So, 14/11/2015 - 18:31
31

Nemám rád zubaře. Já vím, je to klišé, je to ohrané a začíná takhle opravdu hodně milostných zápletek, ale je to zkrátka tak. Ne, že by má nechuť pocházela z nějakého příšerného trauma z dětství, nebo tak, ale zkrátka to nemusím. Přiznejme si, komu se může líbit, že sedí s otevřenou pusou, div se mu nevykloubí panty, když otevře oči, málem mu je vypálí to příšerné světlo nad ním a někdo se mu hrabe v puse. Šťourá, rýpe a všemožně dotírá na vaši ubohou zubní sklovinu. Občas vám s klidem oznámí, že si bude muset trochu zavrtat a než stačíte kníknout, už se k vám blíží s běžícím mini vrtáčkem a fanatickým výrazem ve tváři.
Když vás konečně propustí z toho křesla děsu, s odhalením jeho bezchybných, bílých zubů v úsměvu vám oznámí, že je vše v pořádku a že můžete jít. Vy se pokusíte vycenit stále ještě psychicky otřesené zuby a s křečovitým úsměvem odpovíte, že to je moc dobře, že děkujete a těšíte se na další setkání. Občas vysolíte ještě nějakou tu korunu a už pádíte pryč.
Tedy, aspoň tak nějak probíhají moje návštěvy u zubaře. A dnes je den, kdy mám opět jít do toho příšerně bílého ústavu na kontrolu. Modlím se, aby mi nikdo nic nevrtal, ani do mě příliš dlouho nedloubal.
Vejdu do příjemně zařízené, útulné čekárny s polstrovanými křesly a haldou časopisů postavených na stolku uprostřed místnosti. Na stěnách visí letáčky a různé poučky jak a co dělat se svými zuby, kterou zubní nit si koupit, jak se o ně starat a zkrátka všechno k tomu, abyste jim dopřáli maximální péči.
V jednom křesle sedí vetchá stařenka. Zamumlám pozdrav, sundám si kabát a pověsím ho na věšák, který je přistaven u dveří. Pak se posadím naproti stařence, vezmu časopis a zkrátka dělám to, co se v čekárně dělá – čekám.
Za chvilku jsem konečně, pro mě spíš bohužel, na řadě. Přijde si pro mě velice korpulentní dáma, řekl bych až matróna, navlečená v bílém plášti, který se pod jejími křivkami napíná a snaží se udržet její linie, seč může. Vypadá jako jeden velký bílý aerbag, chystající se už už buchnout.
S milým úsměvem v masitém obličeji mě vyzve, abych se dostavil do jámy pekelné. Tedy tak vnímám bílou sterilní ordinaci, do které kráčím. Celou mou zoufalou situaci ještě umocňuje obrovský rossolovitý ledovec plující předemnou…
A pak ho konečně spatřím. Kdyby měl jiné povolání, asi bych ho měl celkem rád. Náš zubař je totiž nadýchaný kopeček štěstí a roztomilosti. Neustále se vznáší ve svém happy světe a létá na obláčcích z cukrové vaty. Někdy by mě vážně zajímalo, kde ten matroš bere. Já osobně bych ho přirovnal k heboučkému křečkovi zalitém v růžovém želé.
Takovým dojmem tedy působí, dokud nevezme do ruky hubošťour a zrcátko. Pak se promění na učiněného satana.
Z objektivního hlediska je Cornick dobrý doktor. Třebaže je mladý, tušil jsem, že mladší než já, svou práci umí a dělá ji dobře. Ordinaci přebral po svém dědečkovi, který už měl nejspíš po krk řvaní malých usmrkanců, věčného zírání do uslintané ústní dutiny a nandávání a sundávání rovnátek. A tak pověsil profesi na hřebík s tím, že od teď se bude věnovat už jen své zubní protéze.
Vejdu do ordinace, ledovec odpluje a posadí se na židli. Já se křečovitě usměji na milého doktůrka a pozdravím. Opětuje mi úsměv i pozdrav a poklepá na elektrické křeslo, které jen čeká na to, až si do něj sednu a znovu tak zpečetím svůj osud. Nutno podotknout, že to dělám pokaždé, když sem jdu. Já vím, mohl bych si už zvyknout, ale když ona je ta bílá a ty přístroje tak děsivé!
