St, 14/08/2019 - 19:59
4

„Zabiju tě! Tohle nedopadne dobře…“ křičel Fergus bez sebe zlostí, zatímco mlátil do dveří jejich ložnice.

Ta malá potvora ho dokonale přelstila. A on jí na to skočil jako naivní mladíček. Ale on jí to desetinásobně vrátí, až bude prosit o milost. Nikdo nebude zesměšňovat lairda. Ani jeho žena! Už třikrát se snažil dveře vyrazit, ale výsledkem bylo, že si akorát narazil rameno, jehož bolest ho ještě víc rozčilovala. Zrovna se chtěl proti dveřím znovu rozeběhnout, protože vztek mu zatemnil mysl a nebyl schopný přemýšlet. Ovšem v ten moment, se náhle dveře otevřely, že málem vypadl ven přímo po hlavě.

„Bože, příteli, co to tu vyvádíš?“ ozval se Ianův pobavený hlas.

Vládce klanu byl rázem na nohou a chtěl kolem něj proběhnout, aby někde našel manželku a uškrtil ji. Ovšem Ian ho nečekaně pevně chytil za ruku, a tím ho zastavil v jeho rozběhu.

„Měl bys nejdřív vychladnout. Nebo někomu ublížíš,“ upozornil ho vesele, když mu jeho přítel věnoval smrtící pohled a vražednou odpověď: „To mám v úmyslu.“

Načež se mu snažil vytrhnout, ale jeho společník ho ještě nehodlal pustit.

„Kdybys mě hned na začátku poslechl, tvoje žena by do tebe byla dávno bláznivě zamilovaná a neměl bys tyhle problémy. Jak jsem říkal, potřebuješ zeleň a jelikož ty asi trpíš vadou očí, musel jsem se obětovat a natrhat ti je!“ poučoval ho Ian s pobaveným úsměvem a pak z poza zad vytáhl kytku.

Laird byl rozzlobený na nejvyšší míru, a přítelovo poučení ho ještě rozpálilo. Skoro vzteky neviděl. S kytkou? Zase ty kytky! Nikdy! Navíc už nečekal a prudce tu hroznou věc Ianovi vytrhl z ruky a vrhl se s ní k oknu.

„Fergusi! No tak,“ vyjekl Ian, když pochopil jeho úmysl.

Muž však nedbal na jeho slova, a hbitě vyhodil květinu z okna a ani se za ní neohlédnul, když prohodil s pocitem zadostiučinění: „A je to!“

Zatímco Ian se začal smát jako blázen. Jinak ani reagovat nešlo, když si dal takovou práci s nasbíráním těch nejhezčích květin a jeho usilovná práce neskončila nikde jinde než někde v prachu na zemi.

„Bože, Fergusi, ty se prostě nepoučíš! Prostě ti to tvoje manželka vrátila, tak jste vyrovnaní a začněte znova,“ dostal ze sebe po chvíli, kdy už mohl mluvit, a ne se jen řehtat.

„Znova? My dva? A viděl si tohle? Co mi provedla? Nikdy!“ zařval vztekle laird a ukázal příteli jednoz nejlepších děl své manželky. Nejvíc rozstříhanou košili, která neměla ani jeden rukáv a stříhance byly rozsety i po zbytku.

Ovšem místo toho, aby se od něj dočkal soucitu, druhý muž se akorát znovu složil smíchy při pohledu na to veledílo a pána panství to jen ještě víc namíchlo.

„Tvoje žena je naprosto okouzlující,“ vydechl mezi smíchem Ian, když se trochu uklidnil a začal si zblízka prohlížet další rozstříhanou košili.

To už toho měl ale Fergus dost, proto kolem něj jen proběhl, aby našel svou ženu a pořádně ji potrestal za tu nehoráznost, kterou si dovolila. V tu chvíli však rozesmátého přítele přestaly zajímat košile, rozhodně nemínil zůstat tady, ale hodlal vidět, jak to všechno vlastně skončí. A tak se rozeběhl za svým přítelem, protože tušil, že tohle bude ještě zajímavé. 

****

 

Liliana se rozhodně nekrčila nikde v koutku s obavami, co se stane, až se její manžel dostane z komnaty. Ne, to by nebyla ona. Mladá dáma naopak stála uprostřed cvičiště s lukem a šípy a dělala přesně to, co jí bylo zakázáno. Nehodlala si hrát na schovávanou, když čas mohla využít daleko lépe. Jako třeba trénováním střílením z luku.

A i když se už po několikáté absolutně netrefila do terče, ale úplně na druhou stranu, nezkazilo jí to náladu. Na tváři jí stále zářil spokojený úsměv, protože ji to prostě bavilo a nezáleželo na tom, že jí to pořád nešlo. Taky nemohla umět všechno, že, pomyslela si bezstarostně.

„Už jsem se skoro strefila, Gruagu,“ prohodila ke starci, který jí dělal společnost už od chvíle, kdy se tam objevila. Jako kdyby tušil, že se vrátí.

