Pá, 07/07/2017 - 16:22
5

Byl jsem rád, že se věnoval limonádě a nedíval se mým směrem. I přes roky praxe a tvrdý výcvik bych si nevsadil ani pětník na to, že můj kamenný výraz neprozrazuje žádnou z mých myšlenek.

„Takže tyhle věci se domlouvají online?“ zkusil jsem štěstí.

„Někdy. Většinou se majitelé mezi sebou znají dost dobře na to, aby věděli, kdo co má na dvoře, takže stačí se někde potkat nebo zvednout telefon. Ale tohle je rychlejší,“ odpověděl nezaujatě.

„A… Je to bezpečný? Víš jak, nerad bych zjistil, že jsem se tu schoval před policajtama, a oni sem zatím plánovali zátah…“

Tak. Řekl jsem to. Teď by se taky mohlo stát, že můj zájem vzbudí podezření, a já tak přijdu o veškerou důvěru, kterou jsem si u těchto lidí za poslední čtyři roky na ulici získal. Buď a nebo.

Finova reakce však smetla mé odhadované scénáře ze stolu.

„A za co si myslíš, že mi platí?“ smál se, a trochu se napřímil v ramenou, jak byl sám se sebou spokojený.

„Udržovat to anonymní a bezpečné je moje práce,“ vysvětlil, a podal mi sklenici s chladivou tekutinou.

Zmohl jsem se jen na uznalé pokývnutí, a raději jsem se dlouze napil.

Takže ve finále to, že jsem natrefil zrovna na Fina, bude asi největší posun ve vyšetřování za posledních několik let.

Už od doby, kdy byly psí zápasy postaveny mimo zákon, probíhaly tak trochu ve stínech. Nejprve o nich všichni věděli, ale nikdo to neřešil. Nakonec, spousta zúčastněných byli policisté. Jenže jak šel čas, lidé se začali o osudy takových zvířat zajímat čím dál víc. Nebylo nijak výjimečné, že se mladičká slečinka dostala do sporu se starším mužem, protože se jí zdálo, že se ke svému psíkovi nechová hezky. Často došlo i na fyzické útoky mezi pejskaři. Kruci, v dnešní době, kdy psi běžně nosí značkové oblečky aby je neofouklo, majitelé je vozí v kočárcích nebo nosí v taškách, chodí do speciálních salonů a bazénů, jasně že pak stačí jediná fotka potrhaného psa na internetu a půl světa je na nohou, v rukou třímaje vidle a zapálené louče, jak táhnou na lynč.

Jediné, co jsme věděli, byl fakt, že Doktor vykupuje psy.

A že torza některých z nich se pak dají najít na skládkách.

Víc jsme, v době kdy jsem šel do utajení, nevěděli. A teď už jsem tak blízko, blizoučko! Téměř jsem slyšel houkat policejní sirénu.

„A…“ rozhodl jsem se tlačit na pilu, dokud má šťastná hvězda frčela na plný plyn, „Doktor si tady taky domlouvá akce?“

Fin si sedl vedle mě, konečky prstů mě hladil po hrudi, jakoby náhodou občas zabloudil až k podbřišku. Po mé otázce však jemné doteky ustaly, znechuceně se ušklíbl.

„Nikdo z těch lidí by s Doktorem do ringu nešel, ten chlap je sadistický prase. Každej si hlídá, aby se jeho odchovy nedostaly do spárů debilům, jako je on. Jednou ho někdo zastřelí, kreténa,“ ucedil, a z hlasu mu odkapávaly krůpěje chladné nenávisti.

„Myslel jsem, že spolu vycházíte, když mě sem dovezl? Proč by ho hned někdo střílel?“ nechápal jsem. Se zaujetím jsem se přetočil na bok, jednou rukou si podepřel hlavu a druhou jemně škrábal Fina po nahých zádech, abych ho podpořil ve vysvětlování.

