Út, 13/06/2017 - 01:38
8

Na obzoru již slunce pomalu zapadá. Nebe je lehce růžové, a to zlaté oko stále klesá níž a níž, jako kdyby se chtělo schovat před jeho myšlenkami. Kdo by je taky chtěl vyslechnout. Už je to přeci dlouhá doba, skoro každý zapomněl.

Ale on ne. Nikdy nezapomene.

Vlny zuřivě naráží na skály pod útesem. Ten šumivý zvuk byl by dříve líbezným pro jeho uši, ale nyní ne. Hlasitě se smějí jeho přání, kterým žádá zpět, co ony mu vzaly.

Zvedající vítr mu čechrá vlasy.

Stojí na mysu, kde před pěti lety zemřel jeho přítel.

Vzdálen od všech lidí, jen se svými vzpomínkami a se stále přetrvávající bolestí. Tento den by býval byl jejich desetiletým výročím.

V ruce svírá dvě červené růže. Z hnědých očí tiše stékají slzy, jenž ostře foukající vítr, stírá svým lehkým dotekem.

Vzpomíná na ty dny, které strávili spolu. Dny plné lásky a štěstí.

S hořkostí si uvědomí, že jich nebylo mnoho. Ne, nebylo jich dost.

Kdyby býval věděl, jak se jeho přítel trápí, možná by tu s ním mohl stát ještě dnes.

Nikdy si to úplně nepřiznal, ale za jeho smrt cítil vinu. Měl mu přeci být oporou. Jenže jeho práce vyžadovala mnoho času.

A teď, tady, na tomto osudném místě, svírajíc dvě rudé růže, si poprvé od té chvíle dovolí zavzpomínat.

Přeci proto sem přišel.

Dnes, víc než kdy jindy, cítí povinnost, nechat své roky zadržované emoce, vyplout na povrch.

Už je čas.

Už je třeba jít konečně dál.

Ale jak se vrátit zpět? Jak setřást své prokletí?

Však nebylo by štěstí, kdyby nebyl smutek. Není utrpení jen vykoupením hříchu? Cožpak není to právě láska, která způsobuje nejkrutější bolest? Ten jemný cit, jenž každý chce prožít. Nejsou vzpomínky tím, co lidem dává potěšení, a zároveň nejkrutější muka? Ani všemohoucí čas si s nimi neporadí. Možná je otupí, možná zmírní jejich dopad…ale nikdy je nedokáže zcela zahladit.

Ty stopy smutku a štěstí stávají se věčné, nehledíc na minulost ani přítomnost, přicházejí nečekaně a odcházejí stejně tak. Je v moci lidí je na chvíli ovládat, avšak stačí malý záblesk a stín minulosti se stává zřetelnější. V tu chvíli jakoby čas neměl žádnou moc, jakoby nikdy neexistoval. Duše si vše pamatuje a jizvy, jenž nese, se občas bolestně připomenou.

Bohužel je dáno lidem, aby jejich mysl byla věčná. A není horšího nástroje bolesti, než síla okamžiku vrytá do hlubin srdce.

Stejně, jako oceán léčíc si své rány napáchané člověkem, si i lidé léči své jizvy způsobené láskou.

A tak jako den střídá noc, je smutek střídán štěstím.

Dovolí vzpomínkám převzít nad ním moc.

Aby je ty posměšné vlny mohly vyslechnout, a spolu s každým svým dravým nárazem na břeh, každou tu vzpomínku vzít…zpět do moře. Do hlubin.

Aby mu vítr pomohl setřít slzy.

 

***

 

Bylo jaro. V ten slunečný den se parkem linula opojná vůně šeříku. Na lavičce seděl kluk se sešitem, sepisujíc domácí úkol. Vše v ten den bylo stejné jako v jiný. Lidé kolem chodili venčit své mazlíčky. Zamilované páry se procházely ruku v ruce. Někteří chvátali domů z práce v obleku, spěšně si saka rozepínaje.

