Út, 10/09/2019 - 13:24
4

Věnování: 
Všem, kterým kluci chyběli tak moc, jako mně :)

„Tolik asi k důvodu, proč většinou v pátky nehrajeme,“ usmál se Theodor a opřel se o kuchyňskou linku. V kuchyni bylo relativně ticho a soukromí. Když na sebe narazili, ani jeden z nich netušil, jak správně reagovat. Na výzvu jedné holky se „klidili stranou“.

Matěj se opřel o židli naproti němu a přikývl.

„Taky potřebuješ někdy vypnout,“ zhodnotil po chvíli. Theodor přikývl.

Kolem něj protančila nějaká brunetka, z lednice vytáhla dvě sklenice piva a stejně rychle se zase vypařila. „A Sabina by taky moc ráda nebyla. Prý si máme užívat krásného, školního života.“

Matěj očima těkal kolem. Chtěl vzít něco do rukou, aby měl drobnou oporu.

„Myslíš marný pokus o přežití mezi žraloky?“ zeptal se po chvíli. Theodor se zasmál.

„Trefné!“ souhlasil se smíchem. Matěj se trochu pousmál.

„Pro mě pravdivé až moc…“

Theodor si všiml, že jeho společník se moc do mluvení nežene. Rozhlédl se kolem a podal mu plechovku s nějakou sladkou sodou. Matěj se zarazil. „Začínám být nervózní, když je můj parťák nervózní,“ svěřil se.

Matěj k němu vzhlédl. Stydlivě se mu zvedly koutky v úsměv a plechovku si převzal. „Díky,“ řekl polohlasem.

„Za málo.“ Opět mezi nimi nastalo ticho, které přerušilo jen zasyčení plechovky po chvíli, když ji Matěj otevřel. „Pořád nepatříš mezi hovorné lidi,“ ušklíbl se. Matěj mlčky přikývl a napil se. „Ale to nevadí,“ uznal Theodor. „Raději tichý společník, než uřvaný hlupák.“

Matěj prsty přejel po orosené plechovce. ‚Mně moc jako hlupák nepřipadal,‘ pomyslel si skromně. Přešel tento tichý Theodorův povzdech mlčením. Aby se nepídil po jeho názoru, raději se z plna hrdla napil.

Když se ozvalo tiché zasyčení, postřehl, že si Theodor posloužil nealkoholickým pivem. Teprve nyní si všiml vybavení Igorova dřezu. Tiše klepal prsty o plechovku a snažil se vymyslet, jak vést rozhovor. Něco, co mu nikdy moc nešlo.

„Co to je?“ zpozorněl náhle Theodor a Matěj k němu překvapeně vzhlédl. „Ta melodie,“ upřesnil Theodor. Matěj na něj zamrkal a zastavil své prsty. Ani si to neuvědomil.

„Asi… jen tak,“ zhodnotil nejistě.

Theodor se ušklíbl a po chvíli tu stejnou melodii vyťukal do své plechovky. Matěj se skoro neslyšeně zasmál.

„Jsi blázen.“

„To většina umělců.“

Z kuchyně se po chvíli ozval dvojitý chlapecký smích.

 

Nervozita z nich trochu opadla a konečně našli něco, o čem se bavit. Většinou spíše mluvil Theodor a Matěj ho poslouchal. Nevšímali si davu těl lidí ve vedlejších místností, který byl unesen ve víru tance. Bohatě si vystačili jen sami dva. Do chvíle, než se do kuchyně začali dostávat přiopilí spolužáci a vyptávali se, co tady spolu dělají. Když už je Theodor po několikáté poslal do háje, zamyslel se.

„Co se takhle přesunout ven?“ navrhl Matěj.

Nápad to byl dobrý, protože chvíli poté viděli, že se kuchyně stala místnost pro orgie starších spolužáků, kteří si rozhodně cavyky nedělali.

Vyšli na zahradu, kde byl klid. Opět zapředli do rozhovoru, který byl předtím násilně ukončen jejich spolužáky.

„A co nějaké plány na prázdniny?“ ušklíbl se Theodor zvědavě.

„Zatím žádné,“ svěřil se Matěj.

