Út, 04/07/2017 - 20:34
5

Na okamžik jsem zaváhal. Jak bych měl reagovat? Fence bylo už dost let a bylo to na ní znát, takže nechat ji, aby se o sebe postarala, mi nepřišlo fér. Zvlášť, když to huňaté zvíře bylo dobře o dvacet kilo těžší. Možná i o víc. Neměl jsem u sebe nůž ani žádnou jinou zbraň, a tak jsem se rychle rozhlížel kolem, jestli najdu alespoň nějaký kámen nebo větev. Jako na potvoru nic v dohledu.

„Kruci, jsem v lese nebo na podělaným golfovým hřišti?!“ zabručel jsem si pro sebe. Rezavá fenka stála krok přede mnou, hlavu nahoře, napjatá, stále s vrtícím se ocasem.

To jsem nechápal. Brala to jako hru? Nejspíš ne, cenila na vetřelce své zuby, které díky svému opotřebování a ulámaným špičkám špičáku rozhodně nevypadaly tak nebezpečně jako ty, které na ni cenila pomalu se přibližující příšera. Našlapovala pomalu a opatrně, srst na krku a zádech zježenou. Na tohle jsem fakt neměl výcvik. Kdyby šla po mně, nějak bych si poradil, i když by se to bez zranění neobešlo, ale já s sebou měl to staré zvíře, které jsem se hodlal alespoň pokusit ochránit.

Zatáhl jsem za vodítko, abych ji přitáhl k sobě a pokud možno se postavil před ní.

 Nereagovala.

Přitáhl jsem si ji tedy silou, stála jako socha. Pevné tlapy zanechaly v půdě lesní cesty rýhy drápů, jak jsem ji táhl, aniž by se obtěžovala spolupracovat. Chytil jsem vodítko těsně u širokého obojku, aby se mi s ní lépe manipulovalo.

„Táhni domů, šmejde! No tak! Huš!“ hulákal jsem na zvíře, které se k nám nepřestávalo přibližovat. Kopl jsem jeho směrem trochu hlíny, ale nevěnovalo tomu pozornost. Začalo nás pomalu obcházet, jako by si vybíralo stranu, ze které jsme nejzranitelnější. Všiml jsem si, že je to fena. Psi se rvou do první kapky krve – feny do poslední, vybavila se mi slova mojí matky. Paráda prostě. Takže jsem tu měl v lese, bez šance na pomoc, dvě feny, přičemž tu zkušenější jsem měl v plánu ochránit před tou očividně silnější. Rezavá fena se k útočnici natočila bokem, jako by ji zaujalo jiné křoví. Podíval jsem se tímž směrem s obavou, že odtamtud vyleze další zdivočelý pes.

Přesně v tu chvíli chlupatá příšera skočila. Nečekal jsem tak rychlý útok, a tak jsem nestihl reagovat. Fenka naštěstí ano. Prudce sebou smýkla a otočila se. Útočící bestii ještě v letu chytila zespodu za krk, a škubala hlavou. Velké zvíře chňapalo kolem, pustil jsem tedy obojek a dál držel jen konec vodítka. Velká fena chytila rezavou za kůži na rameni a trhala. Stará dáma však vůbec nejevila známky bolesti, jen se přitáhla blíže k velké feně. Nedokázal jsem to jen tak sledovat, vší silou jsem huňatou potvoru nakopl do žeber, až zaskučela.

V tu chvíli mi to bylo jedno. Nehodlal jsem jí dovolit, aby ubližovala té rezavé fence, kterou mi Fin svěřil. Pustil jsem vodítko a pevně chytil chlupy na jejím krku, snažil jsem se ji chytit za ucho. Pokoušela se po mě ohnat, uslintané obrovské tesáky zamazané krví naprázdno klapaly nebezpečně blízko mých prstů, ale fenka ji pevně držela za ohryzek, a já tak byl z dosahu. Zahlédl jsem, jak zrzka mé snažení se zájmem pozoruje, aniž by větší a silnější soupeřku pustila. V rychlosti jsem si vybavoval, kde jsou na psím těle citlivá místa. Chytil jsem zvíře za zadní slabiny a snažil je jej od rezavé fenky odtáhnout, ale držely se navzájem a marnost mého počínání jsem si tak rychle uvědomil. Napadlo mě, že bych mohl zkusit velké feně vrazit prsty do očí. Odhodlaně, i když neochotně, jsem se k ní přibližoval, spoléhaje na to, že jí rezavá fenka stále drží.

