Ne, 04/12/2016 - 09:13
2

Věnování: 
Apollymi

1

 

          Ponurou místnost v útrobách vesmírné lodi osvětlovalo chladné světlo zářivek zabudovaných ve stropě a ukotvených za tvrzeným sklem tak, aby na ně žádný z vězňů nedosáhl. Stíny ve tvářích obou mužů zavřených uvnitř tvořily jen jejich vlastní rysy. Neměli žádné okno, které by jim zprostředkovávalo spojení s okolním vesmírem. Pouze uzavřený mikrokosmos pohledů a slov v nekonečnosti času, o jehož plynutí měli mlhavou povědomost na základě přídělů potravy. (Říkat tomu jídlo, by bylo buď projevem odvahy, nebo čiré ironie.)

         Wesley přestal počítat dny už po třetím spánkovém cyklu. Svět pro něho neexistoval od okamžiku, kdy vyletěl z mlhoviny HER a jeho modul polapilo pole přitažlivosti vězeňského transportu. A kdyby měl být upřímný, musel by přiznat, že pro něj přestal existovat ještě mnohem dříve…

***

         Byl jsem vlastně docela obyčejný kadet, víte? Vídal jsem ty aktivisty za lidskost, lidská práva a pro lidi. Dali se zahlédnout prakticky všude, ale přitom zůstávali nevidění. Nerozuměl jsem tomu, co hlásají nebo chtějí. Prostě tam byli. Stejně jako nevnímáte kulisu techmuziky při práci. Víte, že tam je, ale přesto není důležitá. Alespoň dokud se něco nestane. A přesně tak jsem nevnímal já je.

         Kdybych si měl vybavit, kdy jsem opravdu poprvé zaregistroval jejich přítomnost, zmínil bych asi den svého nástupu na AA (Alianční Akademii). Můj pocit štěstí tehdy překročil všechny měřitelné hodnoty. Kráčeli jsme s Victorem jako jeden muž a já se pokoušel nerozhlížet příliš okatě. Kamarád se mi proto smál, ale já ho vždycky odpálkoval. Byli jsme nejlepší přátelé už od vojenské střední. Žádní civilové, takové neštěstí nás nemohlo potkat. AA byla naším snem, který se právě plnil. Nemohlo se nám stát nic lepšího!

         Nádvoří akademie zůstalo za námi a zbývalo vyjít schody do hlavní budovy. Pamatuji si, že tam stála čestná stráž po obou stranách schodiště a za nimi jeden jediný, starý, vrásčitý holohlavý muž. Jeho oděv ze všeho nejvíc připomínal tógu starých Římanů, jen bych řekl, že na něm nepůsobila zdaleka tak důstojně, jako údajně na našich dávných předcích.

         Ale nešlo ani tak o výstřední oděv, to co upoutalo moji pozornost, byla cedulka, kterou měl zavěšenou kolem krku. Stála na ní dvě slova: JÁ – ČLOVĚK. A já na něm zůstal viset pohledem o vteřinku déle. Jeho oči se střetly s mými a mě zamrazilo v zádech.

         Co tím chtěl říct? Přeci jsme všichni lidé, no ne? Alespoň tedy na Zemi ano. Proč na to upozorňovat? Proč takhle?

         Ale abych řekl pravdu, zase tak moc jsem nad tím doopravdy nedumal. Ve stínu všeho ostatního ten den, byl muž před bránou čistě vedlejší záležitostí. Tak jako všichni ti ostatní aktivisté, na které jeden občas narazil.

         Abyste pochopil, ve zprávách se o takových lidech nikdy nemluvilo, webové noviny o nich nepsaly, jména organizací, které je sdružovaly (jestli vůbec nějaké byly), nebyla nikde zaregistrována. Pro běžné lidi to byla parta nadutců, kteří pohrdali řádem světa, v němž jsme se měli všichni přece tak dobře!

         Musel bych hodně pátrat, abych se dozvěděl něco víc a to přesahovalo rámec mé stěží upoutané zvědavosti. Na “ČLOVĚKA“ před bránou jsem brzy zapomněl a poctivě studoval, abych dosáhl toho nejlepšího hodnocení. Můj otec je admirál, takže nepřipadalo v úvahu absolvovat na méně než 95%. Navíc mě to i bavilo. V pilotování jsem patřil dokonce mezi nejlepší ze třídy! Na druhé straně každý ročník má svou vlastní špičku absolventů, takže i když mi na tom hodně záleželo, nečinilo to ze mě nikoho výjimečného.

