Út, 14/01/2020 - 20:12
6

Říká se, že kamarád taky rád kamarádku na lehátko.
Mně nezbývá nic jiného než souhlasit jen s tím rozdílem, že místo kamarádky, bych si na lehátku nechal líbit svého kamaráda. A ne ledajakého, protože Sten je můj nejlepší kamarád už od školky. 
Nechci vám tu detailně popisovat naši vztahovou historii neboť by to za A, nebylo úplně záživné a za B, nejsem Kosmas. Každopádně jedno (nebo dvě) tu zmínit chci.
Poznal jsem Stena na dětském kolotoči a to tak, že jsem ho mile požádal ať mě zatočí, což on následně mile rád udělal až tak mile, že jsem skončil s natrhnutým obočím a třemi stehy. Ale nebýt tohohle přátelského zatočení nejspíš bych Augustína ignoroval stejně jako všechny jiné vyšší a mohutnější kluky, které jsem do té doby úspěšně přehlížel a bůhví proč jsem se s nimi odmítal kamarádit ačkoliv sám netuším proč.
Do jisté doby si z toho máma dělala legraci, že malej Denísek měl už jako děcko velké ego a jakmile byl někdo větší a silnější okamžitě pro něj nebyl kamarádem. Kdyby jste viděli, jak se pak tvářila, když před zhruba pěti lety zjistila, že její “malej Denísek” ve skutečnosti proti velkým a silným chlapákům nic nemá ba naopak rovnou si je tahá do postele. 
Hotová sodoma gomora ano.
Inu naštěstí to mamka rozdejchala a dnes jsme opět family friendly. Vzato táta ten z toho nemůže dýchat dodnes. Záhadně mu po mém přiznání objevili astma. 
Každopádně pokud vás zarazilo něco jako Augustín, tak vás to zarazilo správně, ono to totiž před těma x lety zarazilo i mě. Co si budeme - moc Augustínů v Čechách nepotkáte. Nicméně já to jméno mám rád. V hlavě mi evokuje obraz chrabrého prince případně udatného rytíře. Technicky vzato by Sten skutečně mohl být jedno i druhé. Ale není. Dle jeho vlastních slov  - jsem čistě obyčejnej tejpek. 
Bohužel, pro mě jako pro malého, nebylo úplně komfortní lámat si jazyk na jméně Augustín, takže jsem si ho trošku poupravil - prvně jsem mu říkal Stan, jenomže jemu se to zrovna dvakrát nezamlouvalo, takže jsem jedno písmenko vyměnil a jeho celoživotní přezdívka byla na světě.
Okey, tak to bychom měli trošku historie o jménech a teď k té druhé věci. Nebudu tu chodit okolo horké kaše. Zkrátka tehdy v té školce mě Sten požádal o ruku. Ano, čtete dobře. Samozřejmě byly jsme děti a navíc já jsem měl tak trochu holčičí vizáž, jíž jsem naštěstí během let ztratil, ovšem v té době jsem s modrými kukadly a kudrnatými blond vlasy ke krku, byl takovej malej andílek či spíš andělka. Naproti tomu vyšší a mohutnější Sten s hnědýma velkýma očima, a už tehdy dost jasně vyostřenými rysy, vypadal jako typickej kluk a budoucí lamač dívčích srdcí. A tenhle budoucí Casanova mi v té době navrhoval sňatek. Samozřejmě, že jsem bez zaváhání souhlasil a sdělil tuto radostnou zprávu mamce i s tím ať se připraví na vnoučata (eh...jo, really). Ta se tomu tehdy smála, neb ještě netušila, co uvidí za dalších deset let. No, vnoučata to nebyla.
Ovšem nejhorší na tom je, že mě ta moje radost a touha být se Stenem neopustila. Nicméně jeho samozřejmě ano. Předzvěsti našich rodičů a obecně těch starších lidí, co k vám jako k děckám chodí a říkaj vašim rodičům takové ty klasiky typu - och, koukni na něj ten až vyroste ten bude lámat holkám srdce nebo koukej ten až vyroste to se ale holkám budou zapalovat lejtka - se staly skutečností. Můj drahý a nejlepší snoubenec je v současnosti pěknej kurevník a ty pijavice v minisukních kolem něj tomu zrovna dvakrát nepomáhaj. I když nadzvedne každou sukni, co potká, stejně se nechá nadzvednout i ta další. Holky se zkrátka rády ohýbaj, když jde o hezkého kluka. 
