Út, 07/08/2018 - 22:37
3

Být dámou bylo poctou, ale zároveň i jistou povinností. Musela být dodržována jistá pravidla, a ta se nesměla překročit. Večírky se konaly velmi často a mladé dívky na nich doufaly, že si jich konečně všimne nějaký ten bohatý lord.

Liliana už svého vysněného muže měla. Lorda Lucase. Nemohla se dočkat, až se vyjádří. Věřila, že se to stane velmi brzo. Vždyť jeho přítomnost ji provázela na každém plese. S úsměvem a dokonalou poklonou se jí věnoval. Ani se nesnažil jako jiní „nedokonalí“ páni ukradnout jí hubičku.

A tím víc ji okouzloval svými líbeznými poklonami, nebo tanečním krokem. Rozhodně nebyl tak neomalený jako ten barbar. Nemohla na jeho urážlivé chování zapomenout, i přes to, že už se na dalším večírku neobjevil. Jeho chování považovala za urážlivé a neotesané.

Uběhl celý týden od té události. Během těch dní se vrátil její otec, který byl kdesi za obchodem. Jakmile se objevil jeho kočár na cestě, s nezměrnou radostí ho šly uvítat.

Lilianina maminka ihned rozkvetla a úsměv jí rozzářil líce, když se objali a políbili. Jejich láska tak nezvyklá ve šlechtické společnosti, byla důkazem toho, že se nemusel sňatek stát prvním krokem k osamění a životu bez lásky.

Když byla malá, tak hrozně ráda naslouchala otcovu vyprávění, jak si namlouval maminku. Vždycky napjatě poslouchala, i když už příběh slyšela tolikrát. Líbilo se jí, že láska vyhrála nad intrikami a lstí. Byla to pro ni ta nejoblíbenější pohádka.

„Byla tou nejkrásnější dámou, jakou jsem kdy viděl,“ mluvíval vždycky otec s něžným úsměvem, zatímco jeho žena se rozkošně začervenala.

„A vy jste byl tím nejpodivnějším mužem, který se ke mně kdy přiblížil.“

Chtěla prožít stejnou lásku jako oni. I po letech se chtěla na svého muže dívat s tak něžným úsměvem, jako to viděla u svých rodičů.

A to se jí také splní, až si vezme lorda Lucase, pomyslela si rozhodně, když se nechala svým otcem obejmout. Jeho stisk byl pevný a rozhodný. Vůně whisky kolem něj utvářela jistou auru a také dávku podezření. Nikdy si nevšimla, že by otec nějak výrazně pil. Vrhla po něm podezřívavý pohled, ale on už měl od ní hlavu odvrácenou.

Sice se jim vrátil z obchodních cest, ale doma moc nepobýval. Buď brzy ráno zmizel do města, nebo se zavřel ve své pracovně, kam překvapivě nepustil ani svou ženu.

Teprve pátý den, kdy byl doma, si udělal čas na společnou večeři, která probíhala ve velké jídelně, kam sluhové přinesli uvařená nejoblíbenější jídla otce, které pro něj nechala matka připravit. Přesto se nezdálo, že by mu chutnalo. Mladá dívka ho několikrát přistihla s chmurným výrazem, se kterým hleděl ven velkými okny. Když se ho však zeptala, jestli ho něco netrápí, jen smutně zavrtěl hlavou.

„To nic, drahoušku. Jen jez,“ pronesl s tím svým lehkým tónem.

Liliana se zadívala na matku, ale i ta vypadala ustaraně. Několikrát položila svému muži při jídle ruku na jeho a on ji stiskl, ale nic neřekl. Bylo to opravdu divné. Takhle ho mladá lady snad ještě nikdy neviděla.

Vždycky mu na ústech hrál úsměv, když je škádlil, vyprávěl příhody ze svých cest, ale dnes při jídle panovalo stísněné ticho, které se bál kdokoliv z nich přerušit.

