Ne, 05/04/2020 - 02:11
2

Sledoval jsem, jak si Lenka s lehkým úsměvem rozepnula župan a nechala ho volně sklouznout na zem. Nebyla pouze v měkké bílé froté látce, jak jsem se mylně domníval. Měla pod ním černé saténové pyžamo s tenkými ramínky a krajkou lemovaným výstřihem, jež jí lnulo k tělu na těch správných místech, a volný drdol, který doslova volal po tom, aby ho někdo rozpustil a ty krásný vlasy rozcuchal rukama. Pár neposedných zlatých pramenů jí volně spadalo na krk a přitahovaly pozornost ke štíhlému hrdlu, tak bílému a čistému, až doslova prosilo o nějaké zprznění žádostivými rty.

Z toho pohledu mi zatrnulo ve slabinách.

Noční košilka s ozdobným výstřihem důmyslně přitahovala zrak k jejím ňadrům a já naprosto jistě chtěl, abych si je mohl pomačkat v dlani. Pozoroval jsem jí dravčím pohledem a jen tiše polykal sliny.

A pak tu byl Radek. Ten kluk, který upoutal mojí pozornost tím, že se chvíli poté, co Lenčin župan přistál na zemi, začal svlékat, jak kdybychom najednou byly v nějakém pořadu s názvem: Kdo dřív. Lenka zaujala první místo, Radek druhé a já bych mohl být uslintanej rozhodčí.

Zíral jsem na něj lačně jako závislák, co vyhlíží svého dealera s novou dávkou. Najednou zaplnil místnost svou přítomností. Vypadal jako muž, který stojí za hřích, a že já o tom věděl své. Tady jsem měl jasno, kdyby byl orientován na opačný břeh, ženský po něm šílí. Nevím z čeho dřív, ale mě jako první, když jsem ho poznal, zaujal ten lhostejný pohled, kterým přejížděl místnost, ten klid, který měl i v situacích kdy by jiní bouchali jak papiňáky. Teď mě ale mnohem víc dostaly bílé boxerky s černým nápisem CK a vyrýsované břišní svaly, na chlapa až moc hebká pokožka bez jediného chlupu. Myslím viditelného. Protože samozřejmě, že nějaké měl, ale byly světlé a na jeho bledé kůži skoro neznatelné. Vynikala pouze trošku tmavší úzká cestička chloupků směrem od pupíku k lemu boxerek, která vypadala proklatě rajcovně. Pro změnu jsem dostal chuť mu tu jedinou látku, jenž mu zbyla, hbitě sundat.

Sakra, ten kluk na mě působil jako magnet. Přesně proto bych se mu měl vyhýbat víc jak moru. Stačil jediný pohled a já se zasekl, různý emoce mnou proudily, že jmenovat je všechny, by chviličku zabralo.

Radek zvedl oči a střetl se s mým pohledem. Bylo to jak elektrošok. Mé tělo s sebou škublo až jsem si musel trapně odkašlat, abych to zakryl. Vzpomínky na včerejší/dnešní zážitky mi projely hlavou se vší parádou. Jo, mozkové převody jsou někdy strašně komplikované a těžko ovladatelné.

Byl jsem v koncích. Po čem sáhnout dřív? Po pevných ňadrech nebo svalnatém zadku? Po jemném měkkém dívčím těle nebo tom pevném mužském? A proč bych místo sahání nejraději opustil místnost?

Lenka rozhodla za mě. „Tak když už jste začali, pokračujte. Budu se chvíli jen dívat,“ oznámila nám klidným hlasem a přešla ke křeslu, kde si ještě před chvíli hověl Radek. Ze stolku, který byl důmyslně umístěn vedle, vytáhla krabičku cigaret a jednu si se spokojeným výrazem zapálila. Otevřela okno, aby nám mohl do místnosti proudit ten svěží ledový vzduch z venku a z parapetu si vzala elegantní černý popelníček.

