St, 13/09/2017 - 12:48
5

„Suzanne,“ vydechl Fin, když mu kráska omotala štíhlé paže kolem krku.

„Nevěřila jsem, že se vážně ukážeš…“ štěbetala a rentgenovala ho pohledem. „Navíc, vypadáš luxusně,“ mlaskla spokojeně, když byla s prohlídkou u konce. Pak se, bohužel, zaměřila na mně.

„Vy budete Tom,“ nabídla mi ruku s pěstěnými nehty.

„Taková kráska mi klidně může tykat,“ nasadil jsem svůdný tón a ruku políbil. Koutkem oka jsem zahlédl, jak se Fin spokojeně zazubil.

„Ach,“ vydechla a překvapeně stáhla ruku zpět. „No, tomu říkám úlovek,“ mrkla na Fina spiklenecky. Fin jí v telefonu přiznal, že vím o jeho minulosti, stejně jako o její, proto si nejspíš nedávala tolik pozor na své vystupování.

Po cestě se k nám z útrob domu blížila postava muže v obleku. Mohl být tak stejně starý jako já, možná mladší. Tmavé vlasy sčesané z obličeje a zafixované nemalou dávkou gelu mu propůjčovaly vzhled evropského šlechtice. Stanul krok za Suzanne.

„Orlando se postará o vaše zavazadla,“ kývla jeho směrem jen tak mimoděk. Sáhl jsem do kapsy, kde jsem měl klíče od vozu. Ozval se signál, upozorňující na odemknutí zámků. Mladík přešel ke kufru a po pár vteřinách tápání jej otevřel. Vytáhl mé nové zavazadlo, béžovo-zlatý kufr, jehož pořizovací cena byla dvojnásobkem ceny, za kterou jsem měl poslední byt. Ani náznakem neprojevil překvapení, když vytahoval zářivě červený Finův kufr. Respektive dva, protože k velkému kufru na kolečkách patřilo ještě menší zavazadlo. Na klobouky. A to si nedělám legraci.

Suzanne nás za neustálého brebentění zavedla do domu. Náš pokoj byl v patře. Ona tomu sice říkala pokoj, ale byla to ložnice s vlastním obývákem, koupelnou a šatnou. Sem by se i Finův srub vešel dvakrát, do tohohle pokojíku. Odmítl jsem pozvání na večerní sklenku a po Finově vzoru se vymluvil na únavu. On skutečně vypadal zmoženě, oči se mu ospale přivíraly. Jen co se však za Suzanne a jejím komorníkem zavřely dveře, byl ten světlovlasý neřád v plné síle.

„Myslel jsem, že jsi strašně unavený?“ žasl jsem.

„Děláš si legraci? Viděl jsi tu postel?!“ rozesmál se, sevřel mé zápěstí a táhl mě za sebou do ložnice. S nadšeným výrazem dítěte v cukrárně zastavil u obřího letiště s nebesy, celé zahalené ve stříbrošedém lesklém materiálu. Snad satén, nebo hedvábí. Pro mne v tom nebyl zase takový rozdíl.

„Nebojíš se, že se v ní ztratíš?“ neodpustil jsem si rýpnutí. Rozpustile na mně vyplázl jazyk a padl po zádech do měkké matrace. On byl občas vážně naivní a hravý jako dítě.

„Pamatuješ si, proč jsme tady? A co se stane, pokud se nám to nepovede?“ snažil jsem se ho usměrnit, ale pro jistotu už jsem si rozepínal knoflíky košile. I mě lákala představa prostorného lůžka, které bylo o tolik širší než Finova či má postel.

„Jistě. Jestli nechytíme Doktora, zavřou pravděpodobně mně. A to by znamenalo vězeňskou postel, kousavé deky a hnusné, smradlavé spoluvězně, kteří se mě nebudou ptát, jestli už jsem dost připravený, že?“ zvážněl na okamžik a mě bodlo v hrudi.

