Čt, 08/08/2019 - 16:19
2

   Theodor ještě delší chvíli stál na místě, než se konečně vydal kupředu. Za svým kamarádem, který se mu před pár chvílemi jakoby omylem přiznal ke svým citům, které byly víc než přátelské, se neohlédl. Chtěl si s ním rozumně promluvit. Ale copak mohl, když ho Michal nepustil ani ke slovu? Copak mohl, když ho chvíli na to poslal do kytek s tím, že ho to mohlo napadnout? Vztekle kopl do koše a pak se zarazil. Pohlédl k osobě, která se vyjeveně přitiskla na zeď, když kolem ní proletěl koš, který se ještě jednou odrazil a odkutálel se stranou i se svým obsahem. Matějovi bylo jasné, že raději bude mlčet. Pokud by nyní něco řekl, asi by šťouchal do hnisající rány. Nevěděl, co se stalo. A slyšel jen konec. Mohl si z toho vyvodit vlastní úsudek, ale na to měl málo informací. A pohled Theodora mluvil o jeho zlosti dostatečně. Nerad by ho tedy dráždil ještě víc. Proto na něj jen mlčky koukal a přál si, aby měl schopnost procházet zdmi nebo splynout s okolím.

   Theodor odvrátil pohled stranou. Skoro až váhavě se zeptal na zbytečnou otázku. „Slyšels to, co?“

   Matěj přikývl s lehkým zaváháním.

   Theodor chvíli mlčel, než dodal: „Stejně je to jedno.“ a s rukami v kapsách odešel. Matěj se za ním díval. Na chvíli zatoužil mít více sebevědomí, aby byl schopen říct aspoň pár slov. Mohl ho uklidnit. Ale měl na to právo? Sotva se znali.

 

   „Přijdeš už v pátek, ne?“ vytrhl ho z myšlenek Igor. Matěj k němu vzhlédl s výrazem zmatené sovy. „Nedělej, že si zapomněl, nebo se urazím.“

   „Co? Ne, nezapomněl, neboj,“ snažil se ho uklidnit. „Původně jsem chtěl jet za rodiči, ale tvé pozvání si nemohu dovolit odmítnout.“

   „To bych ti radil,“ hravě ho praštil do ramene.

   „Jen si skočím na intr pro pár věcí.“

   „Pozdravuj Kamila. Už mu dovolili maturu?“

   „Ovšemže ne.“

   „Měl by zamakat, když vodsud chtěl vypadnout.“

   „Prý nakonec ani na tu výšku ho nechtějí.“

   „Nedivím se jim.“

   „Třeba se mu zadaří a chytí někde nějakou práci. Pokud zvládne maturitu.“

   „Pokud.“ Igor se zasmál. Matějovi do smíchu moc nebylo. Nechtěl, aby jeho nebo Igora potkalo to samé.

   Protože další dvouhodina byl zástup, domluvil se s učitelem, že půjde cvičit. Ten sice váhal, ale když se ujistil, že nebude dělat nepořádek, poslal ho do volné místnosti s dodatkem, že ho přijde zkontrolovat. Bylo normální, že se takto studenti pomalu dostávali ze školy, aby se vyhnuli testům nebo zkoušením. Matěj ho ujistil, že o nic takového se nepokouší, sebral klíče a vydal se k prázdné místnosti. Byla to učebna o něco menší než třída, kde vždycky cvičil. Ale každá hodina navíc k dobru.

   Odsunul židli, vytáhl sešit a usadil se. Dal si sluchátka do uší a zaposlouchal se do hlasu Benjamina Burnleye. Naneštěstí Matějův zpěv byl stejně skvělý jako Kamilův zpěv ve sprše (aspoň dle jeho vlastního myšlení), takže se čistě spokojil jen s hraním na kytaru a pobrukováním si. Až se odsud dostane, najde svého vlastního zpěváka, který si vytvoří správné texty pro jeho melodie. Byl to krásný sen, ale takhle to většinou nefungovalo. Ale mladý umělec si s tím hlavu netrápil a snil si svůj sen dál.