Civěli jsme na ní oba dva jak bakterie na dezinfekční gel. Tedy, je pravda, že Radek vypadal o poznání méně šokovaně, protože jeho výraz se extrémně nezměnil, ale jelikož už jsem ho nějaký ten pátek znal, bylo mi jasný, že s tímhle vývojem situace taky nepočítal.

Lenka v té své sexy noční košilce si sedla do křesla a přehodila nohu přes nohu. Její štíhlá ruka držela dlouhou tenkou cigaretu způsobem někoho, kdo rozhodně nekouří prvně v životě. Zadívala se na nás s otazníkem v očích a mě napadlo jediné – tichá voda břehy mele. Z té něžné dívky tu najednou seděla sebevědomá ženská, které evidentně nebylo cizí vůbec nic. Dát jí do volné ruky bičík a místo saténu latex máme tu dominu jak vyšitou.

„Přece se nestydíte,“ zaklonila hlavu a zasmála se. Pak nás sjela pohledem. „Čas od času jsem koukala na gay porno, vždycky mi to přišlo víc sexy než klasický ale reálně jsem ještě tu příležitost neměla, takže pánové, když už jste tu, a dotyky vám nejsou cizí, ukažte mi něco víc,“ pobídla nás mávnutím volné ruky, jako nějaká královna, jež dává sluhům příkazy.

Vykulil jsem oči, jak správná animovaná postavička, jen ty malé otázníky nad hlavou mi chyběli k dokonalosti a možná ještě tři tečky…

Radek vzal neočekávaný vývoj situace, do níž nás sám uvrhl, s ledovým klidem. Přistoupil ke mně o krok blíž, přičemž se na mě díval pohledem, že snad i kdybychom se cucali přímo na náměstí v davu lidí, nebylo by víc očividné k čemu se v následujících sekundách pravděpodobně schýlí. Obtočil mi ruce kolem ramen, přitom se jeho obrovský cucflek zhoupl nahoru a dolů, jak se ramena a krční svaly pohnuli.

Buch. Buch. Buch.

Srdce mi tlouklo hlasitě, až jsem očekával, že tu prostě vybouchnu jako granát.

Radek naschvál přitskl nahou hruď na tu mou. „Udělej mi to, hezky.“ řekl tím hlasem. Ten hlas byl tichý, hluboký a trochu nakřáplý. Hlas, který mi vzpomínky na naše dopolední dobrodružství na tvrdé podlaze, poslal z mozku rovnou do slabin.

Moje tělo znehybnělo. Srdce… taky znehybnělo. Lenka v pozadí mě tankovala ze všeho nejméně. Smrad z cigaret mi zatím nedráždil nosní dutiny. V ten moment existoval jen on. Nejspíš ani sirény a pád atomovky by nedokázali upoutat mojí pozornost.

„Cože?“ vydechl jsem a nevěděl jak dál. Radkovo obočí poskočilo výš, a ačkoliv mě to před chvíli neskutečně štvalo, teď jsem zatoužil to gesto opětovat. Normálně, za jiný situace, s jiným člověkem, ideálně další ženou, bych si svoje nádobíčko v kalhotách upravil a ušklíbl se jako samolibost sama, jako kdybych v boxerkách měl samotnýho malýho Casanovu a řekl bych něco jako: tak jo ukážu ti ráj, nebo podobnou neduchaplnou kravinu. Pořád ale mnohem lepší než to, co ze mě skutečně vypadlo. V běžném terénu, kde se pohybuji jsem doopravdy úplně jiný. Sebevědomý asi až hanba. Jdu si za svým téměř přes mrtvoly. Jenomže mám jednu vážnou vadu.