Silnější z fen však přestala vrčet a přešla na tiché kňučení, které rychle nabíralo na síle. Už se nesnažila na rezavou fenu dostat, chtěla od ní pryč. Chňapající čelisti už se nesnažily ublížit, ale osvobodit se, přední nohy, které ještě před okamžikem poskytovaly zvířeti oporu v razantním útoku, se nyní opíraly o bok starší feny a snažily se ji odstrčit. Důvod jsem pochopil vzápětí. Fena začínala sípat. Její pokusy o vysvobození slábly, nohy se začínaly podlamovat, až se sesunula na zem pod rezavou fenu, která se však jen opřela silněji a mírně si překousla, snad aby se její věkem poznamenané zuby mohly lépe a účinněji zabořit do soupeřky. Byla pevně rozhodnutá vyzyvatelku zabít.

To jsem nechtěl dopustit. Zvíře na nás sice zaútočilo, ale aby za to zaplatilo životem? To mi přišlo příliš. Jak bych ji ale mohl zastavit? Proč nepřestala sama, když viděla, jak soupeřka vzdává boj? Ne, nehodlala se vzdát, spíš bych řekl, že ji blížící se vítězství ještě více nabudilo. Sunula před sebou téměř bezvládné, mohutné tělo chlupatého zvířete, až se jí svaly na těle napínaly. Viděl jsem, jak se rychlým překusováním snaží způsobit co možná největší poškození. Musel jsem ji zastavit. Jakkoliv.

Vybavil se mi pohled na Fina, jak sevřel Larryho mezi koleny a jednou rukou ho vzal za kůži na krku, aby mu mohl do tlamy vsunout dřevěný kolík na rozevření čelistí. Dodal jsem si odvahy, a i když jsem měl záda zalitá studeným potem a srdce mi splašeně tlouklo, přistoupil jsem k rezavé fence, sevřel její zadní slabiny ve svých kolenou a pevně ji uchopil za obojek. Maličko jsem ji nadzvedl, aby se její přední nohy nedotýkaly země, a ona tak přišla o část své opory. Fena se zklidnila a přestala trhat hlavou. Ještě o trochu pevněji jsem přitáhl obojek, a ona bezvládně ležící zvíře pustila. Poprvé za celou dobu jsem ji slyšel štěkat. Vzpouzela se mi, chtěla se ke své kořisti ještě dostat, jako by s ní ještě stále neskončila. Prudce jsem oddechoval.

Vzal jsem ji za vodítko a pracně odtáhl k blízkému stromku, ke kterému se mi jí podařilo uvázat. Když byla zajištěna, pospíchal jsem za ležícím zvířetem. Polkl jsem obavy o vlastní bezpečí a sklonil se k zakrvácené tlamě, ze které visel promodralý jazyk. Lepil se na něj prach a uschlé větvičky z cesty, zvířeti to však nijak nevadilo. Nedýchalo.

Sáhl jsem feně na krk, abych se ujistil, že neucítím puls, ale celý ohryzek byl tak zdeformovaný, že jsem nedokázal s jistotou určit ani průdušnici, natož tepnu. Na krku nebyla jediná kapka krve. Ta na hlavě nejspíš patřila rezavé fence. Tomuto zvířeti už nebylo jak pomoci.

Pomalu jsem se zvedl. I mrtvá byla ta fena impozantní. S novou dávkou respektu jsem se otočil ke zvířeti, které mi bylo prezentováno jako téměř neškodný důchodce.

Fenka se ještě stále snažila dostat k ležícímu zvířeti, ale když jsem k ní přistoupil, s nadšením mi olízla ruku. Kdybych to neviděl, nikdy bych nevěřil, že tohle milé stvoření právě zabilo. Uvolnil jsem ji od stromu a odvedl kus cesty zpět. Teprve když neměla místo rvačky na očích, uklidnila se dost na to, abych si mohl prohlédnout její zakrvácený bok. Nevypadalo to pěkně. Na dvou místech byla kůže zčásti odtržena a kolem bylo nespočet děr. Sevřely se mi útroby.

Dopustil jsem, aby ji někdo takhle zranil. I když nekňučela ani nijak nejevila známky bolesti, vzal jsem ji do náruče a ostrým klusem směřoval zpět ke srubu.

„Fine!“ volal jsem už z dálky. „Fine rychle!“

Nikde jsem ho neviděl, a tak jsem si to namířil přímo do srubu.