„Ne, Doktora znám už roky. Vlastně ho znal už táta, ještě jako mladýho cápka. Nebejval takovej, jeho psi kdysi něco znamenali. Ale pak přišel na to, že když se vykašle na pravidla nebo slušnost, a bude to dělat jako show pro lidi, vynese to víc. O moc víc. Ten dement klidně pustí ovčáka na dobrmana a říká tomu zápas. Když má štěstí, dostane se mu do ruky pitbull, a toho pak pouští na všechno. Od labradorů klidně až po kavkazáky. Bere sázky, vstupný, dokonce tam má bar. Prostě hnus. Vítěze tak nějak ošetří, poraženýho dobije. Psa co nevyhrává, nepotřebuje. Takovejch má mraky. Nechá psa klidně před publikem chcípnout, lidi řvou, hecujou a točej velký pálky. A to samozřejmě budí pozornost sluníčkářů, kteří pak dělaj peklo nám, normálním chovatelům…“ posteskl si nakonec rozhořčeně.

„Nikdy mě nenapadlo, že psí zápasy se dají dělat na dva způsoby,“ zamumlal jsem tiše, tak nějak spíš sám pro sebe, zatímco se mi hlavou honily fotky neskutečně potrhaných mrtvých psů, které jsem měl před začátkem vyšetřování k dispozici.

„Jasně že jo, jako cokoliv jinýho. Stejně tak je přece rozdíl mezi klukama, co jezděj s autama rally na jasné stanovený a zabezpečený dráze a debilem, co si koupí nadupanou káru a pak na okresce vytlačí ze silnice maminu s autem plným dětí. Všechno na světě se dá dělat slušně nebo na prasáka,“ rozohnil se Fin.

Nikdy by mě nenapadlo, že uslyším o slušně dělaných psích zápasech. Anebo hůř, že s tím budu souhlasit. Plukovník měl pravdu. Jak chlapovi tvrdne péro, měkne mu mozek.

Přímá úměra, fakt že jo.

Usoudil jsem, že pro dnešek jsem Štěstěnu pokoušel víc než dost. Navíc, nechtěl jsem ve Finovu vzbudit podezření, už takhle byl zázrak, že se nechal rozpovídat celkem snadno. Nejspíš to, že byl dlouho sám a pohyboval se hlavně mezi lidmi, před kterými si nemusel dávat pozor na jazyk, také sehrálo svou roli. Měl bych se snažit, a odvést jeho pozornost jiným směrem.

Pohled mi padl na sklenici s limonádou, kde se na hladině kolébal poslední zbytek kostky ledu.

Nijak originální, ale zabrat by to mělo. Ponořil jsem dva prsty do sklenky, kostku vylovil a vložil si ji do úst, kde jsem ji zbavil příchuti limonády. Fin mé počínání se zaujetím sledoval.

Přestal jsem mu přejíždět prsty po zádech, místo toho jsem se na něj líně pousmál, sevřel jej kolem pasu a přetáhl jej přes sebe tak, až se ocitl mezi mnou a zdí. Oči mu začaly v očekávání modře zářit a zrychlil se mu dech.

Naklonil jsem se nad něj. Byl v pasti a věděl to. Vydán mi na milost, nedočkavě si skousl spodní ret.

Vytáhl jsem led z úst a podržel jej tak, aby na něj dobře viděl.

„Co ještě se dá dělat na prasáka?“ zamručel jsem polohlasně, a pomalu tající led přiložil k jeho bradavce.

Prudce zalapal po dechu, ale neprotestoval.

Na jeho druhou bradavku jsem se zaměřil ústy, a okamžik ji dráždil. Ne však dlouho, tentokrát jsem plánoval posunout jeho trýznění o další příčku pomyslného žebříčku. Zakroužil jsem ledem po jeho trhaně se zdvihající hrudi, až za sebou zanechávala vlhkou cestičku, kterou následovala má ústa. Byl jsem si vědom, jak rychle se zbytek kostky pod žárem jeho kůže mění na vodu, a tak jsem se sunul stále níž a níž, až jsem konečně v mírném houští krátkých, světloučkých chloupků doputoval k nedočkavě vztyčenému údu.