V současnosti spolu bydlíme už šestým rokem. Sten šel na stejnou výšku jako já, s tím rozdílem, že si to o rok prodloužil. Za necelý týden ho čekají inženýrské státnice, takže v posledních dnech jsem ho potkal leda v kuchyni, když si dělal něco rychlého k jídlu jinak je pořád zavřený v pokoji, kde se pravděpodobně učí. Takže pro mě zbývá alespoň dost času na práci a taky na můj deník. 
Zrovna jsem se posadil k počítači a otevřel svou zaheslovanou složku s jediným souborem a to wordem, když se odkudsi zjevil Sten. Nejenže jsem se ho lekl, když mi dýchl za ucho ale navíc jsem v rychlosti zavíral svůj deník, kde toho o něm bylo fakt požehnaně a to nejen realita ale i nějaké ty fantazie, které se mi občas honily hlavou.
„Lekl jsi se?” zasmál se a mě fakt málem omývali, když se ten proklatý word nechtěl vypnout.
„Jo,” vyhrkl jsem a rychle se otočil na kolečkovém křesle. Věděl jsem, že je za mnou a i jsem věděl, že se něco zákonitě stane a nejspíš i to, že to bude bolet ale pořád lepší tohle než nějaké zvídavé otázky k tomu, co mám na právě otevřeno na ploše.
Chudák Sten to schytal opěrkou do pusy a svýma nohama jsem mu podrazil ty jeho. 
„Ježiši!” vyprskl, když se zvedal ze země, „příště si budu dávat větší pozor, abych tě děsil z dostatečné vzdálenosti,” mrknul na mě. „Co tajnýho tam máš?” kývl na monitor.
Má nebezpečná akce tedy neměla velký úspěch. „Deník,” odvětil jsem klidně a pokrčil rameny.
„Furt si ho píšeš?” vyjevil se.
„Jasně, je to dobrý, když náhodou něco pozapomeneš,” kývl jsem. „Co ty jak jde učení?” změnil jsem téma a rychle zabouchl notebook.
„Dobře, myslím si, že teď už bych to udělat mohl,” usmál se zářivě.
„To bys měl, je to tvůj poslední pokus,” neodpustil jsem rýpnutí.
„Ano, mami,” vyplázl na mě jazyk a přetáhl si tričko přes hlavu, aby ho po mě následně hodil. „Je tu zas vedro! Odkud ty prosímtě pocházíš? Z Afriky? Je úplně jedno jestli je léto nebo zima mi tu furt musíme mít třicet,” stěžoval si.
Sundal jsem si jeho tričko z obličeje a taky na něj vyplázl jazyk. „Tak si k sobě pořiď větrák nebo klimatizaci.” Mrsknul jsem po něm černé tričko zpět. 
„Větrák mám a stejně je to k ničemu,” protočil oči a když viděl jak se směju načepýřil se.  „Trhni si," zaškaredil se na mě.
„Nápodobně” bavil jsem se a pozoroval ho jak se vzdaluje. Vzpomněl jsem si na svůj dnešní sen, kde jsem přesně tyhle široká ramena měl před sebou. Dotýkal jsem se jich. A pak i všeho ostatního, o čem už jsem tak nějak věděl jak vypadá, protože Sten tu dost často chodil jen v teplácích a někdy i jen v boxerkách. Neustále si stěžoval na neutuchající horko. 
Sám nevím, jestli tu nepřitápím schválně, abych se mohl aspoň občas kouknout, když už dotknout se nesmím. 