O několik vteřin později už se mi ten ďábel v rouše beránčím hrabe v puse a dloube mi do zubů. Raději zavřu oči, protože mám pocit, že mi světlo z té lampičky vypálí bulvy.
Cornick nespokojeně mlaskne a pronese: „Budu Vám muset zalít několik zoubků. Zubní sklovina je sice tvrďounká, ale taky nevydrží všecičko!“
Vytřeštím oči částečně nad tím, že se mnou mluví jako s idiotem – na což už bych si mohl zvyknout, protože tak mluví se všemi – a částečně nad obsahem těch vět. ‚Zalít zoubky‘ rovná se ‚vrtat zoubky‘.
Nestačím ani pípnout a už mám ten děsivý mini vrtáček v ústech. Vyděšeně se začnu cukat a vydávat prapodivné skřeky. Toho jediného jsem se stále otevřenou pusou schopen. Pochopí mou snahu o rozhovor a vyndá mi vrtáček z pusy.
Nadechnu se a spustím: „Ne! Prosím ne! Prohlížení vydržím, ale tohle už prosím ne. Vážně, nešlo by to nějak jinak? Bez vrtání?“
Pronesu s nadějí, ale Cornick zavrtí hlavou.
„Bohužel ne.“
Než se stačím nadechnout k nějaké odpovědi, už po mně zase jde s tím vrtáčkem. Zuřivě se mu bráním. Koutkem oka zaregistruji, že sestřička radši někam odešla/odplula a nechala nás samotné. Na to, že je pan zubař takové vyžle, má celkem sílu.
Snažím se ho od sebe odtlačit, ale on se stejně vehementně snaží dostat blíž.
Díky bohu, že je takový drobný. Kdyby to byl nějaký rambo, těžko bych ho od sebe udržel, pokud vůbec.
Náhle se otevřou dveře a dovnitř jeden takový rambo vkročí. Dobrá, to bych přeháněl. Rozhodně není tak ošklivý, jako Sylvester Stellone, to ani v nejmenším! Není to však ani model.
Jeho rysy nejsou přímo krásné, ani jemné, zato vyzařují jakousi živočišnou divokost, smyslnost. Má husté plavé vlasy, které mají hned několik odstínů blond. Od tmavé, až oříškové, po světlé pšeničné klasy zalité sluncem. Jsou zastřihnuté po uši a padají do tmavě hnědých očí, které jsou i přes svou hloubku ostré, ledové, tajemné. Pod nimi se ale skrývá nekonečná láska, náklonnost, oddanost, věrnost. Jsou jako čokoláda. Na povrchu tvrdá, ale když ji položíte na jazyk, rozplyne se vám v ústech.
Nos má trochu křivý, nejspíš následkem špatně srostlé zlomeniny. Plné, smyslné rty přímo zvou k políbení. Klikatí se přes ně malá, světlounká jizvička, která celé jeho tváři dodává jakýsi divoký vzhled. Do toho samozřejmě nepočítám lehké strniště na tvářích, které naopak dodává rajcovní šmrnc vystouplým lícním kostem.
Má snědou kůži a vypracované tělo. Vystouplé klíční kosti jsou tak proklatě sexy, že bych si klidně nechal udělat odlitek pro rovnátka, jen kdybych je mohl později jemně okusovat.
Přestanu slintat nad tím kusem chlapa, co se předemnou objevil a radši se znovu začnu věnovat boji se zubařem o svobodu mé přetrvávající zubní skloviny. Podaří se mi ho od sebe trochu odstrčit, ale v ten moment mu podklouzne noha a on se na mě skácí. A to se mi stane osudným. Nemyslím po stránce zubařské, to nikoli, ale po stránce, která úzce souvisí se životem.
Jakmile se totiž doktůrek dotkne nosem mojí hrudi, sevře mu jedna velká tlapa jemně útlé ramínko a druhá, už o poznání hruběji, čapne tričko, co mám na sobě.
