St, 08/06/2016 - 21:31
12

„No tak, stávej,“ zatřásl Arthur spícím mladíkem. „Zase jsi usnul v kuchyni,“ povzdech si nad jeho počínáním, ale na jeho tváři se objevil jemný úsměv skrývající všechny momenty, kdy ho tu budil. Jako když se jeho přítel učil dlouho do noci na nějakou zkoušku nebo když nestíhal psát seminárky, taky když byl unavený z brigády anebo když ho prostě něco nudilo natolik, že zájem nezvládl ani předstírat. Vybavoval si, kolikrát mu z ruky bral vychladlý čaj nebo kávu, vždycky v tom směšném hrnu s kočkou, dokonce i to, kolikrát měl na tváři obtisknutou strukturu svetru. Oči zamlžené, vlasy rozcuchané, tváře zčervenalé spánkem, hlas zastřený, když se ptal, co se děje.

„Matty.“ 

Mladík se pod oslovením zavrtěl a nesrozumitelně zamumlal pár slov v odpověď.

„Co s tebou, ospalče?“ naklonil se k jeho uchu a jemně do něj foukl.

Uvolněné tělo se z ničeho nic narovnalo a hnědé oči se zadívaly do těch modrých. Matt nechápavě hleděl před sebe. Mrkl jednou. Dvakrát. A s tím nepatrným pohybem zrudl téměř až po kořínky vlasů. „Co to doháje bylo?“ rozčílil se. „Nemůžeš mě alespoň jednou vzbudit jako normální člověk?“

„Příště tě poleju studenou vodou,“ bavil se kamarád jeho rozpaky.

„To taky není normální,“ ohodnotil Matt a co nejrychleji se se zdviženou hlavou vydal do svého pokoje.

Hlavu zavrtal do vysokého polštáře, byl moc unavený na to, aby se snažil přemýšlet nad tím, co se stalo. Jak blízko byly Arthurovy rty nebo jaký byl jeho dech. Rozhodně, byl unavený na to, aby přemýšlel nad jeho tělem… pevným, opáleným tělem. Dost! Zakázal si na to myslet, protože jeho ospalá mysl, by si jistě vybájila něco, co se nestalo. Kdo ví, jestli vůbec byl v kuchyni a všechno se mu to jen nezdálo?

„Matty, přece by ses na mě nezlobil,“ vkročil do jeho pokoje (ne)chtěný host bez zaklepání.

„Hmm,“ zamručel do voňavé látky. Nezdálo se mu to.

„Něco pro tebe mám,“ zvednul Arthur ruky. V každé z nich svíral hrnek, ze kterého stoupala hustá, bílá pára. „Horké, sladké kakao. Přesně tak jak ho máš rád.“

„Hmm?“

„Stačí se jen otočit a je tvoje,“ lákal ho podmanivý hlas.

„Fajn,“ rezignoval Matt. Ospalý nebo ne, nemůže si nechat ujít šanci sedět vedle Arthura, protože pak, až bude vyspaný a při smyslech, bude moct myslet na tu část, že Arthur je u něj, v jeho posteli. Ne, špatný směr myšlenek, nemůže si nechat ujít to dokonalé kakao. Určitě, jde jen o kakao. Vzala si od něj rychle hrnek a přiložil ho k ústům.

„Na co jsi přišel?“

„Četl jsem nějaké výzkumy.“

„Výzkumy?“ pozvedl Arthur jedno obočí.

„Legendy,“ opravil se Matt. „Meč v kameni, Excalibur. Není to jednoduché, lidé si vyprávějí příběhy a mění je. Možná se jedná o dva meče, nebo jen o jeden. Možná…“

„Pořád nevěřím, žes kvůli tomu nechal školu.“

„Nebylo to jen proto. A moc dobře to víš,“ podíval se na kamaráda přísně. „Hej, není to pohádka. Nekoukej na mě tak,“ varoval ho těsně před tím, než po něm hodil polštář.

„Tak se nečerti,“ chlácholil ho Arthur. „Zítra přijede Lenka.“

Seděli vedle sebe. Nemluvili ani se navzájem nedotýkali. Jediné, co je spojovalo, byla ta chvíle s kakaem. Matt si ani neuvědomil, kdy se mu začaly zavírat oči a kdy usnul.

