Út, 07/02/2017 - 11:49
13

 

Když jsem dodělal posledního ze psů, slunce se zrovna začínalo škrábat vzhůru, a dávalo jasně najevo, že dneska bude slušný pařák. V žaludku už mi kručelo, a tak jsem se vydal vyrabovat zásoby ve srubu.

Hned jak jsem otevřel dveře, udeřila do mě lákavá vůně smažené slaniny a vajec, v puse se mi začaly sbíhat sliny. V kuchyni kolem plotny poskakoval v rytmu nějaké mě neznámé písně, která hrála z rádia, Fin, vlasy sepnuté jen černým skřipcem, na sobě jen tepláky a jinak nic. Namáhavě jsem polkl, abych se ujistil, že ze mě sliny nepotečou jak z bernardýna.

Při pohledu na šedou látku, zachycenou jen tak v úrovni boků, byl žaludek v tu chvíli můj nejmenší problém. Pod kůží štíhlých, ale přesto pevných zad se v každém pohybu vlnily pletence svalů. Ten kluk vůbec netušil, v jakém nebezpečí se právě ocitl.

„Dobré ráno. Sedni si, zrovna ti nandávám,“ zanotoval do rytmu.

„Brý ráno,“ zabručel jsem, a zamířil do koupelny. Pro jistotu.

Byl jsem odhodlaný se zbavit přetlaku, který ve mně pohled na Fina po ránu způsobil, ale jen jsem svůj naběhlý penis sevřel v ruce, předmět mých fantazií mi zabušil na dveře koupelny.

„Tome, vystydne ti to!“

Démon. Ten kluk je rozhodně démon.

„Jdu,“ zavolal jsem na něj, a pracně se skládal do kalhot.

Sedl jsem si ke stolu, rozhodnutý myslet třeba na politiku, jen abych se zbavil pnutí ve slabinách.

Jenže Fin mi to zrovna neusnadňoval. Když mi dával talíř na stůl, stoupl si za mě, a nahým hrudníkem se mi otřel o rameno. Kruci, ten dotek pálil i přes moje tričko.

Když šel pro příbory, záhadně mu jedna vidlička spadla na zem. Sehnul se pro ni tak, aby ke mně byl zády, aniž by pokrčil kolena, takže látka tepláků naprosto přesně vykreslila obrys jeho lákavého pozadí.

Nakonec donesl čisté příbory a sedl si proti mně k jídlu. Oddychl jsem si, že je konec mému mučení.

Tedy než jsem si všiml, co dalšího je k snídani. Protočil jsem oči. To nemohl myslet vážně…
Krom vajíček a slaniny, byl čistě náhodou k dispozici i talíř, na kterém byly ohřáté párky přesně „té správné“ velikosti.

Samozřejmě, že to bylo to první, po čem Fin sáhl. Jak taky jinak, že. Sledoval jsem, jak si uzeninu vkládá do úst, jak ji jeho rty obepínají. Když se ozvalo typické lupnutí, kdy se jeho zuby zanořily do párku, nevydržel jsem.

„Mohl bys, prosím, používat příbor?“

Fin se na mě vědoucně usmál.

„Něco je špatně?“ zeptal se nevinně, namočil párek do misky s bílým dresinkem. Když jej slíznul, zalapal jsem po dechu.

A tohohle kluka já jsem měl za naivního???

„Ty se tím bavíš, co?“ zavrčel jsem na něj, ale s jeho spokojeným výrazem to ani nehnulo.

„Jestli máš problém s tím, že jsem gay, tak to řekni rovnou. Vypadnu odtud a bude klid,“ dorážel jsem na něj.

„Proč by mi něco takového mělo vadit? Popravdě, jsem docela rád. Docela… Hodně rád,“ doplnil tiše, a provokativně přejel růžovým jazykem po celé délce té podělané uzeniny odzdola až nahoru a zase zpět. Můj jižní mozek tohle fakt nedával, nedočkavě pulsoval, bolestivě sevřený v látce kalhot.

