Ne, 24/12/2017 - 02:23
8

Já s Karolínou jsme strávili celý den v posteli s krabičkami zmrzliny. Nejdřív jsme skoukli už asi posté Charlieho malá tajemství, pak jsme se dlouho jen váleli, likvidovali zmrzlinu a objímali se. Bylo nám oběma dost mizerně.

Než jsem se dozvěděl, co se vlastně stalo mezí ní a Martinem, bylo potřeba otevřít druhou krabici zmrzliny.

„Tancovali jsme a vlastně to bylo docela super. Kecali jsme, a tak blbli, no…a pak…no prostě jsme šli tam, kdes nás našel.“

„A tam bylo co?“

„No, nejdřív jsme se jen líbali. Ale když mě chtěl svlíkat, tak jsem ho zastavila. On se na mě podíval tak divně a řek něco jako: Já to Matějovi neřeknu. Pak jsem mu dala facku. Chápeš to? On si myslí, že bych klidně podváděla. Že jsem děvka!“

„A nebylo by lepší mu říct, že spolu nechodíme?“

„A myslíš, že by mi to věřil? Na to spolu trávíme až moc času,“ zabrblala a přitulila se ke mně ještě blíž. Já jsem ji jemně hladil po zádech, abych ji uklidnil.

„Hlavně klid. Už se k tobě nedostane. O to se postarám.“

„Takže mě ochráníš?“ zeptala se s úsměvem.

„No jistě. Na mě se můžeš spolehnout. Zmlátím každého, kdo se na tebe jen podívá,“ zahrozil jsem provokativně ve vzduchu pěstí všem skutečným i imaginárním nepřátelům.

Proleželi jsme v posteli celý den, aniž bychom vstali. Kája tu stejně měla věci, protože tu chtěla přespat. Nestihli jsme za celou neděli nic užitečného, přesto jsem to ale neviděl jako plýtvání časem. Kolem druhé ráno jsme se tiše jako myšky přesunuli do kuchyně, kde jsme si uvařili špagety s masovou omáčkou, které jsme bohužel lehce rozvařili. Do postele jsme se dostali až kolem čtvrté a pokojně jsme spali až do jedenácti.

 

V jedenáct nás přišla mamka vzbudit s tím, že jsme chtěli ještě dobalit poslední věci před tím, než se vydáme na to naše slavné táboření, což mě zaručeně probralo. Zatímco Kája se ještě válela v posteli s vědomím, že už má dávno sbaleno, já pobíhal po pokoji jako šílenec ve snaze dát dohromady alespoň základní výbavu. Dvakrát se mi při tomto pošetilém snažení podařilo zakopnout o věže z knih a dvě z pěti tak skončili rozházené na zemi.

Za necelé dvě hodiny už jsme oba stáli s plnými krosnami a zavazadlem, které ukrývalo prostorný stan, na místě srazu. Kromě nás už tu čekal i Milan, který se k nám přidal, aby s námi čile konverzoval o tom, zde zmokneme či nikoliv, jestli bude Luba zase chrápat a jak velké zpoždění bude tentokrát Patrik mít.

Na poslední otázku jsme dostali odpověď vzápětí, když se Patrik objevil s na něj velmi krátkým zpožděním o pouhou půlhodinu. Jeho přítelkyně Eva řídila, protože jako jediná z nás měla jak řidičák, tak auto. Do jejího auta jsme se i se zavazadly natěsnali já, Milan, Kája a Patrik. Deset lidí vyrazilo ještě v dalších dvou autech, takže výprava čítala celkem patnáct lidí, včetně Michala Marka a Martina. Všichni kromě mě v současnosti chodili na atletiku, takže jsem byl tak trochu černá ovce, ale nikdo, kromě Martina, nevypadal, že by mě nerad viděl.

 

Za několik hodin jsme dorazili do našeho oblíbeného kempu Hvězda, v němž jsme trávili každý rok. Majitel, náš starý známý, nás přivítal se širokým úsměvem na tváři. Všechno bylo jako při starém. Naše tábořiště bylo volné, nikde ani živáčka, naše oblíbená místa všechna do jednoho vylidněná přesně tak, jak jsme to milovali.