„Slyšel jsi mě dobře.“ Zesílil stisk jedné ruky kolem mojí šíje a zaklonil mou hlavu. Vysunul špičku jazyka a přejel jím ze strany po mém hrdle, následně jím obkroužil mé rty. Zatoužil jsem říct, hele, počkej chvíli, moje srdce asi vypadne tady na podlahu tak buď tak laskav a nestoupni na něj, ok? Moc díky.

Můj neviditelný vnitřní boj neslyšel. Lačně mě políbil a já mu to oplácel a ten divný pocit v mém hrudníku sílil. Něco bylo zatraceně špatně. Jen jsem nevěděl co.

Mojí vadou je, že nedokážu zvládat emoce. Vůbec. Ani trochu. Před vším hlubokým, nebo něčím, co se tak tváří, utíkám. I když v tu chvíli jsem se ani nehnul. Neutíkám, tak, že bych se zvedl a skutečně utekl. Dokážu sedět a být v té situaci. Fyzicky.

Psychicky se většinou odeberu někam jinam. Zkrátka vypnu. Dělám tohle už řadu let. Tuším, že v pozadí téhle moji vypilované techniky stojí i Renata, což je jméno jediný holky, kterou jsem si kdy chtěl vzít a jíž jsem doopravdy miloval k zbláznění.

„Není ti nic?“ zeptal se polohlasem.

Ne. Jsem právě happy jak dva grepy nevidíš? Div tu neskáču jak klokan samou radostí.

Místo toho jsem se rozhlédl, jestli třeba není tady v okolí nějaká možnost propadnout se o pár poschodí níž, například díra v podlaze nebo něco takového. Měl jsem ale smůlu, zrovna se žádná rekonstrukce nekonala. Navíc moje ego by nic takového jako útěk nedopustilo. Na to jsem se znal až moc dobře. A teď, bych tomu něčemu, co mi svíralo srdce a v hlavě spouštělo poplach, měl čelit přímo?

Nakonec jsem zavrtěl hlavou a přes jeho rameno se podíval na Lenku, která nás tiše pozorovala s lehkým úsměvem. Pravděpodobně si myslela, že jsem v rozpacích nebo něco podobného. To ale nebyla pravda. Možná, tak z jedné pětiny, tam jistá forma studu roli hrála ale nebylo to zdaleka tak podstatné jako pocity, kterých jsem měl tunu a ani za nic jsem netušil, kam je zařadit a co si s nimi počít. Jen jsem věděl, že je to vážný a že já tomu čelit nosem nechci. Nechci to ani znova cítit. Nejde to.

Jasně, kdo by měl moje boty a prošel mojí cestu možná by pochopil, že mám dost dobrých důvodů proto být takový jaký jsem. Nejde jen o zlomené srdce, i když to bolelo, tehdy, možná, když bych se v tom hrabal víc, bolelo by to furt, jen ne tolik. Pro rodiče, hlavně tedy pro tátu, jsem byl vždycky spratek. Vždycky jsem všechno dělal špatně, ač jsem dělal přesně, to co chtěl. A další věci, o kterých se nerad bavím a nerad na ně myslím. Každý se s sebou něco táhne a popere se s tím jak sám zvládne. Někdo líp, někdo hůř.

Radek mi rukou natočil bradu k sobě, přinutil mě podívat se mu do očí a zvolna klesl na kolena. „Začnu teda já...“

Předklonil se a povolil mi pásek u kalhot, knoflík, zip, táhl mě k sobě. „Pojď blíž.“

Nedělej to, proboha tohle nemůžeš, řekli jsme jen jednou! Jednou a dost! Křičel hlas v mojí hlavě ale v reálu vypověděl službu. Nevyšlo ze mě ani pípnutí. Místo toho jsem se trochu zakymácel, moje tělo chtělo v jednu chvíli odejít i zůstat. Obojí najednou. Radek vztáhl ruku a přejel jí po zadní straně mojí nohy. Hladil mě a koukal vzhůru do mých očí. Konečně musel vidět ten zmatek. Vnímal jsem všechno ostře, ten dotek na mém stehně, jeho druhou ruku klidně svírající mojí probouzející se erekci přes látku boxerek, to, jak mi kalhoty pomalu sjíždějí ze stehen dolů, pach sexu ve vzduchu.