Když už jsem se rozhodl, že po tom drzém klukovi prostě skočím, a děj se vůle Darwinova – buď mě praští a vyhodí, nebo se do něj konečně zabořím, a budu si vychutnávat jeho nádherné tělo, zatímco ho přinutím hlasitě sténat, uvědomil jsem si, že slyším zvuk motoru.

„Je tady!“ vykřikl Fin a vyskočil od stolu.

Co? Cože? Co se to právě…? Zabiju ho. Já toho blond démona normálně zabiju, brblal jsem si v hlavě, zatímco jsem si v kalhotách opatrně upravoval erekci. Nakonec, tady když ho zabiju, tak ho rovnou zkrmím a nikdo mi nikdy nemůže nic dokázat…

Vyšel jsem před srub, kde z auta právě vystupoval starší, prošedivělý muž.

„Garry,“ vítal ho s úsměvem Fin.

„Ahoj, mlaďas. Tak jdem na to?“ zeptal se ho muž zhrublým hlasem.

„Jasný. Zajdi si ho vyvenčit, ve stodole je to připravený. Já jdu pro Larryho.“

Nechápavě jsem si je měřil pohledem. Fin zmizel u psů.

„Nazdar,“ oslovil mě muž, kterému Fin říkal Garry.

„Zdravím,“ odpověděl jsem.

„A ty seš kdo?“ zeptal se mě bez valného zájmu.

„Tom. Pomáhám tu Finovi,“ Garry jen kývnul. Otevřel zadní dveře, a vytáhl na vodítku z auta rezavého psa, který hned se zájmem začal očichávat okolí.

Nebyl jsem si jistý, co se ode mě očekává, tak jsem se otočil, a vyrazil za Finem. Ten zrovna odepínal od boudy černého psa, zhruba stejně velkého, jako byl ten Garryho.

„Fine? O co tady jde?“ zeptal jsem se ho s neblahým tušením.

„O nic, Garry potřebuje vyzkoušet mladýho psa, a doma nemá nic v týhle váze, tak jsme se domluvili, že mu ho zkusím tady Larrym,“ odpoví, jakoby nic.

„To jako, že půjdou do ringu?!“ zalapal jsem po dechu, a hlavou mi běžely stovky otázek.

„Prosím tě, tomu se tak snad ani nedá říkat. Jen na deset minut – maximálně. Garry chce jen zkusit, jestli to v tom mlaďasovi je, nebo není. Nic víc. Larry ho zkusí probudit. Jestli chceš, můžeš se dívat.“

Kruci, mluvil, jakoby se nic nedělo. Možná bych o tom měl informovat plukovníka, ale naším cílem není zavírat pupkatýho strejdu s ojetou dodávkou. Prozatím jsem se rozhodl, že bude lepší, když se budu jen dívat, a počkám na lepší příležitost.

 

Dostal jsem za úkol sledovat čas. 

Ve stodole v místech, kde předtím stály trenažéry, nyní stály půl metru vysoké dřevěné zábrany ve tvaru čtverce, asi čtyři metry dlouhé.

V jednom rohu stál Fin, který objímal Larryho. Garry přinesl svého psa v náruči, překročil zábranu a postavil se s ním do protějšího rohu. Ani jeden ze psů neměli obojek.

Larry – Finův pes – při pohledu na zrzka začal zběsile mlátit ocasem, a vydávat vřeštivé zvuky. Nevrčel, neštěkal. Vřískal, a nažil se dostat z Finova sevření.

Při pohledu na Larryho se zrzek rozštěkal, a začal sebou také zmítat, aby se uvolnil.

„Teď!“ vykřikl Fin a psa pustil. Garry svého pustil ve stejnou chvíli.

Oba psi se proti sobě rozeběhli, Larry byl rychlejší než zrzek. Bez zaváhání po něm skočil a zakousl se mu do kůže na krku. Zrzek jen zavrčel a v čelistech sevřel Larryho nohu.

Oba psi vrčeli, trhali hlavami a posunovali se po celém ringu.

„To je dobře, Macu, to je šikula, drž ho…“ podporoval Garry zrzka.

