Pá, 05/08/2016 - 20:03
7

Věnování: 
Všem, kteří to vydrželi až sem.

Mámin stíhavý pohled mě dráždil po obvodu celých zad a mrazil. Jako hojící se rána po zlomeném srdci. ,,Mluvil jsi s tatínkem?" Zeptala se zvědavě.

Dost mě to znepokojovalo, ale dalo by se říct, že jsem byl za její pozornost vděčný.  ,,Trochu. Nechtěl jsem se s ním vybavovat." Zalhal jsem bez zaváhání. S důvěrou pryč.

,,A co ti řekl?" Jako by to nebylo jasné. ,,Přece to, co tobě."

,,A jak ses rozhodl?" Začala si nervózně okusovat nehet na levém palci a vystresovaně podupávat nohou pod stolem. ,,Nevím. Zatím se rozmýšlím." Odpověděl jsem, tentokrát popravdě. ,,Neměl bys jezdit. Máš ještě celý život.“ Nenápadně mě přemlouvala. V podvědomí se jí nemíhaly zlověstné myšlenky. Jen mateřská starost.

Nahromaděná bezmoc a vztek vyplavaly na povrch a začaly se projevovat. Rozmáčkl jsem plastový kelímek, byl prázdný. Odrážela se v něm moje duše. ,,Ty mi do toho nemáš co mluvit!" Rozčílil jsem se i přes vědomí, jejího zájmu. ,,Je to můj život! Moje rozhodnutí!"

Naléhavě zalapala po dechu a nepřítomně se zamračila. ,,Makoto?! Jsem tvoje matka. Takhle se ke mně chovat nebudeš!"

,,To mě nezajímá! Tvoje sobeckost, ze mě nedělá tvého syna!" Neustále jsem křičel. Překvapilo mě, že Aki rozespale nepřicupitala k nám a do hádky se nezapojila. Ne, to nechci. Co to dělám?

,,Je na mě, jestli pojedu nebo ne. Je na mě, jestli ti ublížím nebo ne. Je jen na mě, jestli tu nechám všechny vzpomínky. Je to na mě!" Neminul mě mámin rozčílený pohled, který vypovídal. Byla rudá jako nikdy. Byla naštvaná jako nikdy. To nebyla ona. ,,Jdi do svého pokoje. Hned!" Přikázala a mírně se zadusila kouřem z trouby. Neprotestoval jsem a rozběhl se do druhého patra. Třískl jsem dveřmi a zamkl je. Kopl jsem do odpadkového koše, který se rozsypal a svalil se na postel. Přimáčkl jsem si polštář k obličeji a trucoval.

Nechci, nechci, nechci to! Nechci to tu opustit, ale jak to mám udělat po tom, jak jsem se zachoval. Jak? Je toho na mě moc! Nezvládám to.... Je toho moc....

O  6 hodin později...

Podrážděně jsem se probudil do tmy. Všude jen tma a hustý vzduch. Nic víc. Přibližně čtvrt hodiny jsem bezcílně pozoroval nehybný strop a znova si přitiskl polštář k obličeji. ,,Ahhhhhhh!" Zakřičel jsem do polštáře, který tlumil můj hlas. ,,Co jsem to udělal?!" Zoufal jsem. Na stresové situace nejsem připravený. Neházejte na mě vlhkou hlínu! Naštvaný sám na sebe jsem se převaloval v posteli z jedné strany na druhou. Sem a zase tam. Pořád dokola. Potřebuju se nějak uklidnit. Do něčeho pořádně praštit. Něco zničit.

Postavil jsem se a z nočního stolku vzal telefon. Otevřel jsem okno dokořán, nadechl se čerstvého vzduchu, napřáhl se, a hodil telefon, jak nejdál to šlo. Snažil jsem se pobrat situaci, což se mi nedařilo a civěl do prázdna. Následovalo suché zívnutí za zívnutím a reakce uvědomění. ,,Sakra, co jsem to zase udělal?! To jsem se už vážně zbláznil?!" Rozrazil jsem nechápavě dveře od pokoje a seběhl schody. Do očí mi udeřilo světlo z kuchyně a předsíně. Máma je ještě vzhůru. Hlavně nenápadně. Prošel jsem neslyšně okolo kuchyně a otevřel dveře. Bezdůvodně jsem se rozhlédl do stran a rozběhl se na silnici. Vyzvedl jsem telefon ze země, složil ho dohromady a doufal.