„Tam ne!“ ozval se hlasitý rozkaz srovnatelný ostrostí s prásknutím bičem, když už jsem v ruce svíral kliku vstupních dveří. Pustil jsem ji, jako by byla rozžhavená.

„Jsi normální?! Je tam Larry, zabil by ji!“ nadával, zatímco se ke mně hnal z malého dvorku za stodolou.

„Fine, musí na veterinu, je dotrhaná…“ snažil jsem se o překotné vysvětlení, ale nával adrenalinu mi motal jazyk i myšlenky.

„Co jste potkali?“ zeptal se s chladnou rozhodností, zatímco mi fenu vytrhl a vešel s ní do místnosti vedle přípravny masa, kde ji položil na široký, nerezový stůl. Fenka svého majitele s radostí olizovala ve tváři, jako by tohle celé ani nebylo o ní.

„Psa. Hodně velkou fenu,“ uváděl jsem věci na pravou míru, a stíral si pot z tváře. Až nyní jsem si uvědomil, jak nepříjemné je bodání, které jsem cítil v boku. Nakonec, už to byla nějaká doba, kdy jsem běhal kilometr se zátěží.

„Alespoň, že to nebyl divočák, ten by poranil vnitřní orgány. Tohle je jen kůže, to bude dobrý,“ mluvil klidným hlasem, zatímco jistými, rozhodnými pohyby prohlížel zranění. Jako by jeho slova byla kouzlo, podlomila se mi kolena a sesunul jsem se podle zdi na podlahu, kde jsem zhluboka oddechoval.

„Čekej!“ nakázal Fin fence, zatímco se vzdálil od stolu k blízké skříňce, odkud vytáhl jakési propriety, se kterými se k ní vrátil. Zvíře poslušně leželo a čekalo, jen oháňka zvýšila frekvenci bubnování do stolu, když se blížil zpět.

Fin natáhl do injekční stříkačky jakousi látku, kterou fence píchl. Zadoufal jsem, že je to něco proti bolesti. Do větší stříkačky, tentokrát bez jehly, nabral roztok dezinfekce, a rány jím začal proplachovat. Postupoval systematicky, do každé dírky zanořil stříkačku a stlačil píst. Když si byl jist, že vyčistil všechny, vzal si do ruky kovovou věcičku, jejíž význam mi zůstal utajen, dokud jsem neuslyšel povědomé scvaknutí. Zvíře ani nedutalo, a tak jsem se zvedl, abych se podíval zblízka. Věc ve Finově ruce byla vážně sešívačka, kovové svorky rychle a pevně spojovaly potrhanou kůži. Nacvakl poslední a dal fence další injekci.

„To by bylo,“ zamumlal si pro sebe a setřel kapky potu, které se mu perlily na čele.

„Jak jsi na tom ty?“ zeptal se napjatým hlasem, zatímco pohledem mapoval moje zkrvavené ruce a hrudník.

„Ani škrábnutí,“ ujistil jsem ho. „Fine, já… Promiň. Neuhlídal jsem ji, a… Měl jsem ji lépe chránit, ale místo toho jsem ji nechal, aby zabila…“ připustil jsem, a připadal si jako puberťák, který musel přiznat, kde se na tátově novém autě vzal ten obří škrábanec na kapotě a použitý kondom pod sedadlem.

„Tys ji měl na volno a ona ti utekla?“ měřil si mě zkoumavě.

„Ne, měl jsem ji na vodítku, ale ze křoví vylezla taková obří fena, byla o dost větší a zaútočila, a já… Snažil jsem se ji odtáhnout nebo odkopnout, ale…“ překvapeně jsem sledoval vlastní ruce, které se třásly. Tytéž ruce, kterým nedělalo problém zastřelit člověka. Nechápal jsem.

Fin ke mně s chápavým a uklidňujícím úsměvem přistoupil, vzal mé dlaně do svých a pevně je sevřel.

„Nebylo nic, co bys mohl udělat. Vedl sis dobře,“ zašeptal, a vtiskl mi rychlý polibek na tvář. Propustil mé ruce ze svého sevření a znovu se vrátil ke zvířeti, poslušně odpočívajícímu na stole.

„A ty taky. Užila sis to, bábo jedna paličatá, viď?“ broukal, a nechal fenku, aby mu olizovala ruku.