Ano, jasně, že bych si dal říct a dokonce mi asi ani nic jiného nezbývalo. Jenomže tohle bylo opakem všeho, co jsem si kdy stanovil. Nikdy jsem ze svých zásad neustupoval. Nikdy jsem se nevzdával. Navíc, trojka ničemu nepomůže. Radek by pro mě mohl být potenciální zkáza, mohl jsem to vědět už dřív, mohl jsem si to sám přiznat už den předtím. Bylo to do očí bijící.

Ale ten kluk miluje někoho jiného. Ten kluk mě opravdu chce kvůli sexu. Jenomže, co když bych já…

Bylo rozhodnuto. Víc jsem tomu dát nemohl. Bylo to nebezpečný.

„Kašlem na to,“ otočil se k Radek k Lence. „Když tak… huh, prostě pojďme si spíš dát něco k pití, nemáš tu … třebas vodku, pivo nebo víno?“ zvedl se.

Přestal jsem dýchat, celou svou bytostí jsem se zaměřil na toho muže, kterej mě pořád fackuje slovem strach a znenadání, ač možná sám neví proč, mi pomáhá víc než bych čekal.

„Hlavně ne zelenou,“ vyhrkl jsem rychle.

Radek se na mě ohlédl a zasmál se. „Tu bych taky raději vynechal. A promiň jestli jsme ti...“

Bla, bla bla a další bla, bla, bla. Nevnímal jsem vůbec nic z toho o čem se pak ti dva bavili. Lenka něco odpověděla, viděl jsem jak se jí otevírá pusa. Radek nejspíš taky mluvil. Jenomže já byl ponořený ve svých vlastních myšlenkách. Dokázal jsem myslet jen na svůj vlastní strach. Jako robot jsem si natáhl kalhoty zpátky, zapnul zip, pásek. Znovu se cítil klidněji i když jen o trochu.

Strach. Radek měl pravdu. Já se vážně bál. Jenomže čeho? Z čeho jsem sakra měl tenhle pocit?

Musel jsem vynaložit veškeré své úsilí na to, abych ze sebe aspoň něco vypravil: „Promiň, asi jsme ti zkazili večer.“

Lenka se usmála a něco odpověděla. Radek se oblékl a zareagoval na její slova, pak se sebral a zamířil z ložnice pryč.

Ten zvonivý smích mě přinutil se na Lenku znova začít soustředit. „Jo, takže co tedy je v plánu?“

Svraštila čelo. „Fakt chcete jít běhat nahý kolem mého bytu?“

„Prosím?!“

„Promiň, ale vůbec jsi neposlouchal o čem se tu bavíme, tak jsem si říkala, že by tohle třeba tohle mohlo upoutat tvojí pozornost.“

Pokrčil jsem rameny. „Nějak toho tenhle víkend bylo hodně,“ řekl jsem neurčitě.

„Už jste spolu spali?“

No výborně. Hloupá doopravdy není. „Jo, zrovna dneska,“ odvětil jsem pravdivě.

Přikývla. „Asi bys mu to měl říct.“

Moje obočí vystřelilo ke stropu. Jako co? Že jsme spolu spali? Já tedy doufal, že sklerózou ve svém věku Radek netrpí.

„Říct co?“

„Že ho máš rád,“ řekla prostě, zvedla se, své krásné tělo v sexy košilce zahalila do županu a chtěla odejít stejnými dveřmi jako před chvíli Radek. Ony tam ani jiné nebyly, heh.

Jenomže jí zastavil můj smích. Zprvu jsem spíš jen tak bublal ale pak jsem přidával na gradaci až jsem se smíchy celý třásl.

