Ne, 10/05/2020 - 19:45
6

Na svůj trest jsem si musel počkat. V pondělí a v úterý jsem si shromažďoval informace pro svůj projekt a do toho si zašel na karate, neb to je asi jediný sport, který opravdu pravidelně provozuji, když nepočítám plavání, jenž nedělám soustavně, někdy jdu každý den a jindy mě na bazénu měsíc nikdo nevidí. Záleží na tom, kolik mám k dispozici volného času.
Práce na projektu mi však zabrala celý týden. Dokonce jsem se musel na tři dny vydat na opačnou stranu republiky.
Konkrétně na Moravu, krásná to krajina, napadlo mě, že když už sem jedu určitě vyzkouším nějaké víno. Inu, to byla hned první věc, kterou mi pan starosta ochotně nabídl ve svém království.
Samozřejmě, nějak jsem se nad touto zvyklostí nepodivoval ani neremcal, protože koneckonců já mu tam nepřijel kontrolovat jeho pracovní morálku ale potřeboval jsem územní plán a mimo jiné si projít terén, obejít příslušné tamější úřady, a pokecat si o technických věcech s lidmi, co tomu vůbec nerozumí jenomže jim to vždycky vykládat musím. Navíc jsem potřeboval sto padesát povolení (nadsázka oukey, ale bylo jich vela) , jen abych si pak rozložil svojí nepostradatelnou geodetickou výbavičku a mohl vytyčit podrobné body v terénu, zaměřit a vypočítat kubatury, tam, kde už frézovalo, zaměřit příčné a podélné profily, tam kde se právě ke stavbě schylovalo.
Pan starosta mi naléval vínko každý den, kdykoliv mě uviděl, podezříval jsem ho, že mě stalkuje s lahví schován někde za keříkem nebo v převleku veverky či spíš, v jeho případě, medvěda. Chvástal se, že jeho víno je nejlepší na celé Moravě, to řekl první den, druhý den už jeho červené povýšilo na úroveň nejlepšího vína české republiky a třetí den před mým odjezdem už jsem v autě měl krom svého náčiní pět lahví nejlepšího vína ve střední Evropě.
Podle mého názoru šlo sice o kvalitní víno ale rozhodně už jsem měl lepší a to ve vinném sklípku v Polsku, nikoliv například ve Francii, takže ačkoliv jsem panu Novákovi nic neřekl a s díky jeho dobrosrdečnost přijal, neb darovanému koni se na zuby přece nehledí, v duchu jsem si myslel své.
Domů jsem tedy odjížděl o pět lahví, tunu papírů a jednu celou domácí uzenou šunku, těžší.
Jakmile jsem měl nějaký projekt pro menší obce vždycky to vypadalo podobně. Starostové mě „upláceli“ neb asi doufali, že jim pak srazím cenu – což ale, bohužel, vůbec nezáleželo na mě. Já jen všechno zanesl do příslušných programů, udělal jakýsi nástřel rozpočtu, ale zbytek už šel mimo mě. To, za co kolik kdo prodá, kolik bude stát pracovní síla a kolik jim to zabere času, na to už jsem byl krátký. Ale ačkoliv jsem tohle opakoval vždy a všude, stejně to dopadalo téměř obdobně. Tedy, u těch menší obcí. Větší projekty, kde jsem soutěžili, tam jsem zase jako vlezprdelka musel být já, pokud jsem chtěl mít aspoň nějakou šanci na úspěch. Ale tohle mi bylo fakt jedno, neměl jsem v tom srdce, jen prachy.
V pátek ve čtyři odpoledne jsem tedy dorazil do svého bytu, který už byl okupován Tadeášem. Samozřejmě, jiného domácího mazlíčka jsem neměl. Ten kluk byl z mého příjezdu natolik nadšený, až mi div neskočil kolem krku, jakmile mě spatřil mezi futry. Kdybych mu do zadku vrazil dildo s oháňkou jistě by s ním i samým štěstím vrtěl. Divil jsem se jeho radosti přesně minutu, než ze sebe vysypal, co si na mě vymyslel.