Hlava mu spadla na kamarádovo rameno. Arthur jej chvíli pozoroval. Očima hladil jeho neposlušné vlasy, chvějící se víčka a jeho rysy. Z rukou mu vzal prázdný hrnek a položil jej vedle sebe na stolek. Seděl potichu vedle něj, Mattyho hlava na jeho rameni nakloněná tak, že mu horký vzduch vydechoval na krk. Arthur pomalu upíjej chladnoucí pití a sledoval okno před sebou. Pokaždé když se Matty pohnul nebo něco řekl ze spaní, rozlil se na jeho tváři něžný úsměv. Jedna z mála chvil, kterou si opravdu vychutnával. Tu atmosféru plnou klidu, jako by na ničem, co bylo nebo bude, nezáleželo. Ne, to nebylo ono… jako by to nikdy ani neexistovalo, bylo jen tady a teď. Nic víc. Ale ani nic míň.

„Dobré odpoledne, spící krasavče. Je čas se probudit,“ vtrhla k Mattovi do pokoje Lenka a skočila k němu na postel, „udělala jsem oběd. Pikantní kuře se salátem a pečenýma bramborama. Takže koukej vstát,“ zatřásla s ním, „a vychutnat si to.“

„Už jdu,“ otočil se Maty na druhý bok a pokusil se rozhýbat ztuhlé svaly. „Za chvilku tam budu, ano? Dej mi jen minutku.“

„Ani o vteřinu víc,“ zasmála se Lenka a s odpočítáváním: „Padesát devět, padesát osm, padesát sedm,“ opustila pokoj.

Když se Matt dostal ke stolu, bylo už vše nachystané. Celá kuchyně byla naplněná úžasnou vůní, uprostřed stolu ležela skleněná mísa plná čerstvého salátu a kolem něj byly tři talíře a skleničky. Ale Mattův pohled přilákalo ještě něco jiného. To jak samozřejmě měla Lenka zamotané nohy s těmi Arthurovými. Seděli těsně vedle sebe, důvěrně naklonění jeden k druhému. Prsty jedné ruky spojené a její dlaně se dotýkaly Arthurovy rty, když jí něco šeptal.

„Promiň, ty papíry jsem dala bokem,“ promluvila na Matta najedou Lenka. „Arthy říkal, že jsou to tvoje věci,“ ukázala rukou kamsi za sebe.

„Oh, jo, díky,“ odpověď snad jen ze zvyku, než že by opravdu vnímal. Jeho oči byly stále přilepené k tomu místu, kde byla její ruka před chvílí líbána.

„Tak jdeme jíst.“

Lenčina slova ho probrala jen na tolik, aby se posadil ke stolu a pustil se do jídla. Jedno sousto za druhým, pomalu, jako by se nic nedělo. Naučil se to, měl na to čas. Takže, co ho teď vyvedlo z míry? Tohle už zažil a Lenka byla fajn, nenudil se s ní, rád s ní sledoval filmy. Naučil se nevidět jejich náhodné doteky, objetí nebo jejich polibky.

„Na čem si vůbec dělal?“

„Artušovské legendy,“ zvedl k ní Matt pohled. V očích se mu odrážel zápal, který do svého pátrání dával. Nadechl se, aby mohl pokračovat, aby i Lenku mohl seznámit s tím fascinujícím světem.

 „Oh, to znám. Pohádky o kouzelném meči, že?“ předběhla ho radostně. „Není zbytečné se tím zabývat?“

Arthurovo mlčení bylo jako rána. Tupá bolest ho na chvíli ohromila natolik, že nebyl schopen reagovat. To, že ona v podstatě pomluvila jeho vášeň, by snesl. Bože, vždyť ani on nechápal některé její koníčky, ale Arthurovo mlčení bylo nesnesitelné. On věděl, jak je to pro něj důležité, že pro něj to nejsou jen pohádky. A určitě to nebylo o moc divnější než se převlíkat za filmové nebo komiksové hrdiny a rozhodně to nebylo divnější než tvořit teorie týkající se fiktivních světů a postav. A přesto neřekl ani slovo na jeho obranu, nezastal se ho. Tentokrát ne.

 

„Copak tady děláš?“ stoupla si přede mě vysoká postava. Nemusel jsem ani zvednout hlavu, abych věděl, kdo to je.

„Měl jsem přednášku,“ zkusil jsem tiše vzdorovat.

„A co tě tady tak zdrželo?“ strčil mě.

Pod jeho silou jsem několik kroků couvl. Snažil jsem se nemyslet na to, co bude následovat. Už jsem to zažil. Dá mi pár ran, možná do obličeje nebo do břicha. Když nespadnu, tak se třeba vyhnu kopancům, uklidním se v duchu. Za chvilku ho to přestane bavit, třeba stihnu i další hodinu a příště si dám prostě pozor. Odejdu ještě před koncem, abych se mu vyhnul.

„Na něco jsem se ptal!“

Jeho pěst se opřela o moje břicho s takovou silou, že okamžitě předkloním. Zalapám po dechu. Ale ještě dřív než se stihnu nadechnout, udeří mě znovu.