   K jeho smůle ho noty nenapadaly. A pokud ano, znělo to vynuceně. Něco tomu chybělo. Spíš někdo.

   Odmítal si připustit, že mu jistý element chyběl.

 

   Chvíli zaváhal, když třídu opouštěl. Pohlédl do sešitu, který byl celý poškrtaný. Cokoliv ho dnes napadlo, se mu nezdálo za okamžik dobré. Povzdychl si a vydal se do třídy. Zbytek dne se snažil jakýmsi způsobem přežít a kdykoliv se učitel nedíval, prsty si vyklepával rytmus o lavici nebo nohou. Igor poznamenal, že pokud nepřestane, tak z toho sám zešílí. Vždyť u toho se nedalo spát! Dost o to, že učitelův výklad byl poněkud hlasitější, než obvykle, aby ho rozdováděné mladé mozky vnímaly. Matěj ho ale skvěle ignoroval a soustředil se jen na melodii, která vznikala a zanikala pod jeho prsty. K čemu mu bude taky teorie, když ji nebude schopný uplatnit v praxi, že jo?

   Na konci dne to byl Matěj, kdo jako první vyběhl ze třídy a hnal se do jiné, aby tam na Theodora počkal. Rozhodl se. Aby cvičil, co nejvíc to půjde (a zároveň byl pod dozorem někoho, kdo je o hodně lepší, kdo mu dá jistě mnoho dobrých rad do života i co se hraní týče), rozhodl se, že zkusí Theodora přemluvit (tedy spíše mu navrhnout, nejdříve), aby mu dovolil s ním hrát. Jeho plán měl ale hned několik mezer. Theodor ho může poslat k vodě (slušně řečeno). Chabě se zasměje a podotkne, že jsou na jiné úrovni. V nejhorším případě, kdy se s ním Theodor nebude párat vůbec, mu zkritizuje všechny chyby a podotkne, aby se s ním už nadále nestýkal. Matěj v duchu doufal, že poslední situace nenastane.

   Doběhl do třídy, aby shledal, že tam Theodor (překvapivě) už je. Nebezpečné modré oko, které ale nyní působilo jako klidná hladina moře, k němu vzhlédlo a prsty na klávesách od klavíru se zastavily. Byl tady dřív, než obvykle. Stejně tak Theodor věděl, že Matěj dorazil o pár minut dřív, než by obvykle dorazil. Vstal od klavíru a sledoval ho, jak se k němu spěšným krokem blíží.

   „Chci si promluvit,“ pravil Matěj, když sebral všechnu svou odvahu.

   „Nápodobně,“ souhlasil Theodor po chvíli, skoro váhavě.

   „Kdo začne?“

   „Klidně já, jestli tě to trochu uvolní.“

   Matěj přikývl. Theodor se opřel o židli z druhé strany a svraštil obočí. Nad čím přemýšlel? Copak nevěděl, na co se ho chce ptát? Věděl, jen netušil, jak se ho na to zeptat. Většinou spoléhal, že se to nějak vyvine samo. Matěj ho napjatě sledoval a vyčkával. Nakonec se Theodor rozhodl nechodit kolem horké kaše.

   „Máš dneska po zbytek dne volno?“

   „Ano.“

   „Zvládáš velké davy a hluk?“

   „No… záleží na situaci?“

   „Nevadí ti opilci a zápach kouře?“

   „Ne?“

   „Výborně, jsi přijat.“

   Matěj pozvedl obočí a zamrkal. „Co?“ zeptal se nechápavě.

   Theodor pokrčil ledabyle rameny. „Talent máš, rychle se přizpůsobuješ, rychlost doladíme, naučím tě něco ze své sbírky, dohledáš si zbytek na netu. Jo, to by šlo,“ přikývl Theodor, zatímco se Matěj pořád nechytal.