Neptal se jí na nic a ona za to byla ráda. Ještě nyní měla zlost na manžela, že se ji pokusil držet pod zámkem. Taková drzost! To si nezasloužila. Jen se chtěla umět bránit. Na tom nebylo nic špatného.

Stařec jí věnoval bezzubý úsměv a odvětil: „Skláním se před vaší muškou, má paní.“

Liliana natáhla luk a vložila do něj šíp. Začínala si tu chvíli před tím, než vypustila vražednou zbraň do vzduchu, užívat.

„Proč jen si myslím, že mi lžete?“ prohodila s povzdechem.

„Protože si vůbec nevěříte,“ odvětil muž lehce. Znal odpověď snad na všechno. Vždycky jí dokázal poradit, nebo ji uklidnit. Možná právě proto s ním tak ráda trávila čas. Byl tak jiný než ostatní Skoti a rozuměl jí.

Lady se k němu pootočila, aby mu odpověděla, ale než stačila otevřít ústa, všimla si v dálce za ním svého manžela, který se řítil na nádvoří jako sám ďábel, až mu jeho lidé přímo uskakovali z cesty, aby je nezašlapal.

„To tam moc dlouho nevydržel,“ zamumlala si sama pro sebe, když znovu natáhla luk a zaměřila se na svůj cíl.

„Liliano! Starče, ty okamžitě zmiz a nech mě o samotě s mojí ženou,“ zařval vzápětí Fergus na starce, který jen překvapeně pozvedl obočí, ale nijak proti chladnému příkazu neprotestoval a začal svým běžným pomalým tempem odcházet.

Dívka si povzdechla, že si ani pořádně nezatrénovala, načež se k manželovi otočila se stále pevně svírajícím lukem a šípem.   

„Než na mě začneš křičet, můj pane, měl by ses zhluboka nadechnout,“ vyhrkla vzápětí, než muž stačil vůbec otevřít ústa k řevu, který si celou cestu jisto jistě chystal.

Laird překvapeně zamrkal, jak ho vyvedla z konceptu. S tímhle nepočítal. Zarazil se na místě.

„Zhluboka nadechnout, maličká?! Vždyť jsi mě zavřela v naší komnatě, jak…“ rozezleně ze sebe dostal, jakmile znovu nabral hlas.

Liliana se uličnicky zazubila při té vzpomínce, načež ho razantně přerušila: „Ano, ale až poté, co jsi to samé udělal mně, můj pane manželi.“

Mohutný rozzuřený muž zafuněl vzteky a přiblížil se k ní o další krok.

„To bylo něco jiného, má drahá,“ odsekl napruženě, ale to už se jeho žena usmívala.

Odvrátila se od něj a prudce vystřelila po terči, samozřejmě šíp skončil úplně jinde, než měl.

„Tvá muška se zdá, maličká, čím dál horší,“ prohodil za ní muž ironicky a náhle ji objal kolem pasu a nečekaně něžně si ji přivinul k sobě.

Dívka vypustila dech, když jí slastně zamrazilo. Cítila se v jeho přítomnosti plná energie a na druhou stranu by ho nejraději zabila. Najednou ucítila jeho rty na krku a dech se jí zadrhl v krku.

„Proč jen mě musíš, drahá, provokovat?“

„Protože by se ti po tom stýskalo, můj pane,“ odvětila dívka sladce.

K jejímu překvapení se muž zasmál a náhle si ji k sobě otočil, načež jí něžně zvedl bradu, aby byla nucena mu hledět do očí.

„Jsi krásná,“ zamumlal.

Po těch překvapivých slovech zmateně zamrkala a téměř nevědomky nechala spadnout luk s šípy na zem.

„A ty jsi, můj pane, nevyzpytatelný. V jednu chvíle vypadáš jako na válečném tažení a v druhé chvíli mi lichotíš,“ odvětila zamyšleně.

Fergus se k ní sklonil s očima jiskřícíma pobavením.

„Možná, že je to větší zábava než kdy dřív. Co kdybychom se vsadili, maličká?“

„Vsadit, můj pane? Jsem v naprostém šoku!“ vyhrkla hraně šokovaně. Dámy se přece zásadně nesázejí. To by mohl vědět i takový nespolečenský jedinec, jako byl její manžel.

Po jejím zvolání se mu však jen lehce nadzvedly koutky úst v úsměvu a dívka si naprosto nevhodně pomyslela, že takhle mu to sluší ještě víc. Sakra, mysli, vynadala si vzápětí. Musela se soustředit. Její muž očividně něco chystá a ona se nesmí nechat napálit.

„O co bychom se vsadili? Že mě budeš, můj pane, chvíli poslouchat?“ otázala se zvědavě, zatímco její společník ze země sebral její luk a bez nejmenších potíží do něj vložil šíp.

Dívka si jen při té ukázce dokonalosti odfrkla a okázale se otočila na stranu.

„To by nebyla dobrá sázka, maličká,“ pronesl nevzrušeně a uchechtl se jejímu postoji.

Načež pozvedl luk a otočil se k ní. Mladá lady se na okamžik lekla, když zamířil směrem, kde stála ona, ale vzápětí se vzpamatovala a vesele se na něj zazubila.