Pohlédl jsem mu do přivřených očí, které lačně sledovaly mé počínání. Bezděky jsem si promnul vlastní rychle tuhnoucí mužství, tohle by mohlo být vážně něco.

Kostku jsem si znovu vložil mezi rty, sevřel ji v zubech a sehnul se k jeho slabinám. Když jsem ledovým dotekem přejel po kořenu jeho penisu, uniklo mu přidušené vykviknutí. Spokojeně jsem přimhouřil oči a pokračoval v dráždění. Přejížděl jsem po celé jeho délce nahoru a dolů, dával jsem si pozor, abych se nedotkl citlivé špičky. Pevné svaly na plochém bříšku sebou cukaly a zatínaly se, ve snaze vypořádat se s intenzivním drážděním. Nehodlal jsem mu to usnadňovat, kostkou jsem obkroužil celý žalud. Fin zasténal, vpletl mi prsty do vlasů, jako by se rozhodoval, zda mou hlavu odstrčit, nebo přitáhnout těsněji, a na vrcholku pulsujícího penisu se objevila lákavá kapička. Svíjel se pod mým dotekem, propínal bezmocně boky, ale já ještě nebyl hotov. Nechal jsem zbyteček ledu vyklouznout z úst, a sevřel jej znovu v prstech. Jazykem jsem nepřestával laskat Finovo mužství, nejvíc jsem se zaměřil na lákavou štěrbinku na jeho špičce. Objel jsem tím co bývalo kostkou ledu šourek a zamířil ještě dál. Zlehka jsem přitlačil proti Finově otvoru ledovým vetřelcem, a jeho tělo se napjalo jako tětiva toho nejlepšího luku.

„Ne… Tome, tam ne… Studí…“ vyrážel ze sebe zadýchaně Fin, přesto mi neuniklo, jak posunul nohu, aby mi usnadnil přístup ke svému tělu.

„Neboj, dlouho nebude,“ broukl jsem pobaveně. „Tolik hoříš, že už je skoro pryč.“

Opakoval jsem pohyb, a tající led, nyní velikosti sotva poloviny nehtu na malíčku, vklouzl do Finova lačně se svírajícího otvůrku. Můj prostředníček jej nedočkavě následoval, okamžitě uvězněn v pevném a horkém sevření. Cítil jsem, jak mi Fin v ústech začíná pulsovat, a tak jsem se důkladně přisál. Jeho upřímná reakce byla úchvatná, přirážel proti mým ústům, hlasitě sténal a vrcholil, roztřeseně volajíc mé jméno. Zvedl jsem hlavu, vychutnával si pohled na potem se lesknoucí tělo přede mnou.

„Tome…“ vzdychl Fin vyčerpaně, a vztáhl ke mně ruku.

Vysunul jsem z něj prst a vyplivl na něj vše, co jsem zatím stále držel v ústech.

„Ne ne, ještě jsme neskončili…“ propaloval jsem ho pohledem, zatímco jsem mu jeho vlastní sperma vtíral do toho lákavého otvůrku, odhodlaný ho dovést na ten nejvyšší vrchol, o kterém se mu ani nesnilo.

Pochopil a hlasitě polkl. Možná jsem nebyl jeho první, ale rozhodně jich přede mnou nebylo mnoho. Byl tak sladký, tak čistý a nevinný, až se uvnitř mě cosi sevřelo. V hlavě se mi opakovalo varování, abych do toho netahal city. A já se o to snažil, vážně moc.

