So, 15/09/2018 - 16:38
24

Věnování: 
Katu Jiříkovi, jehož nadšení pro věc nešlo odolat :D

Skřipec, palečnice, biče a kleště… mé běžné pracovní náčiní. S uspokojením si prohlížím do řady vyrovnané mučící nástroje. Jsou jako vojáci, nachystaní k přehlídce. Za okamžik vyrazí do boje. Já s nimi. Budeme pálit, trhat, drtit, lámat kosti… jak jen se na tu sladkou povinnost těším! Jmenuji se Vilém a jsem krumlovský kat.

 

Z chodby se ozývají těžké kroky. Do mého hájemství vstupuje biřic s delikventem. Spoutaný je mladíček, kterému ještě teče mléko po bradě. Kolik mu může být? Patnáct? Šestnáct? Těžko říct. Chudinští haranti bývají všichni podvyživení, se slabou kostrou. Kluk oblečený do špinavých hadrů, potvrzuje má slova. Je hubený, s pihovatým nosem a rozcuchanou, narudlou kšticí. Zlodějíček, chycený při činu. Takže zároveň nemehlo a hlupák.

Do místnosti vstoupí soudce, písař, duchovní a lékař. Zasednou k dlouhému stolu. Poslední dva jmenovaní většinou jen tiše přihlížejí. Zřídka kdy jich je třeba. Ve svém řemesle se vyznám, odsouzení mi při výslechu neumírají. To bych se připravil o největší zábavu, která následuje po jejich doznání! Výslech začne.

„Tvé jméno?“ otáže se nosatý, šedovlasý soudce spoutaného kluka.

„Janek.“

„A dál?“

Pihatec pokrčí úzkými ramínky. „Někdy mi řikaj Dlouhoprsťák.“

Skryt ve stínu nevěřícně zavrtím hlavou. Dlouhoprsťák?! Ten pitomec se v podstatě přiznal! Ještě chvíli bude mlít pantem a mého umění výslechu nebude třeba. To by mě teda vážně dožralo!

„Takže Janek, řečený Dlouhoprsťák,“ zopakuje soudce a písař to husím brkem omočeným v inkoustu zaznamená na pergamen. „Přiznáváš, že jsi včerejší noci vnikl do dílny zlatníka Matěje Kláska a ukradl jsi mu dva zlaté prsteny?“

„Nic 'sem neukrad', pane! Věřte mi! 'Sem sice chudej, ale poctivej! Nikdy bych…“

Přestanu ty žvásty poslouchat. Prej chudej, ale poctivej! Ha, ha! To tady tvrdí každý. Ale jen ať si zapírá, aspoň bude víc práce pro mě.

Soudce taky není dnešní a neplatí na něj ani delikventovy psí oči. „Mistře Viléme,“ obrátí se konečně na mne, „odevzdávám ti obviněného k výkonu práva útrpného.“

Teprve tehdy vystoupím ze stínu. Kluk vyvalí oči. Sebevědomě se ušklíbnu. Dobře vím, jaký účinek můj zjev na takovéhle ptáčky má. Jsem hodně vysoký a ramenatý. Síly mám za dva. Jakmile někoho jednou popadnu, už se z mého sevření nevykroutí. Takový rabiját se ještě nenarodil, aby přepral krumlovského kata! Vlasy i oči mám tmavé. Tak tmavé, že na mě haranti doma v Třísově pokřikovali čerte. Možná měli pravdu. Mé záliby nejsou zrovna andělské.

Vytrhnu kluka biřici, páchnoucímu vínem a vleču ho do svého království. Mučírna ho ohromí. Nic jiného jsem ani nečekal! Přesně podle zákona mu nejdřív představím a předvedu jeden mučící nástroj za druhým. Někdy už jenom to stačí, aby se obviněný přiznal.

Pozoruju svého ptáčka nezpěváčka. Zelené oči má velké jako talíře a zrychleně dýchá. Dokonce se v mém sevření rozklepe. Dost mě to naštve. Nechci, aby se tak brzo sesypal. Kupodivu mě mrňous překvapí. Když se na něm soudce znovu domáhá přiznání, vytrvale opakuje své výmysly o nevině.