„Co se tady děje?“ ozvalo se ode dveří.

Znovu zalapám po dechu, jenže si tentokrát nejsem jistý, jestli to není šokem. Někdo sem přišel?

„Co si myslíš, že děláš, Tome?“ přišel nově příchozí až k nám.

Spíš jsem tušil, než viděl, že odstrčil druhé tělo ode mě a stoupl si mezi nás.

„Ale no tak, Arthure. Přece by ses ho nezastával?“ zeptal se posměšně.

Určitě se k němu přidá, nikdo by se přece nechtěl postavit proti někomu silnějšími, ne kvůli někomu, koho ani nezná. Takže už jsou dva. V duchu jsem sbíral všechnu sílu k tomu, abych pár následujících minut přežil, když se ozvala rána a bolestivé zaúpění. Trvalo mi nekonečně dlouho, než mi došlo, že ta rána ani hlas nepatřily mně.

„Jsi v pořádku?“ natáhl ke mně Arthur ruku.

Zvedl jsem oči a jen okrajově si uvědomil, že jsme sami. Co mě zaujalo víc, byl on. Jak klidně stál proti mně, s rukou nataženou a úsměvem.

 

Když se seznámili, byl Arthur jako rytíř. Ne jen že se Matta zastal, ale stal se i jeho nejlepším a jediným přítelem. Někdo, komu mohl říct všechno beze stravu, že by se mu vysmál nebo ho odsoudil a zavrhl. A byl to on, kdo Matta dovedl k jeho „posedlosti“ Artušem a jeho mečem, kulatým stolem a vším, co k tomu patřilo. Takže jeho nečinnost teď byla horší než jakékoliv fyzické zranění. Kdy se stala ta změna? Stalo se to už dřív, nebo to bylo poprvé?

Matt si ani neuvědomil, že přestal jíst a jen se díval na svůj talíř.

„My jdeme ven,“ ozvalo se z chodby.

„Jo,“ odpověděly Mattovy rty, ale jeho mozek ještě stále přemýšlel nad tím, kdy se jejich vztah začal měnit. Protože tohle přece nebylo jen tak. Určitě ne, přesvědčoval se. Vždyť ještě, když společně studovali, tak s ním Arthur sedával v knihovně a nosil mu knihy s legendami. Ještě včera se ho ptal, jako by ho zajímalo, co Matt dělá, a přišel za ním s kakaem. Co bylo teď jinak? Lenka?

Až do večera nebyl Matt schopen nic dělat. Nedokázal se soustředit, nedokázal jen tak seděl. Nemohl nic. Hudba, filmy, výzkum… sám sobě se hořce smál. Jaký výzkum? Co ho vlastně na tom všem tak zajímalo? Možná to vážně bylo zbytečné a měl by toho nechat. Kdyby se nesoustředil na ty pohádky, ale na práci, udělal by líp. Mohl by si najít jinou, lepší a pak konečně přispět mamce na domácnost. Čím jí pomohl, když se vystěhoval? Anebo by mohl konečně chodit do posilovny a stát se mužem, jak si jeho otec přál. Do háje, mohl by si klidně pořídit kočku, psa, klidně i morče a svůj čas věnoval zvířeti.

„Ty ještě nespíš?“ ozvalo se za ním najednou. Tak nečekaně, že Matt vyskočil ze židle.

„Kolik je?“

„Bude devět, myslel jsem, že využiješ toho, že jsme odešli, a půjdeš spát,“ usmál se na něj Arthur.

„Měl jsem něco k přemýšlení, zapomněl jsem na čas,“ přiznal se Matt a vstal ze židle, aby se mohl zavřít v pokoji. Teď tady nechtěl být s ním.

„Něco okolo Merlinových kouzel?“

Ta bolest, která se začala pomalu vytrácet, se opět ozvala v plné síle. „Něco takového.“ Pryč, musí rychle pryč. Zavřít se, zmizet, zapomenout. A to všechno kvůli takové prkotině, musí se z toho dostat. Určitě je to jen nějaký přechodný stav z nedostatku spánku. Vyspí se a zítra to bude všechno v pořádku. Tak, jak to bylo do teď.

„Požádám ji o ruku, koupil jsem prsten. Rozhodl jsem se.“

Ta slova Matta zastavila. A ne jen to, proměnila ho. Zastavil se v půli pohybu. Nádech, musí si rozmyslet, co řekne: „To je velký krok,“ opatrně, „určitě ti řekne ano,“ úsměv, „jste spolu dokonalí,“ hluboký nádech, zadržet slzy. Mohl ignorovat jejich vztah, předstírat, že neexistuje nic, co by mu ubližovalo, ale ignorovat kroužek na prstě? To nedokáže.