Nestačím ani vyděšeně kvíknout a už hledím z těsné blízkosti do tmavě hnědých, oříškových očí, které se výhružně blýskají. Asi jsem se toho sexy stvoření dotknul, bohužel nemám ponětí čím. Můj mozeček si momentálně totiž sbalil kufry a vydal se k protinožcům, kteří sídlí v podbřišku mého těla. Udělal jsem totiž tu chybu, že jsem se ostře nadechl. Jakmile jsem ucítil jeho vůni, kolena se mi podlomila i přes to, že téměř visím ve vzduchu.
Můj trans vyruší až jemný hlásek.
„Brácho, pusť ho! Nic se nestalo, jen má trochu strach ze zubaře!“
Můj mozeček ještě ani nepřistál a už se vrací zpátky do hlavy. No myslím, že mohu děkovat bohu. Nevím, jak bych vysvětlil to, že mi stojí.
Takže moment. Oni jsou bratři?!
Pohledem přeskočím z jednoho na druhého a pořád to tak nějak nemohu pochopit. Jak se mohlo stát, že si jsou úplně nepodobní? I doktůrek má blond vlasy a hnědé oči, ale ani jedno z toho nedosahuje takových kvalit jako u jeho bratra. O postavě nemluvě.
„Vážně?“ zadívá se na mě zkoumavě Velký bratr a já se nezmohu na nic jiného, než na suché polknutí a přikývnutí.
„Vážně.“
Dodá ještě doktůrek a já jsem volný.
Hlasitě si vydechnu a urovnám si pocuchané vlasy.
„Omlouvám se, pane Walesi. Samuel má někdy až přehnaně ochranitelské sklony.“
Vysvětlí mi doktůrek.
Abych byl upřímný, asi se Samuelovi nedivím. Mít takového bratříčka, asi bych byl taky trochu přecitlivělý.
Samuel si mě stále nerudně měří, tak do něj musí jeho bratříček strčit, aby se měl k řeči.
Otráveně zamručí, ale nakonec ze sebe vysouká pár slov k mé maličkosti.
„Omlouvám se,“ zavrčí.
Další drknutí ho donutí k tomu, aby se mi představil a tak to tedy, ač nerad, udělá.
„Jsem Samuel Cornick,“ nabídne mi ruku.
Se zdrženlivým úsměvem ji přijmu a potřesu si s ním. „Nickolas Wales, v pořádku. Jen mám trochu strach ze zubaře, lépe řečeno, nemám ho rád. To se ovšem netýká vašeho bratra! Je to tak obecně!“ dodám rychle, když po mně vrhne zamračeným pohledem.
Jeho tvář se vyjasní a já si mohu oddechnout. Bohužel ne na dlouho.
„Tak. Měli bychom něco udělat s těmi zoubky.“ Ozve se mladší z Cornicků s úsměvem a já málem padnu do mdlob. Doufat, že zapomněl na svou práci, asi byla zbytečná námaha.
„Ne, myslím, že na to se opravdu…“ tiché zavrčení Samuela mě však umlčí. Bázlivě na něj pohlédnu a v tu ránu vím, že bez vrtání se odsud nedostanu. Poslušně si tedy sednu/lehnu zpátky do křesla a nechám doktůrka, aby udělal svou práci.
Věřte mi, ještě nikdy jsem si nenechal zalívat zuby s takovou ochotou, jako když se na mě upíraly lehce pobavené, čokoládové oči Samuela Cornicka.
Po operaci je už všechno v pořádku a já se tedy mohu vytratit. Rozloučím se s doktůrkem a lítostivě dám sbohem i jeho velkému bráchovi.
Opravdu bych chtěl mít možnost, potkat se s ním znovu, ale to se mi bohužel nesplní. Ani očumování super sexy chlapa mě k zubaři nedostane!
Věnuji poslední pohled bratrům Conickovím a zavřu za sebou dveře do ordinace. Vejdu zpět do čekárny, která je kupodivu prázdná. Asi jsem byl poslední zákazník. Obléknu se a hurá ven – na svobodu. Dnes však nevycházím s takovou radostí, jako jindy.
