Út, 09/10/2018 - 13:38
2

Jízda na koni pokračovala i další dny. Krajina se sice kolem nich měnila, ale přesto dívka netušila, zda jsou svému cíli blíž, nebo zda se naopak nevzdalují. Svět se kolem ní spíš míhal, než aby z něj něco viděla. Pevně se držela hřívy a unaveně bloudila v hlubinách své mysli. Nevnímala muže za sebou a snažila se, aby se ho nemusela ani dotknout. Jemu to nejspíš stejně bylo úplně jedno, pomyslela si hořce, protože nadšeně pobízel koně k lepším a lepším výkonům.

Ujížděli takhle ještě dva dny, když náhle uprostřed louky její manžel prudce zastavil koně. Úplně bez důvodu. Nikde nebylo nic vidět. To dívku vytrhlo z jejích zmatených myšlenek. Takové chování bylo u jejího manžela neobvyklé. Už sice sem tam zastavoval, ale to se projevovalo úplně jinak.

Hlavně jeho poznámkami, které si mumlal sám pro sebe: „Zastavovat? A kdy? Vždyť je to sotva chvíle, co jsme vyjeli.“

Nebo: „Takhle tam nikdy nedojedeme.“

Jí to však do očí neřekl. Jen jí podal láhev a sledoval ji s netrpělivým pohledem. Proto mu vždy věnovala sladký úsměv a pila co nejpomaleji mohla, jen aby ho poškádlila. To tak, aby ji honil! Odpočinek si zkrátit nenechala a on ji nenutil, i když často zlostně skřípal zuby.

A tak když nyní zastavili a on nic neříkal, bylo jí jasný, že tohle není běžná zastávka.

Unaveně zvedla oči a rozhlédla se kolem sebe. Na moment byla úplně dezorientovaná. Netušila, kde to vůbec zastavili. Nikde nic zvláštního neviděla. Nechápala, co ho to zase popadlo. Pití jí samozřejmě nenabízel. Prostě za ní seděl a ani se nehnul.

Bože, to je zase chování, pomyslela si nechápavě a zrovna se rozhodla, že se zeptá, co to jako vyvádí a že jestli to bude trvat ještě dlouho, že by se ráda napila. Nestihla to ovšem udělat…

Protože se konečně něco začalo dít. Ztichlá louka náhle přestala být tichá a osamělá. K jejímu šoku se pomalu začínali z okolního lesa vynořovat postavy na koních. Neujížděli nijak rychle. Přijíždějící muži své koně jen pokojně vedli. Ani její manžel se nehnul, aby vytasil zbraň. Ne, prostě se jen všichni sledovali pohledy.

Očividně je musel její manžel znát. Jinak si jeho klid nemohla vysvětlit. S očima plnýma ohromení sledovala přijíždějící jezdce a čím byli blíž, tím víc si je mohla prohlédnout a nestačila žasnout. Byli to obři! Sebevědomě k nim mířili a jejich zachmuřené tváře jí až příliš připomínaly jejího zatraceného manžela. Ovšem musela uznat, že na některých tvářích by se dalo s trochou dobré vůle najít něco jako úsměv.

Ale moc jich nebylo.

Ticho kolem ní ji rozčilovalo. Nikdo nepromluvil. Neznámí jezdci už byli blízko, ale přesto se žádné hlasy neozvaly. Ani ten chlap za ní nepromluvil. Už si začínala myslet, že jí něco uniká,

když v tom to ticho přerušil světlovlasý muž, který k nim byl nejblíže a na jehož tváři by se dalo nalézt něco jako milý výraz, kdyby se opravdu snažila, gaelskými slovy: „Vítej doma, lairde!“

A hned po těch slovech si na znamení úcty přitiskl ruku na svou hruď.

„Malcolme, rád tě vidím. Doufám, že se v mé nepřítomnosti nic nestalo,“ odpověděl její manžel nevzrušeně gaelsky.

„Pane, klan Mackenziů se nám sice snažil ukrást dobytek, ale neměli svůj den. Dostali jsme je a už se neukázali,“ informoval ho s úctou, která byla patrná z každého jeho slova.