Netrvalo nám dlouho sestavit stany, měli jsme v tom dlouholetou praxi. Měli jsem čtyři stany po dvou a jeden po třech a po čtyřech. Já jsem ho sdílel s Patrikem, který se sice na jeho stavbě nepodílel, zato významně pomáhal s přípravou jídla z konzervy. Když se setmělo, založili jsme oheň, vytáhli chlast i minerálky, Patrik naladil kytaru a zanedlouho se ztichlou krajinou nesl náš rozjařený zpěv.

Takovým hlavním bodem celého kruhu byl Patrik, který po mě kvůli mé pauze převzal šéfování celé atletiky. Po boku měl samozřejmě svoji Evu a na druhé straně Káju. Kája vždycky byla jedna z nejoblíbenějších holek všude, kam přišla. Vedle ní, jako její stráž a poskytovatel tělesného tepla i vlastní mikiny, jsem seděl samozřejmě já.

Martin mě celý večer probodával vražedným pohledem a Michal se se mnou marně snažil navázat oční kontakt. Jak večer pokročil velký kruh se rozpadl. Patrik s Evou se vytratili, stejně jako dva další páry. Na místě teda zbylo kromě dvou slečen ještě šest kluků. Pět z nich, včetně Milana, zrovna hráli prší, což byla jediná karetní hra, kterou nezapomněli přibalit do svých zavazadel. Michal seděl kousek stranou a zadumaně hleděl do dáli. Vyhnul jsem se mu obloukem a zamířil jsem rovnou do stanu a radši jsem šel spát.

 

Vstával jsem jako první v osm, a tak jsem se vydal k přírodnímu koupališti nedaleko naše tábora. Ze tří stran obklopené lesem, poskytovalo přírodní koupaliště dost soukromí. Kdysi možná udržovaná vybetonovaná vodní nádrž dnes vesele chátrá a obrůstá vodními rostlinami.

Mě to ale nevadí. Do vody jsem radši skočil, než bych riskoval sešplhání po křehkém kovovém žebříku. Zvládl jsem pěkných pár temp, než jsem ucítil, že se na mě někdo dívá. Rozhlédl jsem se kolem sebe, abych se můj pohled mohl setkat s neznámým vetřelcem. Nebyl to nikdo jiný než Michal.

„Tak tady jsi,“ pronesl tiše.

„Jo. A docela rád bych tu byl sám. Myslíš, že bys mohl…“

„Ne, nemoh. Co se ti stalo?“

„Nic. Nestalo se mi nic,“ odpověděl jsem studeně. Odpověď nepřicházela, tak jsem se otočil, v okamžiku jsem ale nic neviděl, protože mě zkropil proud vody. Když jsem si protřel oči, byl už Michal u mě. A to sakra blízko.

„Seš jako kus ledu. A já to nechápu. Já myslel, že si rozumíme.“

„Tak to sis asi myslel špatně.“

„Ne. Ty totiž…já prostě vím, že se ti líbím. Máš to přímo napsaný na čele.“

„Tak ty víš, jo? Já si myslím, že víš leda houby. Vůbec nechápu, jak můžeš…“ chrlil jsem bez sebe vzteky, než jsem se zarazil při pohledu na Michalův fascinovaný obličej.

„Sekne ti to, když se zlobíš.“

„Cože?!“

„Že ti to takhle sluší. Fakt se mi líbí tvůj obličej. Chtěl bych tě líbat. Bude to problém?“ vypadlo z něj a já jsem zůstal konsternovaný, protože se mi zdálo dost nepravděpodobné, že se tohle děje fakt mě. Pak jsem se ale probral, abych si uvědomil, že ještě předevčírem jsem se cpal zmrzlinou a tvrdil, že s ním nechci mít nic společného.