Po cestě domů zapluji do nejbližší kavárny a objednám si horkou čokoládu. Přece jenom, je podzim a není zrovna nejtepleji. To, že se k zubaři kvůli té sladké laskomině budu možná někdy v budoucnu vracet s kazem, mě ani v nejmenším nezajímá. O své zuby se starám nejlíp, jak jen průměrný líný člověk může.
Sedím v kavárně, upíjím čokolády a přemýšlím, spíš slintám, nad tím zjevem, co jsem dnes viděl.

Jsem zcela očividně homosexuál. To už vám zajisté došlo, ale ještě jsem vám neřekl, jak si stojím v žebříčku přitažlivosti. Já osobně bych se hodnotil jako šedý, nezajímavý průměr.
Nejsem tak drobný jako můj milý malý zubařík, ale silný rozhodně nejsem. Ba naopak. Nejsem tučný, to ne, ale svalů mám po skrovnu a s mou malou postavou jsem ideálním cílem školních trapičů a playboyů. Naštěstí jsem tak nezajímavý, že mě po celou dobu mé školní docházky nechali být. Mám tmavě hnědé, lehce zvlněné vlasy trčící do všech světových stran, i když je každé ráno češu. Pod nimi schované za obroučky brýlí poměrně velké šedé oči s krátkými řasami. Malý nosík, úzké rty a oválnou tvář. Na tvářích mám světlounký poprašek pih. Jak jsem řekl, nejsem moc zajímavý.
Ale teď, proč tady o tom vůbec mluvím. Potřeboval jsem vám totiž osvětlit jeden z těch nejhlavnějších důvodů, proč by se o mě Samuel Cornick, i kdyby byl gay, nezajímal.
Áno, přesně proto.
I když si myslím, že mám zcela výjimečnou a úžasnou osobnost, jen málokdo se ji pokusí objevit pod slupkou šedé myšky, kterou jsem. A tak se stalo, že jsem měl chlapa ani nepamatuji. A možná také proto mé slinné žlázy dostaly zkrat a produkují ostošest.
Ještě chvilku sním o tom nádherném těle, které se rýsovalo pod upnutým tričkem, když tu náhle si někdo sedne naproti mně.
Už se chci obořit, co si to dovoluje, ale když zvednu oči, setkám se čokoládovou hloubkou. Překvapeně zamrkám a z plic mi vylétne všechen vzduch. Přede mnou totiž sedí Samuel a s pobaveným úsměvem se na mě dívá.
„Pane Cornicku! Co tu…“
Zastaví mě zvednutím ruky a s úsměvem pronese: „Říkejte mi Samueli. Připadám si jinak starý. Chtěl jsem se Vám ještě jednou omluvit a tentokrát upřímně. Takže, omlouvám se.“
Překvapeně na něj chvilku pomrkávám, a pak se konečně vzpamatuji.
„Ehm… to je v pořádku, nemusíte se bát pane C… Samueli. Klidně mi říkejte Nickolas. A prosím, tykejte mi.“
Usměji se na něj a přemýšlím, co tady dělá. Vždyť pro chlapy, jako je on, ženský i hoši, jako já, skáčou šipky. Tak proč sedí tady, naproti mně, a vede se mnou nezajímavou konverzaci na téma tykat či vykat?
Věnuje mi záblesk bezchybných zubů. „Dobře. V tom případě mi ale budeš muset také tykat, Nickolasi.“
Zachvěji se. Mé jméno z jeho úst vyklouzlo jako by mě chtěl právě teď pomilovat. A věřte mi, že já bych po něm skočil, ani by se chlapec nenadechl. Vážně, takovou rychlostí by ještě nikdo nikdy zadek nevyšpulil.
Seberu zbytky své důstojnosti, mozku zruším lety k protinožcům a trochu křečovitě se na něj usměji.
„Dobře. Takže, jak to, že jsi tady? Tedy myslím, jak to, že tady sedíš? Se mnou…“
Jo, skvělý námět na konverzaci. Já vím.
„Šel jsem kolem a uviděl tě skrz výlohu. A tak jsem si řekl, že bych mohl zajít a ještě se omluvit. Brácha mi to vysvětlil, sice nechápu, jak se někdo může bát zubaře, zvlášť mého bratra, ale…“
Zarazí ho můj stále víc se mračící obličej. No a co? Tak prostě nemám rád zubaře, to není zločin, ani důvod k posmívání!