,,Prosím, prosím, ať funguje. Ať mu nic není. Prosííím." Mumlal jsem si pro sebe. ,,Díky bohu. Je v pohodě. Děkuju!" Rozplýval jsem se nad nerozbitým telefonem. Díky gumovému obalu to přežil dokonce i display. ,,Ehm, ok. To je úplně normální." Ozval se z čista jasna dost povědomý hlas. ,,Hideaki! C-co tu děláš?"

,,Chytám tu motýly, a ty?" Oplatil mi otázku. ,, No... To znáš. Taková půlnoční vycházka." Řekl jsem první věc, co mě napadla, jelikož jsem měl v hlavě prázdno. ,, Jasně." Zasmál se chápavě. Smysl našeho rozhovoru nebyl k nalezení. Hory a doly bránili mi k jeho spatření.

Postavil jsem se a vykročil rychlou chůzí k Hideakimu. Svérázně jsem ho chytil za líce a políbil. Opakoval jsem, to co on prvně a navštívil jeho jazyk. Hideaki si mě k sobě pevně přitáhl a vzájemná touha už udělala své. Měsíční svit dělal vášnivý okamžik ještě dokonalejším a naplňoval hustou tmu.

Pomalu jsem se od něj odtáhl a zhluboka se nadechl. ,,To bylo co?" Otázal se s úšklebkem. ,,To byl polibek."

,,Teda lásko, ty se mi nějak rozjíždíš. Asi ti budu muset nasadit obojek." Zavtipkoval. To je celkem dobrý nápad. Být tebou už to dávno udělám.

,,A z tebe se stává sadista." Přidal jsem se. Nastartovaná, půlnoční atmosféra se vypařila jako mlha a odcestovala do neznáma. ,,Ehm, vím, že mi asi neodpovíš, ale zeptám se. Je všechno v pohodě?"

Budu zase lhát? Budu zase říkat, že jsem v pořádku? Udělám to zas? Už to nevydržím. Moje svědomí se trhá. Jako tenký list papíru. Už to v sobě nechci držet.

Zhluboka jsem se nadechl a setřel si krůpěj slz stékající po mém obličeji. ,,Ne, nic není v pohodě."

,,Poslouchám." Usmál se vítězoslavně. ,,Celý svět se přede mnou rozpadá. Nevím, co mám dělat. Jsem naprosto ztracený." Rozmohl jsem se na pravdu, které už se dále nešlo vyhnout. ,,Dneska odpoledne mi volal táta. Říkal, že mi je ochotný nabídnout práci u něj ve firmě, a že se k němu mám přestěhovat. Jako by to bylo tak jednoduché." Dopustil jsem se k dalším slzám. ,,Ehm, volal ti táta? Po tak dlouhé době?... Nemám k tomu, co dodat." Oznámil v celku překvapeně. Teda, ne  víc než bych v takové situaci očekával. Donutil jsem se ke kradmému úsměvu.

,,Tak to ať tvůj táta nahodí zpátečku. Nezapomeň na to, že momentálně patříš mně. "Napřímil se hrdě a  přiložil si pěst k hrudi. „A co je moje, to moje taky zůstane.“ Zavrčel jako naježený pes, který na rozkaz svého pána hlídá rodinný dům. ,,Děkuju. To jsem potřeboval slyšet. Přesně tohle." Uvolněně jsem se zasmál a strčil si ruce do kapes.

Děkoval jsem Hideakimu za pochopení  nekonečným úsměvem a on mi ho oplácel. ,,Promiň, ale už asi budu muset. Neřekl jsem mámě, že jdu ven a myslím, že její mateřský komplex právě začal pracovat." Oznámil s obavami. S jeho mámou je lepší si nezahrávat.

 ,,Jasně." Zasmál jsem se. Vzájemně jsme zamávali a vyrazili směrem domů. Světlo z kuchyně se zdálo stále pronikavé a ostré, jako před tím. Snažil jsem se neslyšně projít, ale nevyšlo to. ,,Kde jsi byl?" Ozvala se v kuchyni máma s hrnkem čaje. ,,Ah... byl jsem na záchodě." Plácl jsem. Doufám, že stále duchem spí. Musí. ,,Venku?" Nechápala. A sakra... ,,Jo, to kluci dělávají."