„Dneska, když jsme spolu byli venku, tak mi to došlo. Mám pocit, jako bych ji znal dýl než pár let.“

„Jo, určitě to bude skvělý,“ usmál se. Mysli na to, že on je šťastný, mysli na to, že on bude šťastný. Nemysli na to, že ne s tebou. Nemysli na to, čím ho udělá šťastným. Nemysli na svoje štěstí. Buď nesobecký. On bude šťastný, o to jde, opakoval si v duchu, když se díval do těch světlých očí. Bude to v pořádku, ne hned, ale jednou bude. Arthurovo štěstí je jeho štěstí, s tím se dokáže smířit.

„Podívej,“ postrčil k němu malý kroužek.

Ne, přece po mně nechceš, abych se na něj podíval? Jeho tělo vykročilo vpřed.

Na stole ležel stříbrný kroužek se světle modrým kamenem. Stejný jako barva jeho očí. Je to jen prstem, předmět stejně jako hrnek. Je nedůležitý, nezastaví svět, neskončí války, nenakrmí hladové. A je to taky předmět, který by se vlezl do jakékoliv škvíry, který dokáže něčí svět obrátit vzhůru nohama. Na rozdíl od hrnku má tenhle zatracenej prstem velkej význam.

„Je hezkej, jsem si jistý, že se jí bude líbit,“ přitakal Matt. „Asi bychom to měli zapít, ne? Pořádně to oslavit,“ zlomil se mu hlas. „Jen, jsem dneska unavenej, necháme to na jindy, co ty na to?“ podíval se směrem k pokoji. „Pozveme i někoho ze školy,“ couvl, „a tvůj brácha by neměl chybět. Kdy má čas?“ další krok. „Zařídím to,“ usmál se, ale cítil, jak se uvnitř něj něco láme. „Zítra mi vše řekneš,“ pobídl ho.

„Vlastně mám něco i pro tebe,“ začal Arthur prohledávat kapsy. „Tady to je,“ vytáhl z kapsy koženou šňůrku, na jejímž konci vysel přívěsek. Meč.

Matt ho vzal do dlaně a díval se na něj. Těch několik centimetrů bylo určitě ze stříbra, jeho rukojeť byla jemně zdobená a na samém konci jílce byl zasazený kámen. Měl stejnou barvu jako kámen na tom prstenu. Sevřel ruku v pěst. „Díky, já si půjdu lehnout.“

Utekl do pokoje tak rychle, jak mu to jen nohy dovolily. Zavřel za sebou dveře a opřel se o ně. Zhluboka dýchal, oči vytřeštěné Tělu mu nedovolilo udělat další krok, nedovolilo mu se ani posadit, nebo lehnout. Nemohl ani brečet. Mohl jen sedět a dívat se před sebe.

Co se to stalo?

Netrvalo ani dva měsíce, než se Arthur, Matt, Martin, Lukáš, Thomas, Max a další, které si už Matt nepamatoval jménem, sešli v baru, aby oslavili Arhurovy zásnuby.

„A ještě jedno kolo,“ zakřičel někdo z davu těsně před tím, než před Mattem přistála další sklenička vodky. Vzal ji do ruky a připil „na toho blbce, co se bude ženit.“

„A teď připijeme na…“ dál Matt neposlouchal. Stačila mu jen další sklenička, která se před ním objevila. Rychle ji vzal a její obsah vypil.

„Možná bys měl zpomalit. S takovou budeš za chvilku ve stejných nesnázích jako on.“

„Nesnázích?“ otočil se Matt na… Maxe? Blond vlasy, zelené oči, sportovní postava, takže Max. Nebo Pavel? Ale tem měl ten divnej výraz, asi. Ne?

„Prosím tě, kdo se tak mladej žene do svatby?“

„Jsou spolu snad věky. Muselo to někdy přijít,“ pokusil se svého kamaráda bránit. „Podívej jak je šťastněj.“

„Kdo může být šťastnej s holkou? Jakoukoliv?“ podíval se mu Max, bude to pro něj Max, rozhodl se. Takže, Max, ne Pavel, se mu podíval přímo do očí. Skutečná otázka v nich jasně vepsaná.

„Žádnej,“ odpověď byla řečena. Návrh přijat.

Maxovi rty byly jemné a horké. Polykaly ty jeho tak náruživě, že se Matt nedokázal bránit. Užíval si tu vášeň, se kterou ho Max ochutnával. Žádné jemné doteky, nesmělé polibky, žádné dětské pusinky. Jen rychlé a téměř tvrdé polibky. Max nasál jeho spodní ret, obkreslil jeho konturu jazykem těsně předtím, než jím pronikl do vlha jeho úst, které si podmanil.

