Čt, 14/09/2017 - 20:12
7

Sbližování s Ianem šlo nakonec snáze, než jsem čekal. Samozřejmě, měl v tom prsty Fin, který při společné večeři navnadil Suzanne na návštěvu jakýchsi denních lázní. Já svou účast striktně odmítl, a tak se pán domu nabídl, že se mi bude celý den věnovat. Zřejmě to mělo cosi společného s jeho dobrou náladou, kterou si dovezl ze zahradní párty. Osm hodin po nás.

Nebudu lhát, dopoledne na golfu bylo peklo. Na odpoledne však byla v plánu střelnice, a tam jsem se opravdu těšil. Už dávno jsem nepočítal, kdy naposledy jsem si vychutnával zpětný ráz při výstřelu. Iana mé plné skóre zaujalo. Podle všeho byl doposud nepřekonaným šampionem zdejší střelnice.

„Co střelba na pohyblivý terč?“ vyzvídal s úsměvem, za kterým jsem cítil skřípající zuby.

„Tam jsem ještě lepší. Vždycky jsem měl talent na předvídání dalšího pohybu mého cíle,“ rýpl jsem si do něj. Když jsem neměl Fina po svém boku, bylo pro mě snazší se vžít do role a myslet na to, proč to všechno vlastně podstupuji.

„Hádám, že se nebavíme o vystřelovacích talířích,“ zasmál se bodře, zatímco kontroloval, kdo nás slyší.

„O tom jsi mluvil? Ach, tak to pardon. Já jsem byl vždycky spíš na živé cíle,“ zazubil jsem se nevinně.

„To snad každý, kdo někdy střelbu myslel opravdu vážně. Víš, já jsem třeba navíc i sběratel. Není nic, co by sis za patřičný obnos nemohl ulovit,“ pokusil se přede mnou machrovat. Jenže to si, chlapec, naběhl. Z jeho osobnosti se mi obracel žaludek, a během toho jediného dne jsem si vypěstoval alergii i na tu jeho ustupující kštici, kterou se snažil maskovat vlasovými implantáty. Jako kdyby těch několik osamělých chlupů rostoucích v řádkovaných trsech mohlo někoho zmást.

„Nemusíš mít zase tolik peněz, stačí vědět, na koho se obrátit. Pak není problém ani lidský terč,“ mrkl jsem na něj souhlasně. Tohle nečekal. Projel mě pohledem od drahých bot až po kšiltovku vraženou hluboko do čela. Téměř jsem cítil, jak se jeho názor na mě upravuje. Rozhodl jsem se přitlačit.

„Ale tohle,“ máchl jsem rukou kolem sebe, „to člověka rychle omrzí. Copak tu nemáte nic, kde by se dalo opravdu pobavit?“ Napětím jsem zatajil dech, i když jsem se snažil působit nenuceně. Teď anebo nikdy.

„Máme tu pár klubů a akci, kde se dá upustit pára, ale to jen pro členy. Vlastně… Když nad tím tak přemýšlím, nech si na zítřek volný večer. Pokud tomu tvému lízátku vadí krev, nech ho doma. Ty si s sebou připrav dost peněz na sázky,“ navnazoval mě tajemně.

„Co, nelegální rvačky?“ odfrkl jsem otráveně. „Z toho jsem dávno vyrostl.“

„Ale kdepak,“ rozesmál se a bylo na něm vidět, jak si vychutnává převahu. „Psí zápasy.“

ANO! Bylo to tady! Dokázali jsme to! Snažil jsem se na sobě nedat nic znát.

„No, tak teď máš mou plnou pozornost,“ usmál jsem se a odložil zbraň. Naklonil jsem se k němu, abych lépe slyšel, co mi říká.

„Zítra v deset večer tě naložím a vyrazíme na druhý břeh jezera. Je tam skladiště, kde se jednou za čas takovéhle akce pořádají. Je to tam jen pro zvané a samozřejmě striktně střeženo. Pokud by tě nebavili psi, dá se tam koupit holka, kluk, něco do žíly… Prostě na co máš chuť,“ lákal mě.