Ve skutečnosti mu tedy nechyběla pánova nepřítomnost ale měl v hlavě další stupidní nápad na trest. Jak jinak. Myslíte si, že mě to překvapilo?
Ne. To sorry.
Ve zkratce se mě opět rozhodl ztrapnit a opět z toho nemohl vypustit nahotu. On to tedy řekl podstatně barvitěji ale tím se nebudeme zaobírat.
Já to vzal. I když jsem nechtěl. Moje ego by mi nikdy nedovolilo vycouvat nebo ho třeba přemlouvat k něčemu jinému.

 
A právě proto, jsem se v sobotu o celý jeden den později, hezky s čistou hlavou, protože v pátek jsem odmítal pít, možná i díky tomu se mi dařilo mnohem víc se nesoustředit na jednoho konkrétního blondýna na baru, co měl po svojí pravici opět černovlasý vyžle, který evidentně neoplývalo ani kouskem soudnosti nebo hrdosti nebo…doplňte si, co chcete, projížděl v brzkých ranních hodinách městskou s Tadeášem v závěsu a hledali jsme, či spíš on hledal, „vhodné místo“ pro výkon mého trestu.
Byl jsem z dvou hodinového ježdění po Praze už značně unaven a proto jsem bez přemýšlení zareagoval hned, jak jsem uviděl něco, co vypadalo jako kopec písku. Drkl jsem do Tadeáše, který koukal na opačnou stranu. „Hej, tady by to šlo ne?“ Už jsem to chtěl mít za sebou.
Do doby, než jsme vystoupili na zastávce, kousek od té hromady, jsem si myslel, že mě to nejhorší teprve čeká. Ještě takhle dementně u zastávky, kde se každou chvíli srocují lidi.
Ale ono ne. Daleko mrzutější pro mě ale bylo to zjištění, v jaké lokaci, či přesněji u jakých „paneláků“, se nacházíme. Všiml jsem si toho, až když jsme se vypotáceli z autobusu a já se rozhlédl po okolí.
„Musí to být zrovna tady?“ otočil jsem se na Tadeáše.
Kvůli téhle kopici písku jsme v hromadné dopravě strávili téměř dvě hodiny, což znamenalo, že už není sedm ale devět a proto je všude tolik lidí.
„Víš, ono tady moc hromad písku nebylo, jestli sis nevšiml,“ bavil se. „Proč? To už je jedno jestli tady nebo někde jinde, ne?“
Ne, to tedy fakt nebylo. Jak už jsem říkal, věděl jsem, že ten Murphyho zákon si na mě někdy vybere daň.
Asi si teď říkáte – proč ty vocasové nešli na dětský hřiště? Dobrá otázka. A mám na ní i odpověď – nechtěli jsme zrovna tenhle trest předvádět na místě, kde si hrají děti. I když v dnešní době smartphonů, tabletů a obecně internetu viděli i 4 letý prťata kde co, furt mi to bylo proti srsti.
„A nevíš, jen tak čirou náhodou, kolik je tu v Praze Andromed?“
„Andromeda? Tady? Tu bych spíš hledal v Řecku někde u skály,“ zasmál se.
Protočil jsem oči. „To nemyslím, tamhle,“ mávl jsem rukou před sebe. „Ta bytová jednotka se jmenuje Andromeda, kolik jich tu je?“ Otázka pro toho pravýho, vážně.
Pokrčil rameny. „Netuším, já tu nikdy nic nestavěl, se zeptej googla.“
Dobrej nápad. Vytáhl jsem z kapsy telefon a jal se vyhledávat zatímco Tadeášovo zvídavé „proč?“ jsem ignoroval přesně do doby, než jsem zjistil, že s největší pravděpodobností je tu jen jedna Andromeda. Jen jedna!
„Do prdele,“ ulevil jsem si, promnul jsem si kořen nosu a vjel rukou do vlasů nad čelem. Gesto, který mě často provází ve chvílích, kdy nevím, co dělat. Který Murphyho zákon se na tohle hodí?
Jasně, že Radek má okna na tuhle stranu a nedejbože zrovna v nich stojí bo nemá co lepšího na práci a navíc má ostříží zrak a vidí mě na tu nemalou dálku. Ne, to asi není ani trochu pravděpodobný, že ne?
