So, 07/05/2016 - 19:45
6

Věnování: 
Všem, kdo se k téhle kapitole dobelhali.

Čistě modré nebe bez jediného mráčku, veselý, ranní zpěv ptáků a hřejivé sluneční paprsky. Krásné ráno. Malý, útulný byt, celý prohřátý teplým podzimním vánkem. Náznaky i té nejmenší únavy, nebyly k nalezení a takto se já Atsushi Fukuyama, probouzím do každého dne (skoro každého).

Při návštěvě kuchyně mi do nosu udeřila vábivá vůně bylinkového čaje a čerstvého pečiva. Připravil jsem několik rozkošně zakrslých baget a začal roztírat máslo, prošel si každodenním rituálem ranního čaje a vše s chutí zkonzumoval. Následoval průzkum koupelny a očista své duše za pomoci umyvadla. Vybral jsem jeden ze sbírky hřebenů, které se po celé koupelně povalovaly, a česal svou nahnědlou hřívu. Česal a česal….

Zbytek ranního procesu nebyl životně důležitý a následovalo jejich přehlédnutí.

 Připravil si nezbytné pomůcky do práce a vyrazil.

Se svým drahým, červeným kamarádem jsem dojel na parkoviště kousek od obchodu a rozloučil se s ním. Ohromný hluk všude kolem a trápení okolního světa mi snižovalo denní dávku štěstí ještě víc, než je zdrávo. Opatrně jsem došel ke kadeřnictví a odemkl klíčem, obohaceným přívěskem od Kaoriho. Mé lásky. Nevyhnul jsem se ani rozplývání nad jeho osobou a nenápadném vzrušení.

Po uklidnění a navrácení se do reality jsem použil svůj klíč a vešel do malého kadeřnictví. Čisté, bílé zdi, barevné doplňky, spoustu květin od Kaoriho a nespočet nůžek společně s nejlepšími značkami šampónů a kondicionérů. Můj ráj.

O 15 minut později……

,,Dobrý den.“ Pozdravil jsem po klapnutí dveří. “Zdravíčko.“ Uslyšel jsem.

,,Ach, ahoj Juro.“ Řekl jsem, po spatření přítelovy tváře. „Máš na mě čas?“

,,20 minut, než přijde další zákazník.“ Odpověděl jsem. ,,To bohatě stačí.“ Řekl s úsměvem a v celku zklamaně. ,,Fajn, posaď se.“

,,Jak to chceš?“ Otázal jsem se a prohrábl Jurovi vlasy. Hebké, mírně se blížící ke kvalitě Makotevě, ale jen mírně.

,,Chtěl bych ostříhat ofinu. Mým klientům vadí, že mi nevidí do tváře.“

„A to je problém?“ Zajímal jsem se plně potopen v aktivitě. „Jsi kadeřník, ne Psycholog.“

***

,,Díky, teď už si určitě nebude nikdo stěžovat.“ Řekl spokojeně Juro. ,,Proč ti vůbec potřebují vidět do tváře? Nejde jim jen o vlastní uspokojení?“ Otázal jsem se a snažil se pokračovat v předešlém rozhovoru.

,,Chodí ke mně různí lidé, nemám potřebu se jich na to ptát.“ Odpověděl a mrkl na mě.

,,No, tak fajn.“ Nedůvěřoval jsem jeho zákeřnému úšklebku.

„Tady jsou peníze.“ Přestala ho hra bavit.

,Děkuju. Někdy se zase zastav.“ Zvýšil jsem hlas při jeho odchodu.

Juro zvenčí zamával přes skleněné dveře a zmizel v davu.

Ach, znám vůbec někoho, kdo je hetero? Nebo někoho, kdo není prostitut? Možná tak Kaoriho. Mé okolí, je naplněno gayi. Takový pochmurný osud. No, ale je zvláštní to takhle říkat, když jsem na tom stejně.