Každým rokem to bylo těžší a těžší. Předstírat kamarádství a schovávat city. V jednu dobu mi nedělalo velký problém, ale čím jsem byl starší tím více jsem si uvědomoval, že to takhle nejde donekonečna. Měl jsem už pár vztahů za sebou ale žádný nedopadl. Protože naděje zkrátka umírá poslední ačkoliv já měl za to, že jsem se jí už dávno vzdal, někde v koutku duše pořád byla a čekala až jí pošlu do háje úplně.
Mám to v plánu. Až Sten odstátnicuje řeknu mu, že jsem dostal nabídku, která se neodmítá. Dělám v SAP programu a asi týden zpět mi navrhli změnu pobočky a o hodně vyšší plat. Bohužel či spíš bohudík se nebudu přesouvat z Prahy např. do Brna ale rovnou do Anglie. Mám možnost tam strávit následující dva roky a pokud to půjde dobře možná i zbytek života.
Ještě jsem jim sice nedal souhlas ale rozhodně mi to přijde jako nejlepší řešení mé současné situace. Však se říká: sejde z očí sejde z mysli.
Dny letěly jako voda. Ve Stenův den D jsem vstával o chvíli dřív jak on, abych mu před tím, než vyrazím do práce, alespoň stihl popřát hodně štěstí. Původně jsem chtěl jít s ním, jako morální podpora ale bohužel jsem musel na pracovní cestu byť jen kousek za Prahu, nešlo to v jiný den. 
Vlezl jsem mu do pokoje jako zloděj s mým uřvaným budíkem v ruce připravený dělat neplechy.
„Nespím, abys veděl,” otočil se na mě s vítězným pohledem.
Můj budík tvrdě dopadl na zem. „Aha,” odvětil jsem v lehkém záseku.
„Jo, je tu fakt vedro,” pokrčil rameny, když si všiml jak si vyjeveně prohlížím jeho nahé tělo v celé své kráse. Ani s přikrývkou se neobtěžoval holomek jeden! 
Jasně, už jsem ho viděl ale většinou jsem s tím dopředu tak nějak počítal. Třeba ve sprchách po cvičení nebo když jsme občas vyrazili na bazén. Jenomže hned takhle po ránu? Ne, na to jsem zkrátka nebyl zcela připraven.
„Tak si pusť ten větrák... Ok, tak teda hodně štěstí. Já už půjdu do práce,” vzmohl jsem se nakonec a rovnou se chystal k úprku dřív než začne být horko i mně.
„Počkej!” skočil po mě jak hladový tygr. Nejenom, že mě neskutečně vyděsil, ale jeho váhu jsem neunesl a sesul se k zemi i s ním.
„Ty vole,” smál se ten blb, kterýho samozřejmě vůbec netrápilo, že se po mně právě válí úplně nahej. „Co koukáš jak sůva z nudlí? Zapomněl jsi na objetí pro štěstí?” mrknul na mě a přiblížil hlavu k mému obličeji na tak kratičkou vzdálenost až se mi zastavilo srdce.
Vzberchal jsem se poměrně rychle. Za ty roky jsem už docela trénovaný a i v neočekávaných situacích umím zachovat chladnou hlavu. „Obejmout tě můžu až ze mě slezeš. Seš těžkej jak slon,” protočil jsem oči, „A dej tu hlavu pryč, smrdí ti z pusy,” odfrkl jsem si.
„Fakt?” vyskočil jak píchnutej vidlema.  Pravda to sice nebyla ale už jsem samozřejmě věděl, jak na něj.
Sám jsem nezahálel a vyšplhal se do stoje taky. „Dobře, tak ještě jednou hodně štěstí,” zopakoval jsem a rovnou přidal i objetí pro štěstí, což mimochodem vzniklo už někde ve školce a přišla s tím jeho mladší sestra.
„Jo, budu ho potřebovat,” zasmál se krátce a nervózně. Stáli jsme v sousoší spřízněných duší dobrých deset sekund, načež jsem usoudil, že pro mou maličkost toho již bylo dost a odtáhl jsem se. 
„To dáš, věř mi,” mrknul jsem na něj a zatahal ho za jednu tvář jak malé děcko.