Zvědavě pozorovala čaj a míchala ho při tom prstem. ,, Takže už jsme za dobře?" Otázala se. ,,J-jo. Nejspíš jo.“

,,Promiň, byla jsem nepříjemná. To jen... Celá tahle situace. Rozčiluje mě to." Začala zdůrazňovat mimiku v obličeji. ,,To jsme na tom stejně. Taky mě to štve." Souhlasil jsem. ,,Jestli chceš...“ Pokračovala trochu podrážděně svými vlastními slovy. „Můžeš odjet. Nikdo ti nebrání. Je to přece tvůj život." Donutila se ke svolení. Očividně jí dělalo velký problém to vyslovit. ,,Ne, nikam nejedu." Oznámil jsem rozhodnutě. ,,Už jsem si to rozmyslel. Nechci to tu opustit. Nechci vás tu nechat." Překvapeně pozorovala můj obličej a mírně se pousmála. ,,Děkuju." Ulevilo se jí. ,,Moc ti děkuju." S vrznutím se postavila ze židle a objala mě.

,,Nemusíš mi děkovat. Nedělám to pro vás, ale pro sebe. Stal se ze mě sobec." Utrousil jsem s úšklebem, který jsem pochytil u Hideakiho. ,,Na tom nezáleží. Hlavně, že zůstáváš."

,,Jo, máš pravdu. Hlavně, že zůstávám.

 

Seschlé, větrem tažené lístky se potulovaly kolem hlavního vchodu a některé se dostaly až na dvůr. Posadil jsem se na lavičku pod velkým stromem na nádvoří a zíval. Stále zíval. 

,,To jsem vážně debil?" Zeptal jsem se sám sebe. Přes noc naspím 2 hodiny a do školy přijdu o půl hodiny dřív?! Vypadá to se mnou vážně zle. ,,Makotooooo!!!" Probudil mě z mikro spánku téměř dětský hlas. ,,Ahoj Sachio." Mával jsem jako zabitý, se zavřenýma očima. ,,Hideaki mi to všechno řekl. Musí to být pro tebe těžké!" Přiběhl ke mně a sevřel mě ve svém objetí. ,,Už si se rozhodl? Už to víš?" Naléhal jako malé dítě prahnoucí po čokoládě. ,,Hm, zůstávám tady. Nikam nejedu." Oznámil jsem lhostejně. ,,Vážně?!" Kvíkl Hideaki. Podíval jsem se vítězně na Hideakiho. ,,Tak ty jsi se bál, že tě tu nechám?" Otázal jsem se provokativně. V tuhle chvíly to byla jediná věc, na kterou jsem se zmohl. ,,To ne, já se jen bál, abys tu nenechal svojí mámu a Sachia a tak." Zamluvil svoje předešlá slova. ,,No to určitě." Přidal se Sachio. ,,Hidaki celou noc mluvil o tom, že nechce, abys odjel. Celou noc brečel a zoufal nad tvým odjezdem." Podezíravě jsem stíhal Hideakiho a upřímně se usmál. Popošel jsem pár kroků k němu, objal ho, a krátce políbil přímo na rty. Culil jsem se jako nějaká třináctka v objetí svého idola a culil se dál.

Počkat... Sachio stojí za náma. Sakra, co jsem to zase udělal. Nenápadně jsem se na Sachia otočil a plácl mu rukama před obličejem. ,,To se ti jen zdálo." Řekl jsem tajemným hlasem, a snažil se na sebe poutat co nejvíce jeho pozornosti.  ,,Makoto." Podíval se hluboko do mých očí. ,,Já vím, že jste milenci." Oznámil, jako by nic.

Nechápavě jsem se podíval na Hideakiho a pak zase na Sachia. ,,Aha, tak to je v pohodě." Řekl jsem mírně podrážděně. ,,Vadí ti to?" Otázal se Hideaki. ,,Ne, v pořádku. Nic se neděje." Snažil jsem se pochopit. ,,Ví to ještě někdo?"

,,No, Sachio, Atsushi, moje mamka, Kaori, Izumi, Aki... a to je všechno." Seznámil mě s fakty. S pusou do kořán jsem se svalil na zem a zoufal, plakal, trucoval a trochu nadával. Hlavně nadával.

 ,,To bude dobrý." Poplácal mi po rameni Sachio. ,, On to nemyslel zle. Navíc, je lepší, když to víme. Je to pro vás lepší." Zabalil jsem si pronikavě rudý obličej do dlaní, zhluboka se nadechl a udělal největší pitomost v mém životě.