Jakmile se dobavili, konečně se její drahý choť uráčil na ni otočit a promluvu jí přeložil. Dívka ho škodolibě nechala mluvit, aniž by ho opravila, že gaelštinu zná, i když se ještě měla co učit. Něčemu však rozuměla a zbytek si pospojovala svou bystrou myslí. Jenže jelikož ho něco takového ani nenapadlo, nechala ho, aby si myslel, že vůbec netuší, co je to za řeč.

Než mu však mohla vůbec něco odpovědět, muž si ji náhle přitáhl na hruď, až dívka vypískla překvapením a pokusila se mu uhnout, ale než se jí to mohlo povést, ozvalo se jí u ucha varovně: „Před mými muži mi neodporuj, Liliano!“

Dívku z těch chladných slov, až zamrazilo a okamžitě se přestala bránit, i když se musela kousnout do jazyka, aby štiplavá slova nechala v puse. No, jistě on si může všechno. A já nic. Jak jinak, vypovídala se naštvaně aspoň v duchu, když nahlas nemohla.

„Tohle je moje žena lady Liliana. Budete se k ní chovat s úctou a oddaností, která náleží manželce lairda. Chci, abyste ji přivítali do našeho klanu a byli jí nápomocni, kdykoliv to bude potřeba. Každého, kdo by mé ženě zkřivil třeba jen vlásek, čeká smrt tak hrozná, že si ji nikdo z vás neumí ani představit,“ pronesl hlasitě a panovačně, že to museli slyšet i muži, kteří byli daleko před nimi.

Liliana ohromeně naslouchala jeho rozkazovačným slovům. Tón jeho hlasu nenaznačoval jedinou pochybnost, a naopak dokázal v ní vyvolat strach. Po jeho chladných slovech se však nestalo to, co si myslela, že se stane. Naopak muži do jednoho vytáhli meče z opasků a zvedli je nad hlavu v ukázce naprosté oddanosti jejich pánovi a přijetí jeho nevěsty.

„Na lady Lilianu!“ ozval se vzápětí výkřik a na něj následovala sborová odpověď. Nikdy nic takového neviděla a musela říct, že byla ohromena. Všichni ti Skoti jí právě vzdali úctu. Jí! Angličance, kterou vůbec neznali a udělali to jen proto, že si vzala jejich pána. Dívka byla dokonale zaskočena a ohromena. Hleděla na ten výjev a cítila šimrání po celém těle. Oči se jí div nezalily slzami, jak byla dojatá.

Nikdy by neřekla, že ji něco takového dokáže vzít dech. Bylo to naprosto ohromující a ona věděla, že si to uchová v paměti navždycky. Na tu malou chvíli zapomněla, že sem nechtěla, stejně jako netoužila po manželovi. Prostě si jen užívala toho kouzla, do kterého byla chycena tím výjevem.

Pro ostatní to nejspíš nebylo nic neobvyklého, protože zatímco ona nad tím pořád přemýšlela a opakovala si to, její manžel společně se svými druhy ve zbrani se rozhodli pokračovat v cestě.

Tentokrát se však změnil jejich jízdní pořádek. Její muž a ona už nejeli vpředu, ale jeho muži kolem nich utvořili kruh, a tak byli ze všech stran chráněni. Liliana byla tou krásou tak ohromená, že se ani nezmohla na nějaké slovo, jen mlčky pozorovala dění kolem sebe.

A poté ohromující události to netrvalo dlouho a les, pláně, louky nahradily malé doškové domky, které vytvářely dojem civilizace a jak se blížili, bylo jasné, že vjíždí do vesnice. Jejich samota právě skončila, jakmile první koně vjeli na prašnou cestou mezi domky.

Z nich pomalu vycházely ženy vyrušené nečekaným hlukem, mezi domky pobíhaly děti, některé se rovnou se zvědavými očima vrhaly na cestu, zatímco staří muži, opírající se o hůl, se pomalu sunuli blíž, aby viděli, co je to za pozdvižení.

Mladí muži naopak stáli v pozadí a hluk je nijak nevzrušoval. Očividně to pro ně nebylo nijak zajímavé.