Něco se dělo a muselo to být vážné, když se tvářil takhle. Jenže to vypadalo, že se nechce svěřit ani své ženě, a to nebylo dobré. Rozhodla se proto mu zvednout náladu aspoň nějakou dobrou novinkou.

Proto se usmála a pronesla jemně: „Zatímco jste tu nebyl, papá, lord Lucas mě doprovázel na každém večírku. Není to od něj laskavé?“

Myslela si, že ho to potěší, donutí ho to zvednout koutek úst v úsměvu, ale jelikož ho pozorně sledovala, moc dobře si všimla jeho zblednutí a pak těžkého povzdechu. Nechápala, co se mu na těch slovech nemůže líbit. Měl být rád, že měla ctitele, který se choval jako dokonalý gentleman.

Jenže on vypadal, jako kdyby mu mělo každou chvíli zaskočit. Maminka to také viděla, a tak se na svou dceru vážně podívala a jemně pronesla: „Co kdybys nás nechala, má drahá? Musím si s tvým otcem promluvit.“

Liliana přikývla. Odložila ubrousek a vstala. Cítila napětí, které v místnosti houstlo. Sice by chtěla také vědět, co se dělo, že její usměvavý otec vypadal, jako kdyby na svých ramenech nesl tíhu celého světa, ale věděla, že nyní by se to stejně nedozvěděla.

Proto se poklonila a s tichými slovy na rozloučenou se vydala z jídelny. Měla svoje zdroje, jak zjistit, co se to děje. Z maminky to hned ráno dostane. Tím si byla jistá.

Lehkým krokem prošla kolem sluhy u dveří a věnovala mu úsměv. Muž jí pokývl, ale dál měl na tváři nevzrušený výraz. Nepoznala, zda slyšel, co si uvnitř říkali nebo ne. Nejspíš ho to nezajímalo. Byla to jeho práce.

Těžce si povzdechla, ale když vyšla schody a došla na prázdnou chodbu, lehce se pousmála. Nikde nikdo nebyl. Žádné kroky neslyšela, ani šepotání služebných nepoletovalo kolem ní. Vypadalo to, že je tu úplně sama.

Spokojeně si pro sebe pokývla. Načež si sundala boty, zvedla sukně výš, než bylo slušný, a s tichým zpíváním začala tančit. Nemusela se starat, jestli zakopne o šaty a užívala si ten pocit svobody. Se zavřenýma očima se pohybovala po široce otevřené chodbě a na ústech jí hrál zasněný úsměv.

Doma si mohla dovolit chovat se takto. Nikdo to nikdy nezjistí. Někdy měla pocit, že jen tady je doopravdy svobodná…

Samozřejmě, že to byla hloupost. Až si vezme lorda Lucase bude mnohem šťastnější. Budou spolu žít v nádherném domě a pořádat ty nejkrásnější večírky, které jim budou závidět všichni jejich známí.

Zatočila se a tiše se zachichotala, když narazila do zdi. To ji okamžitě donutilo otevřít oči, aby nesletěla na zem. Její rty přestaly zpívat a ona jen hleděla na své bosé nohy. Vypadaly tak obyčejně, když je nezdobily střevíce vyrobené nejšikovnějšími řemeslníky. V tuto chvíli působily dojmem, že mohou být kohokoliv, dámy, služebné či komorné.

Pousmála se. Začínala bláznit. Takové úvahy.

Naposledy se zatočila v otočce, načež popadla boty, vklouzla do nich, spustila sukně a s vážným výrazem hodným dámy pokračovala v cestě do své komnaty, jako kdyby se tohle nikdy nestalo. Uzavřela představy ve své mysli.

****

„Vždycky jsem věděl, že jste nádherná, ale v tento den jste ještě krásnější,“ pronesl lord Lucas, když se nakláněl nad její tvář.

Dívka na něj upírala oči plné radosti. Byl jen její. Jeho oči se upíraly jen na ni, a to ji hřálo u srdce. Byl tak okouzlující.

„Smím vám dát polibek, spanilá krásko?“ otázal se vzápětí, když na ni hleděl z blízkosti několika centimetrů. Dech se jí zadrhnul. Na tohle tak dlouho čekala. Konečně bude jen její.