Zblízka jsem mohl vidět, že toho moc nenaspal. Kruhy pod očima svědčili za vše. Víc než kdy jindy jsem také cítil jeho osobní vůni, což znamenalo jediné, že během noci dělal kliky či dřepy či bůhvíco, aby se nějak zabavil. Ostatně cvičením se zbavoval stresu už spousty let. Možná proto taky vypadá tak pěkně, byť štíhle, stále svalnatě. Zatímco já se svým sezením u počítače a občasným plaváním plus někdy notnou dávkou stresu nemám dost daleko k reklamě na hlad.
„Mysli na mě,” požádal mě.
Myslím na tebe skoro každý den ať už je to před zkouškou, po, nebo během.
Nebudu lhát odcházet se mi nechce. Vím, že je to jeho poslední pokus a taky vím, že byť na VŠ moc nechtěl nerad by skončil po 6 letech bez titulu. Kdo taky.
Takže i když jsem nakonec odešel a jednání dopadlo dobře. Moje myšlenky fakt byly celej den u něj. Až do tří odpoledne jsem nedělal téměř nic jiného, než jen neustálé kontrolování mobilu. 
Přesně ve tři se rozsvítil displej s příchozím hovorem.
Samozřejmě, že to dal. Šel ještě s pár dalšími nešťastníky, co měli poslední pokus na panáka, zatímco mě konečně spadl kámen ze srdce.
Domů jsem dorazil kolem páte odpoledne a našel jsem ho sedět u mého stolu. Což o to, že zářil jako slunce asi netřeba říkat. Kdyby byl anime postava tak má kolem sebe hvězdičky. 
„Mám to! Chápeš?” smál se a pomalu ke mně vyrazil v něčem v čem jsem ho, přísahám, za celý svůj život neviděl. 
„Gratuluji,” usmál jsem se a prohlížel si ten dokonale padnoucí oblek bůhví odkud ale levně nevypadal. I když už ho měl spíš tak ledabyle oblečený stejně vypadal rajcovně. Nevěděl jsem, že něco takového má. On, který i na svoje dva předchozí pokusy šel jen v tmavých džínách a košili.
Cítil jsem se zvláštně a ještě víc ve chvíli kdy ke mně došel a na přivítanou mě objal. Nadechl jsem se hluboce. Div mi jeho kolínská nevypálila v nose novou cestičku. Voněl úžasně a vypadal stejně skvěle jako vždycky. Alespoň pro mě.
Jenomže...
Tohle bylo jiný než obvykle. Nejspíš tím oblekem? Možná tím výrazem v jeho tváři? Nebo kombinací všeho. Těžko říct ale jedno jsem věděl jistě, dosloval silou vůle jsem se nutil zůstat v klidu a nevrhnout se na něj. 
Bože to sako… a ta košile s rozepnutými knoflíky skoro do půlky pasu a ježiši! Ta napůl povolená kravata. Viděl jsem linie prsních svalů a horní břišáky. Viděl jsem docela jasně i to, že jeho normální velikost nebude nějak malá a jaká asi pak bude, když se vzpruží? Jak by vypadal v těch společenských lehce upnutých kalhotech s pořádnou erekcí?
Sakra, jak já jsem ale polykal, to by snad ani milovník bůčku na bůčkovém festivalu neměl tak vysokou produkci slin jak já při pohledu na Stena, který si v té době oddychl a vrátil se zpět k mému stolu, aby se svalil do kolečkového křesla, přičemž si k tomu všemu ještě povolil pásek u kalhot, jako kdyby mi to nechtěl dělat vůbec jednoduchý.
“Ježiši Deny,” povzdychl si a ačkoliv to fakt bylo spíš úlevný, tak můj mozek si ten povzdych automaticky trochu přetvořil na jemu dobře znějící notu.
Už to zkrátka nešlo zastavit. Měl jsem v kalhotách takový stan, že být reálný tak se do něj vejde celá romská family (a ne, není to rasistický, je to prostě jen černej vtip ok?). 
Pro jistotu jsem se usadil na proti němu na náš šedivý gauč. Hezky do rohu s nohama spořádaně u sebe.
