So, 10/08/2019 - 19:10
4

   „Ne! Nepřemluvíš mě!“ protestoval Matěj, zatímco se skrýval za pultem od chvíle, když do baru vešli stálí zákazníci. A že jich bylo požehnaně!

   „No tak! Vždyť už nám to tak dobře šlo!“ tahal ho Theodor za ruku, ale moc mu to nepomohlo.

   „Ne!“ rozhodl se Matěj rázně. Theodor si povzdychl.

   „Koupím ti Kofolu,“ začal smlouvat.

   „Ne!“

   „Jenom jednu píseň, nic víc nechci.“

   „Jak jsem řekl; ne!“

   „Nenuť ho, Theo, nebo ho už sem víckrát nedostaneš, když mu způsobíš trauma,“ ušklíbla se Sabina.

   „Ty,“ ukázal na ni Theo, „pomlč. Ty,“ ukázal pak na Matěje, „zpátky na pódium. No tak!“

   „Ne!“ řekl Matěj vzdorně a překřížil ruce na prsou. Theodor si opět otráveně povzdychl.

   „To mi chceš říct, že jsme celou tu dobu cvičili zbytečně? Souhlasil jsi s tím. A co ta praxe do života?“

   „V podmínkách nebylo, že těch lidí bude tolik.“

   „Hele, věděl jsi, do čeho jdeš, tak se teď nesnaž z toho vyvlíknout.“

   „Theo! To už ti další partner frnkl dřív, než vůbec začal?“ smál se jeden opilec. Theodor se zamračil. Měl sto chutí mu na to něco sarkastického odpovědět, ale raději to přešel mlčením. „To abys začal rovnou hledat dalšího! Jo, a tentokrát jim nezapomeň říct, že mají povolení zmizet už před představením!“ dodal opilec vesele. Theodor stiskl čelist a nadechl se nosem.

   „Theo,“ chytila ho Sabina za rameno, „ignoruj ho. Víš, jaký pitomec to je.“

   „Jednou mu za ty blbé kecy vrazím,“ slíbil Theodor.

   Se svraštěným obočím Sabina pohlédla na opilce, který po chvíli na ni volal, aby mu donesla vodku. „Kéž by ses z té vodky konečně poblil,“ procedila mezi zuby, když láhev otvírala.

   Matěj sklopil zrak. Možná, že se choval jako dítě, ale každý by byl vystrašený z toho davu, který se tam zničehonic nahnal…

   „Jestli nechceš hrát pro ně, nevadí,“ zašeptal Theodor a Matěj k němu vzhlédl. „Ale můžeš hrát aspoň pro mě,“ dodal s hlubokým pohledem do jeho očí. Měl… prapodivný pohled. Sledoval ho, jak po chvíli vstal a vrátil se na pódium sám. Stejně jako předtím dokázal zachovat chladnou hlavu a i kdyby měl hrát sám, nevypadal, že by mu to moc vadilo. Theodor se ale jen usadil za klavír a čekal.

   „Copak? Zapomněls noty?“ smál se opilec, než do sebe obrátil další skleničku s vodkou. Theodor jen přivřel oči a snažil se ho ignorovat. Čekal. Čekal na Matěje. I kdyby měl čekat celý podvečer…

 

   Bohužel pro něj se Matěj rozhodl pro pštrosí taktiku; schovat hlavu do písku a nevylézt. V jeho případě se schovat za bar a být nápomocný Sabině, když potřebovala nějaké láhve zpod pultu. Ta mile ráda využila jeho dočasný úkryt, aspoň nemusela namáhat záda. A dokonce mohla vést i příjemnou konverzaci.

   „Nemyslíš, že už jsi trucoval dostatečně?“ uchechtla se, když si k němu dřepla. „Theo to s tebou očividně ještě nevzdal.“

   Matěj provinile sklopil zrak k zemi.

   „Je to tvrdohlavec, co se dá dělat,“ pokrčila Sabina rameny. „Ale ty jsi taky tvrdohlavý, až běda,“ dodala šeptem spíše pro sebe. Matěj ještě chvíli trucoval. Cítil se vinný, že tam nechává Theodora jen tak sedět bez jistoty, že by se ještě vrátil.