Tváře jí zčervenaly rozpaky, když přikývla. Slova by se jí v tuto chvíli nedostala přes jazyk. Nedokázala by vyslovit jedinou slabiku. Zavřela oči a našpulila rty. Čekala na tenhle okamžik tak dlouho.

Vychutná si ten pocit. Zdálo se jí to jako věčnost, než ucítila rty na svých. Z úst se jí vydral povzdech. Polibek byl ještě krásnější než si dívka, kdy představovala.

„Má paní!“

Nechtěla, aby to nikdy skončilo. Bylo to dokonalý přesně, jako když byla malá a představovala si, jak ji její manžel bude líbat. Takové romantické představy měla vždy po dech beroucím vyprávění svých rodičů…

„Slečno, musíte vstávat. Prosím vás! No tak!“ uslyšela dívka z dálky hlas komorné, a právě on přeťal její pouto se snem, které ji svazovalo.

Polibek rázem zmizel a s ním i lord Lucas. V duchu rozčíleně zanadávala. To snad ne! Takový krásný sen.

Unaveně zamrmlala, aniž by otevřela oči. Chtěla, aby se sen vrátil. Vždyť nemusí vstávat! Potřebovala ještě malinkou chvilku snít. Proto si přes hlavu přetáhla pokrývku, aby ty rušivé zvuky ustaly. Aby ji nic nerušilo. Znovu si potřebovala navodit ten dokonalý sen. Chtěla vědět, jak bude pokračovat.

Pomalu se už skoro propadala do spánku, když v tom deka zmizela. Prostě v jednu chvíli ji měla přes sebe a vzápětí na ni útočil mrazivý chlad.

Nevěřícně vypískla, ale dál držela oči zavřené. Třeba tohle je jen zlý sen a za chvíli ho nahradí nějaký romantický. Každý bude hezčí než tenhle, pomyslela si unaveně.

„Takhle by to teda, má paní, nešlo,“ uslyšela znovu příliš známý hlas, který ve snu neměl, co dělat. Byl to hlas její komorné, který zněl velice rozzlobeně a káravě navíc příliš blízko jejího ucha. 

„Váš otec s vámi chce okamžitě mluvit. Hned!“ dodala služebná naléhavě.

Očividně už toho měla dost. Nechtělo se jí, vyhánět z postele tvrdohlavou lady. Liliana toho taky měla dost. Včera s ní otec mluvit nechtěl, při večeři na ni téměř nepromluvil a najednou nemůže rozhovor počkat, ani dokud nedosní?

„Proč nyní?“ zasténala Liliana vyčerpaně a přivinula si nohy k tělu, aby se zahřála. Deka se totiž zázračně nevrátila na své místo. Ne, že by ji to překvapilo. To rozhodně ne.

Ticho se prodlužovalo. Jako kdyby její dozorkyni došla slova. Nebo, že by odešla, napadlo dívku a opatrně otevřela jedno oko a po chvíli i druhé.

A nachytala se přímo na pohled své drahé komorné. Těžce si povzdechla a zasténala. Očividně už má dnešní den po snění. S rozčíleným pohledem vstala z postele a ignorovala spokojený úsměv Mary.

„Rozhodně si nevyhrála, Mary. Jen už se mi nechce spát,“ dodala k ní sladce, aby ukázala, že ji k ničemu nedonutila.

Ovšem samolibý úsměv ze rtů starší ženy už smazat nedokázala.

****

Po půlhodině vstoupila v lehkých béžových šatech se skromnou výšivkou a s přiměřeným dekoltem do otcovy pracovny, kam byla povolána. Nebylo na ní již poznat, že se jí nechtělo uposlechnout jeho příkaz. Na tváři se jí usadil úsměv, kterým kryla nejistotu. Uvědomovala si, že brzký pohovor neznamená nic dobrého. Ještě nikdy po ní otec nechtěl nic takového. Bála se, že se děje něco vážného. Po zádech jí přejel mráz, když se za ní zabouchly dveře nejsoukromější místnosti v celém domě.