Haleluja! „Takže jdeme na to, mladej!“

Strhám z něj prodřené hadry tak rychle, že se ani nestačí bránit. S ohledem na útlocitnost soudce a přísedících (ha, ha), uvážu odsouzenci kolem štíhlých boků krátkou zástěrku. To mi ovšem nezabrání si Jankův úd prohlédnout.

Nejspíš jsem se vám zapomněl zmínit, že jsem tak trochu sodomita. Trochu hodně. Ale co, za svoji zálibu v mučení stejně skončím v pekle. Jeden hříšek navíc, nebo dva, či tři…

Mile se na kluka usměju. Vím, že takhle vypadám nejhrozivěji. Vlastně se mi docela líbí. O to větší potěšení pro mne bude, působit mu bolest. Jsem zkažený, vím. Moje matka ze mě chtěla mít mnicha. Ubohá, nevědomá duše!

Pohlédnu na své nástroje. Vzít na tohle hůdě palečnici, nebo španělskou botu, zlomím ho hned. Jenže to by zároveň znamenalo, že budu mít až moc brzy po zábavě. Rozhodnu se začít pomalu, zlehka.

Připoutám zlodějíčka břichem dolů na dřevěnou lavici. Na holá záda mu položím kus látky, namočený ve snesitelně horké vodě. To je můj osvědčený trik. Kůže se působením tepla a vlhka krásně zjemní. Čekám. Soudce a přísedící začínají být netrpěliví, ale zatím mlčí. Dobře vědí, že se jim vyplatí, ponechat mi při výslechu volnou ruku. Dosud se ani jednou nestalo, že by se po mém působení obviněný nepřiznal.

Vezmu do ruky krátký bič. Zálibně polaskám splétané řemínky. Můj přítel… kolik už mi poskytl potěšení a jiným bolesti? Odhalím pokožku zad své nové hračky. Je krásně zcitlivělá, přesně jak jsem chtěl. Zlehka po ní přejedu konečky prstů. Janek sebou trhne, jako bych ho spálil žhavým železem. Potěšeně se zašklebím. Poprvé švihnu. Bičiště hladově olízne kůži a zanechá po sobě rudnoucí podlitinu.

V tomhle jsem mistr a ne, rozhodně netrpím falešnou skromností. Kdybych chtěl, můžu proseknout kůži i svaly a dostat se až k vnitřním orgánům. I bičem se dá snadno zabít. Jenže to neni můj cíl. I tak už se klukovi na zádech objevují první krůpěje krve. Zálibně je pozoruju. Jsou krásnější, než rubíny v královské koruně.

Janek sténá. Při každém švihnutí biče to s ním škubne. Mám z toho těsno v kalhotách. Nejradši bych se sám dovedl k vrcholu a pokropil svým semenem rozšvihaná záda. Málem se udělám už jenom z té představy. Zchladí mě vědomí, jak by se na něco takového tvářil pan soudce. Místo semenem tedy poliju zlodějíčkův hřbet trochou vody, v níž je předem rozpuštěna sůl. Odměnou mi je Dlouhoprsťákův bolestný křik. Sůl má v otevřených ranách dvojí účinek. Za prvé zabraňuje špíně, aby otrávila krev. Přeci jen nikdo nechce, aby obviněný zemřel na horkou nemoc dřív, než se bude konat poprava. Městská lůza by byla hodně zklamaná. Za druhé, no, se solí to prostě mnohem víc bolí a o to přeci jde, ne?

Ustanu v mučení, aby se mírně pobledlý soudce opět mohl Janka otázat na jeho vinu. Je to k nevíře, ale kluk dál zapírá. Dost mě překvapuje. Nečekal bych, že má takovou výdrž. Ve chvíli, kdy ho rozšvihanými zády hodím na skřipec, jsem udivený ještě víc. Tomu hajzlíkovi stojí! No vážně, má svého mrňavého ptáčka tvrdého jako kámen. Ještě štěstí, že soudci výhled na klín obviněného zakrývá bederní rouška a moje široká záda. Co by si ten bohabojný občan pomyslel? A co teprve kněz? V duchu se musím smát. Milý duchovní by nejspíš začal z nadrženého zlodějíčka vymítat ďábla. To já bych věděl lepší způsob, jak kluka tohohle problému zbavit!