Když jsem ho poprvé uviděl v mém kadeřnictví, myslel jsem, že se mi to jen zdá. Dalo mi spousty práce na něj jen promluvit.

Časem jsme se začali pomalu poznávat a scházet. Zjistil jsem, že máme rádi stejné věci a stejné zájmy. Byl jsem šťastný, když se z nás stali přátelé. No a potom jsem si začal uvědomovat, že ho miluju. Přemýšlel jsem o tom, že bych mu své city prozradil, ale nechtěl jsem ho zastrašit. Nechtěl jsem, aby se bál se mnou mluvit jen proto, že ho miluju. A tak jsme se postupně dostali sem. Pořád jsme jen přátelé a to ti nejlepší. Nárazově se scházíme nebo spolu jen tak někam zajdeme. A já ho z dálky obdivuju, jakožto svou první lásku.

Něco jako nepovedená shoujo manga.

Zajímalo by mě do koho je Kaori zamilovaný? Žádnou ženu z jeho okolí neznám a ani o to nijak zvlášť nestojím. Ale tahle informace by mi mohla jistým způsobem pomoct. Muhahaha. Ehm, ne to bych mu neudělal. Přeci jen chci, aby byl šťastný.

Představte si dva rozpolcené muže, se zlomeným srdcem. Tomu se říká smůla.

Ale ne. Vážně mu nechci ublížit. K čemu je, když víte, že je vaše láska svobodná, ale zároveň se trápí. No? To přece není k ničemu.

Najednou se ke mně donesl slastný zvuk, informující mě o tom, že se mnou Kaori chce mluvit.

„Ano?“ Řekl jsem po zvednutí telefonu, který mi málem vypadl z ruky. „Ahoj. Jsi v práci?“ Ozvalo se z druhé strany. ,,Jo, práci neunikneš.“

,,Tak to máš pravdu.“ Společně jsme se zasmáli.

,,Poslyš, nechceš po práci někam zajít?“

,,Do kavárny?“ Otázal jsem se. ,,Přesně.“

,,Proč ne? Už jsem dlouho nikde nebyl.“ Odpověděl jsem. ,,Takže domluveno. Tak v sedm?“

,,Ok. Uvidíme se později.“

Vzájemné típnutí telefonu, mi připomnělo, že má každou chvílí přijít zákazník.

Lhostejně jsem se svalil do neuvěřitelně pohodlného křesla u pracovního stolu a podupával do rytmu hodin.

Z nepřítomnosti mě probudilo vrznutí dveří a já rychlostí světla vyskočil na nohy.

,,Dobrý den.“ Pozdravil jsem.

,,Ahoj Atsushi.“

,,Makoto? Co tady děláš?“ Otázal jsem se potom, co jsem spatřil neodolatelné a nádherné vlasy.

,,Přišel jsem jako zákazník. Potřebuji něco udělat s vlasy. Možná zkrátit ofinu nebo zastřihnout konečky….. No prostě aby to tak netrčelo.“

,,Nech to na mě.“ Odpověděl jsem s nůžkami v ruce.

***

,,No páni. To je úžasné.“ Řekl Makoto prohlížejíc se v zrcadle. ,,Jsem prostě borec.“ Řekl jsem sebestředně. ,,No to teda.“ Řekl spokojeně Makoto.

Makoto začal vytahovat z kapsy peníze, ale já ho zastavil. ,,Platit nemusíš. Vynahradíš mi to jindy.“

,,No tak děkuji. A měj se.“ Rozloučili jsme se navzájem.

Tak nádherné vlasy…..

O 6 a půl hodiny později……

Ach, to byl den. Tolik zákazníku už jsem dlouho neměl. No, ale vážně jsem nečekal, že přijde Makoto. Takové příjemné překvapení.

Začal jsem si sbírat věci, poházené po celém kadeřnictví a strčil si je do tašky. Pět minut jsem hledal můj kouzelný klíček od hlavních dveří a zaradoval se, když jsem ho konečně našel.