„Chtěl jste mě vidět, otče?“ zamumlala poslušně, když jí pokynul ze svého místa za psacím stolem, aby se posadila.

Liliana to s radostí udělala. Nechtěla, aby na ní bylo něco poznat a při sezení ji nemohly prozradit třesoucí se nohy. Jakmile seděla rovně jako svíčka, jak se na dámu hodilo, vrhla nejistý pohled na matku, která zde byla také. Stála za otcovým křeslem a držela ruku na jeho rameni. Její tvář ovšem nebyla plná radosti a úsměvu, ale zdála se stejně zachmuřená jako otcova. Měla v pohledu příliš mnoho smutku, což nebylo dobré znamení.

Dívka pevněji sevřela ruce složené v klíně. Vůbec se jí to nelíbilo. Jindy byla pracovna uklidňujícím místem. Sice zde většinou chtěl být otec sám, ale někdy všichni společně seděli u krbu a on jim vyprávěl ty nejzajímavější příhody, které postihly jeho, nebo jeho přátele. Vždy to byl krásný večer.

Dnes se však hřejivost z tohoto místa vytratila. Zůstalo jen napětí vznášející se nad nimi třemi.

Její otec pevně uchopil skleničku s whisky a celou ji do sebe hodil. Celý se otřásl, ale jako kdyby ho to posílilo a on se na svou dceru konečně zpříma podíval.

Teď konečně promluví, prolétlo jí hlavou a celá se napjala.

„Liliano, musíme si promluvit. Víš, že tě mám moc rád. Jsi moje všechno… ach… Svět ovšem není jednoduchý a každý dělá chybu. A já tu chybu udělal. Nechal jsem se vyprovokovat k hazardu a vsadil jsem velké peníze z nového obchodu…“ začal mluvit téměř třesoucím hlasem, ve kterém dívka téměř nepoznávala svého jindy sebevědomého otce, a ani v tom, že by hrál karty. Nikdy ho neviděla na plese u stolů, kde se karty hrály.

„Jenže jsem prohrál a ty peníze nyní potřebuji. Jestli je co nejdřív neseženu a nesplatím dluh, budeme bez střechy nad hlavou. Naletěl jsem a ti muži se vyznají. Nechtějí čekat. Zapletl jsem se se špatnými lidmi. Vím, je to neodpustitelný hřích, že jsem zradil tvou důvěru, ale stalo se. Nemůžu to nijak odčinit. Snažil jsem se peníze sehnat všude, kde se dá. Jenže mi nikdo nepůjčí, má drahá,“ pokračoval a napil se další whisky, kterou mu podala jeho žena. Vypadal, že opravdu trpí tím, co udělal.

„Ach, papá!“ vydechla Liliana s lítostí, kterou cítila, když viděla, jak zdrceně vypadá. Chtěla zpátky svého otce, který si vždy ví rady. Proto vyskočila na nohy a vrhla se k němu. Objala ho a on si ji k sobě něžně přivinul. Opětoval jí její objetí.

„Určitě něco vymyslíme, papá. Nedovolíme jim, aby nám vzali střechu nad hlavou. Seženeme někoho, kdo nám pomůže," vyhrkla rozhodně, když od něj ustoupila. Musela mu dodat odvahy. Něco vymyslí. Přece jim kvůli jedné chybě neseberou dům.

Liliana si všimla, jak matka otci stiskla rameno ještě víc než předtím. Jako kdyby mu něco naznačovala. Její tvář se snad ještě víc stáhla. Muž jí však ruku rychle sundal z ramene a teprve poté se podíval zpátky na svou dospívající dcerku.

„Vlastně mě navštívili dva Skoti, kteří mi nabídli, že dluh zaplatí a zachrání nás před naprostým pádem a před daleko horšími důsledky,“ dodal nejistě a v rukou si hrál s prázdnou sklenkou.