“Máš to za sebou,” podotkl jsem s úsměvem. Naštěstí erekci z hlasu nepoznáte. Obvykle.
“Jo, to teda, nejtěžší zkoušky mého života, můžeš mi říct proč jsem sakra šel na vysokou?” věnoval mi lehký úsměv a pro můj ještě lepší pocit si tu košili rozepl celou jen ten jeden cípek zůstal zaseknutý v kalhotech. Nezbeda. 
Když by mi tuhle otázku nepokládal každou chvíli asi bych nebyl schopný ze sebe vypravit nic, co by se bývalo netýkalo sexu, ale takhle jsem odvětil naučenou frází. V tu chvíli to však pro mě najednou nabylo trochu jiný význam.
“Kvůli mě přece,” odvětil můj autopilot.
“Jo,” přikývl rychle a věnoval mi takový zvláštní rentgenový pohled. Pro jistotu jsem chňapl po polštářku, jenž se válel po mém pravém boku v rohu gauče a položil si ho úhledně na klín. Někdy je totiž lepší když jsou hory v nedohlednu. 
“Jo,” zopakoval jsem.
“Kvůli tobě jsem šel na stejnou střední, kvůli tobě jsem šel na stejnou vysokou, kvůli tobě bydlím tam, kde bych v životě bydlet nechtěl a kvůli tobě mám pověst největšího kurevníka ve městě,” vyjmenoval mi na prstech veškerá má provinění z nichž zhruba s půlkou jsem si dovolil nesouhlasit.
“Prosím?” zarazil jsem se “Za prvé - nenutil jsem tě jít na stejnou střední a už vůbec jsem tě netlačil do vysoký, natož abys tu bydlel a s tím, že si kurevník mám společného asi tolik kolik má společného žába s velbloudlem.”
Lehce vytřeštil oči, mávl na mě prstem jako opilec a pak se prostě rozesmál na celé kolo.
“Nic nevíš,” zamrmlal ale já ho hodně dobře slyšel.
“Tak mi to pověz, když už jsi na to narazil,” pobídl jsem ho.
“Však už jsem ti to řekl - všechno je kvůli tobě,” pokrčil rameny a protáhl se.
“To jaksi nedává smysl,” protočil jsem oči.
Za prvé, občas jsme tyhle diskuze na téma: co kvůli mě chudák všechno musel měli. Nicméně nikdy mi nepřisuzoval i to, co mi ani přisoudit nejde. Do výšky jsem ho nenutil, minimálně ne na tu stejnou, ale s tím, že by si jí udělat mohl, s tím jsem ho doopravdy popichoval. A celkově možná by se tu pár věci, které jsem po něm… hh, no dejme tomu, že lze říct “vyžadoval”, by se našlo ale to, aby bydlel se mnou fakt ne. Natož to, aby ojel každou sukni, kterou potká. Bydlet s ním pro mě spíš byla noční můra. Hlavně na začátku, kdy jsem nevěděl do čeho jdu. Jediné, co jsem měl v hlavě bylo, že udržet svoje touhy na uzdě, když se tu třeba bude producírovat polonahej nebo ho potkám ve sprše nebo prostě cokoliv, co se může stát když s někým bydlíte, bude fakt problém. Ve finále ani nebyl. Člověk je tvor přizpůsobivý a ve zkratce - zvyknete si na vše.  A chtít po něm, aby byl kurevník? Vždyť bych defakto byl sám proti sobě!
Za druhé, tyhle jeho občasné výkřiky do tmy, jak jsem se to naučil nazývat, stejně obvykle nikam nevedli a žádný kloudný důvod, proč mě vidí jako svého života strůjce mi nikdy neřekl. A to by mě to reálně opravdu zajímalo.
Zaklonil hlavu a propletl si prsty, sesunul se po křesle víc dolů a roztáhl ty svoje dlouhé nohy, aby měl pohodlnou oporu a nespadl úplně. Tím mi ukázal skoro všechno, co jsem sice už viděl ale ten den poprvé v novém obalu byť napůl rozbaleném.