Rty mladíky přitisklého na zeď chutnali sladce. Jako med a vodka, jedna z nejlepších kombinací. Drsný jazyk mu vycházel vstříc, střetávaly se na půl cesty, aby spolu bojovaly.

„Víc,“ zašeptal jeden z nich.

Maxova ruka se bez otázek vydala na průzkum pod tričko mladšího z mužů a zastavila se, až když našla tvrdou bradavku.

„Ano,“ vzdychl mu Matt do úst, když jeho prsty pevně, téměř bolestivě stiskly jeho hrot.

„Dám ti vše, co chceš,“ oddělil jejich rty Max, aby se na něj mohl podívat. Mattovi oči byly zastřené, hruď se mu rychle zvedala a rty, ty dokonale vykrojené rty, které se mu dnes nabízely, zůstávaly pootevřené.

Naklonil se k jeho krku a zanechával na něm stopy po zubech. Nemilosrdně si ho značil kousanci a modřinami. Jeho boky drtil ve svých rukách a pevně ho tisk ke zdi.

Maxovi ruky ho opustily náhle, jen proto, aby mohly zachytit tělo dívky, která do nich vrazila.

„Promiňte, kluci,“ začala se opile smát černovlasá dívka.

Bylo to jako znamení. Probuzení se ze snu. Ta dívka dala Mattovi druhou šanci rozmyslet se. Mohl pokračovat, nebo zmizet. Rychle se vyprostil z Maxova objetí. Spěšně se omluvil a bez jediného dalšího slova se vydal domů.

Téměř tradičně se zavřel v pokoji, i přestože nikdo jiný nebyl doma. Arthur určitě objednává další pití, nebo se možná baví s nějakým starým známým, ale rozhodně není doma. Není v tomto bytě a on se i přesto zavírá u sebe, jak by ho ty dveře mohly ochránit před vnějším světem. Posadil se ke svému stolu, připravený pustit se do práce s takovým nasazením, jako nikdy předtím. Začal hledat ve svých poznámkách, ale jeho pohled upoutalo něco jiného. V tom oranžovém světle vysluhující lampy se jasně leskl modrý kámen. Ten stejný kámen, kterým si Arthur k sobě připoutal Lenku.

Vytáhl stříbrný přívěsek a díval se na něj. Ten kousek kovu byl jeho Excalibur, jak příhodné.

Meč místo šípu, který zasáhl jeho srdce, když svého rytíře poprvé uslyšel a pak i uviděl.

Meč, který byl symbolem jeho lásky, té největší magie.

Meč, který symbolizoval to, co mu dodávalo odvahu bojovat.

A meč, který mu zasadil poslední ránu. Stejné stříbro, stejný kámen, různé významy. Lenku si bere, jeho odmítá.

Díval se na ten lesklý kousek ničeho a všeho zároveň. Nevěděl, jestli ty odlesky jsou díky matnému světlu nebo slzám v jeho očích. Místo toho, aby mu alkohol pomohl zapomenout, tak mu naopak pomáhal si vzpomenout na vše, co s Arthurem zažil. Jak blízko si v některých chvílích byli. Na všechny ty úsměvy, které věnoval jen jemu a všechna objetí, která mu dával, když je nejvíce potřeboval.

Do háje s Arthurem, do háje s Lenkou a ke všem čertům s Arthurem a Lenkou!

Je čas zapomenout, oprostit se a vysvobodit. Přiznat si skutečnost, protože jinak ho ten obřad zničí. Jen ta představa jeho šťastného úsměvu věnovanému někomu jinému, podpis na smlouvě jako odevzdání se a jeho podpis svědka ho ničila. Dokázal by mu to upřímně přát? Dokázal by tam sedět, bavit se a jíst, jako by se nic nedělo? Ne, nemůže se nechat zničit. Nechce se nechat zničit. Ještě ne, prosím. Tam venku je jistě někdo, kdo pro něj bude víc než vysněná postava z pohádek. Někdo skutečný.

Po nějaké době bouchly vchodové dveře a celým bytem se nesl opilý hlas muže, kterého se rozhodl nemilovat.