V obraně zvedne ruce. „Tak jsem to nemyslel! Jen jsem chtěl… hah, já vlastně nevím co. Asi jsem tě chtěl ještě vidět? Promluvit si s tebou? Sám nevím.“
„Se mnou? Pokud si vzpomínám, když jsem odcházel, vraždil jsi mě pohledem,“ zašklebím se.
„No jo,“ trochu rozpačitě se podrbe na temeni.
Přiznám se vám, že mě úplně fascinuje, kolik má tenhle muž tváří. Vypadá jako rváč, je příšerně sexy a klidně by mohl být ten největší svůdník pod sluncem, ale on dokáže být i rozpačitý! Ještě pět minut a skočím po něm!
„Viděl jsi mého bratříčka,“ pokračuje. „Většina lidí se na něj dovoluje a nebyly ani výjimky, kdy na něj doráželi gayové. Myslím ty opravdu nechutné typy. A několik dost nebezpečných chlapíků. Myslel jsem, že mu chceš něco udělat.“
V duchu zapláču. Jeho bratr to musí mít těžké.
„No, upřímně, spíš jsem se snažil ubránit já jemu. Tvůj bratr se nezdá, ale s vrtáčkem v ruce je učiněný ďábel!“
Samuel se znovu zasměje. „Jo. To je. Ale jinak je to hotový andílek. Ale abych byl upřímný, tebe jsem spíš než na nebezpečného útočníka typoval na přespříliš snaživého gaye…?“
Se spokojeným úsměvem se opřu do židle. Tak takhle on! Ten otazníček na konci věty mi dal jasně najevo, že mu je úplně jedno, jestli jsem snaživý, momentálně ho zajímá nejspíš to, jestli jsem gay. Což by znamenalo, že mám obří štěstí a on je také homosexuál. A pokud se o mě opravdu zajímá, jak si můj omámený mozeček vsugeroval, tak mám dneska sakra štěstí! Ale nejsem takový dobrák, abych mu to hned vybalil. Nikdy jsem se svou orientací netajil, ale pokud bych mu to teď řekl, asi bych na něj rovnou vybalil, jestli nechce jít na rande. A co se získá snadno, snadno se taky ztratí a já rozhodně nechci, aby bylo s mou maličkostí cokoli snadné.
„No, rozhodně nejsem přespříliš snaživý gay,“ řeknu pobaveně.
Odfoukne si a asi usoudí, že se tedy bude muset zeptat přímo.
„Jsi gay?“
„Ano.“
Tentokrát se spokojeně usměje on. „Věděl jsem to. Takže, máš zájem o mého bratra?“
Šokovaně zalapám po dechu. Že bych to špatně pochopil? Snad se nesnaží dělat dohazovačku svému bratrovi? Tedy pokud je jeho bratříček na stejném tepelném stupni jako já.
„Cože?!“ vyprsknu trochu podrážděně? „Vidíš mě? Vypadám snad jako vůdčí tip? Kdybych chtěl do postele s tvým bratrem, museli bychom válet sudy, abychom se aspoň trochu uspokojili! Ne, nám by to rozhodně neklapalo.“
Zamítavě a trochu nabručeně zavrtím hlavou.
Po tváři se mu rozlije výraz, jako když kocour slízne smetanu.
Vrhnu na něj nakvašený pohled. „Co je?“
„Nic, jen jsem rád.“
„To jako že ti nepolezu za bratrem? Promiň, ale myslel jsem, že tohle už jsme vyřešili!“
„Já vím. Jsem rád kvůli sobě.“
„Eh?“
„No, mám možnost tě pozvat na rande.“ Zazubí se.
Já se zmohu jen na velice inteligentní skřek, který má vyjádřit jak mé překvapená, tak mou nechápavost.
„Moment. Vážně? Mě?“ dostanu ze sebe, když jsem opět schopen slova.
Zakloní hlavu a hlasitě se zasměje. Když se na mě znovu podívá, oči mu září pobavením a rozpustilostí.