Tu znenadání zjevil se vysoký mladík, který sedl si vedle něj, a zvědavě nakukoval pod jeho ruku. Ten drzý úsměv mu tehdy rozproudil krev. Netrvalo dlouho a rozhovořili se. Zjistil, že jeho jméno je Daniel Radrovský, a tehdy mu se smíchem podával ruku „Tak jo Dane, já jsem David Radtovský.“ Po chvíli se čas stal nedůležitým. Seděli hodiny a hodiny. Povídali si. Další dny se vše opakovalo až, po nějaké době, se tyto schůzky, byť neplánované, staly pravidlem. Když přišla zima, a sezení v parku na lavičce se stalo nepohodlným, rozhodli se vzájemně navštěvovat své domovy.

Prvně se seznámil s jeho rodiči. Líbil se mu jeho velký jednoduchý pokoj. Trávil v něm tolik času, až mu doma začali s úsměvem říkat cizinec. Samozřejmě, vzal ho i k sobě, jenže tam nebylo takové soukromí. Sdílel místnost se dvěma mladšími sourozenci. Takže se tak nějak rozumělo samo sebou, že jejich společný čas trávili spíše u něj. Když končili základní školu, rozhodli se jít na společnou střední. Vybrali si stejné obory.

A tak, prvního zářiového dne se vedle sebe usadili do lavic na střední průmyslové škole. Nelze s jistotou říct, kdy se jejich vztah změnil z přátelského na partnerský.

Možná to bylo ve druháku na lyžařském kurzu? Kde si poprvé dali stydlivý polibek, s výmluvou, že jde jen o tréning?

Nebo to bylo ve třetím ročníku, kdy poprvé okusili vzájemnou rozkoš?

Oficiálně si své city přiznali až ve čtvrtém ročníku vysoké školy. Našli si tehdy společný byt. Už ani nebylo pochyb o jejich vzájemných citech, neboť jejich společně strávený čas ,dávno nezahrnoval jen povídání, hraní počítačových her či sledování filmů. Naopak čím dál více prahli po vzájemné blízkosti svých těl.

Trvalo jim dlouho, než si řekli to kouzelné slůvko: miluji tě, avšak o to sladší bylo. A s prolomením té poslední zábrany, která z nich stále dělala přátele, přišlo něco neochvějného, co je z hloubi duše pohltilo. Láska, tak silná a vzrušující…tak hluboká a svazující… Láska, která přinesla do jejich srdce klid.

Však jak mu jeho máma říkávala, když potkáš člověka, z něhož rozbuší se ti srdce a kolena roztřesou, jehož pouhá blízkost nutí tvé srdce zběsile být, ten není tím pravým. Tím jediným, je ten, který tvému srdci přinese klid a pokoj na duši. S takovým člověkem měl bys být.

Sám věděl, že ten cit, který mezi nimi byl, nepřišel hned. Nebylo to jako rána z čistého nebe, která časem, stejně jak rychle přišla, i rychle odejde. Tohle bylo přátelství, které se časem změnilo v lásku. Jejich společný cit v nich rostl a sílil den po dni.

Po vysoké škole si našli práci. Každý v jiné firmě. Daniel byl technikem, zatímco David převzal rodinný podnik. A od té doby, se jejich společně strávený čas omezil jen na vzácné chvilky. Přestože spolu žili, často se stalo, že se nepotkali ani večer. Daniel, který míval směny v noci, často spával na gauči, aby ho nebudil. Každý společný okamžik si užívali. Lenošili, milovali se a povídali si o nedůležitých věcech, ve snaze, co nejméně tomu druhému zatěžovat život svými problémy. Přeci…když bylo tak málo času, proč se v těch krásných společných momentech, ještě trápit?

Jednou, v podvečer, šel David do obchodu. Chtěl nakoupit věci na plánovanou večeři se svým Danielem. Obchodem proletěl jako tajfun, neboť se tehdy hrozně těšil, až spatří jeho milou tvář a roztomilý úsměv. Neviděli se skoro týden, díky jeho služební cestě.