„To je špatné. Měl bys odpovídat, že zůstaneš ve městě a budeš se mnou hrát.“

„To předbíháš.“

Theodor se chytil za prsa. „Rána do prsou. Umírám na zradu!“ vzlykal Theodor. Matěje rozesmál, když padl na záda a vyplázl jazyk.

„Máš předmět na oživení?“

„Ne, protože jsem ho nevzal v domnění, že to přežiju.“

„Tak to je průser.“

Po chvíli se Theodor s úšklebkem znovu vyhoupl do sedu.

„No tohle, máme tady zombie.“

„To bylo sprosté,“ ozval se Theodor dotčeně. „Asi tě kousnu, abych nebyl jediný zombík,“ dodal s úšklebkem. Matěj nestihl v čas utéct a byl mučen nekončícím lechtáním a prosby a sliby nepomáhaly.

 

„Vzdávám se!“ opakoval Matěj už poněkolikáté, kdy ležel na zádech a už neměl ani sílu se bránit. Theodorův šibalský úsměv ovšem nezmizel a nadále trápil svého spoluhráče a mladšího spolužáka. Tu se náhle zarazil a opřel se rukou vedle jeho hlavy, aby neskončil na zemi s ním. Možná to způsobilo nealkoholické pivo nebo jen horký večer, ale Theodorovy smysly byly o něco ostřejší. Proto si nemohl nevšimnout, že Matějovy oči vypadají zblízka jinak. Stejně tak celý jeho obličej a neposedné vlasy, které ani hřeben nedokáže pořádně zkrotit. I Matěj si všiml drobných detailů, které mu předtím unikaly, když se díval Theodorovi do tváře. Netušili, jak dlouho zůstali v takové blízkosti, jako nikdy. Matěj postřehl Theodorův letmý pohled na jeho rty, ale nevěnoval tomu moc pozornosti. Ale se zklamáním, které netušil, odkud se bere, sledoval, jak se odtáhl. Theodor se poškrábal na krku a pak mu nastavil ruku. Pomohl mu zpátky do sedu.

„Promiň,“ řekl s rozpačitým pohledem stranou.

„Nic se nestalo,“ ujišťoval ho a nechápal, proč se mu vyhýbal pohledem.

„Skočím pro pití,“ zhodnotil, když si všiml, že jsou oba na suchu. Než stihl Matěj navrhnout, že půjde s ním, zmizel Theodor za dveřmi. Ten prapodivný pocit, který v něm narůstal, neuměl popsat. Nejistě si zatáhl za límec trička a těkal pohledem všude možně. Tu náhlou slabomyslnost přikládal horku kolem.

Uvědomil si drobný třas nervozity na svých prstech.

‚Nic se přece nestalo,‘ přesvědčoval se. ‚Tak proč tak přehnaně reaguješ?‘

Zkousl si spodní ret a rozhlédl se po zahradě.

V duchu se přesvědčoval, že možná nebyl nejlepší nápad sem chodit.

Z myšlenek ho vyrušilo náhlé zastuzení na krku, po kterém div nevyskočil z kůže. „Nad čím uvažuješ?“ zeptal se Theodor a podal mu plechovku. Matěj ji s drobným zaváháním přijal. „Dělám si poznámku, že jsi hodně lechtivý,“ dodal Theodor jakoby omylem a ušklíbl se.

„Budeš mě mučit, když budu hrát mizerně?“

„Hm, možná.“

„Jak dlouho?“

„Pár minut určitě.“

„Jsi hrozný.“

„Jsem náročný, a to je rozdíl.“

Matěj se musel pousmát.

„Můžeš si taky vymyslet, co mi provedeš, pokud někdy budu hrát špatně.“

„To je dost blbý vtip.“

„Ne, občas se to stane. Vážně.“

Občas,“ dal Matěj pořádný důraz. Theodor se ušklíbl.

„Třeba začnu dělat chyby častěji.“

Matěj nad ním zakroutil hlavou.

„Tak tady jste!“ zavlekl se o ně Igor, který byl značně cítit alkoholem. Rudé tváře a veselý úsměv od ucha k uchu spolu s dechem, který zaváněl vším možným, jen potvrzoval Matějovy obavy. „A já tě všude hledám,“ dloubal do jeho ramene Igor a rázně pokyvoval hlavou. „A ty si tady mezitím popíjíš… kofolu,“ dal neskutečný, skoro až znechucený důraz na poslední slovo. Pak se rozesmál jako šílenec.