   „Pořád tam sedí?“ zeptal se polohlasem.

   „Jo.“

   Opět chvíle ticha. Matěj zvážil všechny své možnosti. ‚Tak či tak už jsem to pokazil,‘ pomyslel si, než vylezl zpod pultu. Sabina pozvedla obočí, když mu uhýbala stranou, a trochu zakroutila hlavou do stran. S úsměvem ale sledovala, jak se Matěj váhavě šine k pódiu. Theodor k němu stočil pohled, když si všiml pohybu od baru. Opilci se hravě už zabavili sami, a tak jim nevěnovali pozornost.

   „Už sis to rozmyslel?“ pousmál se Theodor a vstal od klavíru.

   „Možná,“ zhodnotil Matěj váhavě.

   „A chceš se mnou hrát?“

   „Pokud ti budu stačit…“

   „To se srovná. Chceš to teda fakt zkusit?“

   Matěj přikývl a usadil se na židli. Stiskl svou kytaru a zhluboka se nadechl.

   „Jestli ti vadí pohled do pódia, můžeš se soustředit jen na své struny. Plno kytaristů to dělá,“ poradil mu Theodor, když se znovu usadil.

   „Co když to nepomůže?“

   „Většinou to pomáhá. A když už - jsem tu já. Nejsi na pódiu sám,“ ujistil ho Theodor s drobným úsměvem. Matějovi pár okamžiků trvalo, než se usmál podobně. „Můžeme to zkoušet pořád od začátku, dokud nebudeš připravený. Stejně nám z toho nic nekápne do kapsy, je to jenom trénink.“

   Matěj přikývl. Přistihl se, že hledí do modrého oka a touží přitom spatřit i to druhé, skryté pod hromadou světlých vlasů.

   „Chceš začít?“ zeptal se Theodor tiše. Matěj zakroutil hlavou do stran. „Dobře,“ přikývl Theodor a pohlédl na klávesy. Začal pomalu hrát a jemně kolébal hlavou dopředu a dozadu. A po chvíli pohlédl na Matěje, aby na něj kývl, aby také začal hrát. A Matěj skutečně začal. Sem a tam k němu vzhlédl a střetli se pohledem. A přitom to byl jiný pohled, než který mu Theodor zatím kdy věnoval. Uklidňoval ho a přitom provokoval k lepšímu výkonu. Pohled plný něhy a přísnosti v jednom. Jako by už nehrál na kytaru. Jako by stáli jen naproti sobě. A hleděli si do očí. Jako by místnost zmizela. A zbyli jen oni dva. Uprostřed prázdnoty, uprostřed černobílého světa, kde barvu nesli jen oni dva.

   Než se nadál, skladba skončila…

   A oni sklidili překvapivě velký potlesk, několik zapískání na prstech a pokývání hlavy od místních opilců. Theodor přikývl pro sebe.

   ‚Nabaž se toho prvního potlesku,‘ pomyslel si a sledoval unešenou Matějovu tvář, která skrývala v sobě tolik dalších emocí, že by je bylo jen stěží všechny popsat. Pozoroval a zkoumal jeho široký úsměv, který u něj doposud neviděl. Ani si neuvědomil, že se trochu uculuje, ale pohled na něj byl k nezaplacení. O to víc ho překvapila Matějova otázka, zda budou ještě něco hrát. „Jestli si na to troufáš?“ zeptal se pokojně. Matěj rychle přikývl s rozšířenými zorničkami. Vzrušení z něj sálalo. Chtěl toho pocitu víc, nemohl se ho nabažit. To byl ten správný přístup, který mívali Theodorovi partneři pouze po dobu prvních dnů, pak z nich ta radost ze společného hraní vyprchala. Jak dlouho vydrží Matějovi?