„Co se děje?“ nechápal Ted.
Vlastně se neděje nic. Že jo?
„Chceš vycouvat?“ řekl s úšklebkem.
Zavrtěl jsem hlavou a na obličej si přišpendlil úsměv, ze kterýho by roztál i permafrost. „Kdepak, jdeme na to. Trest je trest.“
Bože, to moje převeliké ego mi dost často komplikovalo život. Přejel jsem to nadělení lidiček nepřítomně očima, neslyšně se nadechl a vykročil k hromadě písku splnit svojí misi.
„Minutu, okey?“ křikl za mnou Tadeáš. Přikývl jsem a sám sebe ujišťoval, že to není dlouhá doba.
Ve skutečnosti je to hodně času – stihnete se podivit, vytáhnout telefon a udělat fotku, no ne jednu, možná i krátké video, bumerang na instáč, zavolat policii, nebo zrovna může jet kolem, hodit šipku do terče, pokud je nosíte po kapsách venku, nebo vytáhnout vzduchovku, ježiši Kriste, minuta je fakt sááákra dlouhá doba. Vážně.
Jenomže já jsem vždycky dostál svému slovu a proto jsem došel k té hromadě písku, s úsměvem lázeňského šviháka se otočil čelem ke skupince ignorujících spoluobčanů, položil jsem si obě dlaně na pásek kalhot a zvolal: „Já hledám naftu!“ přesně podle scénáře. Byl jsem v tu chvíli jako herec. Akorát mi za tohle nikdo neplatil.
Tímhle výlevem jsem k mému čirému překvapeni upoutal půlku všech lidiček, jež neměli sluchátka v uších ani telefony v ruce. Otočil jsem se k nim zády, sesunul si kalhoty i s boxerkami tak akorát, aby na ně vykoukl můj trénovaný zadek, ohnul se, zabořil obě ruce do písku kvůli opoře a pěkně zaparkoval hlavou až skoro po nos. Na můj vkus jsem vklouzl dovnitř až překvapivě lehce. Tohle už podle mě upoutalo všechny. Podvědomě jsem očekával, že uslyším náraz aut, neb řidiči místo na cestu budou koukat na krypla, co strká hlavu do písku s nahou prdelí, jekot pohoršený babiček a maminek od dětí (ale žádné mrňata jsem neviděl, tak tohle možná nastat nemohlo), znechucené nadávky, smích určitě taky, ne každý je takovej suchej jetel.
Omyl.
Následovalo šedesát sekund naprostého ticha. Fakt. Bylo úplný ticho. Praha umřela. Já byl živej jako nikdy, hlavu zabořenou v písku, nahej zadek vyšpulený na odiv celému širému okolí, stud mě dohnat nestačil neb adrenalin ho zatím přebíjel. Ale jak ty sekundy běžely a běžely bylo mi horko větší a větší. Byl jsem zpocenej snad i na té zadnici. Navíc se mi blbě dýchalo. Jen ten chladnej vzduch mi ovíval zadek, že vystrkovat ho tam o deset minut dýl možná bych měl na chlupech jinovatku.
„Minuta!“ ozvalo se vedle mě a studená dlaň mě praštila po levé půlce až jsem se zabořil ještě o kousek hlouběji.
Reagoval jsem rychle, narovnal jsem se do stoje, nezatěžoval se oklepáváním ale prvně natáhl zpět svoje oblečení a až pak jsem začal očišťovat zbytek. Otáčet jsem se nehodlal neb jestli to někdo zrovna natáčel, fotil nebo cokoliv, rozhodně bych se další den nechtěl někde /kdekoliv/ vidět. Obešel jsem hromadu a zamířil svižným krokem pryč. Smích se za mnou postupně nesel i s tleskáním.
„Co děláš ty vole? Ses měl otočit a uklonit!“ dobíhal mě vysmátý Ted.
A čekat na příval žvýkaček, plyšáků a kytiček? Případně rajčat?
Túdle!
„O tom jsi nic neříkal,“ odfrkl jsem si.