„Ty ses asi zbláznil.“

„Už to tak bude. Jestli to nechceš, prostě tomu zabraň,“ vyzval mě, načež se ke mně sklonil. Jeho rty byly tak horké, žádostivé a měkké. Zapomněl jsem, co jsem chtěl říct nebo, že jsem se chtěl zlobit. Snažil jsem se ho líbat, tak jako on mě, ale neměl jsem s tím žádné zkušenosti. Přesto myslím, že to nebyla zas až taková katastrofa.

„Věděl jsem to. Chceš mě tak, jako já tebe,“ prohlásil sebevědomě. Já se neohradil prudkou poznámkou, i když jsem to měl původně v plánu. Neřekl jsem nic, protože jsem to věděl, stejně jako on. Netuším, jak jsem se tvářil, ale Michal nasadil pohled, který jako by říkal: „Všechno bude v pohodě.“

 „Nemusíš mít strach. Nechci na tebe spěchat,“ řekl a lehce přitisklá svá ústa na moje. Líbal mě pomalu, snad aby dodal svým slovům váhu. A na mě se můj mozek vykašlal. V žádném z jeho koutů se neobjevil Michalův přítel, ani můj táta ještě zklamanější než obvykle.

Michalovy ruce se ovinuly kolem mě a pevně zakotvily na mých zádech. Když mě držel v náručí, přestal mě líbat a jal se zvědavě zkoumat můj obličej.

„Takže nedostanu pěstí?“ ujišťoval se opatrně, což mi vyloudilo na tváři lehký úsměv.

„Ne dneska. Ale uvědom si laskavě, co vlastně děláš. Ty už někoho máš a já tohle nemám tak úplně vyřešený. Takže chodit spolu asi nemůžem. Nebo o tohle nešlo?“

„What? Nejedeš trochu rychle?“

„Možná. Nemám čas, ztrácet čas,“ namítl jsem a vysvobodil se z jeho sevření.

„Zastav se, Maty. Bylo to myšleno tak, že máš zásadní info líp dávkovat. Ne, nejde mi jen o zásun, jestli jsem tu narážku pochopil dobře.“

„Ok, beru na vědomí.“

„Fajn. A když s někým celý měsíce nemluvím, není to můj přítel. Já jsem volnej. Kapišto?“

„Jo.“

„Takže co teda jako mám s tebou dělat? Když to nikomu nebudu věšet na nos, měl bych nějakou šanci?“

„Co já vím, nějaká šance je vždycky, ale nepočítal bych s ničím najisto,“ varoval jsem ho, než jsem vylezl, sebral svoje oblečení a vrátil se do základního tábora.

 

Jelikož bylo zrovna kolem deváté, rozhodně tam nebylo čilo. Vzhůru byl akorát Milan, který zrovna něco zuřivě datloval do mobilu s přiblblým úsměvem rozlitým na tváři. Ani si nevšiml, že jsem kolem něj prošel. Dobré dvě hodiny jsem seděl ve stanu a sledoval jsem, jak Patrik ve spánku oddechuje. Přitom jsem ale nemyslel na něj, ale na Michala. Srdce mi bušilo jak splašené a cítil jsem podivnou nervozitu. Strávil jsem zbytek dne v rozjařilé společnosti, ale bylo mi zvláštně. Tváře mi hořely a lechtalo mě v břiše pokaždé, když se Michal přiblížil, a to se mi vůbec nelíbilo. Vlastně mě to vytočilo.

Večer se Patrik stranou o něčem dohadoval s Evou, aniž by věnovali pozornost ostatním. Klára se nechala bavit od Milana a tu a tam vrhala na vražedné pohledy na Martina, který na druhé straně seděl a otráveně ji sledoval a zároveň likvidoval už třetí plechovku piva. Kluci, co včera mastili karty se dneska vytvořili dvě skupiny a každá si večer užívala jinak. Jedna se namíchala s holkama a hrála takovou tu hru, kdy někdo řekne nikdy jsem tohle nedělal a ten, kdo už si to někdy zkusil se musí napít. Druhá skupina, čistě pánská, zaujatě řešila stav hezkých holek v okolí, jejich obvyklý výskyt a přetřásala své úspěchy, a jelikož šlo o kluky z atletiky, lamače dívčích srdcí, bylo toho sakra hodně.