Před obchodem potkal jednu svou podřízenou. Pamatuje si, jak na ní překvapeně koukal, když ho vzala stranou od lidí. S nedůvěřivým pohledem, skryt pod stromy, naslouchal jejím slovům, jejichž obsah skoro nevnímal. Myšlenkami byl už u Daniela, a proto ho výpad z její strany překvapil. Její vlhké rty se přisály na jeho a on chvíli jen tupě stál. Nakonec jí prudce odstrčil, ale všiml si, mezi stromy, jemu známé bundy, která se rychle odebírala směrem od nich. Bez odpovědi vyběhl za ním. Když ho dohnal a sevřel v náručí, s děsem si všiml jeho uslzené tváře. Snažil se mu vše vysvětlit, hladil ho a neustále opakoval, že není jiného, koho by miloval. On jen přikyvoval a s lehkým úsměvem pronesl, že s nimi má osud asi jiné plány. Tehdy ho to velmi zarazilo, zadíval se do těch modrých smutných očí. Chtěl se zeptat, jak to myslí ale vyrušil ho telefon. Daniel jen řekl, aby to zvedl. Dodnes lituje, že to udělal. Musel zpět do práce, kde se stala havárka ve skladu. Neochotně ho pustil a dal mu tašku s nákupem. Několikrát ho ujišťoval, že přijde, jak nejdříve dovede. Chtěl s ním mluvit, chtěl ho objímat. Na rozloučenou mu vtiskl vášnivý polibek. Ještě několikrát se při odchodu otočil. Naposledy na konci ulice v domnění, že už tam nebude. Jenže on tam stále stál a hleděl za ním.

Nakonec dorazil domů těsně nad ránem. Nedočkavě utíkal do ložnice, kde našel prázdnou postel. Prohledal celý byt. Volal mu, ale nedočkal se odpovědi. Nakonec objevil na kuchyňské lince dopis.

 

Můj milovaný Davide,

Chybíš mi. Každý den, každou noc, každou sekundu mého života, myslím na ten čas, kdy jsme byli skutečně spolu. Kdy se to takhle změnilo? Kdy se naše cesty takhle rozešly? Přesto, že si stále vedle mě, přijdu si sám. Chtěl bych víc společného času, víc společných chvil…jsem sobecký viď?

Vzpomínáš na naši první neohrabanou pusu? Tenkrát na tom nočním lyžovaní. Víš, už tenkrát jsem tě musel milovat. Vlastně, někdy si říkám, že ses mi líbil už tehdy na té lavičce v tom parku, kde jsem si k tobě poprvé přisedl. Už tehdy jsem tušil, že ty budeš někým významným.

Stále pro mě jsi ta nejdůležitější osoba v mém životě. Miluju tě. Navždy budu.

Nechtěl jsem tě zatěžovat svými problémy, už takhle toho máš hodně.

Proto… cítím, že takhle to bude lepší. Odejít, zmiznout.

Z nás dvou jsi vždycky byl ten silnější. Tvá osobnost si dokáže najít cestu vždy a všude.

Víš, jen nechci, abys mě viděl, až budu plešatý a vyhublý. Až budu zvracet na všechny strany. Nechci, aby sis tím vším musel projít. Přijde mi, že takhle je to jednodušší.

Pro mě i pro tebe.

Nechci, aby ses trápil víc než je nutné.

Stejně by přišel konec. Nejspíš.

Přeji ti, aby si ve svém životě našel další lásku. Chci, abys byl šťastný i beze mě.

Užívej si plnými doušky, co ti svět nabídne.

A pamatuj si, že tě vždycky, vážně vždycky, budu milovat.

Tak se zatím měj, můj milovaný Davide.

PS: Budu na tebe čekat, tam na tom útesu. Ne teď, ani zítra, ale jednou se tam určitě potkáme. Je to přece naše nejoblíbenější místo, ne?

 

Miluji tě.

S láskou tvůj Daniel.

 

Se slzami v očích se rozběhl k tomu útesu. Běžel tak rychle, až ho pálilo na plicích. Nechápal nic. Nerozuměl tomu. Proč?

A když tam dorazil. Nikdo tam nebyl.