   „Zbytek?“ zopakoval zaraženě.

   „Jo, někdy jsou i písně na přání. Je třeba improvizovat. Doufám, že ti to nečiní problém.“

   „Počkat - o čem to mluvíš?“

   „O tom, že se mnou ode dneška budeš hrát v baru,“ usmál se Theodor narovinu.

   Matěj měl pocit, že slyšel nějaké křupnutí a spadnutí ozubeného kolečka na zem. Ano, to kolečko bylo z jeho mozku, nejspíš.

   „Já?“ ukázal na sebe otupěle.

   „Vidíš tady někoho jiného?“ ušklíbl se Theodor.

   Matějovi pořád nedocházelo, že to nemyslí jako vtip. Proto se rozesmál. „Dobrý vtip. Teď mi řekni, o čem sis chtěl promluvit.“

   Theodor mu svým následným výrazem ale dal jasně najevo, že nežertoval.

   „Žertuješ,“ řekl Matěj nevěřícně.

   „Vypadám na to snad?“

   „Musíš žertovat! Vždyť-… Chci říct-…“ snažil se uklidnit náhle splašené myšlenky. „Na škole je mnoho talentovanějších lidí, než já.“

   „Ale já chci tebe.“

   „Ale…“

   „Bez odmlouvání, už jsem se rozhodl. Ber to jako zkušenost prospěšnou pro život.“

   „Ale…!“

   „Takže - o čem jsi chtěl mluvit ty?“

   ‚Přestaň mě ignorovat!‘ pomyslel si Matěj frustrovaně. Chytil se hlavu. Ano, měl v plánu se ho na to zeptat, ale především chtěl nejdříve pár takových těch sezení, kdy si na sebe zvyknou, naučí se spolu hrát, najdou společný rytmus a takové věci. A on mu tady narovinu říká, že už dnes večer bude hrát před lidmi, jakoby se nic nedělo? Zešílel?!

   „Jestli to nic není, tak můžeme rovnou vyrazit,“ zhodnotil Theodor.

   „To je šílené!“ vydal ze sebe Matěj.

   „Ano, je. Ale šílenější by bylo, kdybych musel hledat několik dalších dní někoho, na koho bych si musel zvykat a kdo by se učil pořádně hrát. Ty už máš aspoň trochu splněno.“

   „Jak dlouhý je seznam tvých požadavků?“ zeptal se Matěj kousavě.

   „Ber to jako praxi zdarma.“

   „Praxe, jak si zničit nervy ihned ze startu?“

   „A kdy bys chtěl před lidmi začít vystupovat, hm? Nebo snad přemýšlíš, že budeš jenom vytvářet melodie a sám je už pak zkoušet nebudeš?“

   Matěj si povzdychl.

   „Hele - ber to jako obchod. Ty se zlepšíš ve hraní, já budu mít parťáka a budu moci cvičit. A oba budeme hrát před lidmi, což je plus pro závěrečnou zkoušku. Zvykneš si na dav a na hluk a pak tě učitelé nijak nerozhodí.“

   Theodor se uchechtl, když viděl, že se Matěj musel opřít o lavici.

   „O čem jsi chtěl mluvit ty?“ zeptal se znovu.

   „Raději nic,“ odpověděl Matěj po chvíli, kdy si v hlavě vytvářel všechny možné katastrofické obrazce a následky, které jeho selhání v tomto duu bude mít na svědomí především on sám. „Budu se muset podívat, kolik stojí pohřeb mladých lidí. Třeba mi dají studentskou slevu,“ dodal ochable. Theodora tím rozesmál.