„Nesmíš to brát tak vážně, vždyť o nic nejde. Určitě si spousta lidí řekla, že máš hezkej zadek, tak proč bys ho neukázal,“ řehtal se ten vůl.
Jasně, mé pozadí by měli vytlačit do sádry a dát do muzea.
Nadechl jsem se pro nějakou sarkastickou odpověď ale nakonec jsem jen zakroutil hlavou.
Šel jsem rychle, Tadeáš mě díky svému smíchu nestíhal a byl o pár kroků za mnou. Když jsem do někoho prudce vrazil bylo to jako narazit do skály. Ten dotyčný se totiž ani nehnul vzato já měl pocit, že jsem si asi zlomil nos, jehož tvar jsem preventivně zkontroloval rukou.
Nevyplácí se za chůze čumět do chodníku ačkoliv od někoho, kdo před pár minutami vrtal rypákem v písku se to docela dá očekávat, že má k té matičce zemi blíže. Zvedl jsem tedy zrak, neb jsem podvědomě očekával minimálně Hulka.
No Hulk to nebyl.
Byl to ten vlk, o kterým mluvíte či na něj myslíte a on vždycky někde je. Znáte to. Každej to zná. Já už to za ty roky mám vyloženě prověřený, protože reálně – zákon schválnosti fakt, ale doopravdy funguje, a když se něco posere, tak prostě pořádně – ne průjem, ne zácpa, ale kabel dlouhej od Prahy až do Brna, že ani celý balení po toaleťáku po 16 kusech by vám na vytření nestačilo.
„Ahoj,“ usmál se vlk v rouše beránčím. Teda, spíš „andělčím“.
„Ahoj,“ zněla má překvapeně přidušená odpověď, protože jsem si stále masíroval naražený frňák.
„No čus, ty vole, co ty tady?“ dohnal mě Ted. Jestli jste si toho doposud nevšimli, Ted má voly rád. My o volu, vůl za rohem. Inu, proč ne.
„Na procházce,“ usmál se Radek a odhalil nám svůj dokonalý chrup. „A vy?“
Tadeáš se nanovo rozesmál a já protočil oči. „Na procházce,“ papouškoval jsem.
Radkův obličej byl stejný jako vždycky – poker. Tenhle výraz snad musí trénovat doma před zrcadlem. „Ach tak.“
A pak nastalo trapný ticho… teda, ticho čistě abstraktní neboť můj milej nejlepší kamarád se smál až se za břicho popadal ale my s Radkem jsme vedli něco jako telepatický rozhovor bez telepatie. Absolutně netuším, jaké myšlenky se mu honily hlavou. Ale o svých vím dost dobře obsahovaly něco jako – útěk – rychle – chci být doma.
„Koukal jsem, akorát, žes měl právě nějaký problémy s pískem,“ usmál se koutkem úst Radek, zatímco Tadeáš zahýkal jak osel, kterého někdo nakopl. Zjevně se snažil potlačit další salvu smíchu neb jinak jsem si to roztodivné heknutí neuměl vydedukovat. Pokud mám být upřímný, co je tak veselého na někom, kdo si hraje na pštrosa? Podle mě nic. Vůbec nic.
Pokrčil jsem rameny a nasadil výraz “I do not care“¨. „To víš, jsem si tý hromady nevšiml.“
To už vybuchl smíchy i on.
Ale vážně jako, nic vtipnýho na tom nebylo. Ani trochu.
Nasadil jsem pohled alá modrá ocel a rozhodl se do tohohle blázince víc nevměšovat.

 
Narovnal jsem se na gauči a protáhl ruce. Radek s Tadeášem seděli v tureckém sedu přede mnou, ovladače od Xboxu v rukách, poslední kolo závodů před sebou.
Rozhlížel jsem se po Radkově obýváku, jestli se tu náhodou od mé poslední návštěvy něco nezměnilo a kupodivu ne. Váza byla tam, kde před svým osudným pádem. Znovu všude uklizeno, oblečení nikde po žádných kusech nábytku ale hezky ve skříni. Nejspíš. Pokud si ho třeba neskladuje pod postelí.