A jde se domů.

Zamkl jsem kadeřnictví, když jsem si něco uvědomil. Něco na co jsem snad ani nemohl zapomenout. Stalo se

,,Kaori!“ Vzpomněl jsem si.

,,Kolik je hodin?“ Stále jsem mluvil nahlas.

Podíval jsem se na hodinky a zhroutil se na zem. 19: 40! Jdu pozdě. ,,Ach.“ Povzdychl jsem si. ,,Fajn, aspoň to zkusím.“

Rozběhl jsem se k parkovišti a nastartoval auto. Vyjel jsem směrem k domluvenému místu a zmoženě se modlil, aby tam Kaori ještě byl.

Prosím. Prosím. Prosím, chci Kaoriho vidět. Musí tam být.

Rychlostí světla jsem zaparkoval auto před kavárnu a vystoupil. Při otevření dveří jsem podstoupil náraz do jisté osoby a zakopl.

,,Ach, promiňte…….. Atsushi?“

Podíval jsem se nahoru.

,,Ah, Kaori. Promiň, že jsem přišel pozdě. Ale byl jsem dlouho v práci.“ Řekl jsem provinile.

,,To je v pořádku. Chápu, že toho máš hodně. Akorát už v kavárně zavírají, tak nechceš místo toho ke mně?“ Otázal se.

Jooooo!!

,,Jasně, proč ne?“ Oznámil jsem nenápadně. Jde se ke Kaorimu domů.

O půl hodiny později.

Juchuchů, ještě jsem u Kaoriho nikdy nebyl. Tak a teď se můžu vysmívat všem ženám v Kaoriho okolí. Počkat, ale já asi nejsem první, kdo je u něj doma. Sakra!

,,Máš to tu moc hezké.“ Řekl jsem a snažil se zahnat všechny svoje představy. ,,Děkuju. Nedávno jsem se sem přestěhoval. Vyjde to levněji. Jsi první, koho jsem sem přivedl.“

,,Co vy na to dámy, hmmm? Teda, chtěl jsem říct…..“ Řekl jsem nahlas svou myšlenku. ,,Haha, Atsushi. Nejsi dneska nějak nabuzený? Stalo se snad něco?“ Otázal se. Kdybys věděl.

,,Ne, nic.“ Možná.

Kaori si nervózně odkašlal, a pozval mě do obývacího pokoje, kde jsme strávili zbytek večera. Teda pokud se to dá tak říct.

,,Poslyš, nechceš se něčeho napít?“

,,Napít? No já nevím. Nemuselo by to dopadnout dobře.“ Snažil jsem se z jeho nabídky vykroutit.

,,Chci tě vidět opilého.“ Oznámil.

Ach, tomu se nedá odolat. ,,No tak fajn, ale jen trochu.“ Zdůraznil jsem. Jen trošku.

Kaori se bez optání zvedl a zmizel v kuchyni, odkud se dalších několik minut ozývali velmi… kuriózní zvuky.

,,Už se to nese.“ Řekl s několika plechovkami v ruce.

Jednu z plechovek mi podal a já se do ní s chutí pustil. Hlasité polykání tekutiny ho zřejmě zarazilo a pobavilo.

,,Nelokej tolik nebo se utopíš. Mám tě na svědomí.“

,,Pokud to tu bude jen tak ležet, přestane to být studené. Předpokládám, že to nechceš pít teplé.“

Kaori se nevěřícně usmál a čekal na mé další neadekvátní proslovy.

***

,,Atsushi, nepřehnal jsi to trochu?“ Otázal se Kaori po tom, co jsem vypil 12 plechovek piva. ,,Vůbec nevím  - škyt- o čem to mluvíš. – škyt-.“ Oznámil jsem, jako zbavený smyslů.