„Tím spíš. Nebyla by škoda, kdybych musel jen matně vzpomínat na to, jaké by to bylo na téhle skvostné posteli, s někým, na kom mi záleží?“ usmál se svůdně.

„Jako kdybych něco takového dovolil,“ zabručel jsem. Trhnutím jsem si rozepjal kalhoty a vrhl se za ním. Už jen představa toho, co mi popisoval, mi přiváděla krev k varu.

Tyhle rty, že by líbal nějaký nemytý zmetek? Tuhle hruď, že by hladil nějaký zlodějíček? A tenhle nenasytný otvor, že by se svíral kolem…? Sakra, kolem nikoho jiného! Nikdy!

„Eh, zvo… zvloni, Tome,“ vyhekl Fin do polštáře. Teprve tehdy jsem si uvědomil, kde jsem a co to vlastně dělám.

Byl jsem v něm až po kořen, aniž by si pamatoval nějakou předehru či přípravu. Pod prsty, kterými jsem mu svíral rameno a tlačil ho do měkkých podušek, jsem viděl bílé otisky, které se nepochybně změní v modřiny.

Okamžitě jsem ho pustil, překvapený tím, co jsem spáchal. Vzrušení rychle opadlo.

„Odpusť, Fine. Panebože, to jsem nechtěl… Promiň,“ šeptal jsem a každičké z míst, které jsem svým dotekem poznamenal, jsem konejšil jemnými polibky. Jak jsem se mohl nechat tolik unést? Nikdy jsem mu nechtěl ublížit, tak co to se mnou bylo? Chtěl jsem ho přece rozmazlovat, hýčkat. Opatrně jsem ho hladil, abych zahnal napětí z jeho těla. Představa, že by se mě mohl začít bát, nebo se mi vyhýbat, byla snad ještě děsivější než ta, že by šel do vězení.

„Já…“ začal Fin po chvíli tiše, tvář ukrytou v ohbí paže, abych neviděl jeho výraz. „Vím, že jsem říkal, abys zvolnil… Ale rozhodně jsem tím nemyslel, abys přestal.“ Zarazil jsem se uprostřed pohybu.

Nevěřícně jsem zamrkal.

„Zopakuj to,“ vyzval jsem ho.

„Ani náhodou!“ zavrčel.

Sedl jsem si vedle něj a ruce složil do klína. Vyčkávavě jsem se na něj zadíval. Netrvalo dlouho a zkoumavě na mě pohlédl.

„Ježíš, tak fajn. Nevadí mi, když to děláme drsně, spokojenej? Klidně pokračuj,“ huhlal tak potichu, že jsem si nebyl jistý, zda slyším správně.

Tak já se tady div nehroutím, moc mi nechybělo, abych se uchýlil k sebemrskačství, a on… Jemu se to vlastně tak jako… Líbilo? To mě poser, fakt. Vyčerpaně jsem padl na záda vedle něj.

„Tome?“ zjišťoval světlovlasý mladík situaci.

„Ty mě vážně zničíš,“ zasténal jsem. „Takhle už toho stejně moc nenapokračuju,“ poukázal jsem na notně ochablou erekci. Teprve nyní si mého stavu Fin všiml. Lišácky se usmál. Došlo mi, že jsem v maléru.

Bez zaváhání se pomalu sunul po mém těle dolů. Jako kdyby mě nahého viděl poprvé, zkoumavě potěžkal moje varlata, zatímco mě jeho horký dech dráždil na penisu. Sladký pokušitel neváhal dlouho. Pevně sevřel můj úd ve své dlani a začal si s ním pohrávat. Během několika málo okamžiků jsem zatínal prsty do matrace, připravený snad ještě víc než kdy dřív. Na ty dlaně by měl tenhle kluk mít zbrojní průkaz.

„Věříš, že se mi ulevilo?“ zeptal se jakoby mimochodem, zatímco se šplhal nade mne. Nechápavě jsem pozvedl obočí. Nestihl jsem svou otázku formulovat, jeho šikovné prsty si mě navedly přímo do jeho těla a já měl svých starostí dost s vydýcháváním tak intenzivního pocitu.