Jen kamen, na kterém ležely dva prsteny.

S hrůzou si uvědomil, jakým blbcem byl. Vzpomněl si, jak Daniel poslední měsíce trval na tom, aby sem zašli. On ho jen odbýval. Buď byl moc unavený, nebo se mu sem jít nechtělo. Až ho samotného zarazilo uvědomění, že se ani nepídil po důvodu, proč sem Dan, tak moc chtěl.

Seděl na zemi, v rukách svíral dva prsteny a vzlyky se nesly vzduchem. Neměl odvahu jít se podívat z útesu dolů. Věděl, že by mohl vidět něco, co by jeho srdce neuneslo.

 

Následující den skutečně objevili tělo. Danielovo tělo.

Nikdy nezapomene na ty dny, kdy musel řešit s jeho rodiči pohřeb. Nechal ho spálit a jeho prach pak vysypal do moře.

Zjistil, že Daniel byl vážně nemocný, avšak stále měl šanci se uzdravit. Časem se dozvěděl, že ho v práci šikanoval jeden nadřízený.

Proč nic z toho nevěděl?

Proč mu nic neřekl?

Proč si ničeho nevšiml?

Proč byl tak dobrým hercem? Nebo to jen on, byl tak málo vnímavý, k někomu koho znal lépe než sebe?

Nakonec po prvních pár týdnech, kdy jen brečel a chlastal, začal Daniela proklínat.

Nechápal, proč mu nic neřekl. Proč se zachoval tak hloupě. Čím víc nad tím přemýšlel, tím hloupější mu to přišlo. Nikdy neuznával slabochy. Daniel byl evidentně jedním z nich. Chodil k němu mluvit, vyčítal mu, že ho tu nechal. Nemyslel vůbec na lidi, co ho mají rádi. Nezkusil bojovat. Neuznával takového slabošské chování.

A přesto. Pořád tu byl ten vtíravý pocit viny. Ty otázky: Co kdyby?

Nakonec se rozhodl na vše zapomenout. Snažil se, ale nešlo to. Ne v tom bytě, ne v tom městě.

Odstěhoval se daleko. Jak nejdál dovedl. Pryč od moře. Pryč od lidí, které znal.

Začal žít znovu. Snažil se nevzpomínat.

Časem skutečně zjistil, že se znovu směje. Naučil se žít, aniž by kdy mluvil o své minulosti. Od té doby nikomu neřekl o své lásce, o svých bolestných snech, kde ho stále potkává. To jediné nemohl zastavit. Sny, ty sny, kde se milují, smějí a objímají. Jak kruté bylo každé probuzení.

 

***

 

Setře si slzy.

Vezme růže a pomalu je pustí dolů.

Podívá se na nebe.

„Tak co, Dane, máš se tam dobře?“

Zavře oči a představí si jeho rozesmátou tvář. Vidí jí tak ostře, až ho zamrazí. Skoro, jako kdyby se na něj skutečně díval.

„Dobře. Běž. Nechávám tě jít. Určitě se zase potkáme,“ pronese do tklivého větru.

Možná, že to byl jen sen. Možná, že to byl jen výplod v jeho mysli. Ale v ten moment, by přísahal, že to bylo skutečné. Vánkem se neslo: „Počkám.“ 

Hodnocení: 
4.61111
Průměrné hodnocení: 4.6 (hlasů: 18)
Štítky: 
Detailní hodnocení není k dispozici.
Hodnocení:
4.9/5
- Komentářů: 12
Pomalu jsem se k Simonovi otočil čelem, přičemž jsem se jako hadí žena v...
Hodnocení:
4.6/5
- Komentářů: 7
Zbytek dne a celou neděli strávil Ayato v pokoji. Nechtěl mluvit ani s...
Hodnocení:
4.9/5
- Komentářů: 10
Tristan Přehodím vlhký ručník přes radiátor a obléknu si tenký svetr a...
Hodnocení:
4.8/5
- Komentářů: 27
Seděl u jezera a díval se na vodu, jak se v ní odráží měsíc v úplňku...