„Jdi do domu, vezmi Larryho do náruče a odnes ho do prvního kotce za stodolou. Není na tom tak špatně, aby musel být pod dohledem, ale obojek mu ještě nasadit nemůžeme,“ nařídil mi klidným tónem. „Tady babka bude potřebovat rozmazlování víc než on, viď ty můro,“ doplnil laskavým tónem, ale mluvil spíš už k rezavé fence, než ke mně.

Poslechl jsem ho, a přenesl Larryho do menšího kotce ve stodole. Podlaha tam byla potažená nějakou gumou, v boudě měl čistý polštář a připravenou misku s vodou. Spokojeně se tam uvelebil, zřejmě tam nebyl prvně.

Vrátil jsem se do srubu, kde už Fin připravoval pelíšek pro fenku. Opatrně ji na něj položil. Najednou jako by si fena uvědomila svůj věk, kulhala a tichounce kňučela.

„Je jí něco? Tys jí nedal nic proti bolesti?“ podíval jsem se na něj překvapeně.

„Jasně že dal, ale teď prostě cítí každou ránu, každý namožený nebo naražený sval. Takhle bude ještě zítra. To, že nedala na sobě znát bolest doteď, to je jeden z hlavních povahových rysů u těchto psů. Dokud je možnost, že se ještě bude rvát, není bolest priorita. To až teď, když se uklidnila, a je v bezpečí, někdo kolem ní skáče. Kolikrát v takovou chvíli začnou třeba kulhat na opačnou nohu, než kterou mají zraněnou, jen abys je rozmazloval ještě víc,“ vysvětloval tiše, zatímco trpící zvíře hladil po prošedivělé hlavě.

„Vypadalo to příšerně,“ připustil jsem stejně tichým hlasem. „Mnohem hůř, než s Larrym.“

„Samozřejmě,“ odfrkl si Fin. „Larry je mladý, silný a zkušený pes, který šel do ringu proti stejně silnému a těžkému soupeři. Navíc jsme tam byli, abychom zakročili v případě, že by mělo dojít k nějakému většímu zranění. Víš, kolikrát je to pro toho psa bezpečnější v ringu, než v městském parku.“

Zarazil jsem se. Jeho tvrzení mi přišlo absurdní, ale… Při pohledu na rezavou fenku, která takhle dopadla jen při obyčejné procházce, jsem mu musel dát za pravdu.

„No, nedá se nic dělat, pokračujeme. Vezmi prosím číslo 17 na červený okruh, kolo jsem ti připravil za stodolou. Já si zatím vezmu kolečko a zajdu pro tu mrtvou fenu. Nemůžeme ji tam jen tak nechat,“ řekl, a jeho hlas zněl rezignovaně.

„Povezeš ji někam na testy, jestli nebyla infikovaná, nebo tak něco?“ zarazil jsem se.

„Kdyby kousla tebe, tak ano, ale takhle to není nutné. Moji psi jsou všichni očkovaní, takže je neměla čím nakazit. Jen ji odklidím,“ vysvětlil. Další informace, která mě zarazila. Nikdy jsem si nemyslel, že psi do zápasů budou mít očkování. Na druhou stranu, Fin přece hned první den říkal, že jsou to cenná zvířata. Neriskoval by, aby o všechna přišel kvůli nějaké infekci.

„Sedmnáctku jsi říkal, viď?“ ujistil jsem se, než jsem vyšel ven. Do očí, uvyklých na umělé osvětlení v místnosti, se ostře opřelo slunce. Byl jsem vážně vyčerpaný, ale stále jsem měl před sebou spoustu práce. Vyvedl jsem černého, svalnatého a štíhlého psa od boudy, nasadil mu postroj připevněný ke kolu a vyrazili jsme. Pes se rozhodně nedržel zpátky a já tak téměř nemusel šlapat do pedálů. Zvíře mělo obrovskou radost, že může do něčeho napřít veškerou svou sílu a jen si ten pocit s každým dlouhým, rychlým skokem užívalo.

To odpoledne jsem vzal na kolo ještě další čtyři zvířata, zatímco Fin jich protočil dvanáct na trenažérech. Při krmení jsme oba sotva motali nohama.

Vpotácel jsem se do srubu, abych se opláchl.

„K večeři párky, a palačinky necháme na zítra?“ mrkl na mně soucitně Fin.

Už jsem se chystal vděčně kývnout, když mě tak napadlo, co asi přinese zítřek.

„Ne, dej mi pár minut ve sprše, a vrhnu se na ně,“ zavrtěl jsem zamítavě hlavou. Trocha aktivního odpočinku u vaření a společná večeře, obsahující mraky cukru, to by mohlo být právě to, co jsem teď potřeboval nejvíc.