,,Hideaki je můj milenec!!!" Zakřičel jsem na celou školu. Většina( až na pár studentů) nevnímala, nebo spíš ignorovala, ale stejně se mi neulevilo. ,,Ah, takže ti to nevadí." Pochopil nadšeně Hideaki. ,,Tak to bude v pohodě, když o tom bude vědět celá škola, že?" Provokoval mé duševní zdraví, takovým způsobem, který by dostal snad i Atsushiho v roli rapující babičky. Chytil mě za ruku a táhl do prostor školy. Doufal jsem, že jsou všichni takový ignoranti a nebudou si všímat, ale má naděje se rozplynula. Všichni, vážně všichni nás pozorovali na různé způsoby. Znechuceně, překvapeně, vzrušeně, jako by o nic nešlo. Skvělý. Teď všichni na škole budou vědět, že Makoto Hirashima a Hideaki Fukuyama spolu chodí. Na to jsem se vždycky těšil. Přímo jsem v to doufal. Jaj! Volnou rukou jsem si zakrýval nápadnou červeň s nadějí, že aspoň to trochu odvede pozornost. Vážně, na co jsem v tu chvíli myslel?

Hideaki se zastavil a pustil mou ruku. Díky bohu! ,,Jsme u tvé třídy." Oznámil vítězně s kapkou výsměchu v očích. ,,J-jasně. Měj se." Rozloučil jsem se. Jo! Je konec!

Vešel jsem do třídy a naštěstí neschytal žádné podivné pohledy. Sedl jsem si do své lavice a připravil si na hodinu angličtiny. Nezbývalo mi nic jiného, než čekat na začátek hodiny. Na zvonění.

Po vyučování...

Na nikoho jsem nečekal a vyrazil do bufetu. Má takový hlad, že bych snědl i kočku. Vážně... Stoupl jsem si do fronty, a když došlo na můj zájem, koupil jsem si krabí bagetu. Yum!

Celou jsem ji spořádal po cestě domů a obal schoval do tašky. Nikde poblíž nebyla popelnice. K domu chybělo jen pár kroků, pár mrknutí, pár nádechu. Už jen kousek. Kousek, který se proměnil v míle dlouhý chodník. C-co to je? Co to má znamenat? T-to je přece...

Zděsil jsem se při spatření černého, lesklého auta za nejmíň 5 000 000 yenů. Roztřeseně jsem otevřel dveře a nadechl se. Zhluboka se nadechl. Zul jsem si boty a s nadějí nakoukl do kuchyně. T-to ne. To ne! ,,Ahoj Makoto! Přijel jsem se na tebe podívat." Pozdravil muž v černém obleku a nagelovanými vlasy. ,,C-co tady děláš?" Odsekl jsem rozpačitě. ,,Co děláš v našem domě?!" Pokračoval jsem dychtivě. Lapal jsem po dechu. ,,Čekal jsem vřelejší přivítání." Oznámil zklamaně. ,,Co že jsi čekal? Že tě po těch čtyřech letech, tě zase přijmu? Že budeš zase můj táta? S tím nepočítej." Ztratil jsem se ve svých myšlenkách. Měl jsem pocit, že se snad utopím ve vlastním rozhořčení. ,,Makoto, prosím. Teď ně." Přidala se máma opírající se o linku. ,,Promiň." omluvil jsem se. Jí, ne jemu. ,,Tak, co chceš?" Otázal jsem se lhostejně. Chtěl jsem dát důrazně najevo svůj vztek a nezájem v jednom. ,,Hm, bylo mi hloupé se tě ptát telefonicky, tak jsem se přišel zeptat sem do Tokya. Takže, jak ses rozhodl?" Vyčkával na odpověď.

,,Nikam nejedu." Podíval jsem se na mámu. ,,Mám tady rodinu a kamarády. Mám tady školu a vzpomínky. V podstatě celý život. A tomu se nic nevyrovná. Ani slibná kariéra. Zůstanu tady." Oznámil jsem, s nadějí, že mého neustálého zadrhávání, jsem si všiml jen já. Ani se na mě nepodíval. Ani se nepodíval do mého obličeje. Do mých rozhodnutých očí.

Promnul si zmoženě krk. ,,Dobrá volba. Je z tebe velký kluk. Ty nejlíp víš, co chceš." Prokřupl si klouby. ,,V tom s tebou souhlasím."