,,Víš vůbec jak je – škyt- těžký pít a při tom – škyt- poslouchat ty tvoje přednesy? Jestli to tady – škyt- někdo přehnal, tak jsi to ty.“

,,Co takhle, kdybychom si šli lehnout?“ Otázal se opatrně Kaori. ,,A co takhle, kdybys mi ho vykouřil?“

,,Ehhh, jasně. Posaď na gauč. Přinesu ti něco na spaní.“ Řekl a chystal odejít., ale jistým způsobem jsem ho zastavil. Snažil jsem se dojít ke gauči, ale marně. Uprostřed cesty jsem se zapotácel, ztratil rovnováhu a stáhl Kaoriho na podlahu.

Kaori  pode mnou zmateně ležel netušíc, co dělat. ,,Atsushi, tohle už není legrace. Slez ze mě.“ Protestoval. ,,Ani nápad.“ Nechal jsem se unést dojmem situace.

Stáhl jsem Kaorimu kalhoty a začal pracovat na svém.

,,Ne! Atsushi, přestaň!“ Dál protestoval.

Plný očekávání jsem mu stáhl i spodní prádlo a……. No, to si domyslíte sami.

,,Ah,Atsushi. Prosím. Atsushi!“ Já si dál dělal své a nevšímal si vnějších vlivů.

,,Atsushi!“ Odtáhl můj obličej od jeho přirozeného mužského nástroje. ,,Atsushi, takhle to nechci. Nechci, abys toho litoval.“

,,Proč bych měl litovat?“ Nechápal jsem. ,,Jsem muž a ty taky. Tohle není úplně přirozená kombinace. No a navíc na tebe působí ten alkohol.“

,,A- ale to není alkoholem.“ Po tváři mi začali stékat slzy. Proč to nemůže jednoduše pochopit? Proč je všechno tak složitý? ,,A proč bys to jinak dělal?“

,,Protože…. Protože….. Protože tě miluju.“ Rozbrečel jsem se. Chtěl jsem ho slyšet, jak mi tuhle větu oplácí. Chtěl jsem slyšet, jak říká ‚Miluju tě.‘

Kaoriho mé oznámení překvapilo a najednou oněměl. Teda jen na chvíli.

,,Myslíš to vážně?“ Hlasitě polkl. ,,Hm.“ Kývl jsem. Stále jsem vyčkával na jeho slova. Stále jsem doufal. Kaori odvrátil rudou tvář a uvědomil si to, co jsem se mu snažil celou dobu říct.

,,J-já tebe taky.“ Povznesl jsem pohled ke Kaorimu a zalapal po dechu. Napjatě jsem se k němu naklonil a nevěřícně ho sledoval. Pohled mi s radostí oplatil a vzájemně jsme se doplnili smíchem.

,,Jak to, že jsem si toho nevšiml dřív?“ Otázal se stále se smíchem.

,,Na to bych se měl ptát já.“ Sledoval jsem rajskou zahradu po celém bytě. Všechny ty barevné kytky. Všechny ty květináče různých velikostí. Všechno.

,,Ehm, když je teď všechno vyjasněné…… můžu tě políbit?“ Otázal se nejistě. S rudými tvářemi jsem se na něj podíval pohledem – pořád to nechápu-.

Kaori sklopil zrak, nadechl se a začal se ke mně naklánět. Jeho oči se začali postupně zavírat a stejně tak moje. Oba jsme to chtěli. Oba jsme to tak nějak očekávali.

Jeho vlhké rty se přitiskly na ty mé a pronikavě spolu komunikovaly. Celým tělem mi proběhl mrazivý pocit plný nejistoty a zároveň hřejivé teplo, které upozorňovalo na svou přítomnost.

Do choulostivé konverzace se přidal i Kaoriho rozpálený jazyk a začal si hrát s tím mým. Do polibku jsme se oba vášnivě zapojili a nechali touhu, ať udělá své.

Polibek byl čím dál vášnivější a do skupinky perverzních myšlenek se vmísili i Kaoriho velké, hřejivé ruce strhávající z mého těla oblečení.