Radek se rozhodl opřít a využil k tomu prostor mezi mýma roztaženýma stehny. Překvapilo mě to natolik, až jsem ucítil jak mi srdce poskočilo. Seděl ztuhle. Hlavu mírně skloněnou a díval se před sebe.
Pomyslel jsem si, že by si měl zacvičit. Už tu takhle dřepěl dobrý dvě hodiny.
Jo. To by přesně potřeboval. Ohnout přes stůl a pořádně protáhnout. Jen tahle rychlá myšlenka a bylo mi jasno, že mít ještě druhou, už bych si musel sundat mikinu a přehodit přes klín.
Zaklonil hlavu dozadu a všiml si, že na něj koukám. Zvedl koutek úst v úsměvu. Honem jsem se zadíval na obrazovku.
Oni dva hráli. A já chtěl domů, zapnout notebook a pařit dokud se mi nebudou klížit víčka. Chtěl jsem mít klidný, ničím nerušený víkend. Ovšem to by věci musely jít podle plánu a to se bohužel stává málokdy.
Nevím, jak to máte vy, ale mně v drtivý většině, nikdy nic nejde tak jak bych si přál. Pokud nepočítáme moji práci. Tam to šlape jako hodinky ale jak dojde na jiné sféry mého života… ups. Jedno velký ups. Minimálně od té doby, kdy jsem se rozhodl atakovat toho muže, jehož hlava mi spočívala mezi nohama.
O další dvě hodiny později, kdy jsem se k závodu dostal i já a vystřídal na chvíli Tadeáše, se můj milej nejlepší kamarád zvedl, bylo něco po jedný odpoledne, a prohlásil, že je hladový a zajde pro něco k jídlu. Věděl o nějaké dobré pizzerce kousek od Radka. Souhlasili jsme všichni a tak Tadeáš zvedl telefon a objednal nám tři pizzy s tím, že je za chvíli přijde vyzvednout.
„Na vem si moje auto. Je to ten modrý superb hned před dveřmi,“ vrazil mu Radek klíče do rukou.
„Nebo tam můžu zajet já a vy můžete hrát,“ navrhl jsem rychle vědom si toho, že nechci ale doopravdy nechci zůstat sám s Radkem v jeho bytě i kdyby jen na čtvrt hodiny.
„V pohodě, dojdu tam pěšky je to kousek. Aspoň se trochu projdu,“ odmávl mě i Radka a klíče od auta mu zase vrazil zpátky. Jen ty od bytu si samozřejmě nechal. Sledoval jsem jak se obouvá, obléká si kabát a i to, jak se za ním zavírají dveře.
Pak nastalo ticho.
Žmoulal jsem ovladač v rukách a pozoroval Radka, který mi pohled oplácel.
Bylo mi divně.
Měl jsem knedlík v krku a cítil, jak mi zběsile buší srdce.
„Takže Tadeáš si našel slečnu,“ protnul ticho Radkův hlas. „Co pak bude s tou vaší hrou?“
Odložil jsem ošmatlaný ovladač na gauč. „Nic, konec. Buď na jen na chvíli, nebo na dlouho anebo taky na pořád,“ pokrčil jsem rameny a zadíval se mu do tváře. Hrklo ve mně, když jsem si uvědomil, že popošel blíž, že mezi námi už nejsou ani dva metry, ani metr ale nanejvýš třicet čišel. „Samotnýho by mě nebavilo sbírat kroužky,“ povzdechl jsem si.
Koukal na mě s pootevřenou pusou. Bože, fakt jsem hned věděl, čím bych jí zaplnil.„Takže už nebudeš mít každej týden novou slečnu? Nebude ti to chybět?“
„Bude, samozřejmě, že jo. Bavilo mě to. Ale já nevím. Netuším. Nebudu mít asi takovou potřebu nabalovat každou chvíli nějakou novou. Dokud jsme to brali jako hru tak víš jak, byla tam prostě taková ta… touha, adrenalin, chuť. Teď? Asi jo, asi si sem tam holku na jednu noc najdu ale leda už jen fakt z toho důvodu, že prostě budu chtít sex,“ odpověděl jsem pravdivě. „A co ty a ten černovlásek? Už vám to včera vyšlo?“ rozhodl jsem se změnit téma.