„Hned budeme zpátky,“ slíbil mu Theodor.

„Ne, že mu něco provedeš!“ pohrozil mu Igor.

„Hm, třeba ho odsud odvleču.“

„To nééé!“

„Dobře, dobře. Myslím si, že už máš pro dnešek dost,“ rozhodl Matěj a pomohl Igorovi zpátky na neposedné nohy.

„Ne-é. Igoreček ještě nezkusil medovou whisky,“ pokýval důrazně hlavou, zatímco ho Matěj tahal pryč.

Igoreček půjde hajat,“ snažil se ho přesvědčit.

Ne-é.“

Matěj pohlédl na Theodora s prosbou o pomoc. Ten měl co dělat, aby se nezačal smát. Ale zželelo se mu Matějova osudu, popadl Igora za druhou paži a společně ho dotáhli zpátky do domu.

 

Lehce bezohledně ho nakonec Theodor hodil na postel, protože Matěj svou snahu vzdal kvůli nedostatku sil v půlce schodů. Když se Igor chystal zvednout znovu, uzemnil ho a tichým příslibem, že pokud nevstane, tak do jeho pokoje pošle nějakou hezkou holku, ho nakonec přesvědčil, že bude lepší, když zůstane v posteli. S trochou štěstí během chvíle usne. A ostatní by taky mohli po chvíli odpadnout.

Zavřel za sebou dveře a pohlédl ke schodům, kde Matěj doposud seděl přitisknutý k zábradlí a snad se s ním snažil splynout. Sotva slyšel kroky po schodech, zničil Theodorovu snahu ho překvapit, a vstal s otázkou, jak je na tom Igor.

„Ten bude tuhý během pár minut, není třeba se strachovat,“ ujistil ho.

Matěj vypadal, že se mu náležitě ulevilo.

„Co ty? Míříš na kolej?“ zeptal se.

„Mám menší smlouvu se spolubydlícím, že zůstanu tady.“

‚V tom případě měním plány,‘ pomyslel si Theodor, ale nic neřekl, jen se oslnivě usmál. „Máš hlad? Něco bych i celkem zakous‘,“ prohodil jakoby omylem. Matěj souhlasil. „Tady je kupodivu klid, hlídej mi fleka,“ zastavil ho před odchodem a spěšným krokem sešel schody a zmizel Matějovi z dohledu.

Matějovi to ovšem nedalo a šel Igora zkontrolovat pro jistotu sám. Oddychl si, když slyšel, jak chrápe, sem a tam se prudce přehodí z jednoho boku na druhý a něco brble. Ale spal. Nezvracel ani nic podobného, takže když se vyspí, měl by být v pořádku. Přehodil přes něj aspoň deku, než se vzdálil z jeho pokoje.

„Myslel jsem, že tě někdo unesl,“ slyšel náhle, div nenadskočil, jak se lekl. Pohlédl stranou na Theodora, který měl v rukách tác s jednohubkami. „Pochybuji, že by to ještě někdo jedl,“ vysvětlil.

„Takhle mě neděs,“ oddychl si Matěj.

„Já? Ty jsi najednou zmizel.“

„Pardon.“

„Jak jsem řekl - určitě vytuhl, že jo?“

Matěj mu dal za pravdu. Theodor se zazubil a podal mu tác s jednohubkami.

„Takže se není třeba ničeho obávat.“

Matěj souhlasil.

 

„Až budete chtít zalehnout, tak druhý pokoj vzadu je ještě volný,“ informovala je nějaká blondýna, než zaplula do pokoje s tmavovlasým svalovcem, který byl minimálně dvakrát tak starší než ona.

„Zůstáváš přes noc?“ zeptal se Matěj ze slušnosti.

„Myslím si, že už mám dávno po večerce,“ pokrčil Theodor ledabyle rameny.

„Kolikátá plechovka už to je?“

„Kdoví?“

Oba pokrčili rameny a přiťukli si.