 

   Kolébavé, líné tóny, které vycházely z kytary a klavíru, pomalu uspávaly místní návštěvníky, zatímco se Sabina skoro až zamilovaně dívala k pódiu, podpíraje si hlavu. Viděla na obou klucích, že si hraní užívají. Jen se smutnou myšlenkou pohlédla na hodiny. Nechtěla jim dovolit, aby přestali, když jim to tak šlo. Ale musela. Taky bude brzy zavírat a ti dva se musí dostat domů. Povzdychla si. Slíbila si, že ještě tuhle skladbu jim nechá, pak už musí bohužel přestat. Třeba tady v pátek budou chtít hrát delší dobu, když je to oba tak chytilo. Jen se sebezapřením se vydala k podiu a oznámila jim, kolik je hodin. To oba s sebou trochu trhli a pohlédli na sebe. Skutečně už bylo tolik? Vždyť sotva začali. A Sabina nevěřila, že někdy uvidí kluky jejich věku dělat psí oči, aby jim dovolila ještě chvíli hrát.

   „Pokud se dostanete v čas domů, prosím,“ pokrčila rameny.

 

   „To… To bylo neuvěřitelné,“ vydechl Matěj unešeně, když vyšli zadním vchodem ven, pořád ještě unesen atmosférou, kterou v baru zanechali. Theodor se usmál a připojil se k němu.

   „Na první večer to nebylo špatné,“ zhodnotil svým kritickým sluchem.

   „Něco takového jsem ještě nezažil.“

   „V tom je krása živé hudby.“

   „Mohu přijít i příště?“ zeptal se Matěj s dokořán otevřenýma očima, když se nahnul k Theodorovi. Tento jeho náhlý blízký pohyb přistihl nepřipraveného, proto se jen zastavil v pohybu a chvíli mu trvalo, než si připomenul, že se ho na něco ptal.

   „Jo… Jasně. Sabině se to taky líbilo, tak proč ne,“ reagoval po okamžiku ticha. Matěj se vesele usmál. V očích měl napsané, že chtěl ještě něco říct, ale znejistil a místo toho zrychlil trochu krok. Theodor nad ním jen zakroutil hlavou a několika delšími kroky ho dohnal. „Jestli by ti vyhovovalo po škole chodit sem, proč ne. Pokud budeš zvládat učení se a hraní v baru, můžeme klidně pokračovat. Pondělí až čtvrtek, někdy i pátky. A o prázdninách… pokud bys měl pořád zájem, můžeme pokračovat. To už bychom se domluvili se Sabinou.“

   „Můžeme pokračovat?“ pohlédl na něj Matěj s rozzářenýma očima, jako dítě před cukrárnou. Theodor zadržel smích.

   „Určitě,“ řekl jen.

 

   Theodor ho doprovodil na internát. S trochou překvapení, ale hlavně s úsměvem naslouchal jeho dojmům a myšlenkám, které ho napadaly. Pomalu se mu otevíral, což bylo dobře. Pokud si vytvoří hned na začátku silné pouto, možná… možná by s ním vydržel i déle, než jeho předešlí partneři. Ta myšlenka mu trochu smyla úsměv z tváře. Co když je tohle jen počáteční nadšení? Dává mu naději, aby mu ji za pár dní zase sebral? Zakroutil hlavou, aby se zbavil pochmurných myšlenek.

   ‚Matěj je jiný,‘ přesvědčoval se ve své mysli.

   Plahočivým krokem se blížili k budově internátu. A oba podvědomě zpomalovali. Vedli příjemný rozhovor, bavili se, smáli se. Ještě se jim nechtělo se rozdělit. Dostali se na správnou notu. Byla by škoda, kdyby přestali hrát v polovině, že ano? Bavili se možná o zbytečnostech, ale ty zbytečnosti je oba zajímaly. Nejoblíbenější zpěváci, skladatelé, proč si zvolili hraní, co je dovedlo k jejich nástroji, nějaké plány do budoucna… Tajné pohledy na toho druhého musely zůstat nezpozorovány. Vysvětlovat je by nechtěl (a nemohl) ani jeden z nich. Přitom si jich byli oba skrytě vědomi.