„To nezní špatně. I Finovi by se to mohlo líbit. Sice není moc na krvavý sporty, ale zase si potrpí na zábavu a mladý maso, víš jak…“ zakoulel jsem očima, jako kdybych mluvil o manželce, co si tenhle týden koupila už dvanáctou kabelku. Zřejmě to zabralo, protože Ian chápavě pokýval hlavou. Vyrušil nás příchod dalšího střelce, který si piloval dovednosti s kulovnicí. Po zbytek dne jsme plkali tak nějak o ničem a já za to byl rád. Beztak jsem se téměř nedokázal soustředit.

Zítra večer bude po všem. Dnes dám vědět plukovníkovi, aby se připravil. Zítra bychom s Finem mohli strávit den v posteli, než se konečně dočkáme večera a pak… Co vlastně budeme dělat pak? Ano, nějak budeme muset ustát zásah a celé to martyrium kolem, ale potom? Vrátíme se do srubu? Fin věděl, že je v hledáčku policie, tak se mi nechtělo věřit, že by to riskoval a znovu ohrozil psy. Co tedy bude dál? Uvědomil jsem si, že jakkoliv jsem na tenhle úkol nadával, měl bych za něj být vděčný. Ani jeden z nás se nemusel starat o budoucnost nebo realitu. Byli jsme to jen my dva a naše malá hra na boháče. Vlastně jsme si tu lebedili jako na líbánkách, kruci.

Po návratu na mně Fin nečekal dole v jídelně, jak bylo domluveno, a Suzanne se potutelně usmívala, když se se mnou pro dnešek loučila a posílala mě nahoru. Podezřívavě jsem pomalu vzal za kliku.

Fin stál zády ke mně, oblečen jen do jedné z mých košil, dlouhé nohy vystavené světu na odiv. Nakláněl se nad stolem, pravou nohu měl opřenou o tmavou podnožku a cosi tam kutil. Tiše jako myška jsem za sebou zavřel. Jako vždy v jeho přítomnosti ze mě okamžitě opadlo veškeré napětí. Přikradl jsem se těsně za něj a rukou mu sáhl přímo do klína.

„Čekáš tu na někoho?“ zavrkal jsem mu do ucha, zatímco se mi hlavou už hnaly plány na to, jak ho přes ten stůl přehnu. Nebo ho na něj posadím. Možná oboje, jen v opačném pořadí…?

„Jííííííík!“ ozvalo se zapištění a Fin mě plnou silou odstrčil, až jsem přistál na zadku a kousl se do jazyka.

„Fakla fo blbnef?“ šišlal jsem překvapeně a otíral si krev z úst.

„Já?! Co blbneš ty? Teď, když to na chvíli dalo pokoj…“ skučel mladík hlasem plným slz, zatímco si cípy košile ovíval třísla. Ověřil jsem si, že jazyk drží na svém místě a opatrně se postavil. Pomalu jsem k němu přistupoval. Věnoval mi zmučený pohled. Jestli jeho oči po té první noci vypadaly zle, v porovnání s tímhle to byla legrace.

„Tys brečel?“ žasl jsem. Okamžitě uhnul pohledem, jako by se styděl. Chytil jsem ho za ruku a otočil čelem k sobě.

„Fine! Co se stalo? Co je ti?“ vyzvídal jsem. Rukou jsem znovu zamířil k jeho slabinám, abych nadzvedl košili, která je skrývala. Snažil se mi vycuknout. Nechápal jsem ho.

„Přestaň,“ napomenul jsem ho přísně. „Přece se tu nebudeme prát,“ zkusil jsem to znovu.

„Co se stalo?“ pohladil jsem ho po rudnoucí tváři.

„Ty… Denní lázně,“ zašeptal, a já ani nedýchal, abych ho nezastavil ve vyprávění.

„Bylo to fajn, masírovali nám tam celé tělo, měli různé oleje a tak… Mě nedošlo, že Sue objednala pro oba totéž… U jedné z těch masáží jsem usnul, a nejspíš dost tvrdě. Další co si pamatuju, je epilace,“ vysvětloval téměř neslyšně. Nechápal jsem, proč kolem toho tolik nadělá.

„No, tak jsi oholenej, no…“ snažil jsem se ho povzbudit. Což byl podle jeho výrazu opravdu hodně špatný nápad.

„Nejsem oholenej,“ sykl. „Byla to epilace. E P I L A C E !“ Tehdy teprve mi to začalo dávat smysl.