Už se nedivím, že se nebrání. Proč by to dělal, když se mu to líbí? Jenom mě pozoruje těma velkýma očima. Sleduje každý můj pohyb, když mu uvazuju ruce nad hlavou a poutám mu i kotníky. Bezvousé tváře mu polije červeň. Neměl by spíš blednout strachy? No, v tomhle stavu asi ne. Poprvé otočím klikou. Štíhlé tělo se na skřipci napne. Ještě pořád ze mě nespustil pohled. Bolí ho to. Musí ho to bolet, tak proč mu pořád stojí?! Soudce trpělivě opakuje stále stejnou otázku. Kluk se už ani neobtěžuje odpovědět. Kouše si rty. Může za to utrpení, nebo rozkoš?

Na soudcův pokyn znovu utáhnu skřipec. Svaly a šlachy mučeného se napínají k prasknutí. Zápěstí a kotníky krvácejí, rozedřené od provazů… a kluk se udělá! S výkřikem, který se dá snadno považovat za bolestný, vystříkne. Jsem ohromený. Ne, jsem v šoku, ale nesmím to na sobě dát znát. Navenek udržuju kamennou tvář, ale uvnitř mě panuje zmatek. Lidi už se mi během mučení pozvraceli, pomočili i pokáleli, ale aby se někdo udělal?!

Při pohledu na zpoceného, zrudlého Janka, který právě vydýchává svoje vzrušení, nejspíš vystříknu i já. Co je tenhle kluk zač? Opravdu se mu líbí, když mu působím bolest?! Do mysli se mi vetře naléhavá otázka – nemohl by být právě tenhle zlodějíček řešením mého neuspojivého milostného života? Co když mi ho Bůh přivedl do cesty záměrně? Nebo ďábel? A není to nakonec jedno? Každopádně ho chci slyšet sténat vzrušením znova a znova. Jenže to se nestane, jestli ještě jednou utáhnu skřipec. Další natažení by mu totiž potrhalo šlachy a vykloubilo ramena. I kdyby se potom přiznal, bude z něj mrzák. A stejně ho za tu zlodějnu popraví. Já ho popravím. Přinejmenším mu budu muset utnout ruku. Poprvé se na to netěším. Jenže jak ho zachránit? Horečně přemýšlím. Soudce mezitím opakuje svou otázku. Že ho to ještě baví…

V náhlém vnuknutí se skloním nad Jankem a naléhavě zašeptám: „Přiznej se! Hned! Věř mi, dostanu tě z toho. Jenom se musíš přiznat!“

Okamžik na mě upírá velké, zelené oči. Vytřeští je ještě víc, když se mu nenápadně otřu o stehno svým na kámen ztvrdlým údem. Třeba mu to pomůže v rozhodování. Kluk v údivu zamrká, otevře pusu a… vyklopí všechno o té hloupé krádeži prstenů.

Písař snaživě zapisuje každé slovo. Soudce je spokojený a chválí mě. Ha, ha! Biřic odvleče zaraženého Janka zpátky do cely. Doktor důstojně kráčí za nimi, aby spravil to, co jsem já způsobil. Služeb kněze dneska není třeba.

Zůstanu v mučírně sám. S představou bičovaného Janka se dovedu k rychlému vyvrcholení. Je to zoufalá náhrada za skutečnost.

 

Sotva mám hotovo, důstojně nakráčím do městské šatlavy. Nejradši bych tam vtrhl jako velká voda, ale musím si zachovat svou masku hrůzu budícího popravčího. Místní žalářník je starý opilec. Za džbán levného vína přimhouří oko nad čímkoli. Klidně bych mohl Janka znásilnit přímo v jeho cele… honem přemluvím svůj rozum, aby se vrátil z rozkroku zpátky do hlavy dřív, než vyvedu nějakou hloupost.

Vlhká, plísní páchnoucí chodba je lemovaná kobkami, v nichž za železem pobitými dveřmi úpí odsouzenci. No, popravdě, oni tam moc dlouho neúpí. Většinu zde čeká jen krátký a nepříjemný pobyt, končící na popravišti. Kdo by tady tu spodinu celé roky živil?! Takoví blázni naštěstí krumlovští konšelé nejsou a pro mě to znamená o to víc skvěle placené práce. Práce, o kterou se nyní dobrovolně připravuju. No, snad to pro mě bude mít i jisté výhody.

