Čt, 02/08/2018 - 16:05
2

„Dámy?“ ozval se za nimi náhle hrubý hlas. Vyrušil je tak z jejich lehké konverzace, a to dívku rozzlobilo. Zrovna vychvalovala svého nápadníka a nyní musela svou zamilovanou nitku přerušit. Jen proto, že je někdo naprosto zbytečně vyrušoval.

Přesto to na sobě nedala najevo své rozčarování. Lehce se otočila a v tu chvíli zůstala nevěřícně hledět na dva obrovské muže, kteří svým vzhledem působili nebezpečně a lehce odlišně. Byli mnohem větší než většina mužů v místnosti a jejich výrazy v sobě neměli tu galantnost jako u ostatních gentlemanů. Jejich vzezření působilo až… divoce.

Její matka však nevypadala zaskočeně. Naopak se tvářila, jako kdyby na ně čekala. S grácií, kterou mladá dívka obdivovala jim naznačila, že mohou přijít blíž, zatímco na tváři vyčarovala milý úsměv s káravým pohledem očí.

„Pánové? V Anglii je zvyk, že dámy a pánové musí být představeni hostitelkou a tu zde, jak se mi zdá, nevidím. Měli byste dodržovat dekórum,“ promluvila klidně s noblesou hodnou dámy.

Přesto jim jasně dala najevo, že nesouhlasí s jejich chováním. Její oči byly chladné jako ostří, i když jí na rtech hrál úsměv.

Liliana odvrátila pohled od mužů a překvapeně se zadívala na svou matku. Nikdy ji neslyšela takhle mluvit.

To už muž s hnědými krátkými vlasy, který jasně v nesourodé dvojici byl vůdcem, promluvil s přízvukem: „Omlouváme se, madam. Jsme v Anglii teprve krátce. Jsem laidr Fergus, a tento muž vedle mě je můj přítel Ian. Nechtěli jsme vás urazit. Pro příště se budeme řídit pravidly. Chtěl jsem vás však požádat o tanec s vaší krásnou dcerou, tak prosím, omluvte mé pochybení.“

Když ta slova pronášel, nezavadil o mladou lady ani pohledem. To se jí dotklo. Neuvěřitelná drzost. On tu žádá o tanec s ní a ani se na ni nepodívá? To si myslí, že něco takového bude přehlížet? Tak to rozhodně ne! Ona není žádný sluha, aby ji přehlížel.

Těžce vydechla zadržovaný dech. On ji ignoroval a zároveň chtěl, aby mu matka dala svolení k tanci s ní. Jak nevkusné! Neomluvitelné chování! Hrubián. Neurvalec!

Dobrá, když on se chová takhle, ona bude jednat stejně. Nač mu projevovat úctu, když on to samé nedělá? Proto hrdě pozvedla bradu a stoupla si mezi matku a neurvalce. Teprve v tu chvíli na ni konečně pohlédl.

Ona mu oplatila chladným pohledem, když stejně ledovým tónem pronesla: „Je mi líto, pane, ale bohužel už se mi na tento tanec zapsal někdo jiný.“

Matka se omluvně usmála, ale i tak jí zacukaly koutky úst. Svoji dceru neviděla moc často takto rozezlenou a musela uznat, že to byl působivý pohled. Do tváří se jí nahrnula barva a oči jí jiskřily hněvem. Byla snad ještě krásnější, než když se usmívala.

Zatímco muž žádající o tanec na sobě nedal najevo nic. Tváří se mu nemihl ani hněv, ani úsměv. Prostě nic. Žádné emoce.

Jen se na Lilianu dlouze zadíval, až ji zamrazilo, ale nechtěla dát najevo slabost, a tak vystrčila bradu. Na moment se jí zazdálo, že se muži zvedl koutek úst v úsměvu, ale když se podívala znovu, už si ničeho nevšimla. Asi se mi to zdálo, pomyslela si rozčíleně. Nějak si neuměla představit, že by tenhle neurvalec věděl, co je to úsměv.

„Tak budu rád, když vás budu moci doprovodit k muži, který získal tento tanec, lady...“ prohodil lehce a nechal to nedokončené.

Očividně toužil znát její jméno. To se teda divila, že se na to nezeptal její matky jako předtím. On se totiž nyní dokonce díval na ni, když mluvil. Neuvěřitelné. Že by přece něco málo pochopil ze slušného chování, které v tomto sále panovalo?

„Lady Liliana,“ doplnila ho dívka pobaveně, když se rozhodla mu odpovědět. Kdyby se byl díval na její matku při mluvení, nic by mu neřekla. Takhle si mohla dovolit být blahosklonná.