„Počkej, jako… Jako ve filmech?“ vykulil jsem oči, když zahanbeně kývl.

„Jako voskem?!“ hlesl jsem jen, abych se ujistil. Znovu kývl.

„Ty vole to musím vidět,“ hrábl jsem po jeho košili, ale uskočil jako gazela od napajedla plného aligátorů.

„Ani na to nemysli,“ vrčel po mě, zcela pohlcený studem.

„A… To máš… Jako všechno…“ snažil jsem se upoutat jeho pozornost, zatímco jsem se k němu pomalu blížil.

„Jo. Jasně, že první škubnutí mě probudilo, ale přece nebudu chodit s jednou plešatou koulí, sakra,“ prskal. Teprve tehdy mi to došlo do důsledků.

Jestli usnul při masáži a vzbudila ho bolest, kterou nesnese ani slušné procento žen, muselo to stát za to. Navíc se rozhodl to celé dokončit, nejspíš kvůli mně, protože nepředpokládám, že by plánoval svoje intimní partie hned tak někdy v blízké budoucnosti ukazovat komukoliv jinému… A já si tu z něj dělám legraci, jako pubertální střevo. Svědomí se do mě zahryzlo ostrými tesáky.

„Prošel sis peklem, co?“ vztáhl jsem k němu ruku. „No tak, pojď sem, už budu hodnej,“ zapřísahal jsem se. Váhavě ke mně vykročil a stulil se mi v náruči.

„Bolí to moc?“ vyzvídal jsem.

„Pálí, ale šíleně,“ kuňknul. Působil tak křehce, že jsem ho automaticky zvedl do náruče a odnesl do postele, kam jsem ho opatrně uložil. Vrátil jsem se ke stolu, kde jsem si už předtím všiml misky s ledem a hadříku, kterým se Fin pravděpodobně snažil minimalizovat nepříjemný pocit. Donesl jsem si vše k posteli, stáhl si triko i kalhoty a jen v boxerkách si sedl k němu.

„Můžu?“ ujistil jsem se, než jsem nadzvedl bílou látku košile.

„Ale opatrně, fakt to bolí,“ prosil tiše, zatímco se mi vyhýbal pohledem.

Připadal jsem si jako zvrhlý prznitel panen, když jsem pomalu odkrýval jeho klín. Srdce mi bušilo jako o závod a prsty se mírně chvěly. Byl skutečně zcela holý. Vzhledem k tomu, jak světlounké chloupky měl, a že netvořily žádné houštiny, nečekal jsem takový rozdíl. Na okamžik jsem se zarazil. Kdyby citlivá kůže nebyla mírně zarudlá a neprozrazovala tak nedávné utrpení, nejspíš bych si připadal jako pedofil, okukující enormně vyvinutého hošíka.

Vylovil jsem z ledové vody hadřík a jemně jím otíral podrážděnou pokožku. Fin sykal a cukal sebou, zatímco já proklínal své perverzní já za tu bouli, kterou mi tahle situace vyvolala pod tenkou látkou spodního prádla. Vážně jsem doufal, že si jí Fin nevšimne. Každých pár minut jsem kontroloval jeho výraz, který se pokoušel udržet naprosto nečitelný pohledem z okna. Po chvíli zaskučel a skryl obličej v ohbí paže. Stihl jsem si však všimnout, že do tváře se mu znovu hrnula krev.

Zarazil jsem se, něco bylo jinak. Mapoval jsem jeho tělo pohledem. Ach, bylo fajn vědět, že nejsem jediný, koho tahle hra na ošetřovatele vyhazuje z rovnováhy.

Sklonil jsem se nad jeho zpola vztyčený úd pomalu po něm přejel jazykem. Odměnou mi bylo zalapání po dechu.

„Tady to taky bolí?“ vyzvídal jsem s potutelným úsměvem.

„Tro – trochu,“ sykl Fin a já málem vyprskl smíchy.

„Měl bych to zkusit s ledem, jako ve srubu…“ nechal jsem návrh viset ve vzduchu.

