jsem povolení.“

   Matěj převrátil oči v sloup, než ho vytáhl k sobě na postel. Theo se usmál od ucha k uchu, popadl ho, stáhl dolů na postel a přitulil se k němu. Málem mu způsobil infarkt, jak Matěj nezapomněl připomenout, ale nemohl odolat těm modrým kukadlům a jeho lísání. Stejně tak Theo se nemohl nasytit tomu splašenému bití srdce, které cítil, když se opíral o Matějovu hruď.

   „Theo?“

   „Hm?“

   „Nemusíš se mě ptát pokaždé, když něco budeš chtít zkusit. Nechci, aby sis myslel, že jsem snad-…“

   „Raději se pětkrát zeptám, než abych jednou udělal volovinu a přišel o tebe,“ přerušil ho. „A pusa mi neodpadne, když se zeptám, ne?“

   Matěj se musel usmát. Nedalo se mu odolat. „To je jedna z mnoha věcí, kterou na tobě miluju.“

   „Tak doufám, že večer dostanu hromadu pus. Za to, že se tak vzorně chovám.“

   Opět byl umlčen, ale vůbec se nebránil. Těm rtům se nebude bránit nikdy. A už vůbec ne, když ho samy od sebe líbají. Rukami mu přejížděl po zádech a usmíval se, kdykoliv cítil Matějův ostýchavý dotyk. Div se nerozesmál, když málem sklouzli z postele. „Nesměj se!“ sykl na něj Matěj tiše, ale potom se taky rozesmál.

   „Neboj, když spadneš, spadneš na měkký,“ zazubil se plavovlasý ďábel.

   „Spadnu na tvrdou zem.“

   „Ne, tam spadnu já, ty spadneš na mě.“

   Netrvalo dlouho a Matěj opět vyprskl smíchy.

  „Co? Jeho lordstvu nejsem snad dostatečně měkký?“

   Nekončící smích pokračoval. A Theo dělal všechno proto, aby ho mohl poslouchat o něco déle.

 

   „Zahraješ mi něco?“ zeptal se Theodor s pohledem na kytaru v obalu zabalenou do náruče prachu schovanou za skříní.

   „Ta už je stará a celá rozladěná,“ mávl nad tím Matěj rukou.

   „Tak ji naladíme.“

   „Je stará.“

   „Když jí to budeš připomínat, vezme si to osobně.“

   Matěj zadržel smích. Dloubl Thea do ramene.

   „To dloubání ti zakazuju,“ ušklíbl se Theo.

   Nakonec ale Theova zvídavost vyhrála, a tak se dali do ladění. Kytara plakala radostí a sténala nad každým dotekem po tolika letech, kdy ji Matěj vyměnil za tu současnou. A když pocítila i jiný dotyk, nebránila se.

   „Už to skoro máme,“ usmál se Theo hravě, když utahoval struny.

   „Nevím, jestli ten nátlak po tolika letech vydrží.“

   „Kušuj! žádná kytara neodmítne.“

   „Ale klavír jo?“

   Theo se zazubil. „Za tohle si účtuju pět pus a bez námitek.“

 

   Netrvalo dlouho a z pokoje se začala konečně ozývat melodie kytary, nikoliv sténání a skřípání jako při první zkoušce. Matěj mohl na něm oči nechat. S kytarou mu to vážně slušelo. Mohl by ho pozorovat a poslouchat celou věčnost. Každý tón, který zahrál, ho vracel o několik týdnů zpátky, kdy ho potkal poprvé, kdy mezi nimi byla nejistota a zeď, strach a obavy, které pomalu, ale jistě společně zbořili a překonali. Zaposlouchal se do další melodie a byl schopen ji rozeznat. Green Day. Wake me up when September ends. Oblíbená písnička jeho matky. Nejednou jí ji hrál, aby jí zlepšil náladu. Na rozdíl od otce ho neodsoudila za každou drobnou chybu, které se jako dítě dopustil. Tiše pobroukával do rytmu. Theo na něj občas spočinul pohledem a byl rád, že se jeho přítel baví.

   „Teď jsi na řadě ty, už je naladěná a houby je stará! Je mladá!“ zasmál se, když mu opatrně předal kytaru.

   „Je starší než já. Mamka na ni hrála,“ podotkl Matěj.

   „To je mi jasné, že nadání máš po mamce.“

   „Jak to myslíš?“

   „Protože někdo, kdo se příliš žene do byznysu, nemá na správnou hudbu čas. A proto většinou takoví lidé poslouchají srač-…“

   „Theo…“ upozornil ho Matěj se smíchem, aby nemluvil sprostě.