„No, někde jsem to četl… Kdo si ho nezvládne postavit, ten si ho nezaslouží,“ zazubil se ten pekelný zplozenec, zatímco se v bocích mírně zhoupl a přiměl mě k prudkému nádechu.

V očích měl nezbedné jiskry, když čekal mou reakci. Rozhodně jsem ho nemohl zklamat. Přivřel jsem oči a pevně sevřel tu jeho část, která se hrdě tyčila nad mým břichem, lačníc po doteku.

„Ty jednou ty svoje provokace přeženeš a probudíš se ve špitále, natrženej až ke krku,“ zamumlal jsem. Několika tahy jsem ho vydráždil do té míry, že se nezmohl ani na smysluplnou odpověď. Cítil jsem, jak se mi v dlani začíná chvět. Tentokrát byla řada na mě, abych pohnul boky. Fin prudce oddechoval. Jeho penis jsem svíral v dlani a druhou rukou jsem ho držel za boky, aby se sám nemohl pohnout. Byl v pasti. Jeho tělo prahlo po úlevě, kterou jsem mu odmítal dopřát. Přejížděl jsem bříškem palce po jeho vzrušením rozbolavělém žaludu, jeho prosby o slitování jsem odmítal slyšet. Tělo se mu stahovalo nesnesitelnou křečí, prsty zatínal do mých prsou, jako kdyby doufal, že si tím pomůže. Tvář mu smáčely slané potůčky slz a na tom plném, lákavém spodním rtu vystoupila kapička krve, jak se do něj bořily ostré zoubky. Byl vážně na svém maximu, povolil jsem. Přesunul jsem obě ruce na jeho boky, bylo mi jasné, že v tomhle stavu se sám hýbat nebude. Nadzvedl jsem ho a přirážel do něj v rytmu, který jsem věděl, že nevydrží dlouho. Jeho úlevný vzdech přešel ve sténání. Ruce si zapřel nad mou hlavou, aby udržel rovnováhu. Dokázal už jen prudce vydechovat, zesláblý mým mučením. Úmyslně jsem se snažil mířit na to místo, kde jsem věděl, že je nejcitlivější. Nechtěl jsem to protahovat. Konečně spíš zachroptěl, než vykřikl mé jméno, celý se třásl pod silou právě prožitého orgasmu, kterým mi zkropil břicho i hrudník. Věděl jsem, že i já sám jsem už na hraně, během pár přírazů jsem konečně dosáhl uvolnění a plnil jeho nitro, zatímco jsem ho k sobě pevně tiskl.

„Kruci Tome,“ zašeptal ochraptělým hlasem a jako podťatý na mě dopadl.

„Hádám, že jsem to přehnal,“ zamumlal jsem si pro sebe, zatímco jsem vystupoval z jeho těla. Odhrnul jsem mu slepený pramínek světlých vlasů z potem lesknoucí se tváře. Nejspíš zase tolik nepřeháněl, když Suzanne tvrdil, že je unavený. Spal jako nemluvně.

 

 

 

Probudily mě polohlasné a překvapivě vulgární nadávky. Okamžik mi trvalo, než jsem přiměl mozek k provozu. Pak jsem si uvědomil, že to se Fin postavil a pomalu vrávoral do koupelny. Rychle jsem se otočil zády ke směru, ze kterého jsem ho slyšel. Ne že bych mu nechtěl pomoci, ale kdyby viděl, jak se právě teď tvářím, nejspíš by mě utopil v záchodové míse. Hned jak by na to měl dost sil, samozřejmě.

Zvuk tekoucí vody nedoprovázelo žádné žuchnutí, takže to nejspíš zvládl. Spokojeně jsem se protáhl. Jistě, uvědomoval jsem si, že tohle je mise. Čím dál tím víc jsem přicházel na chuť Finově filozofii. Užívat si okamžik bylo vážně fajn. Tenhle úkol jako kdyby snad ani nebyl práce, bylo mi tak skvěle, jako už roky ne.