To už jí muž nabídl rámě a jí došlo, že si myslí, že tím kývla i na jeho doprovod. V duchu si těžce povzdechla. Příště to musí vysvětlit jasněji. Nyní už neměla na vybranou a musela se nechat doprovodit tímto velkým a znepokojujícím mužem. S povzdechem jeho rámě přijala, a ještě vrhla poslední pohled na matku, která jí věnovala konejšivý úsměv.

Ona s ním nikam jít nemusela! K ní se choval galantně!

Lehce ji vedl mezi hovořícími páry mužů, kteří se bavili o obchodě či o jiných zájmech, prošli taky kolem hloučku sedících debutantek, které čekaly, až si jich někdo všimne. V tu chvíli jim ovšem mladá lady záviděla. Aspoň jako ona nemusely hledat záchranu všude kolem sebe. Očima projížděla celý sál a snažila se nalézt kohokoliv, ke komu by se mohla uchýlit a tím by se zbavila svého společníka.

„Lady Liliano, okouzlila jste mě svou krásou,“ prohodil náhle její společník tiše.

Dívka na něj po očku vrhla nejistý pohled. Vždyť se na ní skoro nepodíval. Obzvlášť když o ní mluvil s její matkou a jí si absolutně nevšímal. Takže co? Koukal na ni možná tak pár chvil. To se stihl zamilovat? O tom dost pochybovala. Vůbec nevypadal zamilovaně s tím svým nabručeným výrazem.

Láskou poznamenanou tvář si rozhodně představovala jinak.

„Proto jsem se rozhodl, že si vás vezmu za ženu,“ dodal sebevědomě bez jediného zaváhání, než mohla vůbec něco pronést.

Dívka se ohromeně zastavila uprostřed kroku a nevěřícně vydechla. To snad nemohl myslet vážně! To si z ní dělá legraci? Zírala na něj naprosto otřesena jeho slovy.

„Vy jste se rozhodl?“ dostala ze sebe rozhořčeně. To jí na tom dopálilo nejvíc. On se rozhodl. Prostě si řekl, že ona bude ta pravá? Jen tak? Protože mu řekla své jméno? To má tak nízké požadavky?

„Nemusíte mi děkovat, lady. Budete skvělá manželka," pokračoval ten trouba dál. Nejspíš si neuvědomoval, že něco není v pořádku. Možná si už v duchu blahopřál k úspěšné žádosti o ruku.

No na to si bude muset počkat, až naprší a uschne, pomyslela si dívka rozzuřeně, když se mu vyškubla a o krok od něj ustoupila. Takové chování trpět nebude!

Oči jí zajiskřily hněvem, když odsekla: „Nevím, jaké způsoby vás učí ve vaší zemi, můj pane, ale tady nejste doma. Mohl jste se rozhodnout, jak chcete, ale já se rozhodla zase, že si vás nevezmu. Takovou žádost shledávám naprosto nepřijatelnou, a navíc vás vůbec neznám. A nemyslím si, že bych vás po tomto zážitku chtěla poznat.“

„Po svatbě budete mít dost času, abyste mě poznala, lady,“ odvětil muž bezstarostně, očividně neslyšel hněv v jejím hlase, nebo to naschvál ignoroval.

„Vy... hrubiáne,“ vyhrkla otřeseně. Nevezme si ho! Nikdy. Takového mameluka, co si myslí, že všechno bude podle něj.

Muž se k ní naklonil a konečně bylo vidět, že s ním její slova něco udělala. Viděla, jak mu cuká koutek úst vzteky, když prohodil tiše a varovně: „Nikdo mi nebude nadávat ani vy, má paní.“

Dívka se nehodlala nechat zastrašit. On ji může přehlížet, ale ona nesmí nic říct. Tak to je na omylu, jestli si myslí, že se mu s úsměvem omluví. To nikdy! S očima plnýma blesků se k němu též přiblížila a rozhodně zašeptala: „A já si vás nevezmu! Nikdy! Najděte si jinou nevěstu, které se budou líbit vaše způsoby. Mě jste s nimi neokouzlil. Sbohem.“

Načež se od něj prudce odvrátila a s pozdvihnutými sukněmi se vydala spěšnými krůčky pryč. I když v ní vřel vztek, nemohla se uprostřed tanečního sálu rozeběhnout. To by bylo nepřípustný. I tak však šla co nejrychleji. Už ho nechtěla nikdy vidět!

****

„Tak to jsi ji moc neokouzlil, Fergusi,“ ozval se za mohutným Skotem jeho bezstarostný přítel. Ten se dívčiným hněvem skvěle bavil. Překvapila ho svou prudkostí a neohrožeností. Nebála se ho. Většinou z jeho pána upadaly dáma do mdlob. Obzvlášť když se mračil, což vlastně bylo téměř neustále.