„Nevidím na tom nic až tak zábavného,“ odfrkla si.

„Já taky ne,“ odvětil jsem a smál se dál. Nešlo to zastavit. Bavil jsem se, a nejenže ona nevěděla čím, ani mně nebylo dost dobře jasný, který moment nebo výrok tohohle večera, mě dovedl k explozi řehotu.

„Budeme v kuchyni,“ oznámila mi zasmušile a odešla.

Smál jsem se ještě hodnou dobu poté. Jako blázen.

A asi jo. Asi jsem se musel zbláznit.

 

Chronologicky vzato znám Radka teprve chvíli. V životě ale existují dvě časový roviny – absolutní a zážitková. Absolutní je jasná, tam není co řešit. Počítání dní, týdnů, měsíců a roků. Jednoduchý jak facka. Dennyho znám osm let. Tadeáše pět. A další lidi různou či podobnou nebo stejnou dobu.

Pak je tu ale ta zážitková rovina. Tam je to sakra jiný. I když Dennyho znám déle, je pro mě ten kluk pořád jen kámoš, se kterým jsem občas zašel na pivko, občas zahrál nějakou hru a sem tam jsme vyrazili někam s partou do přírody. Naopak s Tadeášem jsem toho zažil takový mraky a takový odlišní věci, že mi přijde, jak kdybych ho znal celej život. Absolutně ho sice znám pouhých pět let ale reálně jsem s ním byl mnohem více času než s Dennym za těch osm. A i kdyby ne, ty věci, co jsme spolu dělali a zažily nás jednoduše spojily víc.

Tak to totiž v životě je. Nezáleží na tom, jak dlouho koho znáte, ale co vás spojilo a pojit bude. Společný vzpomínky. Společný zážitky. Společný pocity štěstí, smutku, strachu a dál a dál a dál. Asi víte, co tím básník chce říci. Takže, když to shrnu – Dennyho v rovině zážitkový znám tak dvacet let a Tadeáše minimálně dvě stě. A to je prostě sakra rozdíl.

Jenomže Radka… tam to v absolutních číslech dělá tři nanejvýš čtyři roky. V té zážitkové rovině by to nejspíš nebyla ani půlka ačkoliv dnešní víkend to vystřelil o pár měsíců výše. Což znamená, že logicky to nemůže být někdo koho mám rád, když ho vlastně sotva znám. Myslím tím rád ne pouze jako kamaráda a jsem si jistý, že i tak to myslela Lenka.

Měla špatný odhad. Nemám ho rád. Svůj postoj vůči němu jsem vyjádřil dost jasně už na začátku. Jen se mi líbí.

„Hej! Rendy, seš tu nebo právě astrálně cestuješ na jinou planetu?“

Zalétl jsem pohledem zpátky k Radkovi a filozofování o chronologii času se rozhodl nechat na později nebo taky na nikdy. Jeho obrovské tělo se právě sklánělo nad Lenkou, široká ramena, úzké boky a dlouhé silné nohy zaručovaly tu nejvíc sexy jízdu ať už v něm nebo na něm. Sám jsem tušil, že i když bych byl já ten pod ním bylo by to nejspíš super.

Ne, že by tedy tohle věděl z první ruky, jakože ne, fakt ne, nebylo kdy ale uměl jsem si to dost dobře představit. Vždycky jsem měl bujnou fantazii.

„Jsem tu,“ odpověděl jsem a lokl si vína.

S takovouto ze mě za chvíli bude alkoholik.

Radek se dneska rozhodl abstinovat ačkoliv sám se prvně ptal po něčem s procenty, nakonec poprosil jen o džus. Mně se vize alkoholového opojení nezdála vůbec špatná, vzhledem k událostem, mi to přišlo jako lepší varianta než zůstat naprosto při smyslech. Nehodlal jsem se znovu zpít do němoty ale trochu si zlepšit náladu mi nepřišlo jako hloupý nápad.