Ale…

Sotva jsem v něm měl tři prsty, objevily se mu v modrých očích slzy, a svíravý pocit v mé hrudi zesílil. Sakra, připadal jsem si jako učitel, co przní svého studenta kdesi v zaprášeném kabinetu biologie. Nikdy by mě nenapadlo, že na něco takového bude mé tělo reagovat, ale pohled na toho světlovlasého pokušitele, který uměl být tak naivní i tak rozhodný, jak se vzrušený snažil potlačit slzy, mě bez pardonu málem udělal.

„Podej mi gel,“ nařídil jsem tiše, vděčný že se neptal, odkud vím o jeho přítomnosti. Jen překvapeně zamžikal a sáhl pod polštář, odkud vytáhl stejnou lahvičku, kterou jsem na téhle posteli viděl nedávno.

Hojně jsem si potřel ztopořený penis, který tepal touhou okusit to sladké sousto přede mnou.

„Uvolni se, a kdyby to bolelo, řekni,“ naváděl jsem ho. Jen bezhlesně kývl.

Přitlačil jsem se na vstup do jeho těla. Pomalu, pomaličku se mi otevíral a já se nořil do sevření toho nejsladšího žáru. Cítil jsem, jak mi na čele vystupují krůpěje potu, snažil jsem se dýchat jen povrchně a soustředit se na každičký můj pohyb, na Finovy reakce. Zavřel oči, ale pootevřel rty, ze kterých mu uniklo tiché „aaach“. Přerývaně se nadechl a já se přistihl, jak tenhle pohled řadím mezi ty nejvíc sexy výjevy, které jsem kdy viděl.

Konečně jsem v něm byl celý. Na moment jsem se přestal hýbat, aby si na mne zvykl. Jeho tělo mě obepínalo tak pevně, téměř na hranici bolesti. Sklonil jsem se nad něj, a nosem ho pošimral na skráni.

„Dobrý?“ ujišťoval jsem se hlasem zhrublým vzrušením.

Fin překvapeně otevřel oči, zadíval se na mě, a omotal mi paže kolem krku, aby si mě přitáhl k něžnému, ale hlubokému polibku. Jeho jazyk zkoumal má ústa, provokoval ten můj ke vzájemnému tanci.

Váhal jsem, jestli to udělal úmyslně, každopádně jedno bylo jisté. Tvrdl jsem v něm ještě víc.

„Fine…“ zachraptěl jsem zmučeně na hraně vlastního sebeovládání.

Místo odpovědi jen mírně nadzvedl pánev, a přitiskl se tak na mně ještě víc. Jak jsem mohl zapomenout, že je to démon?!

Pomalu jsem se začal hýbat, s obavou, abych ho nevyděsil nebo mu neublížil, ale on vycházel každému mému přírazu náruživě vstříc. Své rty přesunul na mé rameno, které zahrnoval polibky. Cítil jsem, jak se mi bortí země pod nohama.

Pak mě kousl. Žádné něžné oždibování, ale zuby toho, kdo byl právě na hraně druhého orgasmu. Tehdy se odporoučela veškerá má dobrá vůle a já si ho bral jako zvíře v říji. Silně jsem do něj přirážel, povzbuzován jeho hlasitým sténáním, doprovázeným vrzáním postele, úpící pod vahou dvou dospělých mužů. Hlas, který prosil o víc přímo pod mým uchem, nehty, drásající kůži mých zad a tělo, které s nadšením přijímalo každý z mých přírazů.

Bylo mi jedno, jestli je tohle Peklo nebo Ráj.

Bylo to úžasný.

 

 

Probudil mě zvuk motoru, který se rychle vzdaloval. Po ránu prostě nikdy nejsem nejbystřejší, a tak mi chvíli trvalo, než jsem si srovnal, kde to vlastně jsem.

Finův pokoj.

Včera jsme usnuli ve vzájemném objetí, ani jeden z nás už neměl sílu na jakýkoliv další pohyb. Což se týkalo i sprchy, uvědomil jsem si, když jsem ze sebe odlepil přikrývku.

