Čt, 04/08/2016 - 21:37
0

,,T-tati?“

,,Ano Makoto?“

,,P-proč mi voláš?“ Můj hlas se zlomil. Zněl suše a hrubě, tak jako nikdy. ,,Matka ti to ještě neřekla?“ Otázal se překvapeně, jako by čekal, že náš rozhovor se vydá trochu jinou cestou. Napjatě jsem se třásl a přidržoval telefon u ucha. Hltal jsem každé slovo. Nemohl jsem promluvit, dusil jsem se. ,,Víš, poslední dobou jsem hodně přemýšlel. O tobě a Aki… Život bez vás dvou je vážně na nic. Stýská se mi dokonce i po vaší matce, a to už je co říct.“ Zasmál se do telefonu uvolněně.

Přes telefon panovalo hrobové ticho. Oba jsme se zřejmě tohoto rozhovoru nejspíš účastnili nuceně. „V tom případě jsi neměl odjíždět.“ Přerušil jsem to ticho, stejně pohodlně, jako bych trhal list papíru popsaný nesmysly. Otec si odkašlal a hlasitě se nadechl. Podobný zvuk by se zajisté nedal přeslechnout.

„Zřejmě je ti můj hlas nepříjemný, takže přejdu rovnou k věci.“ Začal rozhodnutě. Netušil jsem, co po mně může v takové situaci vlastně chtít. Měl jsem pocit, že vybouchnu.

„ Ehm, Předložil jsem pár tvých kreseb, které jsem si přivlastnil, než jsem odjel, několika editorům v naší firmě a líbilo se jim to. Hodně se jim to líbilo.“ Musel jsem si ta slova ještě několikrát zopakovat v hlavě, abych vůbec pochopil jejich význam. Krev mi začala vřít a srdce hlasitě tlouct. „Víš doufám, že dneska není apríl, že?“ Pokusil jsem se ujasnit si, o co tu vlastně jde. Nerozuměl jsem tomu. Bylo to jako bychom oba dva mluvili naprosto odlišnými jazyky.

„Jestli si chceš z někoho dělat legraci, máš k dispozici celé Japonsko. Ale náš dům laskavě vynech.“ Vzdychl jsem si podrážděně. „Makoto, nehádej se se mnou. Jestli máš problém, nech si ho pro sebe.“ Jeho hlas přibral na hlasitosti a já mírně nadskočil překvapením.

,,Když jsem mluvil s tvou matkou, byla jasně proti. Myslí si, že zhřeší, pokud tě nechá se se mnou vídat. Natož bydlet.“ Zdůraznil již klidnějším hlasem. ,,Bydlet?“ Nechápal jsem.

,,No ano. Pokud se rozhodneš tu práci v naší firmě přijmout, musíš se přestěhovat ke mně. Budeš to mít blízko.“

,,A-ale co škola?“ Snažil jsem se přejít na jiné téma, které by nenarušovalo mé zdraví. ,,Na něco už jsem se díval. Tady v Osace je spoustu skvělých škol. Něco najdeme.“

On to má naplánované? Čeká, že svolím. Počítá s tím? ,,Už se na naše společné soužití těším. Budeme zase jako syn a otec. Zase spolu.“ Dodal automaticky. ,,Ale já neřekl ano!“ Prskly mi nervy.

,,Nechceš?“

,,Chci, teda nechci… Já nevím.“ Ztratil jsem se ve svých myšlenkách. Nic se neozývalo. Jen přelomové vady spojení. Jen jeho ledový dech.

Ani jeden z nás nechtěl v tomhle rozhovoru pokračovat. Ani jednomu to nebylo příjemné. Nejradši bych se šel domů zahrabat pod peřinu a udusit se polštářem. ,,Dobře, nebudu tě do ničeho nutit.“ Přisvědčil. Slova nám vybíhala z úst. Nestíhal jsem je dokonce ani vnímat. ,,A co život, něco nového?“

,,Ani ne.“ Nehodlal jsem se vybavovat s osobou, která mě opustila. Nechci mluvit s někým, kdo nebyl poblíž, když jsem to potřeboval. S někým, koho jsem léta neviděl. S někým, kdo na mě zapomněl. ,,Fajn.“ Pokračoval.

Nervózně jsem polkl a hluboce dýchal. Těžce a hluboce. Sotva jsem popadal dech.

,,Ehm, rád bych si s tebou povídal, ale jsem v práci a za chvíli mám jednání s mým autorem. Budu muset končit.“

,,Jasně.“

,,Během týdne se ozvu. Měj se Makoto.“ Rozloučil se. S ledovým típnutím se mi sevřel žaludek, jen stěží jsem pobíral smysl jeho posledních slov. Nevím, jestli to bylo proto, že jsem právě mluvil s mužem, kterého jsem 4 roky neviděl, nebo proto, že na mé životní cestě se sluní to nejtěžší rozhodnutí všech dob.