„Nebo,“ pokračoval jsem tichým hlasem, „je naopak potřeba tuhle část prohřát?“ Oběma rukama jsem se zapřel po jeho bocích, a jen pohybem vrchní částí trupu se sklonil, abych ho vzal do úst. Ještě nikdy jsem nikoho nekouřil bez pomoci rukou, tak jsem si nebyl moc jistý výsledkem, Fin se však zdál naprosto spokojený. Netrvalo dlouho a musel jsem rukou navštívit i vlastní slabiny. Pohled na to pružné tělo, které se pode mnou svíjí a žadoní o každý dotek, byl pro mně příliš. I když jsem si připadal neskutečně neohrabaný, snažil jsem se ho sát co možná nejpříjemněji. I tak jsem si však byl vědom několika okamžiků, kdy jsem o něj zavadil zuby. Sice zasténal, ale vyklenul po každé takové nehodě boky ještě víc, tiše prosil, abych nepřestával.

Celé to bylo tak nějak jiné, než kdykoliv předtím. Tak nějak klidnější, jemnější. Nešlo o ukojení chtíče, spíš o spojení. Poprvé v životě jsem měl pocit, že jsem se s někým opravdu miloval, i když jen ústy.

Když bylo po všem, otřel jsem co uniklo mým rtům, a sám jsem v rychlosti navštívil sprchu. Vlezl jsem si k Finovi a přetáhl přes nás tenkou deku.

„Jak to vlastně šlo s Ianem?“ mumlal rozespale.

„Máme to. Zítra v deset vyrážíme,“ odpověděl jsem, a líbnul ho do vlasů.

„To je super,“ zahuhlal, než začal pravidelně oddechovat. No, tak mu tu velkou novinu prostě řeknu ráno znovu, pousmál jsem se, než jsem i já usnul.

 

 

 

Měl jsem pravdu, ráno byla jeho reakce mnohem živější.

„Fine, nemáš výčitky, že Suzanne takhle využiješ?“ vymáčkl jsem ze sebe to, co mi už pěknou dobu vrtalo hlavou.

„No, kdyby Iana zavřeli, tak bych jí vlastně spíš pomohl. Při rozvodu dostane tak desetinu jeho majetku, ale kdyby se s ním rozvedla až bude ve vězení, má podle předsvatební smlouvy nárok na víc než polovinu,“ smetl mé obavy ze stolu.

„A ona… Nemá s tím problém? Myslím s tím rozvodem…“ ujišťoval jsem se.

„Viděl jsi Orlanda, ne?“ broukl pobaveně. Ha, byl jsem doma. Nikdy by mě nenapadlo, že svět boháčů v televizi není zase tolik přibarvený. On sousedku, ona komorníka. Tady prcá snad i kámen cihlu, fakt že jo.

„Tohle stranou, co máš v plánu na dnešek?“ vyrušil mě z úvah, když mě zezadu objal kolem pasu.

„No, jeden rychlej telefonát a pak až večerní zábavu.“

„A… Co bys řekl být na jeden den zase normální smrtelníci?“ zavrkal mi do ramene.

„Můžeš to trochu upřesnit?“ váhal jsem.

„No, napadlo mě, že Sue už má týhle maškarády za poslední roky taky dost, tak co se sebrat, a zajet třeba někam na piknik? Odpoledne pivo a klid, žádný jídlo s vyváženým poměrem živin a žádný nízkotučný sračky…“ jak pokračoval, cítil jsem, že se mi sbíhají sliny.

Během hodiny tak jeden blond kovboj, jeden šupák v kšiltovce a jedna pěkná vesnická holka s piknikovým košem seděli v autobuse do hodinu vzdáleného městečka, zatímco si celou cestu vyměňovali potutelné úsměvy.

Piknik v parku jsem zažil naposledy jako kluk, uvolněná atmosféra však oživovala dávno zapomenuté vzpomínky.

„To mi řekni, jak se ti povedlo tenhle karneval vydržet takovou dobu?“ žasl Fin, zatímco do sebe házel pořádný kus koláče. Suzanne, která teď nejen vypadala, ale také vystupovala jako Sue, jen pokrčila rameny.

„Kyž se soustředíš, dokážeš se stát někým jiným až překvapivě snadno. Stačí najít dost silnou motivaci,“ odpověděla mu rozvážně. Po rozjuchané paničce nebylo ani stopy.

„Vážně je to tak snadný?“ otočil se Fin i na mně.