Radek se mírně zarazil. „Ne.“
„Ne?“
Zavrtěl hlavou. „Ne, nějak… jsem neměl náladu.“
„Neměl jsi náladu na sex?“ zasmál jsem se.
„Když jednou okusíš, co bys doopravdy chtěl, tak pak se blbě uspokojuješ jen s náhražkou. V podstatě je to jako s Nutellou, když jí jednou dojíš, můžeš jít do obchodu a koupit si nějakou jinou čokoládovou pomazánku ale nikdy to nebude ono. Takže… ve finále stejně půjdeš a koupíš si Nutellu znova.“
Chtěl jsem se zeptat, kdo má být tou Nutellou ale bál jsem se odpovědi.
„Ach tak,“ řekl jsem jen.
V tichu, které následovalo, vystrčilo moje emoční rozpoložení znovu své drápky. Hlavou mi projelo, co se tu na té podlaze odehrálo jako kdyby to bylo před chvílí. Zavřel jsem oči ve snaze zapomenout či spíše nevzpomínat.
Radkův hrudník se přede mou zvedal, jak dýchal. Nahoru. Dolů.
Byť jsem sebevíc nechtěl, myslel jsem na to, jak vypadal, když jsem si ho posledně bral. Když jsem ho tu na podlaze ojížděl zapřenýho o ten stolek s pitomou vázou. Silný, mužný, erotický. Přesně to, co mě nikdy u nikoho jiného nelákalo. Ano, třeba Sten byl taky pěkný kluk a jo, řekl jsem, že bych ho taky ojel. Ale reálně? Ani jednou, ani jedinkrát mě ta myšlenka nenapadla. Najednou mi to prostě došlo.
U nikoho jiného mě to nelákalo. Přesně tak.
To snad není pravda.
Když mi to seplo, málem jsem se posadil na tvrdou zem.
Mně se totiž nikdy chlapi nelíbili. Ne v erotickém smyslu. Nikdy se mi nechtělo je ojíždět. Vždycky jsem byl na holky.
Do doby, než jsem poznal Radka.
„Sakra,“ zajel jsem si oběma rukama do vlasů.
Vytanuly my na mysl obrazy z minulých let, jak kdyby se najednou dílky puzzlí samy skládaly dohromady. Místo Radka jsem měl před sebou televizní obrazovku. Viděl jsem sám sebe, jak koukám na gay porno, není to ani tak dlouho, dva nanejvýš tři roky. Čuměl jsem na to a cítil se krajně znechucený. Nevydržel jsem dlouho. Dva obrovští namakanci kteří si vzájemně poskytují rozkoš mě ani trochu nelákali. Když mě párkrát nějaký ten gay zkoušel balit vůbec to se mnou nehlo. Ba naopak, spíš mě to vždycky vyděsilo a představa jakéhokoliv intimního kontaktu se stejným pohlavím se mi nelíbila. Nevzrušovala mě.
A pak jsem poznal Radka. A najednou se moje představy změnily. Viděl jsem sám sebe, jak se nad ním ohýbám, zatímco je položený vrškem těla na hladké desce stolu, zadek vystrčený ke mně, jak pumpuji boky a šukám ho dokud neodpadne, prsty zarývajíc do jeho boků, neb jsem nechtěl, aby mi někam utekl.
Jo, to jsem si představoval mnohokrát. Jak dobře využít jeho pevné tělo.
Takových puzzlí najednou bylo hodně. Figuroval tam Radek, na každé jedné části. Krásně to do sebe zapadalo.
„Nejsem gay,“ zavrčel jsem bojovně a vrhl na překvapeného Radka naštvaný pohled. „Nejsem vlastně ani bi,“ pokračoval jsem zuřivě. Náhlý nával vzteku najednou nešlo ovládat. „To ty,“ zapíchl jsem mu prst do hrudníku. „Tys mi něco udělal! Hraješ si s mým mozkem!“ zařval jsem na něj a strčil mu do ramen. Nečekal to a zapotácel se. Napřáhl jsem ruku a viděl, jak se mírně přikrčil v očekávání rány. Viděl jsem i ten zmatek v jeho očích ale on absolutně neměl tušení, jaký bordel byl ve mně.