Fin jel pro maso, začínal další den. Kvapně jsem zahnal starost o to, jak se mu dnes asi chodí – nebo sedí v té rozhrkané dodávce, když už jsme u toho – a mátožil se z postele. Svlékl jsem povlečení, a připravil ho na podlahu u schodiště, než jsem si ve svém pokoji vytáhl čisté oblečení a …

A mobil.

Odnesl jsem ložní prádlo do koše na špinavé prádlo, v kuchyni pouklízel pozůstatky palačinek, které se nakonec nedostaly na program včerejšího večera. V žaludku mi hlady kručelo, ale bylo mi jasné, že tohle bych už víc odkládat neměl.

Musel jsem podat hlášení.

Vyšel jsem ven, a vytočil znovu ženu s krycím jménem Laura.

„Tome, to je dost, že se taky někdy ozveš, ty kanče,“ ozvalo se po druhém zazvonění pobaveně.

„Dej mi taťku, prosím,“ řekl jsem unaveně. Vůbec jsem nechtěl uvažovat nad tím, co jsem to kruci právě dělal. Byla to moje práce! Tak proč… Proč mi ze mě bylo na blití?!

„Ahoj, hochu,“ pozdravil klidný, známý hlas.

„Ahoj taťko,“ odpověděl jsem, a najedno se mi nedostávalo slov. Co jsem mu měl říct?

„Tak moc je to zlý?“ ozvalo se chápavě po chvíli ticha.

„No, úplná procházka parkem to není,“ utrousil jsem, vděčný, že nenaléhal, aby zjistil důvod mé nemluvnosti.

„Tak to vezmi popořadě, pěkně jedno po druhým, a uvidíme, co se s tím klukem bude dát dělat.“

Překvapeně jsem si protřel oči. Zdálo se mi to, nebo vážně řekl…?

„Klukem?“ ujišťoval jsem se.

„Mám tu před sebou jeho fotku. Fin. To jméno se k němu hodí. Líbí se ti?“ zeptal se jako vždy upřímně, a z jeho hlasu zmizely stopy nadřízeného. Ptal se jako můj nevlastní otec.

„Spal jsem s ním,“ přiznal jsem zmučeně.

„Ty jedeš,“ ozvalo se hvízdnutí na druhé straně spojení.

„Tak to není,“ odsekl jsem, aniž bych sám věděl, proč mě to tak vytočilo.

„Ten kluk je…“

„Jinej. Nevinnej. Hodnej. Citlivej. Vlastně skoro dokonalej světec,“ nenechal mě plukovník dokončit, jeho slova pálila jako sůl v čerstvých ranách po bičování. Až příliš dobře jsem věděl, že přesně tohle jsem měl na jazyku. Tedy krom toho posledního. Na to byl můj démonek příliš svůdný.

Ne, sakra, na co to zase myslím?!

„Do háje, já nevím,“ přiznal jsem poraženecky.

„Tak znovu, a pomalu. Jak je v tom zamotaný?“

„Dost. Vede stránky, kde si domlouvají zápasy. A to on je spravuje, aby je naši kluci nenašli,“ šel jsem s pravdou ven.

„No, tak to je to sakra šikovnej andílek,“ ucedil plukovník jedovatě.

„Nech toho, ano?“ zavrčel jsem. „Je to… Není to tak jednoduchý. To co dělají oni je jiný, než co dělá Doktor,“ hájil jsem Fina, sám lehce překvapený, co to vlastně říkám.

„Takže nepoužívá psy do ringu?“ zeptal se starší muž zmateně.

„To jo, ale … Oni ty psi milují, starají se o ně, váží si jich. Doktorem opovrhují. Podle toho co vím, oni to dělají, aby v těch psech udrželi bojovnost a touhu neprohrát, zatímco on to dělá čistě pro prachy. Je to jako dvě strany jedný mince,“ snažil jsem se o vysvětlení, které ani mě nedávalo moc smysl.