„Výýýborně Larrysek, umí, umí kluk!“ Fin i Garry se neustále pohybovali v blízkosti psů, ale ani jeden se jich nedotýkal.

„Skreč?“ zeptal se po pár minutách Garry Fina. Ten jen kývnul a sáhl si za opasek, odkud vytáhl dřevěný kolík. Garry vytáhl svůj a oba přistoupili ke psům.

Jednou rukou sevřeli kůži psa za krkem, druhou si přesunuli jeho slabiny mezi kolena. Fin pracoval o trochu rychleji než Garry, tak na něj musel počkat, než si Maca chytí.

Když byla obě zvířata pevně zafixována, každý z mužů vložil dřevěný kolík svému psovi ze strany do tlamy, a otočil jím, aby povolil sevření čelistí.

Fin i Garry si odtáhli každý svého psa zpět do rohu.

„Pouštěj,“ pobídl Fin Garryho. Ten svého psa vypustil.

Fin Larryho pustil ve chvíli, kdy se Mac dostal zhruba do poloviny čtverce. Larry vyběhl a v plné rychlosti do něj narazil, s naprostou přesností zacílil svůj zákus na Macovu plec. Ten nedosáhl na Larryho nohu jako předtím, a tak ho vzal za kůži pod uchem. Oba psi znovu zběsile škubali hlavami a vrčeli, navzájem se přetlačovali po ringu.

„Čas?“ houkl Fin, aniž by odtrhl pohled od Larryho.

„Sedm minut,“ zavolal jsem po kontrole stopek.

Garry s Finem psy znovu oddělili, tentokrát byl první vypuštěn Larry. Znovu prudce vyrazil, aby se střetl s Macem, který se mu hnal naproti.

„Poslední, začíná být unavený,“ prohlásil Garry. Fin jen kývnul.

Znovu je oddělili, a znovu se postavili do svých rohů. Garry Maca vypustil, a ten se rozeběhl na Larryho, který si to nenechal líbit.

Tentokrát je oddělili prakticky okamžitě. Fin vzal zmítajícího se Larryho do náruče, a vyšel z ringu. Garry si zatím rovnou prohlížel Macova zranění, zatímco ho chválil a bránil mu, aby následoval Fina a Larryho.

„Jak je na tom?“ neubránil jsem se dotazu.

„V pohodě, jen pár škrábanů, a dvakrát prokouslá kůže na krku. Sice mu to oteče, ale do týdne bude v pohodě. Podej mi z tamté skříňky desinfekci, buď tak hodnej,“ požádal mě, aniž by se na mě jedinkrát podíval.

Donesl jsem zelenou lahvičku a nějaké čtverce gázy, aby ji měl čím nanášet.

Mac si zřejmě uvědomil, že Larry je pryč, místo po něm se začal kroutit a sápat směrem ke mně. Podával jsem Garrymu lahvičku, a Mac se mu tak trochu vysmekl.

Než jsem stihl zareagovat, skočil na mě, a dožadoval se mazlení.

Bylo to… Nečekané. Pes, který ještě stále stál v ringu, a chtěl se mazlit.

„Nech toho, ty pako,“ napomínal ho Garry pobaveně. „Byl jsi šikula, ano, šikovný jsi byl. Ale pocem s tou hlavou…“ mluvil na něj Garry tiše, zatímco mu ty nejhlubší šrámy proléval desinfekcí.

„Tak jak?“ ozval se za mnou známý hlas.

„Škrábance, jinak nic… Co u tebe?“ zeptal se Garry Fina, který vešel do stodoly.

„Taky, jen párkrát cvaklá kůže na krku, nic na šití,“ odpověděl mu klidně.

Oba muži si ještě vyměnili pár přátelských frází, načež Garry i s Macem nasedl do auta a odjel pryč.

Sledoval jsem ho oknem ze srubu, Larry ležel na koberci u krbu, a tvrdě spal. Místnost byla cítit desinfekcí.

„Tak co, chceš si praštit?“ zeptal se mě Fin klidně, když vešel do srubu.

