Ne, 10/04/2016 - 22:16
6

S námahou a plnýma rukama jsme otevřeli dveře a vyšli na zahradu. Cestou ke stolku s občerstvením jsem pozoroval všechny členy z Hideakiho rodiny a v hlavě si přemítal, čím vším jsou Hideakimu podobní.

,Tak už jste hotoví kluci?" Řekla Hideakiho mamka která se k nám přiřítila jako by utíkala před stádem rozzuřených slonů.

Hideaki nevýrazně kývl hlavou a pokračoval v cestě. Položili jsme tácy na stůl a posadili se k ostatním.Hideaki se přidal do společné konverzace a já jako bych nebyl.

Tichý jako myška jsem seděl a rozhodoval se jestli si mám vzít něco k jídlu.

Rozhodnutě jsem se natahoval pro, pro mě neznámý druh sushi když v tom….

 ,,Makoto,máš opravdu nádherné vlasy. Jaký používáš šampon?" Otázal se Atsushi sedící po mé levé straně.

,,Šampon? No..... Já to tak různě střídám."

,,Střídáš? To ale není zdravé pro tvé vlasy. Jestli chceš, můžeš skočit ke mně do kadeřnictví a vybrat si z nejlepších značek."

,,Ty jsi kadeřník?" Otázal jsem se.

,,Jo......... Překvapuje mě, že si to nevěděl. Jsem dost známý."řekl zklamaně

,,Chodí ke mně spoustu lidí a nejméně polovina z toho jsou děvčata ve tvém věku. Čekal jsem, že se to k tobě doneslo."

,,No, víš..... Se mnou holky ze třídy o takových věcech nemluví."

,,Aha, chápu." Řekl s podzvednutým obočím.

Chvíli jsme potichu seděli ale Atsushiho hrníček trpělivosti prasknul,Atsushi se ke mně otočil zády a stejně jako Hideaki se přidal do společné konverzace.

Jak tak minuty ubíhali,Hideakiho mamka se mě snažila do rozhovoru nenápadně zapojit, ale marně.

 Bezcílně jsem sledoval svoje okolí, když v tom jsem začal mít nepříjemný pocit jako tehdy v kuchyni. Pomalu a mírně jsem se otočil směr Hideakiho babička která se snažila za pomoci své zubní protézy rozkousat kousek rýže a uviděl Hideakiho napodobeninu. 

Snažil jsem se nevnímat vražedný pohled, ale ani jeden z nás ne a ne odvrátit zrak. Proč je sakra tak nakažlivý dívat se někomu do očí?

 ,,P-Promiň, ještě jsem se nepředstavil. Jmenuji se Makoto Hirashima. Rád tě poznávám. Ty budeš asi Hideakiho....... Dvojče?" Snažil jsem se zvýšit hlas tak aby mě přes všechny ty hlasy slyšel.

,,Sachio Fukuyama." Představil se znuděně.

,,Ehm, jak je možné že jsem tě ještě nepotkal?“ Otázal jsem se nervózně.

,,Nežiju tady. Protože studuju na škole ve vedlejším městě, bydlím s otcem.

,,Aha. Musí pro tebe být těžké nevídat se s Hideakim.“

,,Ne tolik, jako mluvit s tebou.“ Odpověděl.

Co má za problém?

,,Prosím?“ Otázal jsem se, jako bych nic neslyšel.

,,To nic.“ Snažil se zamaskovat svůj minulý proslov.

,,Ehm.“ Odkašlal si.

,,Jak dlouho se vlastně chystáš zdržet?“

,,No, nejsem tu tak dlouho, takže tu ještě chvíli pobudu.“Odpověděl jsem.

,,Jsi tu od rána že?“

,,Přibližně.“

,,A máš pojem o čase?“ Otázal se s výrazem-jsi normální? -

Podíval jsem se na své hodinky a dostal infarkt jen s uvědoměním kolik je hodin. Vstal jsem ze židle a rychlo chůzí došel  k Hideakimu.

,,Hideaki,už asi budu muset jít. Je pozdě“

Hideaki se na mě otočil a nedočkavě se usmál.

,,Nechceš přespat?“

Proč je můj milenec tak perverzní?

,,P-Přespat? No, nevím. Nechci být na obtíž“

,,Ale prosím tě, komu bys byl na obtíž? Hideaki je v pokoji sám a má manželskou postel. Klidně můžeš zůstat přes noc.“ Přidala se Hideakiho mamka.

,,Manželskou postel? “ Řekl jsem tiše.

„Tak, běžte se připravit do postele. Přijdu vám dát dobrou noc.“ Přerušila mě.

 ,,Mami?! “ Otázal se ironicky Hideaki.

,,Co je? Nemůžu přece dopustit aby se ti zase zdály špatné sny.“

,,To je v pořádku. Postarám se o to.“ Řekl jsem pobaveně.

                                                                                                                ***

,,Páni, máš obrovský pokoj.“ Řekl jsem hned, jak jsem vešel do Hideakiho pokoje.

,,Dřív tu se mnou spal Sachio, ale když se odstěhoval, zůstal jsem tu sám.“ Řekl zasněně Hideaki.

,,Necítíš se tady osaměle?“

,,Možná ano, ale dneska to tak určitě nebude. Když jsi se mnou, nemám šanci cítit se osaměle.“

Jeho lichotivá slova se probojovaly k mému křehkému srdci a donutily ho reagovat.

,,J-Jdu se vykoupat.“ Vykročil jsem ke dveřím od Hideakiho soukromé koupelny a ručníky si zakrýval rudé tváře.