„Na chvíli jsem se lekla, ale pak jsem si uvědomila, že to nejsem já, kdo drží luk, takže to je v pořádku,“ prohodila pobaveně a způsobila tím záchvat smíchu svého manžela.

Luk se povážlivě zakymácel a jí se trochu smazal úsměv z tváře.

„No, možná jsem tě přecenila, můj pane,“ prohodila nejistě.

Její choť se však smál dál a dál. Prostě nemohl přestat.

„Bože, mysli, lairde, nemůžeš zabít svoji manželku, budeš muset být zabit a pak bude klan bez vůdce! Přece nenecháš své místo lehkomyslnému Borgovi,“ ozval se náhle výkřik přicházející z dáli.

Liliana se šokovaně obrátila při tom křiku a v tom uviděla známého Skota, jak se k nim hnal neuvěřitelnou rychlostí. Její manžel se však smál dál, jako by svého přítele ani nevnímal.

„Iane…“ zavolala, ale byla přerušena.

„Má paní, nebojte se, já toho šílence nenechám, aby vás zabil,“ okřikl ji funící běžec, který ještě za běhu skočil na svého přítele, a přitom mu dokázal odhodit luk s šípem z rukou. Ovšem také v tu chvíli, uslyšel pánovo lapání po dechu, jak se smál.

Oba skončili na zemi a váleli se v prachu cesty, ale jen jeden se pořád smál a byl to pán panství. Ian vypadal, že nešikovně spadl, a přitom se ještě zuřivě mračil.

Při tom pohledu se přihlížející žena rozesmála a sebrala ze země svoje věci. Ti dva na zemi byli pohled pro bohy.

„Ty osle! Já ji nechtěl zabít,“ dostal ze sebe napadený muž a odstrčil druhého Skota od sebe.

„A jak jsem to měl asi poznat? Mířil jsi na ni,“ odsekl Ian nechápavě.

„To víš, můj pane, tvůj lid netuší, že se taky umíš smát, tak to pokládají za hněv,“ prohodila nad nimi dívka pobaveně v rukou držíc zbraň.

Oba muži rázem ustali v jakémkoliv pohybu, zapomněli na předchozí problémy, nastal daleko větší. Lady a luk s šípem. To nebylo dobré spojení a oba to moc dobře věděli.

Dívka se zamračila, když jí došlo, proč přestali mluvit a div i nedýchat.

„Prosím vás, mám to pod kontrolou,“ zaprotestovala a měla tendenci se urazit. Ti dva jí vůbec nevěřili. Jistě, že na ně právě teď nepustí šíp z luku. Zase tak špatně na tom není.

„My ti věříme, maličká, tak buď tak laskavá a tu kontrolu obrať na druhou stranu od nás,“ prohodil mohutnější z dvojice co nejklidněji.

Ian těžce polknul, když dodal: „Možná by bylo lepší to obrátit do vzduchu.“

„Ne, to rozhodně ne, nebo to spadne přímo na nás.“

 „To snad nemířím tak špatně, aby to z nebe spadlo na vás,“ zaprotestovala mladá žena dotčeně.

Když však oba muži naprosto vážně kývli, uraženě našpulila rty. Následně je ještě chvíli napínala za jejich naprostou nedůvěru, ale pak s povzdechem odvrátila zbraň a zvedla oči sloup, když se rychle zvedali na nohy, jako by jim zdržení mohlo přinést smrt.

„Je opravdu milé, jak mi věříte,“ konstatovala suše.

To už ji muž obejmul a prohodil bezvýrazně: „Právě, že ti věřím, kdyby ne už dávno bych ti tu věc vyrazil z ruky.“

„To se mo ulevilo,“ zašeptala s očima upřenýma do jeho.

Zamyšleně naklonil hlavu na stranu a ona nejistě zamrkala.

„Možná bychom měli jít neshody vyřešit do naší ložnice, maličká,“ zašeptal jí vzápětí těsně u ucha.

Po těch slovech, které v tuto chvíli rozhodně nechtěla slyšet, ho od sebe rozčíleně odstrčila a rozčíleně zamávala rukama ve vzduchu.

„Takže takhle to vždycky vyřešíš, velký lairde? Je ti jedno, co chci já? Já se nechci hádat,“ vykřikla a nechala si větrem čechrat vlasy, než se zamyslela a pokračovala: „Dobře, někdy se chci hádat, ale nechci se podřizovat tvým hloupým nápadům. Jen co jsi mě viděl, můj pane, s lukem a šípem, zakázal jsi mi to. Neptal ses, co já na to, prostě si udělal, co jsi ty sám chtěl…“

„Má drahá ženo, kdybys mě nechala domluvit a pochopila můj nejapný kousek, který si musím pochválit, protože, když se zlobíš, vypadáš krásně, vzpomněla by sis na sázku,“ přerušil ji muž chladně.

„Sázku, Fergusi? Ty kytky!“ zasyčel nenápadně Ian, a dokonce mu ukázal, kde by je měl hledat.

Laird ho však ignoroval a pohled měl upřený na svou ženu.