„Já ti ani nevím. Myslel jsem, že budu chtít, když jsem slyšel ty zvuky. Bože, přísahal bych, že se tam navzájem skalpují. A ty nárazy čelistí… Víš jistě, že má Larry všechny zuby?“

„Jasně, je v pohodě. Jen je unavenej, není v kondici na nějaký delší blbnutí,“ uklidňoval mě Fin s úsměvem.

Kývl jsem hlavou, a sedl si na zem vedle Larryho, který se překulil tak, abych ho mohl hladit.

Fin nás chvilku se zájmem sledoval.

„Vyřídím něco nahoře, a vrhnu se do přípravy oběda, ok? Bude stačit, když bude jídlo tak za hodinku a půl?“

„Jo, jasný,“ souhlasil jsem, ale nepodíval jsem se na něj. Dřevo na schodech zasténalo pod Finovou váhou, když vycházel nahoru, ale já sledoval zranění na Larryho krku a hlavě.

Skutečně to byly v podstatě jen škrábance od zubů. Jen na asi třech místech jsem našel prokouslou kůži, ale i to byly tak 5mm ranky. Musel jsem uznat, že celou tu věc ohledně psích zápasů jsem si prostě představoval jinak.

Vždyť ani jednomu ze psů téměř netekla krev… Žádná velká zranění, žádný bolestivý řev… A co hůř, oba ti psi vypadali, že je to baví. Bylo to porušení zákonů, samozřejmě.

Ale když jsem to takhle viděl, jak ti psi přepínali mezi nenávistí ke psu a absolutní láskou a důvěrou k lidem, jak je jejich majitelé okamžitě ošetřili… Najednou bylo o něco těžší, vidět v lidech kolem téhle rádoby zábavy taková monstra.

Naposledy jsem pohladil Larryho, a tiše jsem se vydal nahoru za Finem. Chtěl jsem si s ním o tom promluvit.

Dveře do Finova pokoje nebyly zavřené. Už jsem chtěl vzít za kliku, když mě zarazilo zasténání.

Finovo zasténání.

Tiše jsem se podíval škvírou ve dveřích, a musel jsem se zakousnout do vlastní pěsti.

Finovo nádherné tělo leželo na posteli, zadek zvedlý do výšky. Jednou rukou si laskal penis, druhou si dráždil dírku. Aby zdusil sténání, byl zakousnutý do polštáře, a tak jeho vzdechy nebyly o mnoho slyšitelnější, než mlaskavé zvuky prstů, vnikajících do jeho těla.

Na jeho pokožce se perlil pot, víčka měl pevně sevřená v rozkoši. Jeho ruka opustila jeho úd a natáhla se pro kapesník, kterým překryla špičku jeho penisu. Blížil se k vrcholu.

Cítil jsem, jak se mi třesou ruce, a kalhoty v rozkroku hrozily protrhnutím. Otočil jsem se zády a tiše jsem se kradl pryč.

I když jsem chápal jeho potřebu uvolnit nahromaděný stres a touhu po uvolnění, chtěl jsem si napřed srovnat všechno v hlavě.

Proč si vlastně nezavřel dveře? To chtěl, abych ho viděl?!

Byl jsem teprve na třetím schodě, když se ozvalo tlumené, extatické „Áhhh, Tome!“

 

No, tak to bychom měli.

 

 

 

 

 

4.860465
Vaše hodnocení: Žádné Průměrné hodnocení: 4.9 (hlasů: 43)
Detailní hodnocení není k dispozici.
Hodnocení:
4.8/5
- Komentářů: 3
Tak to bylo rychlý. Na to jsem musel uznale pokývat hlavou. Jejich...
Hodnocení:
4.9/5
- Komentářů: 11
„Co tady děláš?“ Stejná slova, která původně patřila Samantě, nyní patřila...
Hodnocení:
4.7/5
- Komentářů: 7
„Tak-tak jo, nevidím v tom problém.“ řekl jsem a usmál se. Úsměv mi...
Hodnocení:
5/5
- Komentářů: 12
Temnota na obloze i v lidských srdcích. Pompeje ozařují ohnivé jazyky šlehající...