„Ano. Tebe. Proč se tak divíš?“
Pokrčím rameny. „No, osobně si nemyslím, že jsem zrovna někdo, o koho by stál někdo tvého,“ sjedu ho očima, „formátu.“
Znovu se zasměje. „Ale prosím tě, jsi roztomilý! Takže, chtěl bys jít?“
Vydechnu. No, rozhodně se s tím nepáře.
„Cože? Kam bych chtěl jít, ty ses mě na něco ptal?“
Zablýskne se mu v očích. „Tak ty takhle!“
„Já takhle,“ potvrdím. „Víš, téměř se neznáme a jediné, co zatím máme společného, je tvůj bratr, takže abych tě nemusel považovat hned od začátku za nezdvořáka, myslím, že by nebylo od věci se pořádně zeptat.“
Odfoukne si. „S tebou to bude náročné.“
Spokojeně kývnu. „To si piš, nic ti neusnadním.“
„Výzva přijata!“ zazubí se.
Chvilku sedíme mlčky, přičemž si mě s pobaveným úsměvem prohlíží a já čekám.
„Tak?“ pozvednu netrpělivě obočí.
Usměje se a konečně se mě zeptá: „Šel by si se mnou na rande?“
„Ano,“ s razantním kývnutím mu oplatím úsměv.

Už je to nějaký pátek, co spolu se Samuelem tvoříme pár. První rande bylo naprosto úžasné a brzy po něm následovalo další. A další a další. Teď, po dvou měsících chození už s naprostou jistotou vím, že ho miluju. Ale je tu jeden problém, který mě trápí. Ještě jsme se spolu nemilovali.
Ne, že bychom neměli chuť. Té máme na rozdávání a upřímně, nejradši bych ho snědl za živa, ale tak nějak k tomu prostě ještě nedošlo. A že jsme měli příležitostí! Bohužel pokaždé, když se mi ho podaří zatáhnout do postele a přimět k nějakému tomu většímu ňuchňáčku, poté, co mě uspokojí, se zvedne a prostě mě nechá. Tedy, samozřejmě není takový necita, aby odešel, ale kolikrát vedle mě leží, do zadku mě tlačí jeho erekce a on se stejně k ničemu nemá.
Aspoň se nemusím bát, že bych ho nevzrušoval, ale uznejte. Když vás chlap očividně chce, ale ani nenaznačí, že by chtěl zasunout – prsty se nepočítají, já chci něco mnohem většího a teplejšího! – tak není něco v pořádku. A to jsme si už řekli i „miluju tě“!
Horší je, že buď je něco s ním, nebo s vámi. A já tak nějak začínám mít pocit, že je to mnou.
Přemýšlím, co dělám špatně. Myju se, voním se, češu se, čistím si zuby a dokonce se i holím! Že by to bylo těmi zvuky, co vydávám, když mi dělá dobře? Možná jsem až moc horlivý? Možná, že ho sice vzrušuju, ale není to dost na to, aby se mnou chtěl mít sex? Co když má ještě bokovku? Co když ho nebavím a chce se rozejít?
Ah! Sakra! Já nevím!
Zmučeně se roztáhnu na posteli. Dnes s ním mám další rande a pak bychom měli jít k němu domů. Vážně doufám, že se stane něco víc a jsem pevně rozhodnut, že když se to nepovede, zeptat se ho, co mu vadí. Vážně! Dělám pro něj první poslední! Ani byste nevěřili, jak dokáže být žiletka zákeřná!
Samozřejmě, že nejsem žádný morous, který by se nestaral o vztah. To ne! Chovám se tak, jak by správný přítel měl. Občas mu přinesu nějaký drobný dáreček, chovám se k němu něžně, snáším jeho špatné nálady, poslouchám jeho smutky i radosti, mazlím se, kde jen můžu (no jo, ňuchňáníčko, to já rád), ale asi to stále nestačí.
Znovu si smutně povzdechnu a jdu se přichystat na rande. Pochybuji, že zmačkané beztvaré tepláky a vytahané tričko, co mám teď na sobě, by ho k něčemu navnadili. Leda tak k tomu, aby je vypral.

Když dorazím na místo srazu, už tam na mě čeká. Vezme mě do restaurace na proklatě dobrou večeři a pak mě dokutálí k sobě domů na domácí kino.