Žalářník s nosem jako červená okurka mě vpustí do poslední cely. „Až budeš chtít ven, zabouchej,“ poučí mi, jako kdybych tady byl poprvé a zamkne mě uvnitř.

Na vrávorajícího opilce zapomenu ve chvíli, kdy spatřím Janka, připoutaného za zápěstí řetězy ke zdi. Sedí na slámě, která se rozhodně nedá nazvat čistou a oči má zavřené. Náš jemnocitný doktůrek ho snaživě omotal obvazy. Nejradši bych je z kluka strhal a znovu se pokochal mnou způsobenými ranami.

Místo toho s ním pořádně zatřesu. „Hej, probuď se! No tak, mám tě polejt studenou vodou?!“

Omámeně na mě pohlédne. Zrak se mu zaostří ve chvíli, kdy pozná, kdo před ním klečí. V obličeji se mu vystřídá působivá paleta pocitů. Dva z nich se mi obzvlášť zamlouvají – strach a vzrušení.

„Co… co ode mě chceš?!“ vykoktá bázlivě a pihovaté tváře mu zahoří ruměncem.

„Pravdu.“

„Už jsem se přece přiznal. Tak jsi to chtěl. Teď mě čeká šibenice…“

„To se ještě uvidí. Nejdřív chci vědět, co to mělo ráno znamenat. Proč ses choval tak divně. Vysvětli mi to!“

Zrudne ještě víc. Legrační podívaná.

„Tak mluv!“

„Já nevím!“ vyhrkne se sklopenýma očima. „Sám tomu nerozumím! Když ses mě dotknul… když si mi ubližoval… podobně jsem se cítil, když mě táta doma trestal potěhem.“

„Líbilo se ti to?“

Přikývne.

„Máš rád bolest?“

Další přikývnutí. Ještě pořád se mi neodvážil podívat do očí a mně se to zatraceně líbí.

„Přiznal ses soudci. To znamená, že tě čeká přinejmenším utětí ruky, ale spíš budeš viset.“

Konečně ke mně zdvihne pohled. Zrazený. „Chtěl si, abych to udělal.“

„Chtěl. Z dobrého důvodu. Stejně bych tě k přiznání donutil, to mi věř. Dál už by se to nelíbilo ani tobě. Až bych ti do ruda rozpálenými, železnými hřebeny strhával maso z žeber a do otevřených ran lil horký olej…“

V zelených očích se mu mihne zděšení. Ušklíbnu se. Ano, i taková je moje práce.

„Jestli chceš přežít, budeš si na podobný věci muset zvyknout.“

„Nerozumím.“

„Jediná tvoje záchrana je, stát se mým pomocníkem. To ovšem znamená, že pro společnost budeš od té chvíle bezectným člověkem. Posledním z posledních. Nikdo ti nepodá ruku. Budou se tě štítit, jako bys byl prašivý. I jako odsouzeného zloděje by tě brali líp.“

„Budu žít…“

„Ano, to budeš. Jako katův pacholek.“

„… s tebou.“

 

Hned druhého dne z rána nakráčím před soudce. Má pro mne slabost. Svým krvavým uměním jsem mu ušetřil mnoho zbytečných hodin, prosezených u výslechů. Není tedy složité ho přesvědčit, aby Janka místo popravy, která by městkou pokladnu stejně stála peníze navíc, ustanovil mým pomocníkem. Zachráněný zlodějíček mi před svědky podá pravici, a tím jediným dotykem s katem se propadne mezi lidskou spodinu, čítající pohodné, katy a prostitutky.

Ještě téhož večera se Janek stěhuje ke mně. Do malého domku za městskými hradbami. Strhám z něj oblečení dřív, než za sebou zavře dveře. Nemusím se bát odhalení, sem nikdo dobrovolně nevstoupí. Katovna je pro všechny prokleté, ďábelské místo.

Janek mě pozoruje široce rozevřenýma očima. Neponechám na něm ani ty zatracené obvazy. Servu je z něj i s přischlou krví. Ihned vytryskne čerstvá. Kluk sténá. Já funím rozkoší. Až bude po všem, namažu mu rány mastí. Umím léčit líp, než městský felčar.