         A co mě minulo úplně, byly románky běžné mým vrstevníkům. Z nějakého důvodu se mi vždycky líbili jen muži, takže nahánění kadetek, jsem nechal na Victorovi. Ten o téhle stránce mé osobnosti věděl jako jediný. Sice si mě dobíral a rád o tom žertoval, ale myslím, že byl ve skutečnosti rád, že jsem se mu nepletl do zelí.

         Nevykládejte si to zle. Ať jsme do sebe ryli sebevíc, Victor nikdy nebyl objektem mého zájmu. V té době jsem byl zcela lapený v síti všudypřítomné propagandy a službu GA (Galaktické Alianci) bral jako životní poslání. Randění a takové věci jsem považoval za podružné. Nikdy bych nepřipustil, aby mi osobní život bránil v kariéře. Situace v mé rodině mi byla dostatečným příkladem, že úspěšní důstojníci aliance nemají čas na žádný opravdový vztah nebo rodinu. Pokud se kdy moji rodiče milovali, ty dny existovaly dávno před mým narozením. Mě a mé sestře nezbylo než to přijmout jako fakt a vyrovnat se s tím po svém.  Každý z nás si k tomu vybral svou vlastní cestu. Já službu - ona civilní školu. Od střední se pak naše vzájemné neshody v pohledu na život stupňovaly, až vyústily v přerušení veškerých kontaktů mezi námi společně s mým nástupem na AA.

         Victora jsem si vážil jako jediného opravdového přítele. Kdybych ho tehdy neměl, zůstal bych na vše zcela sám. S ním po boku jsem nemusel litovat svého rozhodnutí, ani se bát nejisté budoucnosti. Prosvištěli jsme studijními léty, jako gravitační kluzák a mě připadalo, že můj život teprve začíná.

         Bylo mi třiadvacet (jako každému normálnímu kadetovi), když jsme úspěšně zakončili výcvik a společně s výsledným hodnocením jsme obdrželi i naše první pracovní zařazení. Zdálo se, že štěstí stojí při nás, když se ukázalo, že nás vojenský systém ARTEMIS poslal na stejnou loď.

         Pamatuji si zcela přesně její parametry.

 

         FATE

         Ttřída: Nákladní

         Typ: BG-TRS-493/*

         Tvar: kulovitý (jako všechny transportní nebo vězeňské lodi)

         Kapitán: Eckart J. Mashersmith.

         Posádka: standardně čítá 96 členů. Se zácvikem 110.

         Obsluha strojovny: 8 inřenýrů / směna.

         Vědecké oddělení: 1 astrofyzik + 1 IT / směna.

         Ošetřovna: 1 lékař + 1 sestra / směna.

         Můstek: 1 velící důstojník (kapitán nebo komandér), 1 pilot, 1 navigátor, 1 radista a 1 obsluha obranných systémů lodi (neboli střelec)  / směna.

         Ostraha: 30 členů.

         Údržba: 5 techniků / směna.

         Kadetů v zácviku:  celkem 14 (4 – můstek, 2 strojovna, 2 ošetřovna, 4 ostraha, 2 údržba.)

 

         Zjišťoval jsem si informace, ještě před nástupem. Byl jsem odhodlaný dokázat celému vesmíru, že se ve mně skrývá budoucí admirál a přesvědčený, že nemůže přijít nic, co by mi zabránilo svůj cíl uskutečnit.

         I když vás totiž učí o nástrahách vesmíru, nevíte nic, dokud je nepoznáte na vlastní kůži.

         Jo, byl jsem vlastně hrozně naivní, ale když jste ten, kdo je idealista, nevidíte, že takový jste. Možná, že dřív nebo později by mi stejně něco otevřelo oči, ale říkám si, jestli to muselo přijít tak brzy…

Dodatek autora: 

Tato kapitola vyšla už v povídkové příloze říjnového magazínu FUJOSHI. Jelikož se jedná o první kapitolu celé série, vkládám ji i sem, abychom mohli v příběhu pokračovat.

4.714285
Vaše hodnocení: Žádné Průměrné hodnocení: 4.7 (21 hlas)
Detailní hodnocení není k dispozici.
Hodnocení:
5/5
- Komentářů: 21
Nevzmůžu se na nic. Proudí mnou slabé chvění, které se strhne v ...
Hodnocení:
5/5
- Komentářů: 6
„Takže ja som vyvolený,“ skonštatoval Sam potom čo mu Matka všetko zopakovala,...
Hodnocení:
4.7/5
- Komentářů: 9
Abyste pochopili, to co vám chci říct, musím začít příběhem......
Hodnocení:
4.9/5
- Komentářů: 15
Díval som sa na malé, biele lietadlo s červenými pásmi, ktoré ma sem pred...