   Zastavili se před budovou. Theodor se poškrábal zezadu na krku a zamyslel se. Měli by se prostě rozloučit, že jo? A přitom se mu nechtělo. Chtěl si s ním ještě povídat. Dozvědět se o něm víc. Zajímat se o jeho zájmy… Vědět jeho nejtajnější sny… A při rychlém pohledu zhodnotil, že stejně se cítí i Matěj. Byl u brány, a přesto se k ní nehrnul. Stál na místě a toužebně vyčkával na další otázku, na další téma, o kterém by se mohli bavit. A minuty drahocenného času zběsile utíkaly.

   Jen se sebezapřením nakonec Theodor zhodnotil, že už by se měl také vydat domů. V Matějově hlase zaznělo trochu smutku, ale chápal. Stejně tak on cítil smutný tón Theodorova hlasu, když to jakoby omylem připomínal. Theodor si zkousl spodní ret a rozhlédl se po prázdné ulici. S rukami v kapsách snad vyčkával, že si Matěj vzpomene na nějaké další téma, které by mohli nakousnout, aby spolu strávili ještě trochu času. Místo toho se kolem nich rozrostlo zlověstné ticho. Ticho, které bylo předznamenáním rozloučení se. A do toho se ani jednomu nechtělo. Theodor trochu hlasitěji vydechl nosem. Kradmo ještě jednou pohlédl na Matěje, aby ho přistihl, že se na něj také kradmo dívá. Oba ihned odvrátili pohled. Něco, co mělo zůstat jen tichým, skrytým pohledem z obou stran, bylo prozrazeno. Něco, co chtěli oba říct, opustilo jejich hlavy.

   A zůstala nejistota.

   Jak ten pohled vysvětlit?

   Naštěstí pro ně to Theodor vyřešil. Zvolil jeden z těch strašně „klišé pohybů“, kdy smetl neviditelný prach z Matějova ramene.

   „Prach,“ odpověděl na otázku, která nebyla vyřčena. „No… Je už pozdě. Asi bych měl taky vyrazit. Pomalu. Víš jak…“

   Matěj jen mlčky přikývl. Nebyl schopen slova. Byl to jenom dotyk a přitom něco naprosto intimního, co by si on sám nedovolil. Vzhlédl k němu, aby viděl, jak si plavovlasý kluk nervózně pohrává s ofinou. Nechtělo se mu říct ta slova.

   „Tak čau,“ řekl Theodor z donucením, skrývaje se trochu za svou ofinou, uhýbaje pohledem, zatímco si pořád hrál s vlasy, aby nejlépe skryly celou jeho tvář. ‚Taková blbost!‘ nadával si ve své hlavě. ‚Nic lepšího tě nenapadlo?‘

   „Čau,“ špitl Matěj s pohledem k zemi, zatímco si nervózně tiskl pouto od obalu své kytary. Theodor přikývl a s drobný zaváháním prošel kolem něj. Matěj chvíli těkal pohledem všude možně, než se ještě jednou, kradmo za ním ohlédl. Po chvíli rychle uhnul pohledem, když si všiml, že se na něj Theodor také ohlédl.

   Trapná chvíle, které se chtěli vyhnout, byla na světě.

   A oba se jen pár vteřin poté rychle rozprchli pryč. Jeden do budovy, která byla jeho útočištěm, jeden za roh, aby se mohl uklidnit a vynadat si.

 

   Matěj se potichu vplížil do pokoje. Kamil byl v koupelně a nahlas si zpíval. Opět falešně. Matěj ze sebe všechny věci rychle sundal, zahodil je někam pod postel, schoval se před světem pod peřinou a předstíral, že tvrdě spí. A přitom se díval do černočerné tmy, drže se za ruku. Netušil, proč mu najednou srdce bije tak rychle. A proč svůj splašený závod zrychlilo, když si vzpomněl na Theodorův dotek. Vždyť z něj jen sundával prach! Skryl svou tvář pod polštářem a několikrát se zhluboka nadechl. O nic přece nešlo… Tak proč teď reagoval tak podivně? Pomalu vytáhl hlavu zpod polštáře, aby se mohl zhluboka nadechnout. V tu chvíli zrovna vyšel Kamil z koupelny, jen s ručníkem kolem pasu. Zanadával, div s sebou rovnou nesekl o zem.