“Ale dává,” odvětil.
“Hah,” zasmál jsem se. “Ne, věř tomu, že fakt nedává.”
Zvedl hlavu a zadíval se na mě s tím svým úsměvem, který jsem za celou tu dobu, co ho znám nebyl schopnej identifikovat. Měl ho totiž na obličeji jen výjimečně.
“Co se křeníš?” nedalo mi to.
“Nedáš mi školení?” kývl na mě bradou.
A zase jsem byl úplně mimo mísu. “Poslyš, ty sis po těch zkouškách šňuplnul bo co?”
Znova se rozesmál. “Ne boha, proč bych to dělal? Jen tak mě to napadlo, že bys mě mohl zaučit,” pokrčil rameny ale nespouštěl ze mě pohled a ten jeho neidentifikovatelnej úsměv měl na xichtě pořád. 
Nebudu lhát. Trochu mě to znervóznilo. Nejsem totiž úplnej vůl. Začal jsem tušit odkud vítr fouká ale odmítal jsem tomu uvěřit a i kdybych uvěřil, rozhodně jsem nevěděl, co na to říct.
“Zaučit v čem?” polkl jsem a to docela nahlas.
“Ty víš,” úsměv nezmizel.
“Ne, rád bych to slyšel,” odvětil jsem.
Zvedl se a aniž by ze mě spustil oči poslal to krásné černé sako k zemi a vzápětí i tu bílou košili. 
Fajn. Krom toho, že už mi těsnějc být nemohlo, jsem už na stoprocent věděl odkud vítr fouká ale furt jsem nevěděl, jestli se schovat nebo to risknout a jít mu naproti. Pokud bychom mluvili o “chtění” byla to druhá možnost, už od školky, ale když se zapojil mozek tak už to jisté nebylo. 
“Zaučit v sexu,” odpověděl klidně a znovu se k mému převelikému štěstí posadil na svoje místo aniž by přitom na zem přihodil další část své garderoby.
Když nevíte, co. Hrajte blbce. “What?!” zareagoval jsem přehnaně teatrálně, “tebe v sexu? Vždyť sex je tvoje druhé jméno,” rozesmál jsem se.
V klidu si počkal až mě ten záchvat přejde. “Jo, s ženami,” přikývl.
Měl jsem se sebrat a říct něco ve stylu - Ok, tak vidíš, co řešíš? Hele nic jdu na pivko s Martym - jenomže místo toho jsem řekl: “Však… to snad stačí ne?” a nehnul jsem se z místa. 
“Tak zaučíš nejlepšího kámoše nebo ne?” zeptal se a předklonil se, aby se zapřel lokty o stehna. Najednou, i když byl pořád dost daleko, jsem si bůhví proč začal připadat, jako klaustrofobik a navíc mi začal docházet kyslík. 
“Nemám šajna o čem to tu mluvíš,” odvětil jsem a povedlo se mi i zajíknout.
“Šukáš ty mě nebo já tebe? Nebo se chceš prohodit? Kouříš nebo ne? Fakt nestačí jen sliny je třeba i lubrikant?” vyvalil to ze sebe, jak protržená přehrada hektolitry vody.
V tu chvíli jsem věděl, že ten šedivej gauč je můj miláček. Jak já byl rád, že na něm sedím!
“Jak to víš?” zajímal jsem se. “Teda… jak dlouho? Nebo spíš obojí, jak a jak dlouho?” vypotil jsem ze sebe.
“Od dob, co jsi měl Henryho a jak? Viděl jsem vás. Přišel jsem domů z tréninku dřív. Nebylo mi dobře a sotva, co jsem rozrazil dveře, už jsem tě slyšel. Chvíli mi to trvalo, než mi došlo, komu patří ten druhej hlas a taky, než jsem si uvědomil, cože se to u tebe děje ale pak mi to najednou všechno dávalo větší smysl. Ale potřeboval jsem  se ujistit, takže jsem další týden nešel na trénink vůbec. Jen jsem odsud vypadl udělal si kolečko kolem bloku a přišel zpátky a vy jste zrovna byli v koupelně a dokonce s otevřenými dveřmi. Viděl jsem, slyšel jsem a odešel. Víc jsem nepotřeboval.”