 

   Nejistým krokem Theodora následoval. Starší spolužák se ho snažil uklidnit, že i on byl poprvé vyklepaný jako ratlík, ale sotva si na to zvykne, bude to bezva. Matěje napadlo, že asi znají dva různé významy toho slova…

   Opět šli zadním vchodem. Opět je Sabina přivítala a neodpustila si peprnou poznámku k Theovi, že se místní už sázeli, jak dlouho jeho nový společník vydrží tentokrát a zda si bere vlastní nástroj nebo pro jistotu vypůjčený.

   „Sázet se můžou, jak chtějí. My máme dohodu,“ ušklíbl se Theodor hravě.

   „Dohodu, že ti svou kytaru může omlátit o hlavu?“ ušklíbla se na něj Sabina.

   Matěj do jejich rozhovoru nezasahoval a přál si, aby se mohl vypařit. Naštěstí moc lidí v baru ještě nebylo. Přišli tady dřív, než den předtím.

   „Klid,“ poklepal mu Theodor na rameno, „v tuhle hodinu je tu mrtvo. Můžeme si pár písní zkusit na nečisto. Až se to tu trochu zaplní, můžeš improvizovat.“

   „To není moc uklidňující,“ podotkl Matěj. Ale dal mu za pravdu. V baru bylo všehovšudy deset lidí a dvě třetiny z toho (minimálně) vyspávalo předčasnou kocovinu. Matěj se Sabiny zeptal, zda si může vypůjčit jednu ze židlí. Theodor byl ale rychlejší a bez svolení mu jednu přitáhl na pódium.

   „A na svolení ses ptal koho?“ prskala Sabina směrem k Theodorovi. „Ale ovšem, zlatíčko,“ usmála se směrem k Matějovi. Líbilo se jí, že na rozdíl od Thea, byl slušně vychovaný. Možná trochu zakřiknutý, ale sladký sám o sobě. „Kdyby tě příliš trápil, přijď za mnou,“ dodala a předala mu sklenici Kofoly. Matěj ji váhavě přijal a poděkoval. Překvapilo ho, když řekla, že je to na účet podniku. Sotva mohl smočit rty ve vychlazené tekutině, už ho Theodor popadl za rameno a tahal na podium.

   „Před třídou jsi snad zvládl hrát, ne? Tohle je zmenšená verze ale s více lidmi,“ řekl jakoby omylem, snad ve snaze ho uklidnit. Mělo to ovšem opačný výsledek. „Klid,“ zatřásl s ním, ale o to víc byl Matěj nervózní. „Teď tady skoro nikdo není, takže můžeme cvičit. Pokud se to nebude dařit, tak dneska hrát nebudeme. Pokud to půjde, můžeme to zkusit. Co ty na to? Platí? Ne, že se mi tady sesypeš.“

   Matěj raději kapituloval a byl schopný jen přikyvovat beze slov. Možná to byl jen jeho vlastní pocit, ale… myslel si, že Theodor vypadal o něco šťastnější. Aspoň se usmíval víc, než když hrál s Michalem. Nebo to možná bylo proto, že má nového společníka, kterého může mučit. Theodor mu předal noty s tím, že tohle umí už dávno nazpaměť a že by se to i on měl rychle naučit nazpaměť.

   „Nejlépe ještě dneska,“ dodal, když se usadil za klavír. „Chceš to rovnou zkusit?“

   „Jak se to mám naučit, když to vidím poprvé v životě?“ nechápal Matěj.

   „Tak, že si to hnedka zahrajeme,“ ušklíbl se Theodor. Nedal mu ani šanci pořádně reagovat a sám už začal hrát. Matěj ihned poznal, že je mimo rytmus. Po chvíli ale Theodor zpomalil a bedlivě ho sledoval. Čekal, až se chytne. S úsměvem na něj kývl, když konečně melodie zněla tak, jak znít měla. Jednotně.

 

   „Špatně, špatně, špatně,“ bouchal Theodor do not a Matěj se změnil v tu chvíli na pštrosa. Chtěl schovat hlavu mezi rameny, jak moc se krčil. „Copak to nevidíš? Je to cé, dé, cé! Ne dé, cé, dé,“ bouchal do not a vyklepával rytmus nohou. „Pořád děláš tu samou chybu,“ povzdychl si Theodor.