 

„Nespi,“ poťukal mu na rameno Theodor, když o pár hodin později jeho společník usnul a jeho rameno použil jako polštář. Ale nevypadal moc, že by mu to vadilo. Pousmál se, vzal mu plechovku, která hrozila, že svůj obsah za chvíli vylije po celých schodech a dal ji do bezpečné vzdálenosti. Hluk už utichl, většina přítomných již usnula nebo se šli bavit ven. Když Matěj nereagoval ani na šťouchnutí do obličeje, Theodor si smutně potvrdil, že už pár minut nejspíš mluvil do prázdna. Ospale se opřel hlavou o tu jeho a zašeptal: „Aspoň jsi mohl říct, že už chceš spát. Usnout na schodech je fakt blbý nápad.“

Sledoval marný pokus nějakého svého spolužáka, kterak se pokoušel otevřít hlavní vchodové dveře, ale nakonec skončil na zadku na zemi, překvapen, jak se dostal do sedu.

„Tu už to není tak moc bezpečné,“ zhodnotil po chvíli, když viděl, jak se skupina navzájem podpírajících tří starších kluků snaží trefit do pro ně příliš úzkého prostoru schodiště. Vstal a pomohl na nohy i skoro spícímu Matějovi.

Naštěstí spolupracoval a zvedal nohy ve správnou chvíli, takže schody zvládli bez problémů.

„Ještě pět minut,“ zabrblal Matěj rozespale. Theodor se kousl do rtu, aby se náhodou nezasmál.

„Však tě nikdo nebudí,“ ujistil ho a snažil se najít onen prázdný pokoj. Aspoň teda doufal, že je pořád ještě prázdný.

Měl štěstí. Pro jistotu zamkl dveře, aby se partička opilců nechtěla dostat dovnitř. Opatrně položil Matěje na postel a sundal mu boty. Během ani ne minuty slyšel jen pravidelný dech spícího kluka před sebou.

Prohrábl mu vlasy.

„Posuň se,“ snažil se ho přesvědčit, aby ještě pár vteřin vnímal. Když na něj ale nereagoval, pokrčil rameny.

Chtěl sice spát na posteli, ale očividně s ním někdo nesouhlasil. Přehodil přes něj mikinu a sám se uvelebil na zemi.

Sem a tam zabloudil pohledem ke spícímu Matějovi.

 

„Do prdele,“ zaklel tiše. „Tady se fakt nedá spát.“

Z jedné strany slyšel štěbetání nějakých opilých holek, zpod země k němu doléhalo tiché sténání a vrzání stolu.

Váhavě pohlédl k Matějovi na posteli, když se posadil.

‚Třeba zabere, když řeknu, že jsem vytuhl, pokud by se ráno ptal,‘ pomyslel si. V hlavě si srovnával možnosti jeho reakcí. Nakonec usoudil, že to nějakým způsobem přežije.

S menší námahou Matěje posunul, aby nezabíral tolik místa a aby se tolik nerozvaloval na velké posteli, a lehl si vedle něj. Když se k němu Matěj otočil zády, učinil totéž. A přesto usnout nemohl.

‚Tak či tak by se vyptával,‘ pomyslel si, než k němu zabloudil pohledem. ‚Aspoň něco za něco, když už jsem tě sem dotáhl, ne? Nebudu tu mrznout!‘

Přehodil přes něj ruku a přitáhl si ho k sobě.

Zvláštní teplo, které ho po chvíli naplnilo, bylo příjemné a přesto tak cizí.

Snažil se moc nemyslet.

Zahnal myšlenky, které se mu nahromadily v hlavě, když držel Matěje tak blízko sebe.

‚Je to jenom proto, že spí pod dekou,‘ přesvědčoval sám sebe rozespale. ‚Nebo proto, že ta poslední piva byla s alkoholem…?‘

Po chvíli konečně usnul.

5
Vaše hodnocení: Žádné Průměrné hodnocení: 5 (hlasů: 7)
Detailní hodnocení není k dispozici.
Hodnocení:
5/5
- Komentářů: 2
Psal se rok 999. Království Agrevia ten rok zažívalo plno svých poprvé....
Hodnocení:
5/5
- Komentářů: 2
Jeremy za sebou zavřel dveře a zabalil se do půjčeného, na jeho tělo příliš...
Hodnocení:
4.6/5
- Komentářů: 9
Sedel som v parku na lavičke a písal príbeh lásky. „Dilen nieee...
Hodnocení:
4.9/5
- Komentářů: 19
A sakra. Vyletím z postele. To na moju prvú hodinu na Akadémii lovcov...