,,Ehm, takže... Rozhodnuto?" Ujistil se nakonec. ,,Rozhodnuto." Potvrdil jsem hrdě. Myslel jsem, že moje nádoba pýchy nejspíš každou chvílí praskne. ,,Fajn, tak tady moje práce končí. Rád jsem tě zase viděl. Vás všechny." Otevřel dveře k odchodu. Všichni jsme se za ním vydali. Já,máma i Aki, která se vynořila z neznáma. Byl jsem neuvěřitelně překvapený jeho jednoduchou reakcí. Čekal jsem, že se bude bránit, nebo aspoň protestovat. Ale nic.

Dveře od auta se zacvakly a pár posledních slov padlo, přes otevřené okno. ,,Předpokládám, že už nemám jezdit." Hádal, a to dost přesně. ,,Předpokládáš dobře. Bude lepší, když se naše cesty na dobro rozloučí." Přidala se máma. ,,Fajn… Budete mi chybět. Všichni. Mám vás rád a je mi líto, že to takhle končí. Mějte se." Okno se zavřelo, motor se nažhavil a auto zmizelo v dálce. Takhle to bude lepší. Všechno bude lepší. Můj očekávaný pláč se vytratil z dohledu a jeho místo nahradila úleva. Úleva a lítost. ,,Neplač Aki. Bude to dobrý." Objala máma Aki, kterou pláč zřejmě přemohl. ,,Teď už budeme na vždycky spolu. Slibuju." Oznámil jsem.  A je to tu zas. Většinou mám z toho jejího vražedného pohledu hrůzu. Ale právě teď, mě jaksi uklidňuje.  Máma zjevně nevydržela ten nátlak rodinné lásky a málem nás oba rozmáčkla. Nemělo smysl protestovat. A ani se mi nechtělo.

,,To nedávám." Ozvalo se za námi trochu naléhavě. ,, Pusťte mě mezi vás!" Přidal se Atsushi, který se tu nárazově objevil. Nejspíš nemohl vydržet čekání, a přišel rovnou na místo dění. ,,Ah, kde máš ty dva?" Otázal jsem se vesele, vlastně bez přivítání. ,,Za tebou." Řekli jednohlasně  oba dva.  Sakra, já ten jejich dvojčecí komplex miluju.

,,Jak jste se opovážili na nás zapomenout?!" Rozbrečel se Sachio, u kterého to nebylo velmi přirozené. ,,Ah, omlouvám se. Můžeme vám to nějak vynahradit?" Začala mamka tou svou starověkou řečí, které by mohl porozumět možná tak Shakespear, ale rozhodně ne já. ,,Objetí!" Pokračoval Sachio s obličejem plným slz. ,,Skupinové objetí!“

Ani jsem si nedokázal ujasnit, jak dokonalá tahle chvíle byla. Dokonce jsem se ani nestaral o to, co bude dál. Protože, jsem věděl, že dokud budu mít poblíž svou rodinu a přátelé, bude všechno v pořádku. Ani jsem si neuvědomil, kolik bych toho zahodil. Všechen osobní zájem. Všechno štěstí. Všechnu lásku. Všechno, co je k mému životu potřeba. Všechno, co naplňuje mé srdce. Všechno, co chci.

Dodatek autora: 

Tak a je to tady. Poslední kapitola jedné z několika stovek povídek na tomhle webu. Těžko se mi s Makotem a Hideakim loučí, ale jednou to prostě příjít muselo.(Samozřejmě nesmíme zapomenout na Sachia, Atsushiho, Hotaru, Sayuri, Izumi, Aki ani Kaoriho.) Takže doufám, že se vám příběh líbíl, a že i přes mou nezkušenost s psaním, jste ho ocenili. Děkuji moc. A určitě se v nejbližší době objevím zase s další, snad již lépe zpracovanou povídkou. Nechci toho sice moc prozradit, ale jen tak mezi námi, Yoshimitsu je možná tak trochu... Teda vážně hodně, velký sadista :D

4.57143
Vaše hodnocení: Žádné Průměrné hodnocení: 4.6 (hlasů: 14)
Detailní hodnocení není k dispozici.
Hodnocení:
4.7/5
- Komentářů: 15
Nikko Michihara   Domů jsem se dostal docela pozdě a jediný, na co...
Hodnocení:
4.8/5
- Komentářů: 5
„Varoval jsem tě,“ ozval se Alfredův hlas, který jako bič přerušil ticho v...
Hodnocení:
4.9/5
- Komentářů: 8
Muž seděl v autě před velkou železnou branou do areálu školy. Čekal na mladého...
Hodnocení:
4.9/5
- Komentářů: 27
Jeho ústa byla tak blízko. On se pousmál, rozhodně ne vesele, spíš tak nějak...