Profesionální mangaka, zní to hezky a splnil bych si sen. Měl bych na celý život vystaráno, ale… Pokaždé je tu nějaké “ale“. Zanechal bych tu všechny střípky své minulosti. Zanechal bych tu svůj domov, přátele, rodinu, Hideakiho. Svůj život. Všechno, co jsem za život nashromáždil by se rozplynulo jako ranní mlha. Budu jíst nebo budu sněden?

Zrychleně jsem dýchal. Pobíhal očima všude kolem a snažil se najít jakýkoli úkryt. Místo, kam bych mohl celý náš rozhovor jednoduše zahodit. Zapomenout. Mám strach. Nechci odjet, ale zároveň si chci osvojit nové zkušenosti. Jsem v pasti. Nemůžu ku předu ani zpět. Tohle je můj konec. Mámu to roztrhá na kousky. Zničí ji to. A ostatní stejně tak. Všechno je vzhůru nohama. Celý svět se rozpadá přímo před mýma očima. Co mám dělat? Donutil jsem svůj mozek pracovat, jak nejrychleji to šlo. Tohle není jen tak. Musím přemýšlet. Přemýšlet. Přemýšlet…

,,Ahhh! To nejde!" Vykřikl jsem zoufalstvím. Mé podvědomí mi přikázalo ignorovat kolemjdoucí lidi, které mé chování zjevně upoutalo a věnovat pozornost jen svému problému.

V téhle chvíli mám naprosto převařený mozek. Jsem na tom hůř než dušená brokolice. Nesmím si nechat zničit den hloupý telefonátem. Musím myslet pozitivně. Jdu na rande s Hideakim ( a Sachiem). Užijeme si to a pobavíme se. Bude to zábava. Zábava… Setřásl jsem ze sebe všechen zbylý stres a vykročil vstříc svému osudu. 

Vyleštil jsem brýle od stresu a snažil se zahodit svou minulost za sebe. Nevědomky jsem pozdravil snad celé město a mé obavy byly rázem fuč. Žádná Osaka. Žádná manga. Žádný táta. Všechno při starém.

Celé mé tělo začalo hořet nadšením a bezesmyslnou úvahou. Mé vybledle modré tenisky s tkaničkami se začali bořit do štěrkové cestičky. Seschlé spadané listy si mě začaly dobírat a já byl donucen zrychlit krok. Raz dva raz dva- zývalo se stále dokola v mé mysli.

Představa trojitého rande se rázem vypařila a vsákla se kamsi do navlhlé půdy. ,,Kde je Sachio?" Otázal jsem se znuděného Hideakiho sedícího na lavičce.

,,Má domácí vězení kvůli tomu, co se stalo dnes ve škole." Odpověděl bez ohlédnutí. ,,A co ty? Vyvázl jsi bez škrábance?" Zavtipkoval jsem.

,,Sachio je od narození andílek. Ten si musí všechno odpykat. Já jsem za vodou, protože pokud jde o mně, jsou rodiče jasní flegmatici. Jednoduše, zvykli si."

,,Tak to máš dobrý. Já to mámě ještě neřekl. Bude zuřit." Oznámil jsem. ,,Na tebe nemůže být naštvaný nikdo." Řekl a chytil mě za tváře. ,,Ty jsi byl s Atsushim, že jo?"

,,Hmm, možná trošku." Zasmáli jsme se společně a vyrazili ruku v ruce. Staré, v mém povědomí nevítané myšlenky se začaly opakovaně hromadit v mé hlavě a dráždit mé nervy. Zmizte, zmizte!- Opakoval jsem si stále dokola. ,,Děje se něco?" Hideaki stiskl mou ledovou ruku ještě pevněji, skoro ji rozmáčkl.

,,To jen to unaveným počasí. Je to nepříjemné." Zamluvil jsem to. ,,Jsi si jistý?" Nevěřil mi. ,,Naprosto." Naznačil jsem smích, kerý od páče neměl daleko. Moje svědomí se začalo párat kousek po kousku. Jako kousek látky. Jsem hrozný. Nechci mu lhát, nechci mu to tajit..... Nechci aby to věděl.

,,Makoto, už jsi byl někdy za nevěstu?" Ušklebil se Hideaki. ,,Eh?" Nechápal jsem. Zazubil se jako nikdy dřív a vyzvedl mě do vzduchu. Držel mě v náručí a zřejmě se v tom mírně vyžíval. Můj mozek měl v plánu protestovat, ale srdce reagovalo jinak. Jeho ruce jsou tak teplé, tak silné. Já ho miluju. Já ho neopustím. Nikdy.