Z koupelny se ozvalo zaskučení raněného zvířete. Vyskočil jsem a vtrhl tam pootevřenými dveřmi. Okamžitě jsem se ostražitě rozhlížel, abych našel potenciální nebezpečí. V mramorem zdobené místnosti však stál jen Fin s modrou osuškou uvázanou kolem boků. Rukama se zapíral o hranaté umyvadlo a zděšeně zíral do zrcadla.

„Vše v pořádku?“ ujišťoval jsem se.

„Děláš si srandu?!“ zasyčel a pohlédl na mě. Okamžitě jsem se kousl do jazyka, abych zachoval kamennou tvář. „Můžeš mi říct, jak mám s tímhle vystupovat jako zbohatlíkův milenec?“ kňučel zdrceně, zatímco na mě mžoural. Jeho jindy tak jasné modré oči byly právě teď protkané rudými žilkami a oteklé, jako kdyby si neodpustil pár pohledů do svářečky. Bez ochranných brýlí.

„Ty jsi na něco alergickej?“ pokusil jsem se najít příčinu. Možná by stačil nějaký prášek…
Finovou tváří se mihl čirý vztek.

„Na tebe, ty pako,“ zavrčel a sáhl po malém ručníku. Namočil ho do studené vody a cestou z koupelny do mě nezapomněl vrazit ramenem. Nechápal jsem. Včera jsme neměli k jídlu nic neobvyklého, tak jak… Pak jsem si vybavil detaily včerejší noci.

Jako kdybych se plížil minovým polem, opatrně jsem vstoupil do ložnice. Taky by mi mohlo každým okamžikem něco přistát na hlavě. Křeslo, třeba. Fin však ležel na posteli, ručník se mu mírně rozevíral a nabízel tak vážně poutavý pohled. Pro tentokrát jsem se však silou vůle přiměl nedívat a nemravné myšlenky udržel na uzdě. Vlhký ručník měl položený na tváři a odevzdaně čekal, jestli alespoň ten otok splaskne. Starožitné hodiny na prádelníku ukazovaly teprve sedm hodin, oba jsme však byli příliš navyklí vstávat mnohem dříve.

„Omlouvám se?“ zkusil jsem. Fin však jen odfrkl a dál mi nevěnoval pozornost. Sedl jsem si vedle něj a prsty opatrně pročesával jeho světlé prameny vlasů.

„Myslíš, že plukovník zvládá Larryho?“ vytáhl jsem těžší kalibr.

„To bych mu radil,“ řekl tiše. Tak to bychom měli, už reagoval.

„No, nechal jsi mu tam k němu celkem podrobný návod,“ zazubil jsem se při vzpomínce na třístránkový manuál, kde na každém pátém řádku stálo varování, aby ho nepouštěl k jiným zvířatům.

„Jak se vlastně jmenuje?“

„Kdo?“ nechápal jsem.

„Plukovník, samozřejmě. Jak mu normálně říkáš?“ vyzvídal, a jednou rukou mě pohladil po stehně, které měl nejblíže na dosah.

„No plukovníku. On je to můj plukovník, víš jak… Ale jako kluk jsem mu občas říkal Cody, než jsem zjistil, že být plukovník je něco extra,“ usmál jsem se při té vzpomínce.

„Cody, hm?“ opakoval zamyšleně. Natáhl jsem se vedle něj a propletl prsty s jeho. Na takhle poklidná rána bych si dokázal zvyknout až nebezpečně rychle.

 

 

 

„Tak už vstávej,“ zaznělo otráveně a na hlavě mi přistál polštář. Nechápavě jsem se rozhlédl kolem. Usnuli jsme? Fin už zpola oblečený rázoval po pokoji. Světle modré džíny mu doplňovala rozeplá modře kostkovaná kovbojská košile, u které si právě zapínal knoflíky na rukávech.