   „Sakra! Měl jsi zakašlat nebo něco,“ zamračil se, drže se za prsa. „Málem jsem se z tebe po-…“

   „Pardon,“ přerušil ho Matěj ihned.

   Kamil si prohrábl mokré vlasy a se žuchnutím dosedl na postel. „Tak spusť.“

   „Nechápu, o čem to mluvíš,“ uhnul Matěj pohledem. Kamil nasadil otrávený výraz, který mluvil za vše.

   „Smrdíš od kouře, přitom nekouříš. Cítím z tebe chlast, přitom jsi střízlivý. Mám pokračovat?“

   Matěj zarytě mlčel.

   „Mám ti připomenout pravidla?“

   „Ty znám už nazpaměť, když je pořád opakuješ.“

   Kamil se škodolibě ušklíbl. „No, mladej si dost. Zkusit se má všecko, že jo? Jen bacha, abys hned nespadl na hubu,“ dal mu další radu do života, než se rozvalil na svou postel. „Je aspoň pěkná?“

   Matějovy tváře nabraly ještě rudější odstín a tentokrát se vymlouvat na horko nebo nedostatek vzduchu pod polštářem nemohl. Ke Kamilově smůle mu neodpověděl, protože zmizel raději v koupelně, aby se dalším podobným otázkám obloukem vyhnul. Kamilovo další pátrání po náhlé změně v chování svého spolubydlícího bylo odloženo na neurčito. Aspoň do chvíle, než se jeho spolubydlící vrátí z koupelny. Kdyby neusnul, možná by to z něho skutečně i dostal.

 

   Nastal dlouho očekávaný pátek. Igor byl už od rána jako na trních. Matěj se trochu obával, kolik lidí si jeho kamarád pozval. Znal těch „pár lidí“ (jak je Igor skromně pojmenoval) poměrně dost… A pokud by nastala situace „kamarád kamaráda Igorova kamaráda“, ztratil by se v davu lidí ihned. Měl to být poklidný víkend, tak si to alespoň zpočátku Matěj představoval. K jeho šoku, když ho Igor vyzvedával před internátem, mu jeho kamarád jakoby omylem řekl, že to bude jen pár desítek lidí. Aspoň v pátek. O to horší bylo zjištění před domem, kdy mu Igor dodal zapomenutou informaci.

   „Budou tu i ti, co už odmaturovali,“ zdůvěrnil se.

   To by byl Matějův nejmenší problém. Pochyboval, že by si Kamil nechal ujít volný víkend se svou přítelkyní, když ho o to přímo požádal. Byť to nebyl maturant, ale i tak…

   Osud umí být někdy nevypočitatelný.

   Proto na něj dost často nadáváme.

   Jak moc ale nadával Matěj ve chvíli, kdy se v jedněch vchodových dveřích srazil s Theodorem, kterého zde nečekal? To věděl jen on sám.

Dodatek autora: 
5
Vaše hodnocení: Žádné Průměrné hodnocení: 5 (hlasů: 4)
Detailní hodnocení není k dispozici.
Hodnocení:
5/5
- Komentářů: 18
Vyhodím minci do vzduchu a poprvé, podruhé i potřetí padne orel. Tušil jsem, že...
Hodnocení:
4.8/5
- Komentářů: 18
„Puma je tady,“ ozvalo se hospodou a všichni okamžitě zmlkli; jen sledovali,...
Hodnocení:
4.4/5
- Komentářů: 7
Na šlehačkový krém budete potřebovat 1,5 litru smetany ke šlehání, 10...
Hodnocení:
4.8/5
- Komentářů: 10
Kdo by tohle čekal   Bylo ráno jako každé jiné, ale přeci jen byl...