„Je,“ kývl jsem. „Někdy mám pocit, že je to snazší, než normální život. Když se něco podělá, začneš znovu, jako někdo jinej. Vlastně takovej restart. V normálním životě musíš všechno zvládnout na první dobrou, ale když se staneš někým jiným, můžeš to zkusit znovu. On nuly,“ vysvětloval jsem. Sue mi věnovala zamyšlený pohled.

„Takže tys měnil identitu víc než jednou, co?“ zeptala se tiše, i když bych se vsadil, že odpověď už znala.

„Na to ti odpovíme až podle toho, jak dopadne dnešní večer,“ vtiskl jí Fin mlaskavou pusu na tvář, aby odvedl její pozornost. Nebál jsem se, že nás Sue prozradí. Byla to chytrá mladá dáma, která měla své priority už dávno seřazené.

„No, kluci? Co budeme dělat teď?“ přistoupila na Finovu hravou vlnu okamžitě.

„A co tohle?“ zamířil Fin dlouhým ukazováčkem na nedalekou břízu, kterou kdosi ověsil poutačem na vesnickou tancovačku. Dnes. Řadový tance. Sakra, to jsem zkoušel snad dvakrát v životě a ani jednou na to nemám nic moc vzpomínky.

„Ani náhodou,“ zavrtěl jsem odmítavě hlavou.

„Tome…“ dělal na mě psí oči. Loktem vrazil do Sue, která ho okamžitě napodobila. Chvíli jsem si ty dva somráky měřil pohledem, načež mi nezbylo než souhlasit.

Seděl jsem zády opřený o bar a upíjel své nealkoholické pivo. Ti dva řádili jako mistři parketu. Fin měl cit pro rytmus a pohyby řadového tance si rychle osvojil, Sue byla přirozeně sexy a tak té odrbané country dodávala svými pohyby patřičnou dávku sexappealu. Skákali a šoupali špičatýma botama ve svižném rytmu jako profesionálové. Čím déle jsem sledoval skupinu tanečníků, tím víc se můj pohled soustředil na Fina. Palce ležérně zaháknuté v poutkách kalhot, do kterých měl zastrkanou bílou košili s černými ozdobami, vysoké kožené boty se jen míhaly. Občas spolu s ostatními smekl klobouk a druhou rukou si pak prohrábl rozpuštěné vlasy, než si ho znovu nasadil. To jednoduché gesto v sobě mělo něco, co ho v mých očích dělalo neodolatelným. Byl šťastný. Smál se od ucha k uchu, tváře zrudlé námahou. Vzpomněl jsem si, že přesně do takového prostředí jsem ho odhadoval, když jsem ho viděl prvně.

Jestli takhle šťastný zůstane, to se rozhodne dnes večer.

Z chmurných myšlenek mě vytrhla zadýchaná Sue, která aniž by se ptala na můj názor, smýkla mnou k parketu. Tam mě zajaly Finovy ruce, jež mě nesmlouvavě přiměly zařadit se vedle něj. Klopýtal jsem tam mezi všemi těmi kovboji celé tři nekonečné písně, než se mi podařilo během jedné z komplikovaných otoček vyplout proti proudu a uniknout z formace. Na baru jsem si objednal další pivo, které jsem vypil téměř na jeden zátah. Znovu jsem zkontroloval čas. Blížil se večer a venku se pomalu smrákalo. Mávl jsem na Fina, aby ulovil Sue. Ta skutečná zábava měla už brzy začít.

 

 

Kdybych se jen tehdy podíval k druhé straně baru, na postavu, ukrytou ve stínu dřevěného sloupu.

Kdyby.

 

 

4.82143
Vaše hodnocení: Žádné Průměrné hodnocení: 4.8 (hlasů: 28)
Detailní hodnocení není k dispozici.
Hodnocení:
4.9/5
- Komentářů: 18
Pred štyri a pol rokom.....   „Parkovanie mimo vyhradeného...
Hodnocení:
5/5
- Komentářů: 23
Legenda Cassius Spal jsem, ale měl nepokojné sny. Sny o krvi a zlosti. O...
Hodnocení:
5/5
- Komentářů: 17
  Seděl na studeném kusu železa, tvořící zlomek mohutného mostu....
Hodnocení:
4.9/5
- Komentářů: 3
Cítím chlad. Moje tělo se začalo probouzet. Zamžourám očima. Ležím na zemi v...