Liliana se celá rozzářila. Tak přece jenom se někdo dobrý našel.

„Tak vidíš, papá. Pomůžou nám. Nějak to překonáme. Klidně se s matkou uskromníme, můžeme prodat kočár, budeme jezdit drožkou…“ vyhrkla s úlevou a nevšímala si, že její rodiče se neradují. Neusmívali se. Napětí mezi nimi stále bylo.

„Jenže to není zadarmo, mé dítě, udělají to jen, když si vezmeš toho Skota, který mi to navrhnul,“ dodal a jeho hlas se na konci zlomil. Jenže to dívka neslyšela. Nevnímala jeho pohled plný výčitek, jen v duchu slyšela poslední slova stále dokola.

Provdat se?

To snad ne! To nemůže být pravda. Určitě špatně slyšela. Liliana nevěřícně o krok ustoupila a opřela se o židli, aby nespadla na zem. Nohy se zdály tak slabé, že by ji možná ani neunesly.

„Provdat se za někoho, koho vůbec neznám?!“ dostala ze sebe ohromeně a její hlas byl plný bolesti a pocitu zrady, který se rozléhal celým jejím tělem.

„Otče, vy jste přece slíbil, že si budu moc vzít, koho budu chtít! Slíbil jste to!“ vykřikla vzápětí, když se v ní vzedmul hněv. Takhle to přece skončit nemůže. Slíbili jí, že si svého muže může vybrat sama. Jako oni! Také se řídili svým přáním, a ne společnosti. Ona už přece svého vyvoleného měla.

Lorda Lucase!

„Já vím drahá, ale to byla jiná situace, nyní...“ pokusil se jí to bezmocně vysvětlit. Chtěl jí ukázat, že ani pro něj to není jednoduché. Kdyby byla jakákoliv jiná šance, nikdy by to nedovolil. Jenže nebyla.

„Nyní mě chcete prodat nejvyšší nabídce,“ odsekla vztekle a probodla otce rozzlobeným pohledem. Její srdce krvácelo. Prostě se tak rozhodli a ona to musela přijmout.

„Liliano, takhle s otcem nemluv. On…“ pokusila se ji uklidnit zoufalá matka, ale dívka před ní ucouvla. Nechtěla nic slyšet na jeho obranu. Brali jí její sen. Netoužila po ničem jiném než po lásce! A oni jí ho chtěli vzít. Pro peníze!

Musí přece existovat jiné řešení!

„On za to může! Je to jeho vina. Víte moc dobře, že mám ráda lorda Lucase! Slíbili jste, že si ho budu moct vzít. On je ten pravý! A nyní si všechno změníte jen tak podle sebe. O mě se nikdo nestará! Nezeptáte se. Prostě mě prodáte za cizího člověka," vykřikovala rozčíleně. Přestala se ovládat. Nechovala se jako pravá dáma. Jenže jí to bylo v tuto chvíli naprosto jedno.

Otec vstal a chytil ji za ruku. Snažila se mu ji vytrhnout, když po něm metala blesky, ale držel ji příliš pevně. Jeho oči jí přímo prosily, aby ho vyslechla.

„Je to moje vina, má drahá. Je mi to hrozně líto. Chtěl jsem pro tebe vždy to nejlepší a zklamal jsem. Ale nedal bych tě jen tak někomu. Ten muž se zdá laskavý. Prověřil jsem ho. Neublíží ti. Laidr Fergus slíbil, že s ním budeš v bezpečí," mumlal tiše a zoufale s pohledem upřeným do jejích očí. Toužil po jejím pochopením. Po naději, že mu odpustí, co udělal.

„KDO?!" vypískla dívka šokovaně a konečně vytrhla otci ruku. To, co slyšela snad nemohla být pravda. Nemohlo to být ještě horší!

Otec nejistě zamrkal. Její hněv ho překvapil. Nechápal, co se děje. Najednou se zdálo, že se nezlobí na něj, ale na jejich zachránce. Vždyť ho, ale nemohla znát.