Zaostřil jsem na to, co jí to čaruje ve vlasech. „To pleteš cop?“

„Ano,“ usmál se. „Naposled jsem ho sice pletl Tereze, ta mě to i naučila, ale jak je vidno, je to jako s jízdou na kole. Nezapomeneš to.“

Zapátral jsem v mysli jestli známe nějakou Terezu, než mi to cvaklo. „Jo ta tvoje bývala snoubenka,“ řekl jsem nahlas.

„Snoubenka?“ podivila se Lenka. „Tys měl snoubenku?“

„Jo, kdysi dávno.“

„Aha, a co se přihodilo, že je z ní bývalá?“ sondovala.

„Protože jedno vím jistě, jestli si někdy někoho vezmu, nebude ženského pohlaví,“ odtušil klidně s náznakem úsměvu v hlase.

„A to jsi chtěl jít do trojky se mnou? Neměl jsi spíš počkat až Rendy bude nabalovat nějakého štramáka?“ podivila se upřímně.

Tady jsem zavětřil i já neboť mě zajímala odpověď.

Radkův pohled se do mě zabodl a mně projelo hrudí vzrušení. Tohle, přesně tenhle pohled, byl ten, který mě na něm rajcoval. Je pravda, že jsem ho u něj viděl jen párkrát. Ale i tak to stálo za to. Nebylo to jen v očích, které ztemněly jako na povel. Bylo to i v tom výrazném obočí, na blondýna až proklatě moc, v plných rtech hlavně tom dolním, bylo to v tom jak se usmál, jak čekal na mojí reakci ačkoliv na řadě byl on. A taky, a to hlavně, v tom, že právě myslel na to, co jsme spolu pár hodin zpátky dělali a že to bylo fajn, a že v tomhle lhát nemůžu, fakt to stálo za to. To jsme věděli oba.

„Chtěl jsem Rendyho ještě jednou,“ odvětil klidně.

Sklopil jsem hlavu, abych zakryl tváře, které byly daleko červenější než moje víno.

No, to bylo výstižné. Jasná, přímá rána, rovnou do mezinoží.

Sakra, říkal jsem si v duchu. Do psí… prostě opravdu sakra.

Poté, co se obraz toho našeho dopoledne v mojí hlavě rozplynul, začalo slábnout i mravenčení v kalhotách, ale erekce nehodlala na moje sakra, jednou a dost přistoupit.

Stál mi v kalhotách, uvězněn poklopcem a schován pod jídelním stolem.

Samozřejmě, že jsem rozhodně neměl v plánu jít do Radka podruhé, to by pak hodně odporovalo tomu, na čem jsme se před pár hodinami domluvili. Jenomže můj penis na tyhle detaily kašlal. Ten by si dal říct nejspíš klidně i desetkrát. Navíc už jsem málem skončil v trojce, což by se teoreticky taky započítalo.

Ticho, které po jeho slovech následovalo, ničemu nepomohlo. Mně už vůbec.

„Ach tak,“ řekla nakonec Lenka, asi aby řeč nestála. Kradmo jsem se na ní podíval a ten výraz tam byl. Přesně ten, který opravdu nemám rád. I když neumím číst myšlenky, tady to zafungovalo skoro jako telepatie, div jsem neslyšel její hlas ve svý hlavě, kterak mi šeptá: měl bys mu to říct!

Ale kurník! Já neměl co!

Zalitoval jsem, že taky nejsem kuřák, protože tohle by byla určitě ideální chvíle na cigaretu. Lenka sice vykouřila jen tu jednu jedinou ale klidně bych si došel na balkon, jen, abych na chvíli vypadl. Nicméně tenhle zlozvyk jsem se nikdy nenaučil.

Radek, ten, který mě do celý týhle šlamastiky uvedl, se rozhodl změnit téma. Bylo očividné o co mu jde ale všichni tři jsme se toho chytli jak záchranného lana.