Ta mu ho tvrdě opětovala. Měl něco v plánu. Viděla to na něm, ale tohle byla šance pro ni. Když ho oblafne, bude moct trénovat s lukem a šípy.

Proto odsekla: „A co to má být za sázku, můj pane?“

Muži zajiskřilo v očích, když se pousmál a došel až k ní.

„Dovolím ti střílet z luku, když tu sázku vyhraješ, má drahá, ale když vyhraju já, už se luku nikdy nedotkneš,“ prohodil naprosto smrtelně vážně.

Liliana si odhodila vlasy z čela a zamyšleně ho pozorovala. Chvíli mlčela, ale pak odvětila: „Velmi těžké rozhodnutí, můj pane, ale stále netuším tu sázku!“

„Musíš se dostat z našeho podzemního vězení za jeden den,“ prohodil její manžel ďábelsky.

Ian za ní něco zamumlal ve stylu, co jsem komu udělal a rukou se plácl do čela, zatímco ona se zamyšleně zadívala na zadavatele sázky, který se spokojeně usmíval a byl přesvědčen, že právě vyhrál vše. Chtěl vyhrát po svém, ale ona se nechtěla vzdát, aby si mohl dál myslet, že je vůdce a nic a nikdo se mu nemůže rovnat. To nikdy. Ona mu ukáže.

Proto mu věnovala sladký úsměv a zašveholila: „Už se těším, až budu cvičit s tvým svolením, můj pane. Přijímám jen s jednou podmínkou. Uskutečníme to až zítra.“

Načež ho nenechala na její slova odpovědět, otočila se a bez dalších řečí se spokojeně vydala pryč. Potřebosvala čas, aby si promyslela plán, tohle totiž musí vyhrát. Jinou možnost neměla, protože se střílení z luku nehodlala vzdát. A už se nemohla dočkat manželova výrazu, až sázku vyhraje ona.

A ona ji vyhraje, pomyslela si spokojeně už když šla po nádvoří a oči jí zářily uličnictvím. Plán už totiž měla vymyšlený. S nějakou tou pomocí by to neměl být problém.

****

Najednou s sebou Fergus prudce trhl a otevřel oči. Nějaký zvuk ho probudil. Poslední, co si pamatoval, bylo, že ležel ve své posteli, ale tohle nebylo tak měkké, ale spíš tvrdé jako kámen. Nechápal, co se to tu děje.

„Kde to jsem?“ vydechl muž nechápavě, když pozoroval neznámý strop.

Něco bylo hodně špatně, protože se mu často nestávalo, že by večer ležel ve své posteli a pak najednou na tvrdé a studené zemi. Jeho mozek okamžitě začal vyhodnocovat neobvyklou situaci. Možná je přepadli a dostali ho až do vězení, i když nikdy neměl tak hluboké spaní. Většinou se probudil při prvním podezřelém zvuku.

Naslouchal tichu kolem sebe a v první chvíli chtěl vyskočit na nohy a čelit tomu, co ho čeká, ale pak si to rozmyslel. Lepší bude chvíli počkat a třeba se někdo prozradí a on získá výhodu. Nebyl ten typ, co by se hnal do věcí bezhlavě jako třeba Ian.

„Nemusíš se bát, můj pane, jsi tu se mnou,“ konečně bylo ticho přerušeno nevzrušenými slovy jeho manželky.

Nechápavě vyletěl do sedu a zůstal zírat na svou drahou choť, která si naprosto klidně seděla v kamenné cele na slamníku a se zájmem svého manžela sledovala jako kdyby byla zvědavá na jeho reakci.

Na tu rozhodně dlouho čekat nemusela, protože muž byl na kraji výbuchu, když pochopil, kde to jsou. Na místě, kde na téhle straně mříží nikdy nebyl. V jejich podzemním vězení!

V tu chvíli, kdy mu to docvaklo, bez sebe zlostí zařval: „Co se k čertu stalo? Jak jsem se sem dostal?“

Dívka zavrtěla hlavou, jako kdyby ji těmi slovy ale vůbec nepotěšil, načež mu to s povzdechem vysvětlila: „Ach, drahý muži, je vidět, že obrana ti moc nejde. Neměl si ale vůbec žádné podezření. Bylo to tak jednoduché a pro tebe ostudné. Nechat se omámit vlastní ženou. Jak chabé!“

Fergus po ní po těch jejích bezstarostných slovech vrhl vražedným pohledem, a kdyby pohled uměl opravdu zabíjet, ležela by na tom slamníku mrtvá, a ne takhle veselá.

„Ty jsi mě omámila?“ otázal se téměř konverzačním tónem.

Liliana vstala a začala přecházet po cele.

„Když ty mě můžeš zkoušet, tak si máš určit pravidla. Neřekl jsi nic o tom, že bys tu nemohl být se mnou!“ odvětila vítězně a upřela na něj nadšený pohled. Dostala ho! Aspoň jednou ho přelstila.

„A nebála ses, maličká, že tě na místě zabiju?“ prohodil tak klidným hlasem, že se dívka opravdu na chvíli otřásla strachy. Tón jeho hlasu zněl opravdu děsivě. Na chvíli ji přešla radost z jejího úspěchu.