Teď však nechci uzdravovat, chci působit bolest. Svážu milého Janka do kozelce. Pěkně zápěstí a kotníky k sobě, takže je v zádech prohnutý do kolébky. Škrtící smyčku kolem krku vynechám. Nechci ho dusit. Dech se mu ještě bude hodit. Leží břichem na stole, takže na něj mám krásný výhled. A ještě lepší přístup. Rozepnu si opasek a nechám nohavice spadnout ke kolenům.

„Otevři pusu!“

Poslechne bez odporu. Zajedu do něj až po kořen. Užívám si ten pocit vlhkého horka. Zažil jsem ho jen párkrát v životě. S katem nechtějí spát ani kurvy. Přišly by o další zákazníky. Ani jich by se pak nikdo neodvážil dotknout. Ženskou do postele jsem našel, leda když jsem odjel do jiného města. Někam, kde neznali mé prokleté povolání. Na to však většinou nebyl čas. Zločiny se páchají pořád a někdo s mými schopnostmi je potřeba neustále.

Divoce přirážím Jankovi do pusy a bavím se tím, jak se přitom dáví. Nespěchám, i když vím, jak moc ho zkroucené tělo musí bolet. Rozvážu ho až potom, kdy mu pusu a krk vyplním semenem. Kluk částečně plive a trochu polyká a já pořád nemám dost. Až příliš dlouho jsem se postil. Několika úsečnými rozkazy přiměju Janka, aby se hrudí položil na desku stolu a pořádně se rozkročil. Líbí se mi, jak bez odporu poslouchá. Navíc už mu zase stojí.

Mně taky. Zvlášť ve chvíli, kdy mu začnu nehty rozdírat krvavé rány na zádech. Křičí a svíjí se, ale neuteče, i když by docela snadno mohl. Plivnu si do dlaně a směsí slin a krve mu potřu sevřený otvůrek mezi půlkami. Vniknu do něj na jeden příraz. Jaképak šetření! Přitom mu pořádně mačkám koule a druhou rukou dál škrábu záda. Je to pekelná jízda. Kluk stihne dvakrát vystříknout, než se udělám já.

Skončíme mokří krví a potem. Pečlivě Janka omyju, namažu mu čerstvé rány a znovu ho obvážu. Kupodivu, i to má své kouzlo. Klukovi se to očividně taky líbí. Tiše sténá a nebude to jenom bolestí. No co, o svého psa se člověk musí starat, ne? Zvlášť, když mu poskytuje takové potěšení. Nakonec se oba svalíme do mojí postele. Je to zvláštní pocit, sdílet ji s někým dalším. Chytnu Janka za vlasy a neurvale si jeho hlavu přitáhnu na svou chlupatou hruď. „Tak co, nelituješ, že ses stal katovým pomocníkem?“

„Ani trochu,“ zašeptá mi do černého porostu a vzápětí usne jako špalek.

Ještě hodnou chvíli zírám do stropu a kochám se představou našich společných nocí. Čekají nás krásné časy… pokud na naše malé tajemství nepřijdou počestní krumlovští občané. Pak nejspíš skončíme s rozžhavenou železnou tyčí, zaraženou v řiti. Ale co, i tak to stojí za to!

 

Dodatek autora: 

Nehodlám touto povídkou zlehčovat strašlivé utrpení, jemuž byly v průběhu staletí vystaveny oběti mučení. Jen mě vždycky zajímalo, jak by to asi vypadalo, kdyby se do rukou kata dostal masochista. Třeba nějak takhle? :D

Hodnocení: 
5
Průměrné hodnocení: 5 (hlasů: 28)
Žánr: 
Štítky: 
Detailní hodnocení není k dispozici.
Hodnocení:
4.6/5
- Komentářů: 10
Muž zahalený plášťom, opásaný mečom a pištoľou, na dlhých nohách...
Hodnocení:
4.9/5
- Komentářů: 4
Doteky okolního světa byly najednou tak jemné, že jsem je skoro necítil....
Hodnocení:
4.9/5
- Komentářů: 29
Ležal som v posteli s rukou v pyžamových nohaviciach a už...
Hodnocení:
4.8/5
- Komentářů: 18
Okamžitě jsem jeho ruku pustil a sledoval jeho zmatený pohled. „Promiň, já…...