Když tak Liliana hleděla před sebe, najednou si uvědomila, že se za chvíli upřou zvědavé zraky na ni. Úplně se zděsila. Vždyť musí po té nezřízené cestě vypadat naprosto příšerně. Takhle si dáma přece nemůže dovolit být viděna. Jenže se svým vzhledem toho nejspíš nestihne moc udělat, když ji nikdo neupozornil. Hned měla něco, co by mohla svému drahému manželovi vyčítat.

Mohl ji přece aspoň varovat. Ale to ne. Něco takového jí oznámit bylo očividně zbytečné. Proto se snažila si aspoň trochu upravit neposlušné lokny, aby nevypadala úplně jako nějaká zbloudilá tulačka.

„Jsi krásná, maličká,“ ozvalo se za ní náhle.

Překvapeně sebou trhla, když si uvědomila, že si její snahy manžel všiml. A ještě k tomu ta slova. Od něj je rozhodně nečekala, ale… Zahřála ji na srdci. Bylo to od něj milé. Než však mohla něco říct, začaly se kolem nich ozývat nadšené výkřiky.

„Laird si veze nevěstu!“

„Sláva lairdovi!“

„Ať spokojeně žije.“

„Buďte vítán!“

Když se po očku podívala na svého muže, uviděla, jak se mu lehce zvlnila ústa v úsměvu, když mával svým lidem. Dívka proto taky nasadila úsměv a zdvořile kývala hlavou dětem, rodičům, prostě všem. Na jejich tvářích viděla úsměvy, a to ji na okamžik úplně zahřálo u srdce. Byl to pohled k nezaplacení.

Pomalu projeli vesničkou a dav lidí šel za nimi, až vjeli na nádvoří před ohromnou stavbu. Byla tak masivní, mohutná, ale také zvláštně chladná. Dívce se při pohledu na ni zatajil dech. Nemohla se však na ni déle vynadívat, protože to už její manžel zastavil koně a ve stejný moment seskočil dolů a natáhl k ní ruce, aby jí pomohl dolů.

Dívka nebyla schopná odporovat, proto mu jemně sklouzla po hrudi, až se dotkla nohama země. Byla zmatená vlastními pocity, které při tom cítila, ale nestačila se tím více zabývat, protože hned na to se k ní manžel sklonil a chopil se jejích úst. Políbil ji před všemi těmi lidmi! Ohromeně zalapala po dechu, ale poddala se jeho síle a něžnosti polibku, že ani nevnímala vzrušené výkřiky radosti ani polohlasné poznámky.

Když ji od sebe něžně odtrhnul, zvedl zrak a zvolal rozkazovačně: „Tohle je má žena a já doufám, že ji mezi sebe přijmete jako sobě rovnou! Jelikož má nevěsta pochází z Anglie, požaduji, abyste jí pomohli, aby se u nás cítila dobře a dokud našemu jazyku neporozumí, pokuste se mluvit anglicky. Každý, kdo tak neučiní, se musí bát mého hněvu!“

Načež ji k ohromení všech uchopil do náručí a ráznými kroky vešel do domu. Už neměl víc, co by dodal.

„Už mě můžete pustit na zem,“ zasyčela dívka rozpačitě, když ji nesl, i když je jeho lidé již nemohli vidět. Jen jim chtěl ukázat, kdo je tady pánem a ona mu nesměla odporovat. Ne, před jeho muži.

„Ale já nevím, jestli chci,“ prohodil jemně její manžel a jeho hluboký hlas v sobě obsahoval náznak něčeho podobného pobavení, když ji konečně postavil na zem.

„Tak tě vítám ve tvém novém domově, maličká,“ dodal a rozpažil, aby jí ukázal svůj domov, na který byl nesmírně hrdý.

Dívka se kolem sebe konečně pořádně rozhlédla a jen silou vůle dokázala skrýt svůj šok. Něco takového rozhodně nečekala.

Místnost byla rozlehlá, uprostřed stály dva stoly, jeden kratší a druhý delší a pak v krbu vesele praskal oheň. To nebylo ještě špatné, jenže na podlaze byla ledabyle poházená sláma, nejspíš aby zakryla nepořádek na zemi. Ona byla zvyklá na krásně uklizená místa. Tady to vypadalo tak primitivně.