Mluvili jsme o filmech a seriálech. Nejlepší téma, neutrální, mnohdy dost zábavný v případě, že jste ty typy, co si pamatují hlášky.

Vyvinulo se to v docela příjemný večer ve třech, když jsem hodil za hlavu všechny starosti a rozhodl se jen bavit. Netrápit se tím, že Radek chtěl znova ač souhlasil s tím, že jednou a dost. Nepřemýšlet, co ho k tomu vedlo a už vůbec ne, že nejspíš to samý, co mě.

Upíjeli jsme s Lenkou z lahve vína, pak ze druhé, ze třetí a u čtvrté jsem měl opět řádně nakoupeno. Radek byl v pohodě, neboť se doopravdy žádného alkoholu nedotknul a pak se nám jen vesele smál.

A páni, pak, někdy kolem půlnoci to přišlo. Zvuky nad námi znamenali jediné, někdo si to právě rozdával. Buď to a nebo se pustili do rekonstrukce a hrozně u toho hekali námahou. Uvedlo nás to rozpaků všechny tři, takže jsme po sobě chvíli jen stříleli pohledy, než jsme se zase oklepali a začali řešit něco s duchy a astrálními světy a vůbec opravdu takové téma u kterého vám nehrozí stan v kalhotách. Leda pokud vás tyhle věci vzrušují i tací určitě jsou.

Někdy ve dvě ráno jsme to všichni zabalili včetně Lenčiných sousedů, kteří se nejspíš řadu měsíců neviděli, neboť do toho bušili minimálně hodinu, i když je pravda, že to s postupujícím časem nebylo tak otravné. Nebo jsme si jen zvykli.

My s Radkem jsme vyrazili domů. Každej na opačnou stranu města. Cestou metrem jsem v kapse našel smotaný lísteček s Lenky číslem. Překvapilo mě to, ba skoro šokovalo vzhledem k událostem večera. I když mi jedna část říkala, ať ho zahodím, druhá, ta zvědavější byla silnější. Uložil jsem si její číslo do telefonu a roztržený lístek cestou domů hodil do koše.

 

Neděle se nesla v duchu kocoviny. Měl jsem jí jak z praku. Toaleta a Cola byly celé dopoledne mí nejlepší kamarádi. Bylo to mnohem horší, než po té zelené. Nejspíš kvůli tomu, že při jejím pití jsem se dávil průběžně ale u vína jsem navštívil toaletu až ráno. Navíc mě celé tělo bolelo, jak když celou sobotu strávil cvičením v posilovně. Kolena to odnesla nejvíc. Jen si kleknout k záchodu se mi jevilo pomalu jako úkol pro Supermana. Nebylo však zbytí.

Kolem jedné odpoledne ale všechno ustalo. Žaludek se uklidnil, hlava nedrnčela. Seděl jsem před televizí a konečně nepřemýšlel nad tím, jestli by nebylo lepší se stát naprostým abstinentem. Vždyť mi ty rána opilcova za nic nestojí.

Jedno jsem věděl jistě. Díky tomu podělanýmu nápadu s trojkou nebudu mít další kroužek.

O kom se myslívá, nedaleko bývá. Ted zazvonil a ihned vlezl dovnitř někdy kolem druhé hodiny. Přiřítil se ke mně na gauč jak velká voda a vyprávěl mi téměř do detailů, kam se až se zrzkou dostali. Byl z toho natolik u vytržení až jsem poprvé od dob, co tuhle naší „hru“ hrajeme, zapochyboval zda šlo pouze o jednorázovou záležitost. Nedalo mi to a zeptal jsem se ho.

„Haló?“ Čekal jsem až mi odpoví, neměl se k tomu.

Podíval se na mobil a pak až na mě.

„Nevím… Rendy, já fakt nevím,“ svěsil ramena a najednou vypadal jako hromádka neštěstí.