„Laidr Fergus. Tak se mi představil," dodal proto ještě na vysvětlenou a nechápavě svou dceru sledoval.

„To snad není možný! Ten zatracený chlap! On to udělal naschvál. Já mu na plese řekla, že si ho nikdy nevezmu, tak to zkouší takhle. Namyšlenec jeden! Myslí si, že když nás bude vydírat, že dostane, co chce,“ dostala ze sebe plná hněvu dívka a začala přecházet po místnosti. To si myslí, že takhle si získá její sympatie? To nikdy!

„Ty ho znáš?“ otázal se otec nechápavě. Asi mu tady něco unikalo. Jeho dcera soptila a očividně už měla s tím mužem nějaké dočinění.

„Ne, to byl ten muž, kvůli kterému jsem chtěla odejít před pár dny z plesu dřív. Mamá, jak se nám ti dva nezdvořile představili. Navíc si pak myslel, že když mě po pěti minutách požádá o ruku, padnu samým štěstím do mdlob! Ale to se mýlil," vyhrkla rozčíleně a dala tak najevo, co si o něm myslí.

Matka chvíli přemýšlela, ale vzápětí si i ona vzpomněla na dva obry, kteří se s nimi dali do řeči.

„Tak kvůli němu si chtěla tak brzo domů?“ prohodila s uvědoměním si, jak to tenkrát všechno bylo. Tak ten muž ji tak rozhodil, že si dál nechtěla užívat plesu a tance. Když dívka jen kývla bez jediného slova, matka si těžce povzdechla, ale než mohla něco říct, Liliana se vrhla k otci a klesla na kolena před jeho nohama.

„Papá, najdeme nějaké řešení, ale, prosím, toho Skota si nevezmu! Nikdy! Lord Lucas by ti třeba půjčil,“ vyhrkla v náhlém nápadu. Její nápadník by jim určitě pomohl. Je to ten nejušlechtilejší muž, jakého znala. On jí pomůže! Musí.

Otec ji něžně pohladil po vlasech a jeho tvář se náhle zdála starší než kdy dřív. Oči byly plné stínů, když těžce pronesl: „Není jiná možnost, drahá. Jestli ty peníze nevezmu od něj, je konec. Klidně roznese pomluvy, ale nikdo mi nepůjčí. Varoval mě, že to dokáže zařídit, má drahá. Jediná možnost je ten Skot.“

Dívka zalapala po dechu a odtáhla se od něj. To ne. Nemohla to být jediná možnost. Musela být naděje. Přátelé otce možná nepomůžou, ale lord Lucas se za ni postaví. Určitě.

„Já… nemůžu si ho vzít! Prosím!" mumlala zoufale, když vstala a odtáhla se od něj. Bylo toho na ní moc. Během chvíle se jí převrátil život naruby.

„Už jsem mu na to kývnul. Musel jsem to udělat. Není jiná šance. Může si tě vzít! Mrzí mě to, holčičko!“

Ta slova jí téměř vzala dech z hrudi. Tohle byl konec!

V uších jí hučelo, když zoufale vykřikla „ne“ a bez dalšího přemýšlení si pozvedla sukně a vyběhla přes chodbu ze dveří kolem šokovaného dveřníka, který se stačil uhnout jen tak tak, aby ho nesmetla na zem.

Nevezme si ho!

Slyšela za sebou křik matky i otce, ale nedbala na to. Jen tak ji prodali, aby ona zaplatila za jejich hříchy. Neptali se a rovnou podepsali ďáblu smlouvu. Na jejím přání nezáviselo. Její štěstí nikoho nezajímalo.

Po tvářích se jí koulely slzy, když se zastavila před domem a rozmazaným pohledem se rozhlédla kolem sebe. Musela vymyslet, co udělá nyní. Jakmile však uviděla jejich kočího, který přivážel kočár, věděla, co musí udělat. Znovu si pozvedla sukně a vběhla mu před kola, že měl s nadávkami, co dělat, aby vůbec zastavil. 