   „Ale řekni, že tomu tak není?“

   „Je pravda, že otec moc nadšený z mého hudebního talentu nikdy nebyl.“

   „Ha! Uhodil jsem hřebíček na hlavičku.“

   Matěj mu v duchu poděkoval, že přestal mluvit, když začal hrát. Theodor po chvíli zpozorněl, protože tu melodii neznal ani nikdy předtím neslyšel. Ze začátku trochu agresivní, na Matěje netypická, potom až překvapivě jemná, zase agresivní, jemná. Matěje těšilo vidět jeho zmatený a pak zadumaný pohled, kdy se snažil určit, kterou ze známých písní se snad snažil napodobit. Nebyla to vůbec známá píseň. Narazil na ni náhodou, když brouzdal internetem. Theodorovi ani nepomohlo, když začal broukat do rytmu. Matěj se musel v duchu smát nad jeho marnými snahami určit autora.

   „Asi pořád nevíš, co?“ zeptal se Matěj, když skončil.

   „Jsem vedle jak ta jedle. Čekal jsem od tebe Mozarta nebo jiné velikány, ale tohle znělo celkem moderně.“

   Matěj se vítězoslavně usmál. Odložil kytaru na postel, přešel k noťasu, něco do něj naťukal a Theodor za jeho ramenem jenom viděl obrazovku od Youtube. Přešel k němu a opřel se mu o opěradlo židle. Když Matěj naťukal do vyhledávače A Fire on a Hill a pustil první video, melodie skutečně odpovídala tomu, co hrál před chvíli. Ale videoklip byl ve finále umění samo o sobě.

   „Narazil jsem na to před časem, čirou náhodou,“ svěřil se Matěj.

   „Zajímavé,“ uznal Theodor s úsměvem. Prohrábl Matějovi vlasy a přiměl ho tak k němu obrátit zrak. „Ale ty jsi zajímavější,“ usmál se neodolatelně. S radostí sledoval, jak mu zase rudnou uši i tváře. A tentokrát se nebránil ráně polštářem, pro který si Matěj musel zajít zase k posteli. „Pořádně, zasloužím si to!“ povzbuzoval ho Theo se smíchem. O to větší překvapení bylo, když se mu jeho útočník stydlivě snažil schovat v náruči. „Slibuji, že se zase začnu slušně chovat, ale jen před tvými rodiči. Jinak tě budu neustále provokovat,“ zanotoval vesele.

   Po chvíli už jen mlčel a držel ho u sebe. Užíval si ten pocit, kdy mu seděl v klíně a sám ho pevně objímal, tiskl se k němu tak moc, jak jen to šlo. A Theodor jen v duchu nadával, že zatoužil po víc, než jen objetí nebo puse. Bylo těžké se ovládnout a nedotknout se ho, hlavně, když byl tak blízko. Jednou, možná už brzy, se ho zeptá, zda je ochotný se v jejich vztahu posunout trošičku dál… dál než bylo držení se za ruce, dál za pusu a dál za těch pár skrytých doteků. Ale prozatím mu to stačilo. Když to postačí i Matějovi, snese mu klidně i modré z nebe.

   V mysli zanadával, když ho jiný pocit vrátil do reality a on byl nucen vymyslet si sprostou lež, že si musí odskočit. Na záchodě si potom nadával a přál si, aby se mohl lépe ovládat. Snad doufal, že Matěj zareagoval aspoň z půlky tak jako on… aby se nemusel cítit tak trapně, že obývá záchod pod ne moc čistými úmysly.

 

   Když konečně vyšel ven, div se nesrazil na chodbě s nějakým obrem. Doslova. Ten chlap musel měřit minimálně dva metry. Tvrdá brada, tmavé, velmi krátce střižené vlasy, ostrý pohled v ocelových očích, kvádro za pár tisíc, co pro něj jistě byla jen malá investice do svého dokonalého vzhledu.

   ‚Vzhledu vraha,‘ pomyslel si Theodor a rázně pokýval hlavou nad vlastní myšlenkou. ‚Obři jsou vždycky vrazi!‘

   Když se vrátil do pokoje, nikdy necítil takovou zlost. Měl mu podkopnout nohy nebo mu rovnou vlepit facku na uvítanou, aby věděl, že si s ním nebude zahrávat. Rychlými kroky přešel k posteli a pevně tu hromádku neštěstí na ní, co ještě před chvilkou byla Matějem, objal. Neptal se, co se stalo, zda už spolu mluvili nebo to byla jen nervozita z toho, že už ví, že je jeho otec doma. Důležité bylo, aby ho uklidnil. Protože stejný pohled měl v očích, když mu řekl, že se chce s ním rozejít, kdy ho k tomu Michal nutil.