Sedíme u něj na pohovce a díváme se na ubíhající titulky na jeho obrovské plazmě, kterou má v obýváku.
Brzy jsem se dozvěděl, že zatímco jeho bratr je zubař, on je velice úspěšný podnikatel a podle toho taky vypadá jeho byt. Drahý, luxusní, s nejmodernějším vybavením a dokonale sladěnými designovými prvky.
Blaženě se na něm zavrtím, přitulím se k jeho tělu a zvednu k němu oči. Setkám se s jeho pohledem, zabořeným do mé maličkosti a lehkým úsměvem na tváři. Jednou rukou mi něžně čechrá vlasy.
Chvilku se na něj jen tiše dívám, než se natáhnu pro polibek.
Netrvá dlouho a už se válíme na té jeho obrovské posteli. Tričko už jsem někde ztratil a teď se k němu tisknu nahou hrudí. Vášnivě mě líbá a hraje si s mými bradavkami, které jsou tvrdé jako dva malé kamínky, ale mnohem víc citlivé.
Oplácím mu polibky, prsty se probírám jeho vlasy a hladím ho pod tričkem. Zatahám za něj a pokusím se mu ho vysvléknout. Nebrání se a já zajásám. Jsem tak o krůček blíže ke svému cíly!
Lačně se přisaji k jeho hrudi a začnu mu olíbávat krk a jemně kousat do klíčních kostí.
On se mezitím věnuje mému krčku zezadu a přejíždí mi rty a jazykem po šíji. Tichounce slastně sténám a už se nemůžu dočkat, až ho v sobě poprvé ucítím.
Na chvilku mě od sebe odtrhne, ale jen proto, aby mi mohl sundat kalhoty, které už mu zavází. Ochotně se z nich vysoukám a rychle si svléknu i spodní prádlo. Samuel se vrhne na mé rty a chvilku je líbá tak náruživě, až jsou celé opuchlé, nateklé, citlivé a já nestačím s dechem. Pak se přesune přes moji bradu, krk, hruď a bříško až k mému vyholenému podbřišku. Ucítím jeho teplý dech na svém penisu.
A v tom se proberu. Jestli mě vezme do úst, je konec. Jeho jazýček umí divy a já nikdy dlouho nevydržím. Jenže jestli se to stane, na další kolo už nebudu mít sílu a já tak hrozně moc chci, aby se semnou konečně pomiloval!
Rychle se zpod něj vytáhnu, posadím se a dotekem na rameno ho zastavím.
Nechápavě se na mě zadívá, zvedne se a přesune se blíž ke mně.
Zastrčí mi neposedný pramen vlasů za ucho a něžně se zeptá: „Copak? Něco se ti nelíbí?“
No to si piš! Povzdechnu si a hlavou kývnu k jeho nohám.
„Ty kalhoty.“
„Cože?“ nechápe.
„Sundej si ty kalhoty,“ upřesním.
„Ne.“
Zarazí mě jeho chladný nesouhlas.
„Proč ne?!“ zavrčím na něj. „Co ti vadí! Samueli, já se chci s tebou milovat! Se vším všudy! Tak proč nechceš? Nejsem snad dost dobrej? Hnusí se ti představa, že by si byl ve mně? Nevzrušuju tě dostatečně?! A hlavně mi netvrď, že to, co cítím snad pokaždé, když spolu ležíme, je jen poloviční stojka,“ téměř se na něj rozkřiknu. Snaží se mě utišit, ale nejsem k zastavení. „Tak co ti vadí!!!? Já už vážně nevím! Pokud to nejde, tak se semnou rozejdi a můžeš si ušetřit tohle schovávání se za blbý kalhoty!“
Zhluboka se nadechnu a otřesu se nad tím, jak jsem ubohý. Sedím nahý v jeho posteli, kňourám, dožaduju se vysvětlení, proč se mnou nechce spát a přitom hystericky ječím.
Nejraději bych někam utekl. A hned na to mi dojde, že to není tak špatný nápad.
Už už se chci zvednout z postele, posbírat svoje oblečení a odejít, ale zarazí mě jeho ruka na mé paži.