Cítil jsem Hideakiho vítězný úsměv až u umyvadla.

Svlékl jsem si oblečení a sedl si do horké vody. Postupně jsem si umyl celé tělo a nakonec jen odpočíval a užíval si příjemné koupele.

 ,,Makoto,můžu dovnitř? Zapomněl sis náhradní oblečení.“ Ozvalo se za dveřmi.

,,Jasně, jen chvilku počkej.“Odpověděl jsem a zatáhl limetkově zelený závěs.

Uběhlo pár desítek vteřin a Hideaki vešel dovnitř. Hluboké kroky odrážející se od bílých dlaždic ve mně probouzely nervozitu.

,,Nechám to tady v umyvadle.“

,,Děkuju.“

Čekal jsem, až se zaklapnou dveře na znak, že Hideaki odešel, ale z nějakého podivného důvodu se stále nic neozývalo.

 

,,Hideaki? “

,,Ano, lásko? “

,,Mohl bys prosím odejít?“ Otázal jsem se s důrazem na slovo -prosím-

,,Měl bych?“

,,Měl bys.“ Přerušil jsem náš tázací rozhovor větou oznamovací.

,,Proč?“

,,Nehodlám v té vaně spát.“

,,To ti věřím.“

,,Snažíš se mě naštvat.“

,,To bych si nedovolil.“ Odpověděl.

 

Chvíli ticha přerušovaly jen a jen naše pravidelné vzdechy.

,,Jestli neodejdeš…..“

,,Tak co?“ Přerušil mě nedočkavě.

 ,,T-Tak aspoň zavři oči.“ Řekl jsem prosebně.

,,Bez problémů.“

,,………….. Máš je zavřené?“

,,Ano.“

,,A jak mám vědět, že mi nelžeš?“

,,Budeš mi muset věřit.“ Řekl pobaveně.

 

Pomalu a opatrně jsem si stoupl a mírně odtáhl závěs, abych se ujistil že Hideaki nelhal. Když jsem si jeho proslov ověřil pomalu jsem vylezl z vany  a na malém koberečku si kolem sebe ovázal ručník. Popošel jsem k umyvadlu abych si vzal oblečení když v tom…….

 ,,Hahaha,Hideaki co to sakra děláš?!“ Vykřikl jsem, když mě najednou začal Hideaki lochtat.

,,Nic zásadního.“ Řekl a oba jsme se svalili na zem.

,,Haha, prosím přestaň.“ Řekl jsem zmoženě z drastického lochtání.

,,Skoro celý den ses na mě neusmál. Potřebuju vidět tvůj smích.“ Řekl a stále mě lochtal.

,,Haha, a to si na to musel jít tímhle způsobem?“

,,Nic jiného mě nenapadlo.“

,,A co takhle mě jednoduše požádat?“ Řekl jsem a Hideaki se svou činností přestal.

 ,,Usměješ se na mě prosím?“Otázal se a udělal na mě psí oči.

Beze slov jsem  Hideakimu daroval obrovský, nefalšovaný úsměv alá Makoto Hirashima.

,,Děkuju.“ Řekl.

,,Nebudeš mě už lochtat, že ne?“

,,Ne, neboj.“

,,Fajn.“ Oddychl jsem si a postavil se.

 ,,Mezitím co se budu koupat, můžeš se tu porozhlédnout.“ Řekl a začal se svlékat.

,,Jasně.“ Řekl jsem a odešel z koupelny dřív než ………no, vždyť víte.

 Sundal jsem si ručník a oblékl se do Hideakiho oblečení (neplánoval jsem přespání). Pak jsem neslyšně otevřel dveře a vyšel na chodbu.

,,To už všichni spí?“ Řekl jsem, když jsem si uvědomil, že je po celém domě tma.

Popošel jsem pár kroků vpřed a z ničeho nic narazil do tělesa neurčitého tvaru.

 ,,Ještě nespíš?“ Ozval se povědomý hlas.

,,Atsushi?“ Nenápadně jsem se otázal, abych si byl jistý, že mluvím zrovna s ním.

,,Zde.“ Řekl ironicky.

Snažil jsem se v nesnesitelné tmě zaostřit nebo aspoň určit Atsushiho obrys.

,,Hideaki se koupe?“

,,Jo.“

,,A nechceš mezitím ke mně do pokoje?“ Otázal se nadšeně.

,,Proč?“ Otázal jsem se nejistě.

,,Chci si něco otestovat na tvých vlasech.“

Dodatek autora: 

Tak je tu další kapitola. Chvilku mi to trvalo, ale je hotovo. Omlouvám se za to, že je tak krátká, ale zase vám to vynahradím. Doufám, že se bude líbit a teště se na malý speciál!

4.64
Vaše hodnocení: Žádné Průměrné hodnocení: 4.6 (hlasů: 25)
Detailní hodnocení není k dispozici.
Hodnocení:
5/5
- Komentářů: 1
Nepředstavujte si teď náš život jako růžovou knihovnu. To, co se stalo,...
Hodnocení:
4.8/5
- Komentářů: 3
Tak to bylo rychlý. Na to jsem musel uznale pokývat hlavou. Jejich...
Hodnocení:
4.8/5
- Komentářů: 7
Sedel tam s vyloženými nohami, lodičky sa mu hompáľali na prste, ale...
Hodnocení:
5/5
- Komentářů: 1
Catan dobalí a uzavře truhlu se všemi svými věcmi. Ještě jednou se rozhlédne po...