   Nechtěl nic slyšet ani vidět. Chtěl se propadnout do prázdného prostoru spolu s Matějem a navždy ho takto držet u sebe a nikdy nepustit. Aby je nikdo už nikdy nenašel.

   Rukou mu pomalu zajel do vlasů a snad ho probudil z transu. Konečně ho stejně pevně objal i on.

   „Už jsem tady,“ zašeptal mu do vlasů. „A neodejdu, slibuju. Nikdy tě nepustím. Jak jsem řekl předtím - když spadneš ty, spadneš do měkkého - na mě. A nebude mi vadit stát vedle tebe v jakékoliv situaci. Jsem tady. A budu za tebe bojovat. A pokud s tím někdo nebude souhlasit, uvidí pravého démona.“

   Cítil, jak se mírně třásl.

   Už teď toho chlapa nenáviděl, pokud tohle s ním provedlo jen uvědomění si, že je tady. Mluvil s ním? Nebo ho jenom slyšel jít po schodech.

   „Maty?“ zašeptal mu do vlasů, když ho hladil po zádech. „Mám mlčet?“ zeptal se po chvíli, když na oslovení nereagoval. Dočkal se reakce - zakroucení hlavy. „Mám mluvit? I když to budou kraviny?“ Přikývnutí. Theodor ho objal o něco pevněji. „Víš, že jsi osoba, na které mi momentálně nejvíce záleží?“ zašeptal po chvíli. „A nerad vidím, když se takto zničehonic uzavřeš a vypadáš jako před sesypáním se… Děsí mě to a bolí zároveň.“ Na chvíli nastalo ticho, kdy Theodor hledal správná slova. „Proto by mi pomohlo, kdybys mi řekl, zda se něco stalo? A pokud tak uděláš, budu možná schopen ti pomoct.“

   A zatímco se ho Theo snažil uklidnit, Matěj propadal panice. Věděl, že to byla blbost - přivést ho sem. Jeho mamka ho možná hravě přijala, ale co otec? Ten bude teprve vyvádět… Však stačilo jenom slyšet, jak dupe po schodech, a Matějovi bylo jasné, že se hned jeho matky ptal, čí že jsou ty nevkusné boty vedle těch okopaných tenisek od Matěje. Otec si vždycky zakládal na vzhledu - především na svém vlastním, ale také na vzhledu své rodiny. Věděl, že se jeho syn nejspíš nehoupe tím nejlepším směrem, aby byl pořádný právník jako on, ale třeba ho soukromá škola s internátem naučí způsobům. Byť to byla zbytečná střední, na vysokou půjde přece studovat práva, ale dopřeje mu ještě trochu svobody - dá té jeho naivitě co proto, aby si uvědomil, že se tím nevkusným brnkáním stejně neuživí.

   Tak zněla dohoda mezi Matějem a otcem. Může si studovat střední školu zaměřenou na hudbu - klidně. Ale musí donést výsledky, které uspokojí jeho otce. Pokud se tak nestane, vysokou mu určí sám otec - ať už se na práva bude hodit či nikoliv, oni to z něj jistě dostanou. Však za co jim taky bude platit.

   „Už je lépe?“ zeptal se Theodor tiše, když slyšel, jak se Matěj zhluboka nadechl nosem. Nebylo mu lépe, ale přesto nejistě přikývl. „Nelži,“ ozval se přísný hlas. Matěj jen pohlédl zkroušeně k zemi. „Maty, jestli mi nechceš říct, co se stalo, budiž - ale takhle mě to bude trápit o to víc, protože mi dostatečně nedůvěřuješ, abys mi sám řekl, co tě trápí,“ slyšel jeho hlas jakoby z dálky. Ucítil jeho ruku na té své. „A to mě trápí,“ ozval se znovu ten smutný hlas. Raději ani nechtěl vidět ty jeho věrné psí oči.

   Theodor si povzdychl. Nemá cenu ho nutit mluvit, když sám nechce. Až bude připravený si s ním o tom promluvit, vyslechne si ho.

 

   „Už je lépe?“ zeptal se Theodor tiše, když cítil, jak se o něj opřel.