Když jsem si byl jistý, že si mě nikdo nevšímá, přesunul jsem se k Michalovi,

„Sejdeme se u rybníka za 10 minut,“ syknul jsem mu do ucha.

Bylo kolem půlnoci, všude tma jako v pytli a já bez baterky klopýtal k rybníku. Když se mi podařilo zakopnout o větev, rozplácl jsme se na cestě, jak široký, tak dlouhý. Odřel jsem si ruku i koleno pěkně mě to pálilo, tak jsem začal nadávat a nepřestal jsem, dokud jsem se nedostal k rybníku.

Zdálo se mi, že čekám celou věčnost, než se na cestě objevilo světlo baterky a spolu s ním i Michal. Na tváři se mu usadil veselý úsměv.

„Co od mě potřebuješ?“ zeptal se potměšile, a to mě dopálilo.

„Chci zpátky svůj vnitřní klid. Doháníš mě k šílenství.“

„Já? A čím?“ zeptal se, jako by nevěděl, ale jeho úsměv mi prozradil, že moc dobře ví.

„Seš pořád blízko mě, každou chvíle se o mě otřeš anebo na mě zíráš a blbě se u toho směješ a tak...“

„To je dost dobře možný.“

„Tak s tím přestaň!“

„To asi nepůjde. Nechápeš to? Já tě chci a ty mě. Dej mi šanci. Asi se zblázním, jestli kolem tebe budu muset být celej tejden, aniž bych se k tobě dostal blíž,“ řekl a přikročil ke mně. Položil mi ruku na tvář a opatrně s ní sjel ke krku. Já jsem naklonil hlavu, abych vyšel vstříc ruce, která mě hladila. Ještě jeden krok a byl těsně u mě. Přitáhl si mě do náruče a pevně mě sevřel. Brzy mě stáhnul na zem do trávy a já jsem se nebránil.

„Ty hřeješ,“ podivil jsem se. Jeho tělo úplně pálilo.

„No, jo no. Já jsem holt už od přírody teplej, víš,“ zašeptal mi do ucha a lehce se zasmál. Když jsem ucítil jeho dech na svém krku, vzrušením jsem zachvěl.

„To je ti taková kosa?“ zeptal se starostlivě a přitáhl si mě ještě blíž. Nechtěl jsem mluvit, tak jsem zavrtěl hlavou na znamení toho, že jsem v pohodě. Schoulil jsem se do jeho náruče, aniž bych o tom nějak víc přemýšlel. Chtěl jsem se cítit v pohodě, a to se mi s ním docela dařilo.

„Když ne, tak ne. Ale nemysli si, že mě odbydeš jen kýváním hlavou. Chci s tebou mluvit. Zajímáš mě. Co tě baví?“

„Taková klasika. Co se sportu týče, asi není nic, co bych nesnášel, ale nejradši běhám. Jinak poslouchám muziku, hraju, hlavně lolko, ale i jiný hry a co knih a filmů týče, bere mě fantasy. A co ty?“

„Mám to dost podobně. Ale kromě toho taky strašně rád píšu. Ne sice zrovna dvakrát dobře, ale co se dá dělat.“

„A co píšeš?“ zajímal jsem se.