Nejistě polkla, když si prohlížela stěny, které působily chladným dojmem a jen stěží poznala na zemi odhozenou kost.

Těžce si povzdechla. Měla nejspíš něco takového čekat po té příšerné cestě, ale nečekala. Přesto když se otočila zpátky k manželovi, který ji zamyšleně sledoval, nedala na sobě zděšení znát.

Místo toho se pokusila tvářit mile, když ze sebe silou vůle dostala: „Děkuju, pane. Jsem ráda, že konečně poznávám váš domov. Nyní bych si ovšem ráda odpočinula.“

Byla příšerně vyčerpaná. Možná až se vyspí bude to tu vypadat lépe. Třeba je to jen zlý sen. Jistě, bude to tu pak vypadat hezky, pomyslela si rozhodně.

Muži její odpověď naprosto stačila, nejspíš ani nic víc nečekal. Stejně mu nejspíš stačilo, že se zde líbí jemu. Víc nepotřeboval, a tak zavolal: „Gillian, doveď svou novou paní do mých komnat.“

Načež ji něžně líbnul na čelo a už mizel pryč. Dívka ho vyprovázela překvapeným pohledem. Takové gesto od něj nečekala. Bylo to… skoro milé. Byla tak zabraná do svých úvah, že si všimla mladého děvčete v umazané zástěře s vykulenýma očima teprve po nějaké chvíli, kdy tam čekalo.

„Má paní, prosím, následujte mě,“ zamumlalo vystrašeně, a ani nečekalo na její odpověď, než se vrhlo k točitým schodům. Liliana si unaveně povzdechla a následovala ji. Jakmile jí ukázala dveře do její komnaty, byla zase pryč jako duch.

Dívka to nechala být, protože byla naprosto unavená a toužila jedině po spaní. Vešla dovnitř a oddychla si, když tam uviděla opravdovou postel. Už se totiž začínala obávat, aby nemusela spát na něčem jiném. Naštěstí se její představy nenaplnily, a tak víc nepřemýšlela nad svým novým domovem a s úlevou padla do postele. Sotva si uvědomila tu měkkost proti spaní na zemi, už se jí oči zavřely a ona se propadla do tak potřebného spánku.

****

Když se probrala, rozverně se protáhla a užívala si, že konečně leží na měkké posteli, a ne na tvrdé zemi. Konečně cítila probuzení, ze kterého ji nebolelo celé tělo, a to byl úžasný pocit. Usmívala se, když se uličnicky koulela po posteli a užívala si ten nádherný pocit. Tak měkké! Jemné! Žádné kousavé pokrývky.

To bylo blaho pro její duši.

„Tak se zdá, že se ti moje postel zalíbila, maličká. To je dobře,“ ozval se náhle tichý hlas jejího manžela.

Dívka vyděšeně vyskočila a otevřela oči. Okamžitě uviděla, jak se o stěnu opíral Fergus a jeho oči byly upřeny přímo a jen na ni.

„Jak dlouho tu jste?“ vyprskla rozzlobeně, jakmile nabrala dech.

Muž se elegantně jako kočka odrazil od stěny a sebevědomými kroky se k ní blížil.

„Jen pár minut, Liliano,“ odvětil nevzrušeně.

Dívka ho naléhavě pozorovala, a obezřetně se odsunula na druhou stranu, když se posadil na postel.

„Nemáte co na práci, lairde?“ prohodila kousavě a tím narážela na ovace na jeho příchod.

„Určitě vás nutně potřebují,“ dodala sladce.

Fergus se na ni však jen dlouze zadíval, až se jí do tváří nahrnula červeň.

„Chvilku to beze mě vydrží, nyní se musím věnovat své manželce. Pojď ke mně a pomoz mi sundat boty,“ dodal klidně.

Dívka po něm vrhla pohled, který nebyl ani trochu poslušný a ze svého místa se ani nehnula.

„Jsem snad vaše služebná? Nedokážete si sundat boty?“ vyprskla ohromeně.

Muž si však z jejích řečí snad vůbec nic nedělal.