,,Takže ty jsi ženich?" Zapojil jsem se do nesmyslné hry. ,,Přesně." Odpověděl zasněně.  ,,A už jsme se vzali?" Zasmál jsem se. ,, Ještě ne. Ještě zbývá jedna věc." Naznačil.

S úsměvem zavřel oči a sevřel moje těl v jednom velkém objetí. Můj pohled putoval po okolí a skončil u Hideakiho rtů. Celé mé  tělo se roztřáslo a pátralo po správném rozhodnutí. Hluboce jsem se nadechl a uposlechl příkaz své touhy. Pomalu jsem přitiskl své rty na jeho a nechal se pohltit neuspokojeným chtíčem.

Ahhh, tak hřejivé. Tak příjemné. Tak teplé. Obmotal jsem své ruce kolem Hideakiho ramen a držel. Prohrábl jsem jeho kaštanově hnědý rozcuch a plně se do polibku zapojil. Moje srdce hlasitě bušilo a krev se začala vařit.

Hideakiho jazyk se vnutil do mých úst a začal si hrát s tím mým. Hideaki je úžasný. A je jenom můj. Jen můj.

Po chvilce Hideaki odpoutal své rty od mých a zadíval se do mých smaragdově zelených očí. ,,Miluju tě." Řekl stále rozžhaveným hlasem. ,,Já tebe taky." Oznámil jsem.

Už zase. Ne! Proč mě ty myšlenky nemůžou opustit. Nechci na to myslet. Musím na to zapomenout. Upřeně jsem se zadíval do země a smířil se s tím, že ta představa mě bude pronásledovat, dokud se nerozhodnu. ,,Zeptám se ještě jednou. Co se děje?" Povšiml si Hideaki mé zoufalosti. ,,Vážně nic. Všechno je v pořádku. Jen nestíhám příjmat tak velké množství lásky naráz." Vymluvil jsem se lichotkami.

,,Fajn, nic mi neříkej, jestli nechceš... Myslel jsem, že jakožto milenci si říkáme všechno. Úplně všechno."

N-ne, to ne. To není dobrý. Hideaki se na mě zlobí. Je na mě naštvaný. Je to protože jsem mu to neřekl? J-já bych to řekl. Řekl bych to, kdybych mohl. Jenže já nemůžu. Nemůžu mu říct pravdu. Nemůžu mu ublížit. ,,Hideaki." Zašeptal jsem. ,, Ano?" Zakryl vztek úsměvem. ,,Miluju tě."

,,Já vím." Oznámil už trochu klidněji. ,, Miluju tě a jsi pro mě ten nejdůležitější. Nemůžu bez tebe žít. Jsi moje štěstí. Moje životní světlo. Celý můj život. Nic tě nemůže nahradit, a proto ti to nemůžu říct. Protože tě miluju." Přiznal jsem roztřeseným hlasem. ,,Zajímavá úvaha." Řekl zaskočený mými slovy. Zoufale jsem se podíval do jeho hořce čokoládových očí a pátral po pochopení. ,,Rozumíš?" Udělal jsem psí oči. ,,Trochu.... jo. Promiň." Pochopil, přesně jak jsem očekával. ,,Děkuju. Vážně děkuju. Nechci, aby ses zlobil. Potřebuju tvoji podporu." Ulevilo se mi. ,,Jo. Promiň." Začal se cítit špatně.

,,Nemůžu ti nějak pomoct?" Zeptal se zdvořile. Stejně zdvořile, jako vždy ,,Ne, v tomhle mi pomoct nemůžeš. V tom mi nemůže pomoct nikdo."

Dodatek autora: 

Předem se oblouvám za gramatické chyby. Jsem si jich vědoma, ale byla jsem lína je opravit. Tak se prosím nezlobtě. Jinak doufám, že se vám kapitola líbila, protože příští bude zřejmě poslední, jak to tak vidím. :D

4.75
Vaše hodnocení: Žádné Průměrné hodnocení: 4.8 (hlasů: 16)
Detailní hodnocení není k dispozici.
Hodnocení:
4.7/5
- Komentářů: 7
Jen ti dva věděli, jak dlouhou dobu tam strávili. Oba naprosto promočení se...
Hodnocení:
5/5
- Komentářů: 4
Zpráva o vypálení Jupiterovy svatyně se roznesla přes celou Agreviu. I k ...
Hodnocení:
3/5
- Komentářů: 2
„Uvízli jsme na mrtvém bodě. Ksakru! Ale já ho do toho lochu dostanu!“...
Hodnocení:
5/5
- Komentářů: 4
Kenny s hrůzou sledoval dva páry nyní již mrtvých očích, které na něj...