Tohle jsem musel rozdýchat, takže jsem si na reakci dal docela dlouhý čas. 
“Proč jsi nic neřekl dřív?” podivil jsem se.
Povzdychl si. “Nevím, asi jsem se bál.”
“Čeho?”
“Všeho? Já nevím Deny, já jsem najednou byl zas myšlenkama ve školce. Pamatuješ jak jsem tě požádal o ruku? Víš, já si fakt byl jistej, že jinej nebo jiná nebude. Jasně, byl jsem malej, ale pořád tam ten pocit byl a ještě i hodně dlouho potom. A pak nějak… jsem na to prostě zapomněl. Chtěl jsem, musel jsem, tys byl jinde. Ty sis vždycky žil svůj život a já byl jen jako tvůj stín. Nikdy jsi nepřemýšlel nad tím, jestli do toho půjdu taky. Vždycky jsi se rozhodoval za sebe a já se pak musel rozhodnout stejně, protože jsem bez tebe být prostě nechtěl. Ale to mě nějak utvrdilo v tom, že to tehdy fakt byl jen pocit a nějaká dětská blbost, takže jsem se na to vykašlal, chápeš? A víš jak, s holkama jsem nikdy neměl problém. A bylo to fajn být žádaný a celkově mít možnost si vybrat a mít možnost být s kýmkoliv… když s tím s kým bych chtěl být sice jsem, ale ne tak jak bych si doopravdy přál. No a pak bum! Henry. Ten vysokej namydlenej kulturista. Sakra jak já ho neměl rád a pak… když, no víš, jsem to zjistil, tak pak jsem ho vyloženě nesnášel a vlastně jsem pak nesnášel úplně všechny tvoje pěti či šesti měsíční “kamarády” cos vždycky měl. A když jsem si uvědomil, že ty jsi na kluky, že celou tu dobu jsem vedle tebe a o ničem nevím a… že já bych to zrovna vědět měl, aspoň když už jsem tvůj nejlepší kamarád, a že zrovna já bych klidně mohl být jedním z těch kluků, když bych nebyl celej život jen tvůj podělanej stín,” povzdychl si a prohrábl si oběma rukama vlasy. “mohlo to být jinak? Co se teď stane až ti tohle řeknu? Co uděláš? Jo, asi tohle jsem si říkal a tak jsem nedělal nic. Prostě jsem šel dál a čekal, že třeba jednou něco řekneš.”
Moje srdce, které celou dobu při jeho slovech dělalo kotrmelce se najednou prostě zastavilo.
“Chceš…” zaskočilo mi, “Chceš mi říct, že… no víš, že…”
“Tě asi jako mám rád ne jen jako kámoše?” dokončil a zadíval se mi do očí. “A když řeknu jo? Co uděláš?”
Udělal jsem chybu.
 
Dodatek autora: 

Ahoj,

ano ještě žiju! Zdravím vás s novou sérií, která už je teda zároveň hotová. A ano, je to typický takové až skoro klišé řekla bych. Jenomže víte jak, chtěla jsem si to prostě napsat. Původně to měla být jednorázovka ale na tu to bylo zas moc dlouhé.

Tak snad se vám bude líbit!

4.941175
Vaše hodnocení: Žádné Průměrné hodnocení: 4.9 (hlasů: 17)
Detailní hodnocení není k dispozici.
Hodnocení:
5/5
- Komentářů: 4
   Angelina návrat svého manžela očekávala s neklidným srdcem....
Hodnocení:
5/5
- Komentářů: 1
Conor   S dvoma šálkami teplého čaju postávam vo vstupe do...
Hodnocení:
5/5
- Komentářů: 20
Dráček Netrvalo to dlouho a dveře se otevřely. Když pán Faileon vešel,...
Hodnocení:
5/5
- Komentářů: 4
   „Budíček,“ zatřásl nehezky se svým vetřelcem. Ten s sebou...