„Matty, proč jsi utekl? Utekl jsi sem, že? Jsi tu?“

Po jeho slovech následovala tupá rána dopadu židle na podlahu. Láska neláska, nemůže nechat Arthura zničit celý byt nebo probudit sousedy, kteří by si na ně pak stěžovali. Vydal se k měnu a chytl ho kolem pasu. „Čas jít do postele.“

„To ano,“ položil se vyšší muž do objetí a nechal se vést do svého pokoje. „Máš na krku Ex.. Excalibur,“ všiml si a natáhl se po něm. „Nebyl v kameni, byl na modrém polštářku, vystavený pro kohokoliv. Ale já věděl, že je jen pro tebe.“

Matt se podíval na jeho ruku, která byla až nebezpečně blízko jeho srdci. Snažil si vybavit, proč ho nepoložil, než šel pro toho opilce.

  Arthur se zastavil, aby se na šperk mohl podívat blíž, jako by ho viděl poprvé v životě. Spolu s ním musel zastavit i Matt. Trpělivě čekal, až se jeho přítel… ne, špatné slovo, čekal až se jeho kamarád… ano to bylo ono, až se jeho kamarád dá zase do pohybu.

„Kdo ti to udělal?“ zeptal se Arthur najednou. „Kdo ti to, sakra, udělal?“ opilost v jeho hlase nahradila zlost. „Kdo ti tak moc ublížil?“ zvedl ruku a studené prsty přiložil na Mattyho krk. Napřed se dotkl jedné modřiny, potom pohladil obtisk zubů. Díval se na místa, která hladil, jako by čekal, že ty značky pod jeho prsty zmizí. „Proč sis nechal ublížit?“

„Pojď do postele,“ pobídl ho.

„Skvělý nápad,“ vydal se Arthur do svého pokoje stále zavěšený do svého spolubydlícího.

Nechal se odvést až do pokoje a položit do postele.

„Pomoc,“ zaprosil, když se zamotal do svých nohavic i rukávů košile.

Matt se k němu naklonil a s opatrností, jako by se staral o malé dítě, ho začal vysvlékat. Opatrně bral do rukou jednu končetinou té hadrové panenky za druhou a sundával z nich oblečení.

„Myslíš, že dělám dobře, Matty?“

„Miluješ ji?“ zeptal se, srdci zakazoval protestovat. Čekal na odpověď.

„Jo.“

Svět se definitivně zhroutil. Ale na to se připravoval. Ne?

„Pak děláš dobře. S tím, koho miluješ, musíš zůstat a bojovat za to.“

„Takže o mě budeš bojovat? Zůstaneš se mnou, Matty?“

„Co to povídáš?“ ptal se tónem rodiče, které se snaží pochopit svého potomka. „Jsem kamarád, nikam přece nejdu.“ To ty odcházíš.

„Máš na krku meč.“

Matt zabručel v odpověď a pokračoval v sundávání košile.

„Pil jsem moc málo.“

„Nezdá se mi,“ pral se s jeho rukávy Matt.

„Určitě jo, protože kdybych pil dost, tak bych nechtěl udělat to, co se chystám udělat.“

„Chystáš se oženit, o tom ses rozhodl za střízliva, to na opilost nesvedeš.“

„O tom přece nemluvím,“ odporovat Arthur. „Mluvím o tobě, Matty.“

Nečekal na další odpověď. Rychlostí, které by neměl být schopen, se naklonil vpřed a zajal Mattyho rty. Nikdo jiný ho líbat nebude! Jen on. Nasával spodní ret, jako by na tom závisel jeho život. A možná že ano. Jeho rty objímaly Mattyho spodní ret a ani na okamžik se nevzdalovaly. Jazyk jemně hladil tu jemné, třesoucí se pokožku, ochutnával Mattyho jedinečnou chuť a laskal. Laskal s takovou péčí, že si to Matt do té chvíle neuměl představit. Nedobýval se, ne. Sváděl.

Dvě paže se omotaly kolem Mattyho krku a stáhly si ho níž. Rty stále neopouštěly svůj drahocenný úlovek. Arthur zapletl prsty do vlasů druhého muže, jemně je výskal, hladil citlivou kůži a užíval si blízkost druhého těla. Jeho tíhu, jeho teplotu, jeho vůni. Dokonale si užíval tento okamžik. Jak by to mohlo být lepší? Matty je jeho!

Arthurovy rty opustilo slastné, zoufalé zasténání, když se pánev prohnula proti němu. Cítil všechno. A chtěl to cítit znova, víc, bez všeho toho zbytečného oblečení. Proč ho má ještě na sobě?

Jeho polštářky se přemístili na Mattyho horní ret. Dopřávaly mu stejnou péči, jako před chvíli tomu spodnímu. O kolik to bylo lepší, když se ty rty vydaly naproti němu. Tohle byl opravdový polibek. Ne jen braní, ale i dávání. Rty se pohybovaly proti sobě, jazyky se hledaly. Bojovaly? Ne. Tohle nebyl boj, tohle byl tanec. Řádná dominance, žádná nadvláda. Jen a pouze polibek se vším, co může polibek nabídnout.