Vzápětí se však vzpamatovala a pohled mu vzdorně oplatila. Nesesype se přece nyní. Má svou šanci, a tak ji musí pořádně využít.

„To budu muset risknout,“ odvětila ponuře, ale pak se rozzářila úsměvem.

„A nyní k něčemu veselejšímu, drahý manželi. Společně se odsud dostaneme! Bude to úžasné dobrodružství,“ prohodila tak nadšeně, že Fergus nevěděl, jestli má zuřit, nebo se začít smát při jejím rozzářeném výraze. Jako kdyby si ani neuvědomovala, že je ve vězení s ním, který zuří vzteky, protože to ona ho tam dostala.

„Smím ti připomenout, že se odtud musíš dostat za jeden den, má drahá? Takhle to nestihneš,“ prohodil ironicky, když se rozhodl, že zabití chvíli počká.

Místo vraždění se teda posadil a opřel se o zeď. Liliana se na něj zazubila a pokrčila rameny.

„Není kam spěchat, můj pane, času dost,“ odvětila mile.

„Navíc s tvou pomocí to bude jednoduché,“ dodala nevzrušeně. Vůbec ji neznepokojovalo, že si její drahý Skot sednul a přestal ji vraždit pohledem.

Mohutný muž pozvedl obočí a upřeně se na ni zadíval.

„Myslíš si, má drahá, že ti snad pomůžu? Po tomhle? Po tom všem? To rozhodně ne,“ odvětil klidně, ale oči se mu blýskaly zlostí, když se pomalu postavil.

Dáma se však stále usmívala, nehodlala se nechat zastrašit. Její plán byl dokonalý...

Samozřejmě až na ten drobný detail nechat se zavřít s rozzlobeným manželem v cele, to bylo lehce nedomyšlené, ale kdyby byli každý v jiné, on by ji tam určitě nechal. Takhle ho měla pod dozorem a bez ní se nikam nehne. O to už se postará.

Zhluboka se nadechla a o krok ustoupila.

„Jistě, musíš uznat, že jsem tě dostala, Fergusi,“ zamumlala a hned na to spíš sama k sobě dodala: „To možná nebylo nejlepší připomínat.“

To možná opravdu nebylo, protože její druh se najednou probral akci a neuvěřitelně mrštně k ní přískočil a přitáhl ji k sobě. Jestli to plánoval, nebo to způsobila její slova bylo v té chvíli naprosto jedno. Měla jiné problémy.

„Tohle si odpykáš, maličká! Z lairda si nikdo dělat legraci nebude!“ prohodil temně.

„To je možná ten problém, proč si ji dělám. Bereš se, můj pane, moc vážně,“ odsekla uraženě a odvážně mu oplácela neohroženým pohledem.

„Po tom minule, co jsi mě zavřela v tvé komnatě, bych tohle od tebe nečekal.“

„Právě proto jsem to udělala,“ odvětila odhodlaně a snažila se mu vykroutit.

Ten namyšlenec ji však nepustil. Brada se mu zlostně klepala, zatímco mu hleděla upřeně do očí. Zdálo se, že překročila hranici jeho vzteku. Bylo to fascinující a zároveň děsivé, když ho pozorovala v tom rozpoložení.

Přesto se nebála. Měla od něj slib, že jí neublíží, a ona věděla, že jako vůdce klanu své sliby bere opravdu vážně. Neporušil by ho ani v takovémhle rozpoložení. Dal své slovo. Proto mu dívka dál statečně hleděla do očí, a nehodlala je sklopit jako nějaká lekavá husa.

A díky tomu, že mu zírala do očí, uviděla tu ohromující změnu. Najednou jako by se jeho zlost vypařila. Oči mu zajiskřily smíchy a on se doopravdy rozesmál. Fakt se smál a pěkně hlasitě.

Žena na něj jen nevěřícně zírala, jako kdyby se zbláznil. Takový zvrat rozhodně nečekala.

„Vlastně se mi tvůj nápad začíná líbit, maličká,“ dostal ze sebe po chvíli.

Liliana nechápavě pozvedla obočí, protože byla maximálně a dokonale zmatena. To už však začal jednat. Než mohla pochopit, co měl v úmyslu, přiskočil k ní a stejně náhle si ji nadhodil do náručí, až dívka vyjekla strachy a chytila se ho kolem krku, aby nespadla.

„Když jsem tu s tebou, tak aspoň zaručím, abys sázku prohrála, má drahá ženo. Skvělý nápad!“ prohodil vesele, když se zmocnil jejích úst.

Mladá lady se zaskočeně na okamžik poddala polibku, ale jakmile si uvědomila jeho slova, snažila se mu uvolnit. Pokoušel se ji jen oblafnout. To teda ne. Jenže on jí nedovolil mu uniknout.

„Jsi tak sladká, má paní,“ vydechl jí do úst, když ji směřoval na lůžko slámy, které v cele jako jediné bylo. Jinak tam nic k nalezení nebylo. Bylo to jen nehostinné vězení.