Nechtěl jsem ho ale uhodit, kdepak, prsty jsem obtočil kolem jeho zátylku, přikročil blíž a přitáhl si jeho hlavu natolik, že jsme se o sebe zarazili čely. Zabolelo to ale ani jsem nepípnul. Koukal jsem zhruba ze dvou centimetrů do jeho očí. Víčka mu zběsile mrkala.
„Já. Do prdele. Nechci šukat chlapy. Ne. Já. Chci. Šukat. Jenom. Tebe,“ řekl jsem a na každé slovo kladl obrovský důraz.
Víčka se zastavila a jeho oči se zapíchly do mých. „Tak mě ojeď,“ pobídl mě bez zaváhání. Nedělal mi to ani trochu jednoduchý.
„Nemůžu, Tadeáš bude za chvíli zpátky,“ odvětil jsem klidně. Protože najednou to všechno opadlo. Jak jsem to konečně řekl nahlas. Jak jsem to konečně celý pochopil. Jak jsem si uvědomil, kde je problém. To jsem si alespoň myslel.
„Nebude, ta pizzerie je minimálně pětadvacet minut svižné chůze. A Tadeáš není někdo, kdo chodí svižně,“ uchechtnul se. „Bude tu nejdřív za tři čtvrtě hodiny a to je docela dlouhá doba, ne?“
Zčistajasna jsem přestal předstírat, že tu mám dalších milion důvodů, proč ne, protože reálně moje hra s Tadeášem byla u konce. Moje největší výmluva v podobě naší hry „jen na jednu noc“ byla minulý týden pohřbena. Část mě pořád chtěla odejít, nařizovala si pustit jeho zátylek a zmizet. Protože pochopit, že chci jeho byla jedna věc ale přiznat si, co za tím je, a že něco za tím být muselo, byla zase druhá věc. A nejhorší ze všeho bylo, že já jsem nesnášel ten pocit, že ho chci, protože jsem ho nechtěl chtít. Ale chtěl. Chtěl jsem ho znova, znova s ním spát, znova ochutnat každý kousek jeho kůže, znova do něj zajíždět, chtěl jsem aby mě znova vzal do pusy, abych já ho znova ochutnal. Chtěl jsem všechno.
Blbost co?
Měl bych jít, říkal jsem si. Odejít a nechat to vyšumět. Vzít si dva týdny dovolenou a odjet třeba na Šumavu. Nabalit tam nějakou kočku masérku a spát s ní pětkrát denně. Protože, do prdele s jednou nocí, stejně se nezamiluju snadno.
Místo toho jsem se přistihl, že druhou rukou obtáčím kolem jeho pasu, přitahuji si ho k sobě, odlípl jsem své čelo od jeho a upřel oči na ta mohutná ramena, na pevný pas v mé ruce a sjel dlaní ze zátylku, přes páteř až na ještě pevnější zadek.
Možná to způsobil ten předchozí vztek, nával adrenalinu. Ale byl jsem vzrušený. Tvrdý jako kámen. Připravený k akci.
Podíval jsem se přes svůj hrudník na předek svých kalhot a měl sto chutí se zastřelit.
Věděl jsem jen, že musím pokračovat. Do háje s jednou nocí!
 

 
5
Vaše hodnocení: Žádné Průměrné hodnocení: 5 (hlasů: 13)
Detailní hodnocení není k dispozici.
Hodnocení:
4.9/5
- Komentářů: 15
  „Do chemického skladu, musíš dokázať, že to bol pokus o vraždu,“...
Hodnocení:
5/5
- Komentářů: 10
Quintus sedí ukrytý hluboko v nitru Země a nad hlavou mu tančí obrazy...
Hodnocení:
5/5
- Komentářů: 8
„Tohle je naprosté šílenství!“ sykne Anita, potupně se krčící za křovím....
Hodnocení:
4.8/5
- Komentářů: 3
7. kapitola „Ten má tedy výdrž. Pořád je před domem,“ řekne Jeffrey. „...