Celý svět, celý vesmír, vše, čím byli, se soustředilo na ten jediný polibek. Vše ostatní zmizelo. Arthurovi to přišlo jako věčnost, než se jejich těla opět pohnula.

Rychle přemístil svoje ruky na Mattyho boky, napřed je jen masíroval, ale jak mohl vydržet? Chytl lem jeho trika a vytáhl ho výš. Musí ho přestat líbat? Jen na chvilku, jen na tak dlouho dokud ho nevyvleče, pak už se neodtáhne. Nikdy, anebo jen pro tuto noc. To je jedno, vezme si vše, co mu dá na tak dlouho, dokud to půjde.

Přetáhl mu triko přes hlavu a hodil ho bokem do ztracena. Koho zajímá, co se s ním stane? Ať shoří v pekle!

Díval se nahoru do těch zlomených očí, díval se na ty nechutné značky na jeho krku. Kdo…? Vztek se v něm objevil se stejnou silou jako poprvé. Převrátil Mattyho pod sebe a pevně chytl jeho ruky. Sklonil se k jeho krku a líbal. Ne, nelíbal. Věnoval mu jemné polibky, jen ho hladil. S takovou něhou, že to skoro bolelo, orgány se v něm stahovaly a přes rty se dral sten.

„Už nikdy to nikomu jinému nedovol. Nedokážu snést, že tě měl někdo jiný.“

„Ale tebe někdo jiný má, pokrytče,“ zlomil se mu hlas.

Má ho Lenka. Vždycky ho bude mít. Byli spolu v téhle posteli, na těhle prostěradlech. Bože, určitě je její vůně na všech těch polštářích. Ona tady sténala pod jeho tělem, na jeho těle, vedle něj. Měl ji tady stejně jako tady má jeho. Dělal s ní vše, protože ona je žena a může mu dát to, co on ne.

„Promiň, promiň,“ pronikl k němu hlas. „Omlouvám se, je mi to líto,“ opakoval Arthur do jeho kůže. „Promiň, odpust.“

„Dobře,“ zašeptal. Odpustí mu, jednou. Možná hned ráno, až se celá tahle noc stane taky snem.

Arthur hladil jeho odhalenou hruď, pod svými dlaněmi cítil každá Mattyho nádech, slyšel, jak se syčivě nadechuje, když se jen letmo otře o jeho bradavky. Pod jazykem cítil jeho splašené srdce a slyšel to svoje. Pokojné a šťastné, říkalo mu, že teď je vše v pořádku, že našlo to, co hledalo tak dlouho jinde.

  •  

Věnoval jeho tělu všechnu péči, kterou si zasloužilo a po které toužilo. Věděl to. Cítil to z každého Mattyho pohybu, slyšel to v každém stenu a nádechu.

Nechával ho zarývat nehty do svých zad tak hluboko, jak jen potřeboval. Nebyl to trest, byla to odměna. Protože to on teď bude označený Mattym, ne ten kluk v baru.

  •  

Znovu se vytáhl až k němu a políbil ho na rty. Jak si mohl nechat tuhle chuť tak dlouho unikat?

  •  

Rozepínal mu kalhoty a stahoval je i se spodním prádlem.

Proti jeho ruce se vypínala erekce. Dokonalý pocit. Mattyho kůže na jeho, bez jediné překážky. Žádný kus lásky, který by je zahaloval.

  •  

Leželi před sebou tak, jak byli stvořeni, bez překážek, bez předsudků, bez okolního světa.

Arthur ochutnával každou část těla pod sebou. Líbal dlaně, jazykem hladil zápěstí, kladl jemné polibky na krk a tvořil jimi cestu až k uchu, tahal za lalůček ucha, zuby dráždil bradavky, tvář tisk k hrudi, polykal slané kapky potu, nasával jemnou kůži podbříška. Užíval si jeho tělo do posledního záhybu. Chtěl se naučit místo každé pihy, každého znaménka a jizvy. Každý zvuk, který pod ním Matty, jeho Matty, vydával. Učil se, kdy jsou jeho vzdechy druhé a kdy se nezmůže na víc než jen lapání po dechu, učil se, jak jeho tělo reaguje na vše, co mu byl schopen dát. Byl zahlcen vším, co toužil poznat a zjistit. Bude mu stačit celý život na to, aby to dokázal?

  •  

Prsty objal jeho penis a pohyboval jimi nahoru a dolů, nahoru a dolů. Znova a znovu. Užíval si tepající krev pod jeho kůží. Sám dopřával Mattymu stejný pocit, když svoji chloubu tisk k jeho stehnu.