„To je laciný trik,“ zasykla rozzlobeně a pokoušela se ho ze sebe setřást.

„Já mám času dost,“ prohodil vesele, když se znovu chopil jejích úst. Jeho polibky byly tak sladké a něžné, že téměř zapomínala na svůj plán, ale jen skoro. Musela bojovat proti své vášni.

„To je možná tvoje chyba, Fergusi, zapomněla jsem ti říct takový malý detail, který se k tomuhle všemu pojí. No, totiž… než uplyne ten můj den, tak má přijet tvůj bratr a ehm… jak to říct jemně, kdyby tě viděl tady, moc velký respekt bys u něj nezískal, že ano?“ vydechla rozhodně, když se jí na okamžik podařilo uvolnit ústa. Musela zvrátit vývoj událostí ve svůj prospěch. Nehodlala tu sázku prohrát kvůli nějakým polibkům…

Dobře, kvůli nádherným polibkům, ale stejně to nemohla dopustit.

„Cože?!“ zařval v ten moment její drahý choť, když se vymanil z osidel touhy a uvědomil si, co mu jeho sladká manželka vlastně svými slovy naznačila.

****

„Sázím, že paní už dlouho nevydrží a bude nás prosit o pomoc,“ prohodil Malcolm, který seděl téměř u dveří do vězení a naslouchal hádce uvnitř.

V kruhu kolem něj seděli další Skoti a v rukou drželi karty. Nikdo si nehodlal nechat takovéhle drama ujít.

„Spíš laird bude potřebovat pomoc,“ odvětil Ian vesele, jenž samozřejmě nemohl chybět u takového dramatu, které otřásalo celým panství.

Nebylo jediného sluhy, který by nevěděl, že lady omámila svého muže a zamkla se s ním ve vězení. Nejspíš se z toho jednou stane legenda, protože něco takového si lidé uchovají v myslích hodně dlouho.

Muži souhlasně zamručeli po jeho slovech a se smíchem pokračovali ve hře, když bavič hodil na hromádku další kartu. Nespěchali zachránit svého pána. Ten by jim za to určitě stejně jen vynadal. Nepotřeboval přece žádnou pomoc. Byl laird. To mu stačilo k úspěchu.

****

Fergus na svou lady ohromeně zíral a snažil se pochopit to, co mu řekla. Nechtěl tomu věřit. Ne. To přece nemohla být pravda. Toho by se neopovážila ani ona.

„To jsi neudělala!“ vydechl rozzlobeně. Víc ze sebe v tuhle chvíli nedokázal dostat.

Dívka se na něj usmívala jako neviňátko, když vzala jeho tváře do rukou a znovu se chopila jeho úst. Byl tak ohromený, že se ani nebránil.

„Udělala,“ zašeptala, jakmile polibek skončila a výskala ho ve vlasech. V tu chvíli se probral a prudce ji odstrčil a rozčíleně zaklel.

„Zatracený ženský!“

„Zatracení chlapi,“ připojila se k němu s nadávkami. Kdyby si neustále nemyslel, že je pánem světa, vůbec by tady nebyli.

Muž po ní vrhl vražedný pohled, ale ona mu věnovala jenom zamrkání. Skot začal rozčíleně chodit po cele, ale Liliana přešla k mřížím a zamyšleně zkoumala dírku na klíč.

„Tím, že tu prošoupeš podlahu, drahý, nás ven nedostaneš,“ prohodila vesele.

Muž po ní vrhl plamenný pohled.

„Měl bych tě tu nechat navždy, Liliano. Tohle jsi přehnala,“ odsekl rozčíleně.

„Ty jsi to přehnal tolikrát, můj pane, že si budeme rovni, a navíc takové dobrodružství. Úžasné!“ zatrylkovala, když se mu pověsila na záda.

Její manžel šokovaně vydechl při takovém doteku a měl chuť ji ze sebe shodit, ale nakonec se ovládl. Byla prostě příšerná… manipulátorka, ale přesto všechno byla… neuvěřitelná. Neustále ho mátla a šokovala, ale taky ho často rozesmála.

Čert, aby to spral, zanadával v duchu, když si představil škodolibý pohled svého přemoudřelého bratra. Nějaké řeči o své neschopnosti rozhodně nemínil poslouchat.

****

Následně se rozhodl, že mu stejně nezbývá nic jiného, než je dostat z vězení, protože jeho bratr ho tady nesmí za žádnou cenu najít. I tak bylo těžký si získat jeho respekt a tímhle by se zase stal mladším sourozencem, který si s ničím neporadí. To nikdy!

Má vlastní klan, takže se mu povede dostat z vězení. Bude to maličkost, pomyslel si rozhodně. V tu chvíli zapomněl na jejich sázku. Bohužel musel myslet především na svoje postavení. Už tak se mu zdálo, že ho tu nikdo neposlouchá, ale kdyby ještě bratr viděl, jak to jde s jeho vládou z kopce, to by byl konec.

A tak se pustil do záchranné mise, jak opustit vězení. Měl několik nápadů, ale nejdřív začal zlehka jen vyhrožováním, voláním, aby je okamžitě pustili ven, nebo je osobně zabije.