„Mrskni sebou, Sue mi psala SMSku, že na snídani pojedeme s nimi na nějakou zahradní akci jejich známých. Oblečení máš na ramínku v šatně,“ instruoval mě a kamsi odspěchal. No, alespoň už se na mě nezlobil, pomyslel jsem si a vyrazil do koupelny.

Na místo určení jsme jeli dvěma vozy, protože náš žlutý sporťák byl jen dvoumístný a Suzanne by se tam neměla jak dostat. Její manžel už byl na místě, ona tak vzala jedno z jeho nablýskaných aut a jela před námi. Zastavila u vchodu do obrovského domu a s úsměvem předala klíče mladíkovi v uniformě.

„Takže jejího muže potkáme teprve tady? Proč nejel s námi?“ vyzvídal jsem na Finovi. Upřel na mě pochybovačný pohled, ukrytý pod modrými skly stříbrných brýlí.

„Já ti to neřekl?“ podivil se a vystoupil.

„Ne, neřekl,“ následoval jsem ho směrem k domu, a sledoval, jak si nasazuje béžový kovbojský klobouk.

„Její muž už dva roky spí s hostitelkou dnešní párty. Suzanne i manžel dotyčné dámy se tváří, že o ničem nevědí. Vítej ve světě bohatých,“ zašklebil se, zatímco upravoval límec černé košile, kterou mi vybral k tmavým plátěným kalhotám. Sám vypadal jako prototyp moderního kovboje, modré brýle skvěle ukrývaly tajemství jeho očí.

Jako správný frajírek jsem nabídl jedno rámě Finovi, druhé Suzanne a společně jsme prošli kýčovitě luxusním domem až do zahrady. Tedy, zahrady… Pro mě byla zahrada vždycky místo k odpočinku, případně k nějakému tomu pěstování, ale tohle…

Obří bazén s vířivkou, dlážděná terasa posetá velkými stoly, které obklopovaly bílými mašlemi zdobené židle. Všelijaké sochy kam se člověk podíval, párty stany a nepříliš vysoké pódium, na kterém hrála pětice mužů v oblecích na smyčcové nástroje. To vše doplněno pestrobarevným procesím dam v různě extravagantních šatech a spoustou panáků v oblecích. Vrhl jsem na Fina obviňující pohled – sem bych nezapadl ani v obleku, natož takhle.

„Klid,“ naklonil se ke mně povzbudivě. „Jsi boháč, víš. Ty neděláš chyby. Jejich volba, že se hodlají potit v kvádrech. Můj sponzor je příliš divoký, aby se nechal svázat oblekem,“ mrkl na mě a já měl na okamžik pocit, že na toho jeho vybájeného sponzora nejspíš brzy začnu žárlit.

Suzanne, která ho slyšela, se zachichotala jako školačka.

„Fin má pravdu, Tome. To, že jsi bohatý teprve chvíli, neznamená vůbec nic. Ne pro tyhle lidi. Dokud máš peníze, můžeš přijít třeba v růžové baletní sukýnce.“ Fin vyprskl smíchy a já pochopil, proč si ti dva tolik rozuměli. Oba měli stejně divokou představivost.

Ze skupinky přímo před námi se odpojil menší muž s řídnoucími vlasy. Přistoupil k nám a představil se jako Ian. Tak tohle byl ten záletný manžel Suzanne? Líbnul ji na tvář a započala výměna vzájemných zdvořilostních frází. Nesnášel jsem tyhle kecy. Začal jsem se ošívat. Naštěstí měla Doktorova akce být až za tři dny, nemělo smysl na Iana nějak tlačit od prvního setkání.

„Miláčku, co kdybychom si dali něco k jídlu?“ pověsil se na mně Fin plnou vahou, aby na sebe strhl pozornost. Ian se jen pousmál a doporučil nám jednohubky s jakousi rybí specialitou v blízkém stanu. S díky jsme se vzdálili. Pohled na kousky syrových ryb v jakési zelené omáčce ve mně budil různé pocity, ale hlad to rozhodně nebyl. Fin se pro jeden kousek mlsně natáhl, chytil jsem ho však za vztaženou ruku.