„Pojď sem!“ prohlásil, ale tentokrát jeho tón zněl jako varování, přičemž i jeho pohled potemněl chladným rozkazem, až sebou Liliana vylekaně trhla. Byl to tón vůdce, který očekával, že jeho slova budou okamžitě uposlechnuta.

Opravdu ráda by se s ním pohádala, ale rozhodla se pro tuto chvíli poslechnout. Pak jí dá třeba pokoj. Sundá mu ty jeho špinavé, smradlavé boty, aby byl pán spokojený a pak bude klid, pomyslela si, když vstala a pomalu se k němu vydala.

Zastavila se před ním a rozčíleně sledovala jeho boty, jako kdyby je tím pohledem mohla donutit, aby samy zmizely z jeho nohou. To se však nestalo, a tak se na to vrhla, aby to už měla za sebou. Uchopila oběma rukama první botu, načež zatáhla k sobě, aby mu ji sundala. Nic se však nestalo. Rozčíleně zasténala a zkusila to znovu, ale s větší silou.  Jenže zase s ní ani nehnula. Nešlo to! K čertu, dusila dívka v sobě vztek, a ještě víc se rozčílila, když si všimla, že její manžel se jejími nesnázemi snad ještě baví.

Prudce si odhodila vlasy z tváře a znovu zatáhla.

„Smím ti poradit, Liliano?“ prohodil po chvíli sledování její snahy s náznakem smíchu v hlase.

„Ne!“ odsekla tvrdohlavě. To tak, aby jí mohl dokázat, že je naprosto neschopná? Nikdy! Ona to zvládne, i kdyby mu měla tu botu vyrvat i s jeho nohou.

„Jen jsem chtěl pomoci,“ odvětil nevzrušeně, ale koutky úst mu stále cukaly, čehož si dobře všimla. Hlavně, že někdo se dobře baví.

Dívka div nespadla na zem při dalším pokusu dostat tu zatracenou botu z jeho nohy.

„Tak nepomáhejte!“ odsekla rozčíleně. Nemohla se však pustit do dalšího pokusu, protože náhle byla nadzvednuta pevnou paží, až vyjekla a k jejímu šoku ji jen její manžel k sobě obrátil zády.

„Teď to půjde líp,“ prohodil klidně.

Liliana po něm vrhla vražedným pohledem a nejraději by mu pořádně vynadala, ale když viděla, jak na to přímo čeká, zaklapla pusu, odvrátila se a zvedla jeho nohu.

Načež zatáhla a k jejímu šoku byla rázem bota dole a ležela před ní, aby se jí mohla vysmívat. Zatraceně! To je jako naschvál, pomyslela si rozzlobeně, ale radši by si ukousla jazyk, než aby mu snad poděkovala. To on jí to měl říct hned na začátku. Nikdy to nedělala, tak je jasné, že to hned neuměla.

Se semknutými rty mu sundala i druhou a chtěla od něj poodejít, jenže než to mohla udělat, její muž ji zadržel. Jeho ruka se obemkla kolem její a zadržela ji tak. Překvapeně na něj pohlédla, když ji k sobě přitáhl. Byl to jemný pohyb, proti jiným jeho snahám. Ale než na něj mohla spustit rozčílený vodopád slov, položil jí prst na ústa.

„Liliano, už nastal čas!“ zašeptal jemně a pevně se jí zadíval do očí.

Dívka na něj zůstala hledět. Chtěla dělat hloupou, že neví, co tím myslí, ale v jeho očích četla, že by jí nevěřil, a tak nechala slova schovaná ve svých ústech a jen na něj mlčky hleděla. Cítila nervozitu, strach a nejistotu.

To už ji k sobě něžně přivinul, že na něm skoro ležela a jeho ústa se skláněla, aby ji omámila a uvěznila. Jenže to už si dívka všimla za jeho zády kádi a v mysli se jí ozvala záchrana. Jistě, koupel. To je ono.

„Ach, můj pane, já bych opravdu ráda, ale jsem po cestě strašně špinavá! Cítím se příšerně. Potřebuji se zase cítit jako člověk. Nutně potřebuji koupel!“ vyhrkla spěšně, aby zarazila nevyhnutelné. Ještě nebyla připravená. Přece nechce špindíru!