Takové menší výhružky. To ještě nebylo nic pořádného. Samozřejmě se nedočkal žádné odpovědi, což ho ani nepřekvapilo. Nečekal, že by to bylo tak jednoduché. Proto přešel k mnohem těžšímu kalibru. Začal se snažit vyrazit ty pevné mříže z kvalitního železa, které tam nechal udělat snad už jeho pradědeček. Jeho odhodlání však mohlo zdolat i tyto překážky…

Jenže to nešlo úplně podle plánu.

„Ty by ses, manželi, z vězení nikdy nedostal,“ prohodila za ním ta zatracená ženská pobaveně, když si po třetí narazil dost bolestivě rameno a výsledek byl stále stejný. Nebyli venku na svobodě, ale ve smradlavé kobce. Výborné.

„Tak si to zkus sama, ty chytrá,“ odsekl jí při dalším pokusu.

Ona však nad ním jen zavrtěla hlavou a pak zamyšleně pohlédla na zem. V tu chvíli se jí mihl koutkem úst úsměv, když vrhla zpátky pohled na manžela. Načež udělala něco naprosto nehodného dámy i manželky vznešeného pána panství. Sebrala ze země hrstku slámy a mrskla ji po svém společníkovi.  

Prostě jen tak. Přičemž se zachichotala a jeho ohromený pohled ji snad ještě víc pobavil, protože se znovu sehla a hodila po něm další dávku té zažloutlé traviny.

Ohromený pohled nezmizel, ale snad ještě víc se vryl do jeho tváře, jako kdyby se hodlal stát jeho součástí.

„No tak, můj pane, odvaž se! I laird nemusí působit strach celý den,“ prohodila svádivě.

Najednou jí bylo jedno, jestli sázku prohraje nebo ne. Zatoužila po tom, aby odhodil masku velkého pána a prostě se jen bavil. Aby zapomněl na tisíce povinností a myslel chvíli na sebe. Chtěla ho vidět se aspoň chvíli usmívat společně s ní.

Jenže to vypadalo, že je to jen marné přání, protože se stále tvářil nechápavě a nezdálo se, že by se chystal odvázat a pořádně si užít vězeňský čas se svou okouzlující manželkou.

Pocítila nečekané zklamání při uvědomění nesplněného přání…

Když v tom se to doopravdy stalo. Vážný laird po ní hodil slámou! Udělal to sám od sebe. Nikdo na něj nemířil pistolí, a dokonce i něco jako úsměv mu hrálo na tváři. Šťastně se zasmála, když mu uhnula. To už popadl další a začal se k ní cílevědomě posouvat. Než však mohl svoji munici hodit, předběhla ho a pak se stáhla do ústranní.

Rázem se honili po cele jako malé děti a házeli po sobě slámu, která se jim oběma pomalu ale jistě usazovala ve vlasech. Dokonce i Fergus se pobaveně smál, když to slámou schytal přímo do úst. Jen si vyndal slámu ven a vrhl se na ni s dunivým smíchem.

Když ji pak chytil kolem pasu a snažil se jí slámu nacpat do úst, dívka se smála jako o život, až jí z očí tekly slzy smíchu, a i jemu v hrudi klokotal smích.

„Nééé, chacha, nééé,“ pištěla a snažila se mu se smíchem uvolnit, ale on si to náramně užíval a nehodlal ji pustit ze svých spárů.

„Ne, už mi neutečeš, maličká,“ zvolal, když jí začal slámu cpát za šaty.

Hbitě se mu snažila uhýbat, ale šlo to těžko vzhledem k tomu, že se přitom téměř dusila smíchy. Hraně se prali, smáli a nikdo by v nich v tu chvíli nepoznal vážného a věčně zamračeného lairda a jeho ženu.

„Maličká, jsi tak…“ vydechl, jakmile ji sevřel v náručí na slamníku, kam oba dopadli při svém praní, a zhluboka dýchali. Hleděli si do očí a v tu chvíli byl zapomenut celý svět kolem nich. Zůstali jen oni dva.

„Úžasná?“ vydechla s rychle zvedající hrudí.

„Jiná,“ odvětil lehce a v tu chvíli cítila, že jí snad hezčí slova říct nemohl. Od něj to znělo jako ta nejhezčí lichotka v Anglii.

Jejich rty se vzápětí na to setkaly v polibku, který ukazoval jejich odlišnost, ale přesto jistou sounáležitost. Jako kdyby si byli souzeni osudem. Bylo jedno, že byli od slámy a šaty už nevypadaly jako dřív.

Hlavním se stalo to, že našli porozumění a na chvíli zapomněli na své odlišnosti a povinnosti. Prostě byli jen tím, kým byli hluboko uvnitř sebe.

****

Načež ji políbil do vlasů, vstal a vzápětí se rozhodl je dostat ven. Zamyšleně si prohlédl její rozcuchané vlasy, až si myslela, že ji za to snad pokárá, ale to už jí z vlasů vyndal jehlici, načež poodešel a pak se sklonil k dírce.