Tahle však ne. Klidně mu vzdorovala, když ji tak romanticky žádal o ruku. Ještě nyní se při té vzpomínce uchechtl. Byl to nezapomenutelný okamžik. Tohle až bude vyprávět ostatním, tak se pobaví stejně jako on.

Zamračený obr po něm vrhl tvrdý pohled. Přesně věděl, čemu se tam chechtal, ale nehodlal mu dávat kázání. Stejně by to k ničemu nebylo, a navíc se nehodlal jen tak vzdát.

Proto poplácal Iana po zádech a chladně prohodil: „A přesto se stane mojí ženou, příteli.“

„Máš tu tolik ochotných dívek...“ namítl rozesmátý Skot, když zamrkal na procházející dámu, která rozkošně zrudla a nejspíš nevěděla, co by měla udělat, tak si dala před obličej vějíř, jako kdyby tím mohla zmizet. Její chování ho však jen ještě víc rozesmálo. Líbilo se mu provokovat ty upjaté Angličanky. Bylo to tak zábavné.

Ještě chvíli sledoval, jak nejistě vykukovala a vždycky se jen zhrozila z jeho pohledu, než se otočil zpátky k svému příteli. Tomu se kupodivu zvedly koutky úst v něčem podobném jako úsměvu, když v davu vyhledal vzdalující se postavu mladé okouzlující dámy, která se ho nezalekla.

„Ale ji jsem viděl první. Bude má!“ odvětil s upřeným pohledem chladně a nevzrušeně. Nebál se neúspěchu. Byl přece laird.

****

Liliana úplně ztratila zájem o ples. Už se nerozplývala. Ne, měla zkaženou náladu a mohl za to jedině ten drzý muž. Jen tak si sem přijde a očekává, že mu padne do náručí, protože ji po jedné ne moc dobré lichotce požádal o ruku. Taková povýšenost. Rozhodně není tou, která by si vzala prvního muže, jež by viděla. Ne! Ona měla svého nápadníka už dávno vybraného. Lorda Lucase.

Jen při vzpomínce na to jméno se kus hněvu rozutekl pryč. To byl pravý gentleman. On věděl, jak se chovat. Věděl, jak se mluví s dámou. Přesto už v sobě nedokázala vzbudit radost, se kterou na tuto událost přišla.

Proto matku poprosila, zda by už mohly jít domů. Ta se jí starostlivě ptala, jestli jí není dobře, ale dívka ji uklidnila, že je jen unavená. Načež zamířily pryč ze sálu.

Mladá lady se přesto pro jistotu rozhlížela, zda někde neobjeví toho nafoukance. Rozhodně s ním nechtěla vést další hovor. Chtěla jen jet domů a tam si představovat začátek plesu, který strávila se svým vyvoleným. Lordem Lucasem. To byl muž, na kterého chtěla myslet.

 Oddechla si teprve, když seděly v rozjetém kočáře. Tady už nemohla potkat toho nafoukance nafoukaného. Už jí nebude kazit náladu.

„Tak, lord Lucas, tě dneska potěšil, má drahá?" otázala se matka zvědavě. Viděla na své dceři, že něco není v pořádku. Přesto moudře usoudila, že se jí dívka svěří, až na to bude připravená. Zatím se mračila, a tak zkusila téma, které si myslela, že ji potěší a měla pravdu.

Dívce se okamžitě tváří mihl úsměv při vzpomínce na galantní chování vyvoleného gentlemana, to rozhodně nebylo chování jako toho obra.

„Ano, lord Lucas byl milý a okouzlující. Je to pravý gentleman,“ odvětila dívka zasněně. Na něj musela myslet! On jediný jí mohl na tváři vykouzlit úsměv.

5
Vaše hodnocení: Žádné Průměrné hodnocení: 5 (hlasů: 5)
Detailní hodnocení není k dispozici.
Hodnocení:
5/5
- Komentářů: 16
Dlouhý modrý blesk roztříštil noční oblohu na tisíce kousků. Provazce vody se...
Hodnocení:
5/5
- Komentářů: 8
Obraz Tallantridy – Kapitola 28 Pochybnosti   | Paříž, sobota 13...
Hodnocení:
4.7/5
- Komentářů: 6
  Jemný déšť padá na kočičí hlavy chodníku, kaluže odrážejí pouliční...
Hodnocení:
4.9/5
- Komentářů: 20
Taxík zastavil u jednoho z mnoha mrakodrapů v centru, na jehož střeše se skvělo...