I když už se blížila osmá hodina večer, ještě stále bylo teplo, a tak jsem vyšel ze sprchy jen v kostkovaných kraťasech. Někoho, kdo nacvaká psovi kůži jako sekretářka papíry, by moje jizvy pobuřovat neměly. Přesto však šok ve Finových očích na moment zabolel.

„Mám se oblíknout?“ zeptal jsem se pro jistotu, nepodařilo se mi potlačit v hlase veškeré zklamání.

„Ne, promiň, já jen…“ hledal Fin způsob, jak z nepříjemné situace ven. Nechal jsem to být.

„To byla nějaká… Autonehoda?“ zeptal se tiše, zatímco jsem se otočil ke kuchyňské lince, na kterou mi už připravil veškeré suroviny.

„Ne,“ odpověděl jsem jednoduše, zatímco jsem rozbíjel poslední vejce. Vycítil, že by se neměl ptát dál, přesto jsem moc dobře věděl, jak nedočkavě nadsedá, aby ze mě vymámil víc.

Plánoval jsem ho ignorovat, ale… Byl vážně otravný. A vytrvalý.

„Prostě…“ vydechl jsem poraženě, „za chyby se platí. A každá z těch jizev je důkaz toho, že já chybuju hodně,“ řekl jsem tiše a vážně doufal, že mu tohle vysvětlení bude stačit. Vůbec jsem nezaznamenal, kdy se pohnul z místa.

„A tahle?“ ucítil jsem náhlý, chladivý dotek štíhlých, nejistých prstů na jedné z nejstarších jizev. Na té, která se mi táhla z levé strany krku přes záda až na pravý bok. Metla, kterou jsem šlehal vajíčka, mi málem vypadla z ruky. Prudce jsem nasál vzduch nosem.

„Památka na to, že ty, které miluješ, můžeš strašně snadno ztratit,“ zašeptal jsem, a po zádech mi přeběhl mráz. Zadíval jsem se do mísy s vejci a viděl tam odlesk Miiny rozesmáté tváře, když mi otřela palačinkové těsto o nos.

„Ale někdy tím, že je ztratíš, přijdou do tvého života jiní, které můžeš milovat,“ spíš jsem cítil než uslyšel tichá slova, při jejichž vyřčení mě Finův dech zalechtal na zádech, a jeho ruce mě objaly kolem pasu. Opřel si čelo o mé rameno a jen tak tichounce se ke mně tiskl. Stál jsem tam jako socha se srdcem, které bolestivě bušilo.

Vzpomínky na Miu.

Důvod, proč jsem tím, kým jsem.

A tenhle sladký pokušitel.

„Nikdy jejich místo ale nezaplní, Fine,“ řekl jsem s hořkostí v hlase. Sám bych si nejvíc přál, aby to bylo možné.

„Nemají je nahradit. Jen… Zahnat tu bolest ze samoty,“ oponoval mi tiše.

„Pak se ale taky zraní,“ namítal jsem.

„Třeba už zranění jsou, a můžete se tak vzájemně vyléčit,“ nevzdával se. Ucítil jsem jeho rty na své kůži.

„Nebo zabít jeden druhého. Tohle není hra, Fine,“ řekl jsem pevně.

„Já vím,“ zašeptal a zuby mi přejel po šíji.

Mísa s napůl ušlehanými vejci zadrnčela, jak jela po kuchyňské lince, odkud jako zázrakem nespadla. Ještě než ustala v pohybu, svíral jsem Fina v pevném objetí a útočil na jeho rty.

 

4.884615
Vaše hodnocení: Žádné Průměrné hodnocení: 4.9 (hlasů: 26)
Detailní hodnocení není k dispozici.
Hodnocení:
4.9/5
- Komentářů: 7
„Co to děláš?!“ Zděšeně vykřikl, když od sebe odstrčil zprudka Raggiho. „...
Hodnocení:
5/5
- Komentářů: 4
Noční Jeseník má své jisté kouzlo. Svítící loga podniků či reklamní tabule na...
Hodnocení:
4.9/5
- Komentářů: 18
Sledoval jsem, jak tam zlomeně klečel. Vypadal jako můj Simon. Ne ten ze...
Hodnocení:
5/5
- Komentářů: 25
„Nechceš si zahrát basket?“ Díval jsem se na oranžový míč a snažil se skrýt...