Překvapeně zamrkala při jeho chování, rychle vstala a přešla k němu, aby se nahnula nad jeho ramenem.

„Myslíš si, že to takhle půjde?“ prohodila dost skepticky.

„Jo,“ odpověděl stručně a ona se pousmála. Už se zase vrátil její bručoun. Jenže ona už věděla, že někde tam uvnitř existuje i jeho jiná povaha.

Proto ho objala kolem břicha a jemně zamumlala: „To jsem zvědavá.“

Ucítila jeho povzdech. Ani trochu mu to neulehčovala, ale chtěla si čas strávený s ním užít. Kdo ví, kdy spolu zase stráví tolik společných chvíl.

„No moc ti to nejde,“ pronesla po nějaké chvíli zamyšleně.

„Protože mě rozptyluješ!“

„Já? Nikdy!“ hájila se pobaveně, ale ustoupila od něj, aby ho náhodou nerušila v soustředění.

Jen ho s úsměvem pozorovala. I přes košili bylo vidět, jak mu na zádech hrají svaly. Očividně se opravdu snažil. Jen tak dál a brzy budou luk a šípy znovu v mé moci, pomyslela si spokojeně.

„No, prosím! Jednoduchý,“ vyrušil ji najednou z myšlenek manželův vítězný výkřik. V tu chvíli k němu pozvedla zrak a při jeho až skoro dětské radosti se usmála. Opravdu ty dveře otevřel jehlicí. Ten poznatek si musí rozhodně zapamatovat, někdy by se jí to mohlo hodit. Třeba až ji zase zamkne v jejich komnatách, pomyslela si pobaveně.

To už nechal otevřeno dokořán a uhnul se na stranu, aby mohla projít jako první. Vesele si pohodila vlasy, které jí z původního účesu spadaly rozházeně po zádech. Nevypadala jako upravená dáma. No, co se dalo dělat. Pobyt ve vězení holt není jednoduchý. Načež si pozvedla sukně a prošla kolem něj jako královna, ale moc dobře si všimla, jak se mu zvedly koutky úst v pobaveném úsměvu. Veselý bezstarostný muž tedy ještě nezmizel, prolétlo jí hlavou, když se dostala na první schod, kde se zarazila.

Jenže nyní bohužel zmizí, pomyslela si, když se otočila na svého hrdého manžela, který ji vyprovázel pohledem.

„Takže jsem sázku vyhrála, což je doufám jasné. Luk a šíp jsou tedy moji,“ zašveholila nadšeně.

Načež ještě na půl úst dodala: „A ehm… s tím bratrem to nebude tak strašné. Vlastně se tu dnes rozhodně neukáže.“

A sotva dodala poslední slovo, už si popadla sukně a rozeběhla se pryč, přičemž za sebou slyšela jeho rozzuřený křik: „Já ti zakroutím krkem! Bože, za co mě trestáš! Tohle ti jen tak neprojde!“

Liliana se ještě na moment zastavila na posledním schodu a otočila se na něj, i když tím riskovala, že by ji přece jen mohl uchvátit ve svém rozezleném rozpoložení do své moci.

„Můžeš snad říct, že by ses ani chvíli nebavil?“ otázala se ho najednou se vší vážností, kterou ze sebe vydolovala.

Fergus po ní vrhl pohledem plným smrti a nejspíš se za ní chtěl rozeběhnout, když se zarazil a na chvíli zavřel oči. Nejistě ho pozorovala. Skousla si ret v obavách, že to přehnala. Kdyby se mu udělalo zle, to by si neodpustila…

To už však rozhodil svýma svalnatýma rukama do stran a obdařil ji úžasným úsměvem, který ji málem donutil padnout na kolena.

„To nemohu,“ prohodil smrtelně vážně, a po těch slovech na ni zamrkal.

Ne, doopravdy mu nic nespadlo do očí, ale udělal to naschvál. On vážný pán panství. Bylo to jedno zamrkání, které ji naprosto ohromilo a nejspíš by šokovalo i poddané jejího muže, kdyby ho viděli. Jenže tam byla jen ona a ona si hodlala ten moment vrýt do paměti. Tohle byl totiž okamžik, na který by si chtěla vzpomenout, až bude svým dětem popisovat jejich tatínka. Aby jim mohla ukázat, že má i jinou stránku, kterou však ukrývá hluboko ve svém nitru.   

5
Vaše hodnocení: Žádné Průměrné hodnocení: 5 (hlasů: 4)
Detailní hodnocení není k dispozici.
Hodnocení:
4.9/5
- Komentářů: 6
Jakmile jsem se vyležel z ošklivé chřipky, rychle jsem zase chtěl naskočit do...
Hodnocení:
5/5
- Komentářů: 23
„Sakra, René, seš už schopný si pamatovat začátek? Na pátou dobu! Zpíváš až na...
Hodnocení:
5/5
- Komentářů: 6
„Otec!“ vyjakol Travis plný hrôzy a vyzeral, že ním každú chvíľu sekne o...
Hodnocení:
5/5
- Komentářů: 4
Další dny jsem se mu snažil vyhýbat, co to šlo. I na obědy jsem přestal chodit...