Na chvíli to vypadalo, že ho snad její slova ani nezastaví, ale to už na ni upřel dlouhý zkoumavý pohled, až se Liliana bála, že odhalí její snahu a nepustí ji. To se však nestalo, protože vzápětí se její choť         k jejímu šoku zachechtal a pustil ji tak rychle, že div nespadla.

„Máš pravdu, koupel by se nám oběma hodila,“ prohlásil nevzrušeně, načež došel ke dveřím a prudce je otevřel.

„Malcolme! Připrav nám koupel!“ zařval, a aniž by čekal na odpověď toho muže, zase zabouchnul.

Cože? Společná koupel? Zatraceně, to si zrovna moc nepomohla, asi jako z bláta do louže, zuřila dívka v duchu.

Liliana jen ohromeně hleděla na svého muže. To jí udělal naschvál, určitě, smilník jeden! Tvrdohlavě se posadila na postel a sledovala Ferguse, jak si naprosto klidně sundal košili. Nemohla se udržet a koutkem oka pozorovala jeho vypracovanou hruď, na které jen zářily svaly.

„Pěkný pohled, maličká, viď? Klidně si můžeš i sáhnout,“ ozval se vzápětí jeho tichý hlas, až dívka nadskočila a jako zákon schválnosti rozpačitě zrudla.

„Jen koukám, kolik špeku ještě můžete přibrat, než vás to zabije,“ odsekla sladce a odvrátila pohled.

K její zlosti se muž jen pobaveně rozesmál. Vzápětí už se ozvalo zaklepání a hned na to dovnitř vešli tři obrovití Skoti a každý z nich nesl vědro vody. Všechny pohledy se upřely nejdřív na ni a pak následovaly mohutné pozdravy lairdovi, který je přijímal se stoickým klidem. Jakmile muži naplnili káď s posledními pohledy na ni a jejího manžela odešli.

„Tak můžeš první, maličká,“ prohodil velkomyslně, jen co se za posledním zavřely dveře. Dívka vstala z postele.

„Můžete jít pryč, pak vás zavolám,“ odvětila co nejvíc rozkazovačně.

Jenže Fergus se klidně rozvalil na posteli.

„Jsi má žena, nikam nepůjdu! Patříš mi, mám právo na tvé tělo!“

„Nejsem váš majetek! Jsem svobodná, nepatřím vám,“ odsekla rozzuřeně a ustoupila ke dveřím.

„Ale patříš, maličká, ať si tomu říkáš, jak chceš, jsem tvůj manžel a jako takový ti přikazuju, ať vlezeš do té kádě, než vystydne voda, jinak tě tam hodím oblečenou. Je to dost srozumitelné?“ pronesl tiše a varovně její muž, aniž by zvýšil hlas.

Liliana se otřásla, načež se rozzlobeně odvrátila ode dveří a přešla ke kádi.

„Tyrane,“ procedila skrz zuby.

Načež se k muži obrátila zády a rychle vyklouzla ze špinavých věcí a hbitě jako lasička zaplula pod vodu. Jen ať z toho nic nemá, pomyslela si škodolibě. Hbitě vzala do rukou mýdlo a vrhla krátký pohled po svém muži. Ten však už stál těsně u kádě. Dívka se tak lekla, až mýdlo upustila.

„Já ho najdu,“ promluvil muž tiše tajemným hlasem, zatímco jeho oči ji chytaly svým kouzlem.

Nezmohla se na odpor, když jeho ruka zajela pod vodu. Jen ho hypnotizovala pohledem. Najednou se nahnul ještě blíž, až cítila jeho dech na svém obličeji. Skoro cítila, jak se k ní sklání, aby ji políbil a ke svému zděšení si uvědomila, že se nemůže dočkat. Jakmile se jeho rty dotkly jejích, horlivě mu polibky oplácela a úplně jí z hlavy zmizel fakt, že je nahá v kádi. Jeho polibky jako by jí rozvířily krev v žilách a vyhnaly z ní tu jinou Lilianu, tu tajemnou, která se ničeho nebojí a jen si užívá. Náhle v ruce něco ucítila a vzápětí se i jeho rty oddálily.