„Cukrouši, jestli si tohle dáš do pusy, spíš dneska na gauči,“ varoval jsem ho ledovým hlasem. Pach syrové ryby mi nikdy nedělal dobře.

„To bys nevydržel,“ broukl Fin pobaveně. Nechutnost však odložil a zavětřil jako lovecký pes. S naprostou jistotou mě pak dotáhl ke stolu přetékajícímu různým masem. Ano, prase na plátky. Tomu už by se snídaně říkat dalo.

Bez ohledu na to, jak dobré bylo jídlo, celá ta akce mi byla proti srsti. Doléhaly ke mně útržky hovorů o akciích, fúzích a politické situaci, všechno s takovou jistotou a sebestředností, jako kdyby dotyčný ovládal minimálně dva státy. Přitom to mnohdy byli jen nemachrovaní páprdové. To Fin vypadal, že si to užívá. Nikdy se ode mě příliš nevzdálil, ale rychle se stal hvězdou párty. Suzanne ho představila několika svým přítelkyním, a ty na něm mohly oči nechat. Některé i ruce, jak jsem si otráveně všiml.

„Ale no tak, ovládej se, Elizabetho,“ pleskla právě se smíchem přes kostnatou ruku asi čtyřicetiletou matronu s výstřihem jako pro sedmnáctiletou dívku.

„Fin je zadaný, a věř mi, že jeho přítele bys proti sobě nechtěla poštvat,“ kývla mým směrem nenápadně. Tvářil jsem se, že je neslyším.

„Ale no tak, Suzanne, takový mladík jistě potřebuje víc vzrušení, než mu může takový nudný patron poskytnout,“ mávala na Fina vějířky nalepovacích řas.

„No, pokud je to o vzrušení, toho mám s Tomem víc, než o kolika jsem kdy snil,“ vykázal ji Fin do patřičných mezí.

„Copak ty to nevíš, Elizabetho?“ přisadila si Suzanne a já měl pocit, že se mi stahuje oprátka kolem krku. „Finův přítel svůj majetek zdědil, když jeho strýček utonul. Spadl z raftu, na kterém jeli jen oni dva, přímo uprostřed peřejí. Prý si špatně uvázal plovací vestu, ale…“ dramaticky se odmlčela.

„Policie vše vyšetřila, Tom se ničím neprovinil,“ prskl Fin uraženě a vydal se mým směrem. Sotva dámám zmizel z dohledu, potutelně se usmíval.

„Nic mu nemohli dokázat, ale víš jak… Proto jsem ti říkala, abys byla opatrná,“ dokončila Suzanne svou várku horkých drbů. Nejen ona skupinka žen, ale i několik okolo postávajících mužů se teď dívalo naším směrem. Fin mě s lehkostí jeho vlastní objal kolem krku. Ještě pořád mě trochu zaráželo, jak jsou tu k homosexuálním párům otevření.

„A je to, miláčku,“ zašeptal mi do ucha spokojeně. „Jsi vrah.“

4.814815
Vaše hodnocení: Žádné Průměrné hodnocení: 4.8 (hlasů: 27)
Detailní hodnocení není k dispozici.
Hodnocení:
5/5
- Komentářů: 69
22. 3. 2114, 11:42am, generální velitelství v Demosu, Země, současnost.Haar...
Hodnocení:
5/5
- Komentářů: 6
Moja náladovosť. Postavil som sa a oprášil si nohavice je čas urobiť prvý krok...
Hodnocení:
4.8/5
- Komentářů: 10
Takano se probudil se slzami v očích a se strachem ve tváři. „...
Hodnocení:
5/5
- Komentářů: 21
Klesol som očami ku kartičke a oči mi padli na svadobné oznámenie. Švagriná....