   „Vidím to poprvé v životě,“ špitl Matěj na protest.

   „Theo, netrap ho,“ ozvala se Sabina, když už se nemohla dívat na to, jak ho Theodor mučil. Usmála se na Matěje. „Taky musí nechat ruce odpočinout. Ne každý má výhodu, aby z něj byl génius.“

   „To jsi dodávat nemusela,“ zabrblal Theodor, trochu rozladěně, s pohledem stranou.

   Sabina se přiblížila k Matějovi a zašeptala: „Zkus to s ním, prosím, vydržet. Moc to pro něj znamená. Když se čertí, znamená to, že je aspoň trochu spokojený.“

   „To nechápu,“ uznal Matěj popravdě. Sabina se tiše zasmála.

   „Čím více prská, tím je šťastnější. Věř mi. Znám ho už dva roky,“ svěřila se. Pohlédla na noty, které měl Matěj před sebou. „Myslím si, že i když to zahraješ trošičku jinak, nebude se potom zlobit. Jen se teď čertí, protože má čas tě poslouchat. Během představení to sotva bude stíhat vnímat.“

   „Ale já to poznám a přestanu hrát,“ pohlédl Matěj zklamaně k zemi.

   Sabina se usmála. „Tak si tu část, kde děláš chybu, zvýrazni,“ řekla a předala mu svou propisku. „Udělej si tam znamení, abys věděl, že tam se musíš soustředit. A i kdybys udělal chybu, skryj ji. I Theo občas něco blbě zahraje, ale nepoznáš to, protože ho to nerozhodí. Hraje dál. A pak se na tu chybu zapomene.“

   „Pochybuji, že jich udělá tolik, co já.“

   „To by ses divil,“ ujistila ho Sabina a vstala, když se Theodor zase vracel. „Důležité je, abys zůstal v klidu a nenechal se tím rozhodit.“

   „Pokračujeme,“ skočil jim Theodor do rozhovoru, když ukončil neplánovanou přestávku.

   Matěj pohlédl na propisku, kterou mu Sabina předala. Rychle si udělal drobný vykřičník k místu, kde často chyboval.

   Theodor přísně chodil z místa na místo a poslouchal Matějovu hraní. Věděl, že se chová nepřístojně. A že kvůli tomuto chování se mu mnoho lidí na tohle vykašlalo. Když se ale Matěj blížil k části, která mu doposud dělala problémy, zastavil se a pozorně ho sledoval. Po chvíli se spokojeně usmál, aspoň trochu. Když Matěje přiměl, aby tu část zahrál ještě několikrát, při posledním pokusu mu dokonce i zatleskal.

   „Myslím, že dneska aspoň tohle můžeme zahrát. Pokud nejsi proti,“ ujistil se Theodor.

   Matěj zaváhal. Kolik lidí přijde? Zvládne to? „Nejsem,“ rozhodl se po chvíli.

   Když už do toho šel po hlavě, další případný pád na hlavu už tolik bolet nebude.

5
Vaše hodnocení: Žádné Průměrné hodnocení: 5 (hlasů: 4)
Detailní hodnocení není k dispozici.
Hodnocení:
5/5
- Komentářů: 2
          Další den ráno jsme s...
Hodnocení:
5/5
- Komentářů: 46
Za devatero horami, devatero řekami, za devatero lesy, devatero… no zkrátka...
Hodnocení:
4.8/5
- Komentářů: 3
„Zítra ráno odjíždím,“ oznámí Ludrun Broně u oběda. „Kam jedeš?“ zeptá se...
Hodnocení:
5/5
- Komentářů: 4
„Co tady sakra děláš, Lewisi?“ zeptal se místo toho Jeremy vztekle. Natáhl se...