„Jestli chceš opravdu koupel, měla by sis pospíšit, maličká,“ zašeptal chraptivě a ona uviděla, že jí do rukou vložil mýdlo.

Nejistě zaplula hloub, a když vstal a přešel k posteli, začala se mydlit. Konečně se cítila jako člověk. Vlasy si namočila a vplétala do nich mýdlo. Než stihla zjistit, jak si vlasy opláchne, ucítila lehké kapičky vody, které jí spadaly na krk.

Nechala si hlavu spláchnout, stejně nic neviděla a služebnou tu očividně neměla, takže jinou možnost by stejně neměla. Snažila si z očí rychle dostat mýdlo, ale to už ji muž zvedl a postavil na zem.

Ohromeně vydechla a otevřela oči. Fergus se na ni upřeně díval a lehce ji otíral kusem hadru. Dívka se mu chtěla vytrhnout, ale nohy měla jako z rosolu, až se obávala, že by rovnou spadla na zem. Mlčky na něj hleděla.

„Neublížím ti, maličká,“ uslyšela vzápětí jeho chraptivý hlas, když ji něžně chytil pod koleny a vzal do náručí.

Liliana se nebránila, jen na něj mlčky hleděla. Byl to její manžel, měl na to právo. Když ji položil na postel, chtěla se přemístit na druhou stranu, ale muž ji lehce chytil a zahleděl se jí do očí.

„Jsi krásná,“ zašeptal chraptivě a rozezněl tak nitky její romantické duše, o které si myslela, že ji zadupal lord Lucas.

„To říkáte jen kvůli tomu, abych byla povolná,“ šeptla v odpověď.

Muži se zaleskly zuby v úsměvu, když ji něžně pohladil po tváři a ona jen zatajila dech přitom jemném doteku.

„Kvůli tomu bych to nikdy neřekl, Liliano,“ odvětil smrtelně vážně a ona mu to uvěřila. Viděla jeho oči, které nepřipouštěly možnost, že by lhal. To už se však k ní sklonil a znovu se zmocnil jejích rtů.

Stará známá síla, magie, či co to bylo, ji polapila do svých sítí. Snažila se sice protestovat, když ji svým tělem přitiskl hloub do postele, ale bylo to zbytečné. Musela totiž bojovat nejen proti němu, ale proti sobě samotné. Její tělo nechtělo, aby přestal. Zrada jí samotné bylo něco neuvěřitelného, a tak se po chvíli marné snahy podvolila a nechala se unášet jeho skvělými polibky.

„Řekni mi jménem!“ zašeptal náhle muž, když ji políbil do koutku úst a vzápětí vstal a hbitě se zbavoval svých věcí.

Dívka nevěděla, co s očima, ale nenechal ji dlouho váhat a byl u ní.

„To jméno, Liliano!“

„Fergus,“ vydechla dívka, než se znovu chopil jejích úst.

Dívka zažila ty nejkrásnější pocity, když ji sváděl, líbal, a i když jí bolest na okamžik ochromila mysl, nemohla, když ležela po milování v manželově náručí, nic říct. Jen se k němu unaveně přivinula a on ji majetnicky objal.

„Jsi má!“ uslyšela jeho tichý, rozhodný hlas, než unaveně upadla do spánku.

5
Vaše hodnocení: Žádné Průměrné hodnocení: 5 (hlasů: 3)
Detailní hodnocení není k dispozici.
Hodnocení:
5/5
- Komentářů: 5
Šéf na mě pár sekund jen němě zírá. „Cože?“ nakloní hlavu na stranu. „Alexi...
Hodnocení:
5/5
- Komentářů: 20
Do hajzlu. Zkuste se uvolnit, když vás chce pozřít sedmihlavá saň. „Šéfe…...
Hodnocení:
5/5
- Komentářů: 8
Stinná zákoutí tisového háje – Kapitola 16 Na stanici   |...
Hodnocení:
4.9/5
- Komentářů: 8
Já s Karolínou jsme strávili celý den v posteli s krabičkami...