   „Trošku,“ slyšel jeho šepot. I to mu stačilo k drobnému úsměvu. Konečně z něj nějaké to slovo dostal. Vtiskl mu pusu do vlasů.

   „Takže moje medicína objímání konečně začíná působit.“

   Matěj se trochu pousmál a přikývl. Theodor cítil, jak mu pevně stiskl triko mezi prsty. „Promiň.“

   „Za co? Zpanikařit může kdokoliv.“

   Matěj se mu opřel o rameno a zavřel oči. Ruka, která si pohrávala s jeho vlasy, ho uklidňovala. I když démon v podobě přísného otce byl jen pár metrů od něj, v Theodorově objetí se cítil v bezpečí. Jakoby ty malé paže působily jako vysoké hradby, které ho budou chránit před vpádem cizího vojska. Poslouchal Theodorovo pobrukování, které ve spojení s jeho rukou ve vlasech a druhou rukou kolem něj působilo jako ta nejlepší obrana. Theodor přitom nečinil nic neobvyklého - jen používal to, co na něj před lety používala Hanka, kdy sám propadal panice. To bylo to nejmenší, co pro Matěje nyní mohl udělat. Až bude v naprostém klidu, určitě mu řekne, co se skutečně stalo, proto si sám nevytvářel nějaké vlastní představy. Bradou se opřel o jeho temeno hlavy a díval se po jeho pokoji. Dokonale vystihoval Matějovu osobnost, až z toho trochu mrazilo. Theodor se přesto ušklíbl. Trochu nepořádek, ale v nepořádku byl jistý Matějův typický systém a představa umělce, kterým si přál jednou být. Plakáty starých hudebních skupin nebo snad zaprášené, ohnuté papíry, zpoza kterých na něj vykukoval třeba Mozartův nezaujatý pohled, kdy tajně všemu přihlížel zpoza skříně, mu vykouzlily úsměv na tváři.

   „Ty můj Mozarte,“ zašeptal mu do vlasů s úsměvem. Ten jeho zmatený výraz stál za to. Když kývl hlavou směrem ke zvídavému Mozartovi, dostalo se mu krátkého Matějova smíchu. Musel se v duchu pochválit za dobře odvedenou práci. Nedovolil mu ale, aby plakáty šel pečlivě uklidit. „Jen ať se dívá a tiše závidí,“ ušklíbl se škodolibě a přitáhl ho zpátky k sobě.

Dodatek autora: 

Uznávám, že konec předešlého roku pro mě nebyl nejlepším obdobím, a proto mě strašně potěšilo, když se ke mně najednou kluci v půlce února vrátili a snažili se mě trochu rozveselit a odtáhnout od všeho toho shonu, stresu a jistého splínu, který se přivalil jako lavina v roce novém. Jsem za ty dva strašně vděčná, čas, který s nimi vždycky strávím při psaní další kapitoly, si užívám... možná, že kapitoly přibývají na někoho moc pomalu - ano, protože na tahle dvě zlata potřebuji správnou náladu, musím mít chuť rozmazlit jak je, tak i sebe. A tentokrát oni rozmazlili mě a pomohli mi, protože o nich nejde psát, když vaše nálada prostě stojí za houby. Díky nim je mi o dost lépe, ačkoliv nynější situace pořád stojí za houby. Tak doufám, že z téhle kapitoly jde cítit aspoň trochu radost, kterou mi způsobili, když se přede mnou objevili a hubovali mě, že chtějí, abych odvyprávěla další část jejich příběhu. A taky doufám, že i vám náladu aspoň trošku zvedli. Děkuji za přečtení i tohoto krátkého dodatku, pokud jste dočetli až sem. :)

Vaše Shiw

5
Vaše hodnocení: Žádné Průměrné hodnocení: 5 (hlasů: 4)
Detailní hodnocení není k dispozici.
Hodnocení:
5/5
- Komentářů: 2
Dotazy prostých lidí a šlechticů na sebe nenechaly dlouho čekat. Zarbagova...
Hodnocení:
5/5
- Komentářů: 12
Strýček Douglass mě zavedl do přepychového pokoje, který by se těžko dal...
Hodnocení:
5/5
- Komentářů: 35
Trapné přísloví o jámě a sebedestrukci, jehož důsledkům se Tony zatím úspěšně...
Hodnocení:
4.8/5
- Komentářů: 8
Nedalo sa povedať, že by som precitol, skôr môj mozog začal fungovať na inej...