„Kapitáne,“ zazněl plukovníkův hlas varovně. Věděl jsem, že použil mou hodnost, aby si získal pozornost mého racionálního vědomí, které bylo právě teď ještě stále kdesi na Bahamách.

„I kdyby to dělali, aby spasili svět, je to protizákonné. Možná jsou to dvě strany jedný mince, ale ta mince je pořád kurevsky prokletá! Když jich několik dostaneme, média z toho budou šílet a vedení bude skákat radostí dva metry. Udělají z toho obrovskou kauzu a vyjdeme z toho zase jednou jako ti dobří. Sám víš, že to v poslední době potřebujeme víc jak co jiného.“

„Myslel jsem, že potřebujeme především chytit toho, kdo může za ty mrtvý psy na skládce,“ neodpustil jsem si rýpnutí.

„To jo, ale tady se bavíme o stovkách psů, kteří podobnému osudu uniknou!“ zvolal plukovník nadšeně. Bylo mi jasné, že vidí hlavně radost svého nadřízeného z toho, kolik lidí si tím získá na svou stranu.

Možná to bylo tím, že jsem tu byl tak krátce, a vlastně zatím neviděl nic až tak strašného, ale… Nepřišlo mi, že by ti psi tady měli nějak extra krutý život.

„Když to klapne, co bude s Finem?“ zkusil jsem naťuknout téma, které mě děsilo nejvíc.

„Záleží, co všechno na něj najdeme. Hádám tři roky natvrdo minimálně, počítej spíš šest a víc, budou z něj chtít udělat exemplární případ,“ odpověděl plukovník chladně.

Šest let vězení. Šest let. Tolik někteří nedostanou ani za vraždu. A Fin, se svou nevinností, by měl…?

„Tome, nezamotal jsi do toho city, že ne?!“ vypálil plukovník otázku jako výstřel ze své milované brokovnice.

„Já… Nechtěl jsem. Ale bojím se, že… Záleží mi na něm, plukovníku,“ přiznal jsem to, co mi už od včerejšího večera hryzalo kdesi v hlavě.

„Jestli je to jen fyzický, můžeme ti najít jeho věrnou kopii, chlapče,“ nabídl, a já málem mrštil telefonem proti nejbližšímu kmeni. To samo o sobě bylo jasným důkazem, že tohle už není jen fyzický.

„Dej mi pár dní, plukovníku. Zjistím co se dá, zkusím i něco vyhrabat na Doktora, a pak ať je všechny vezme čert,“ prohlásil jsem odhodlaně.

„Tak se mi líbíš!“ zvolal nadšeně.

„Zatím se opatruj, chlapče,“ loučil se, aniž by jakkoliv zpochybňoval můj návrh.

„I ty, taťko.“

Prohlížel jsem si ruku svírající telefon, jako bych ji viděl prvně v životě. Co se to se mnou dělo? Nikdy jsem nezaváhal, když šlo o práci. Vždy to byla naprostá priorita. Přesto jsem se teď dokázal soustředit na jedinou myšlenku.

Musím z toho Fina nějak dostat ven.

 

 

4.9
Vaše hodnocení: Žádné Průměrné hodnocení: 4.9 (hlasů: 30)
Detailní hodnocení není k dispozici.
Hodnocení:
4.5/5
- Komentářů: 7
9           Jedno plus to ale...
Hodnocení:
5/5
- Komentářů: 17
Mojí sestře je dvacet šest. Má jednu typickou vlastnost. Hodně pláče. Hodně a...
Hodnocení:
4.9/5
- Komentářů: 6
12. Lektvar hvězd   Je to už dlouho, co prodlévám ve věži. Piji vodu...
Hodnocení:
4.9/5
- Komentářů: 4
JEREMY Byl jsem jako v opileckém opojení. Což v podstatě znamenalo...