Může zajít dál?

  •  

Neptal se nahlas, ptal se doteky. Svoji ruku nahradil ústy. Mattyho boky nevydržely v klidu, když byl jeho penis ponořen do toho vlhkého tepla. Arthur špičkou jazyka obkresloval jeho žalud, polykal ho tak hluboko, jak jen mohl. Chtěl ho celého. Nasával jeho chuť i vůni, protože tohle je Matty a tohle s ním dělá on. On ho vzrušuje, on ho dohání na pokraj šílenství, pod ním se jeho tělo hroutí. To všechno on, nikdo jiný!

  •  

Prsty přemístil až k jeho otvoru. Mučen vlastním sebeovládáním přejížděl jen po jeho vstupu, tak dlouho, dokud se neuvolnil.

  •  

Matty se chvěl pod chladem lubrikantu. Kdy ho vytáhl? Na co se soustředil, když mu toto uniklo?

Jedním článkem prstů pronik dál, lehce masíroval stažené svaly. Přidal druhý prst, třetí. Trvalo to nekonečně dlouho, ale nehodlal dát na Mattyho prosby, nepodlehl mu. Nesměl, možná příště.

Oh prosím, ať je nějaké příště.

Arthur se ponořil do jeho těla. Ani jeden z nich se nehýbal. Dýchali, dívali se jeden na druhého. Teplo, které svíralo Arthura, bylo nepopsatelné, nové a o tolik lepší než cokoliv, co do teď zažil. A Matt, ten se nikdy necítil tak úplný jako právě teď.

„Teď!“

Ta chvíle mezi nimi jiskřila. Byla tak křehká, že by ji cokoliv mohlo rozbít, nenávratně zničit.

Byl to Matty, které se první pohnul. Vyrazil svojí pánví proti té Arthurově. Přivřel oči a nechal své tělo naplnit slastí. Bylo to jako horká vlna, která zahalila celé jeho tělo, rozbušila jeho srce na pokraj jeho schopností, zadrhla dech v jeho plicích, rozechvěla všechny smysl. Jeho mysl byla prázdná a plná zároveň. Balancoval nad propastí šílenství, ale dřív než do ní spadl, se Arthur pohnul. Potřetí. Páté. Šesté. Pohyboval se stále znova a znova. Dovnitř a ven, dovnitř a ven. Napřed pomalu, dlouze, ale s každým přírazem stále rychleji. Pohybovali se proti sobě, přes mlhu v očích se snažili najít jeden druhého. Jejich ruce se spojily na Mattově srdci, prsty pevně zaklesnuté do sebe.

Mattův penis uvězněný mezi jejich těly. Stačilo tak málo k tomu, aby se udělal. Bože, stačila by mu jen jedna myšlena a mohlo by být po všem.

„A-ach! Ano!“

Nevydržel to. Volnou rukou chyl svůj penis a pohyboval s ní v Arthurově rytmu. Svým sevřením drtil jeho prsty.

„Ah,“ vydechl, když se udělal první. Pevně se sevřel kolem Arthura a tím doslat přes okraj i jeho. Cítil, jak jeho tělem proudí teplé sperma. A jak z něj Arthur vystupuje.

Leželi vedle sebe zpocení, jejich těla jen lehce propletené. Stále se dotýkali, hledali kontakt s tím druhým. Jako by se báli, že se ten druhý rozplyne a zmizí. Jako by se stále znovu a znovu ujišťovali, že to nebyl jen sen. Že tohle, po tom všem, je realita.

„Co Lenka?“ zeptal se Matty tiše. Jeho srdce se chvělo strachem, protože pokud teď všechno nezkazila jeho otázka, tak odpověď jistě může. A možná, jen možná ta odpověď svět složí zase dohromady.

Hodnocení: 
4.5
Průměrné hodnocení: 4.5 (hlasů: 16)
Žánr: 
Detailní hodnocení není k dispozici.
Hodnocení:
5/5
- Komentářů: 4
‚Volný?‘ pomyslel si Melafor a nevěřícně hleděl na démona. Náhle se však...
Hodnocení:
5/5
- Komentářů: 11
„Co čekám? Nechci, abys s ním něco měl.“ Zakroutí hlavou a postaví se....
Hodnocení:
5/5
- Komentářů: 14
Ryan sa prudko sklonil aby ma odvliekol aj na silu. „PROSÍM ŤA!“ vykríkol som a...
Hodnocení:
5/5
- Komentářů: 5
Stinná zákoutí tisového háje – Kapitola 30 Vyhlášení první etapy přijímacích...