Myšlenky se stávali realitou a má košile byla rázem dole. Do hry “s prádlem“ jsem se přidal i já a naznačil Kaorimu, že může pokračovat. Jeho nedočkavý jazyk začal bloudit po mém vzrušeném těle a já hlasitě sténal. Jeho jazyk se začal blížit k mé….. Spodní části.

Začal mi pomalu stahovat kalhoty a hrát si s mými stehny.

Rázně se věnoval i mým bradavkám a neobezřetně mi sundával boxerky. Zmoženě jsem se pod ním vzpínal a on dále využíval mé vzrušenosti. Nedočkavě vyhledával ’otvor lásky‘ a při jeho nalezení připravil dva prsty, které se vydaly na dobrodružnou cestu.

Vzrušeně jsme se doplňovali nepravidelnými vzdechy a neukojitelně se uspokojovali něžnými doteky.

Kaori  svými prsty začal pomalu pohybovat a já zasténal. Byl jsem v sedmém nebi. Všechny mé představy se staly realitou.

 

Kaori se vítězně zasmál a prsty vytáhl. Chvíli bylo k nalezení jen hrobové ticho a další vzrušené vzdechy, ale po té se Kaori nárazově ozval.

,,Atsushi, můžu dovnitř?“ Řekl a pohladil mě na rudé tváři. Snažil se mě uklidnit. Byl tak jemný a opatrný.

Nervózně jsem se na něj podíval a prudce odpověděl.

,,Um, ano.“

***

Pronikavé sluneční paprsky začaly provokovat mé oči a já byl donucen se probrat.

,,Ach, kolik je hodin?“ Řekl jsem přirozeně.

Ehhh, spoustu času. Do práce jdu až za tři hodiny, ale nejspíš už neusnu. Budu se muset nějak zabavit.

 

Namáhavě jsem vstal z postele a ve vteřině ležel zase na podlahu.

,,Ach, můj zadek. Co pak jsme to včera dělali vzhůru nohama?“

,,Možná. Stačí si jen vzpomenout.“ Ozvalo se pobaveně z postele. Otočil jsem se a viděl rozesmátého Kaoriho pozorujícího mé pozadí. ,,Můžeš mi přestat koukat na zadek.?“ Otázal jsem se rozkazovačně. ,,Nějak se mi nechce.“ Odporoval klidně.

Snažil jsem se vstát, ale uvědomil jsem si, že je to k ničemu. ,,Tohle je lepší výhled než ten co mám z okna.“ Řekl provokativně Kaori.

,,Agh, Přestaň mi koukat na zadek!“

Každý si musí uvědomit, že vztah bez neshod není vážný vztah. Že vztah bez důvěry nemá budoucnost. Že vztah bez zájmu je jen přátelství. A že pravou láskou můžeme nazývat jen to, čemu nikdo nikdy nepřijde na kloub.

 

Dodatek autora: 

Omlouvám se, že jsem se na takový důležitý speciál více nesoustředila a nelžeme si.... V celku jsem ho odflákla. Ale doufám, že i tak se vám Atsushiho malá zápletka líbila a jsem vděčná za všechny vaše komentáře, či hodnocení.

4.64706
Vaše hodnocení: Žádné Průměrné hodnocení: 4.6 (hlasů: 17)
Detailní hodnocení není k dispozici.
Hodnocení:
4.9/5
- Komentářů: 16
„Odprosili Boha o odpustenie a vďaka tomu sa môžete spojiť. Stanete sa...
Hodnocení:
5/5
- Komentářů: 4
Roku 1030, kdy oslavil Ryuu své sedmnácté narozeniny, poprosil Mistra o...
Hodnocení:
4.8/5
- Komentářů: 6
Nathan   Z diaľky sledujem skupinku spolužiakov, kráčajúcu po...
Hodnocení:
4.8/5
- Komentářů: 21
  „Mám chuť na kávu,“ozval sa, hodil na zem plášť a usmial sa na mňa, „...