„Ihned mě odvezete!" nařídila mu autoritativně a nedala mu čas na rozmyšlenou. Okamžitě sama naskočila do kočáru a nevšímala si jeho pohledu, jen na něj zavolala adresu, a když se stále nehýbal, rozkázala chladným hlasem plným rozkazu: „Ihned!“

Kočí proto zapřáhl, přece jenom byla to jeho paní. Nemohl vzdorovat, jestli nechtěl přijít o práci, a to si nemohl dovolit, když živil pět hladových krků. Kočár se dal do pohybu a kočí je vedl mezi londýnskými uličkami k jejich cíli. Nic neříkal. Bohatí mají vždy podivné nápady. S tituly a penězi si mohli dovolit víc než on.

Liliana nervózně svírala ruce v klínu, zatímco se kočár pohyboval. Stále si v hlavě přehrávala ten strašný rozhovor. Rozhovor, který jí vzal všechnu naději. Její otec ji chtěl provdat pro peníze. Nesnažil se ani bojovat. Prostě to vzdal.

Přece ji opravdu nemůžou jen tak prodat nejvyšší nabídce, hroutila se v zoufalství. Vždyť toho muže vůbec nezná! Má ráda lorda Lucase. Proč to nemůže být on? Copak toho chci tak moc, když chci mít lásku jako rodiče? Tyto otázky se jí honily hlavou celou cestu, co se blížili k jejich cíli.

Jakmile kočí zastavil, pomohl jí vystoupit s jasně nesouhlasným výrazem, ale ona si ho nevšímala. Tohle byla její věc. Neměl jí do toho, co mluvit.

Nejistě vzhlédla a prohlédla si dům, kde měl bydlet její vysněný muž. Dům vypadal opravdu velkolepě a na ni najednou padla tíseň. Netušila, jestli je to dobrý nápad. Možná se to dá vyřešit nějak jinak. Nejistě přešlápla z jedné nohy na druhou.

Věděla, že by se měla otočit, dokud je čas. Dokonce se podívala zpátky ke kočáru, ale když si vzpomněla na otcova poslední slova: „Už jsem to podepsal.“

 Neudělala to. Rozhodně se vydala k domu, a přestala věnovat pozornost svému strachu.

„Počkejte tu na mě,“ přikázala sluhovi při chůzi a snažila se nevnímat jeho nesouhlasný pohled, který ji pálil v zádech. Je to její věc. Co udělá, do toho nikomu už nic není. Zachrání svůj osud. Nebude čekat, až si ji vezme arogantní Skot. Nikdy.

Během chvíle tedy už bušila na impozantní dveře, a když jí otevřel kostnatý dveřník, snažila se při jeho podezřívavém pohledu tvářit chladně, aby neviděl, že se ve skutečnosti klepe. Musela působit rozkazovačně, aby dostala dovnitř, a povedlo se jí to.

O pár minut později byla uvedena do salónku s přezíravým: „Pán vás za chvíli přijme.“

Ulevilo se jí. Nevyhodil ji. Dostala se k lordu Lucasovi. Všechno bude dobré, pomyslela si rozhodně, když se posadila. Ruce se jí potily strachy a nervozitou. Musí doufat, že ji muž jejích snů vyslechne.

„Musí,“ zamumlala sama k sobě a hrdě zvedla bradu.

5
Vaše hodnocení: Žádné Průměrné hodnocení: 5 (hlasů: 5)
Detailní hodnocení není k dispozici.
Hodnocení:
5/5
- Komentářů: 6
Moje povinnost to sakra nikdy nebude. Pokud vím, tak to ani nikde v ...
Hodnocení:
4.8/5
- Komentářů: 8
Mohl jsem zařídit, aby přišel o hlasivky, pohrát si s jeho...
Hodnocení:
5/5
- Komentářů: 9
Jeremy Zatresol som bránku a vbehol do domu. Telo sa mi triaslo a každý nerv...
Hodnocení:
4.8/5
- Komentářů: 24
Na zemi se válelo plno starých novin. Roztrhané nebo natržené kousíčky papíru...