„Nevíš co?“ jevil jsem se. „Jestli chceš něco víc než je jeden sex?“

„Jo, ta… myslím Anna, ona je prostě super. To bys jí musel poznat. Tohle bylo jiný než všechny ty před ní. Užíval jsem si to a celkově i jsem s ní byl rád. Každou sekundu mě to bavilo. Hltal jsem všechno co mi říká a prostě chápeš… bylo to jiný.“

„Ano chápu, nejspíš se ti povedlo se do ní za těch pár hodin zabouchnout,“ uchechtl jsem se.

„Jo, asi jo. Vyměnili jsme si čísla a v týdnu někam zajdem,“ přikývl a uhnul očima. Najednou se jeho oči trefovali do všeho okolo kromě mě.

Kdyby byl brutálně upřímný – tahle informace mě potěšila, jako kamaráda by mě to těšit mělo, ale zároveň mě to nakrklo. Jestli se Tadeáš teď začne zabývat nějakou holkou, znamená to jediné, naše hra skončí. Už nebudu mít důvod si každý pátek nebo sobotu vybrat jinou slečnu. Leda bych soutěžil sám se sebou a kupoval si kroužky. Věděl jsem, že to by ztratilo své kouzlo.

To je všechno. Prostě jedna holka a tím to skončí.

Pomyslel jsem si, že tohle by snad bylo i na panáka ale vzpomínka na dnešní dopoledne a předcházející dvě noci mě z toho nápadu zase rychle vyléčila.

„Fajn, přeji ti to,“ usmál jsem se nakonec.

Konečně přestal bloudit očima po mém obývacím pokoji, jak kdyby tu nebyl už po tisící a upřel na mě svůj pohled. „Promiň, vím, že tím pádem asi budeme muset tu věc s kroužky na chvíli poslat k ledu.“

Pokrčil jsem rameny. „Štve mě to, nebudu lhát, bavili mě naše víkendy ale co nadělám? Jestli sis našel tu pravou dobře jedině pro tebe. Jen si dávej pozor aby ti nezlomila srdce. Neumí to jen chlapi, řekl bych, že ženský jsou v lámání srdcí mnohem větší přebornice.“

„A co ty? Jak to dopadlo s Lenkou?“ zeptal se.

Nepřekvapilo mě, že ví její jméno. Anna se nejspíš s Tedem hodně spřátelila.

„Nic, nedopadlo to,“ přiznal jsem a rovnou mi stručně popsal, jak se do všeho přimíchal Radek. Tadeáš nestačil valit bulvy. Nezatěžoval jsem ho svým včerejším emočním rozpoložením, tím jsem koneckonců nikdy nikoho nezatěžoval, svoje strachy, prohry a drtivou většinu zkušeností, jsem měl v sobě a nikomu o nich neříkal. Tudíž jsem i přiznal, že vlastně nevím, proč to nedopadlo, že Radek rozhodl, jen jsem zamlčel, že tak učinil nejspíš kvůli mně.

„No takže to znamená… že ti musím vymyslet trest!“ usmál se od ucha k uchu.

Do háje. Ten trest!

5
Vaše hodnocení: Žádné Průměrné hodnocení: 5 (hlasů: 10)
Detailní hodnocení není k dispozici.
Hodnocení:
4.6/5
- Komentářů: 6
Je pošmourný, sychravý den. Těžká tmavá mračna každou chvíli hrozí průtrží. Den...
Hodnocení:
5/5
- Komentářů: 17
Matka Mé nitro se pohnulo a já polkl. Tahle jeho slova na mě působila...
Hodnocení:
4.9/5
- Komentářů: 17
Byl si jistý, že má právě v péči Montysova Mazlíka. Otázka zněla, co dál...
Hodnocení:
4.9/5
- Komentářů: 18
Řád Esquilien Do poslední chvíle ležel nehnutě. Očima propaloval to zlaté...