Samuel si mě přitáhne do náruče a zavrtá mi nos do vlasů, přičemž stále dokola opakuje: „Promiň, promiň, promiň, promiň.“
Nesnažím se mu vytrhnout, ale ani neprojevuji žádnu ochotu se ho dotknout.
„Moc se omlouvám. Tohle jsem nechtěl! Nechtěl jsem tě znejistit, ani ti nějak ublížit. Já jen…“
„Ty co?“ kníknu.
„Bojím se, že ti ublížím.“
Vymaním se z jeho náručí a pohlednu mu do lehce zčervenalé tváře.
„Tak na to je trochu pozdě, ne?“
„Ne, takhle ne. Já myslím fyzicky.“
Nechápavě zvednu obočí. „Cože?!“
„No víš… ah! Pro Krista pána! Víš, moji dosavadní partneři byly jen o málo menší než já a rozhodně mezi námi nebyl takový váhový a výškový rozdíl. Ty jsi takový drobný. Když tě držím, připadám si, že bych tě mohl rozbít. A promiň, ale nedokážu si představit, že bych se do tebe vešel. To je prostě… Bojím se, že ti něco udělám!“
Hledím na něj jako tele na nová vrata a přemýšlím, která z hemisfér jeho mozku je postižená nádorem. Moje nevěřícnost začíná přecházet ve vztek.
„Takže se semnou nechceš milovat jen proto, že si myslíš, že seš moc velkej!? Samueli! Prober se! Já už si myslel, že máš někoho jiného a ty mezitím…“ přejedu si rukama po tvářích. „Máš tam dole Lochnesku, nebo co? Vážně sis myslel, že to do mě nevleze? O tohle se neboj. Když si mě dostatečně připravíš a použiješ lubrikant, nebude mě to ani bolet.“
„Vážně?“ zeptá se nedůvěřivě, ale s nadějí.
Nahlas se úlevně rozesměji. „Teď se chováš jako nezkušený panic!“ vyprsknu a přitáhnu si jeho hlavu k sobě, abych mu dal polibek. „Vážně ne. Nedokážeš si ani představit, jak moc tě chci v sobě cítit.“
V očích se mu zažehne oheň. Rukama mě uchopí za zadeček a přitáhne si mě k sobě od klína.
Trochu se zavrtím, abych pocítil jeho tvrdý vztyčený úd a uvězněný v látce. Začnu se o něj třít zadečkem a přitom se na něj usmívám.
Jsem tak strašně rád, že se to vysvětlilo! Ani byste netušili, jaký kámen mi spadl ze srdce!
Nakloním se k němu a teplým jazykem mu vklouznu do vlhkých úst.
„Miluju tě, Samueli,“ zašeptám mezi polibky a znovu se zhoupnu v bocích.
„Nickolasi!“ zavrčí varovně a zatne mi prsty do hýždí. „Pokud toho nenecháš, vezmu si tě bez přípravy.“
„Klidně!“ zasměji se tiše.
V tu ránu ležím na zádech a nade mnou se tyčí jeho mohutné nádherné tělo. Skloní se a dravě mě políbí.
„Taky tě miluju, Nicku.“
Vydechne a opře se o mě čelo na čelo.
Zajedu mu prsty do vlasů a zašeptám.
„Kalhoty dolů.“

Hodnocení: 
4.83871
Průměrné hodnocení: 4.8 (hlasů: 62)
Žánr: 
Detailní hodnocení není k dispozici.
Hodnocení:
4.7/5
- Komentářů: 12
„Zemřel jsi…“ zasmál se Koumei, „proto si nic nepamatuješ, Takano-kun. Nic z...
Hodnocení:
5/5
- Komentářů: 10
Dýchalo sa mi ľahko. Okolo mňa bolo len mierne prerušované ticho šumom. Bol to...
Hodnocení:
4.9/5
- Komentářů: 4
Nathan   „Nate, mohol by si mi splniť aspoň jedno želanie?“ spýtavý...
Hodnocení:
4.7/5
- Komentářů: 15
„Ty ses jako udělal do mě?“ „Je tu snad ještě někdo jinej?“ Odpověděl jsem...