„Hlavně básničky. Ale sem tam i nějakou povídku.“

„A o čem?“

„Většinou fantasy, takže samí draci, elfové a mágové a tak. Někdy se tam vyskytne i nějaká ta láska, ale to je výjimečně.“

„Takže psát o lásce tě nebaví?“

„Ale to ani tak ne. Jenom nikdy nevím, jak se popasovat s těmi kecy okolo, abych vymýšlel, jak se ti dva budou bavit o blbostech, až se nakonec do sebe zamilují, na to mě neužije. Navíc ani nevím, co by vlastně měli správně říkat.“

„A není to fuk? Přece neexistuje žádný přesný návod.“

„Vidíš to moc jednoduše.“

„Ale vždyť to tak je, ne? Když se něco dlouho okecává, většinou to nefunguje. Pokud mezi dvěma lidmi něco je, poznají to hned na začátku. Teda aspoň to si myslím já.“

„To je možné, ale těžko se to píše. Nemyslíš, že to bude klišé, když napíšu něco jako, že od něj nemohla oči odtrhnout od první chvíle, kdy ho spatřila, stejně jako on od ní a tak dál?“

„Možná. Já nevím. Nejsem žádný odborník.“

„Navíc to má ještě jeden háček. Nepíšu často milostné příběhy, protože mě štve, když mají moje postavy lepší milostný život než já.“

„Na tom bys měl ale zapracovat.“

„Co asi dělám?“ zeptal se a já se otočil, abych mu viděl do očí. V očích se skrývalo veselí, které jako by jen čekalo na příležitost, stejně jako rty zvlněné v lehkém úsměvu.

Položil jsem ruku na tvář a vtiskl jsem mu krátký polibek přímo na rty. On mi ho hned vrátil, a tak to šlo pěknou chvíli, než si mě přitáhl blíž, aby mě mohl líbat pořádně.

„Když nad tím teď tak přemýšlím, asi bude nejlepší to dát dohromady,“ pronesl jsem zamyšleně, když jsme se přestali líbat a potěšeně jsem sledoval jeho široký úsměv.

„Souhlas. Ale co že tak najednou měníš názor?“

„Dobře líbáš. A taky mi právě došlo, že když tě pošlu někam, nikdy si nepřečtu žádnou z tvých povídek.“

„Jak praktické,“ zasmál se. Dlouho jsme se bavili o hloupostech a taky se objímali a líbali. Rozpustili jsme to až když začalo svítat.

 

Spal jsem skoro do jedné, probudila mě až vůně oběda, která se linula celým táborem. Všichni jsme si pochutnali, i když se jednalo jen o takový mix z konzervy. Byli jsme na tohle jídlo zvyklí. Po obědě jsme se pěcha vypravili na nedalekou rozhlednu. Chvíli nám trvalo, než jsme ty nekonečné schody zdolali a pak nastala chvíle, kdy se páry fotili s krajinou, a zbytek skupiny se kochal výhledem, hledal náš tábor a snažil se ho identifikovat mezi stromy, bavil se pozorováním lidí, kteří byli z takové dálky maličcí anebo odhadoval, jak dlouho bude trvat, než věc shozená z rozhledny spadne dolů.

Z rozhledny naše kroky mířili do města, rovnou do místní hospody, kde to bylo úplně narvané našimi vrstevníky. Šlo o lidi, které jsme už za své roky návštěv stihli dobře poznat. Setkání bylo předem domluvené a účast byla opravdu hojná. A jelikož zajištěného jídla a alkoholu bylo opravdu obrovské množství, mohlo se jíst, pít a čím dál veseleji klábosit celý večer. Milan si vzal pod ochranná křídla nezadané kluky z týmu a rozhodl se, že jim najde příjemnou společnost, a tak celý večer naléval hezký holky a podstrkoval jim kluky z atletiky pod nos. Dařilo se mu vcelku dobře a vypadal docela spokojeně, když se několik nově utvořených dvojic, které ale měly k párům opravdu daleko, vytratily z přeplněné místnosti někam na vzduch. Milan to myslel vcelku dobře, ale trochu mi to začalo vadit ve chvíli, kdy jsem se ocitl u stolu s partou lidí, kterou jsem ani neznal a lepila se na mě holka, která jednoznačně nepila s mírou. Když si chtěla dát dalšího panáka, já ji zadržel.

„Já nejsem opilá,“ protestovala a obmotala mi ruku kolem krku. Za chvíli se zahihňala a táhla mě ven. Já s ní šel, protože jsem doufal, že jí čerstvý vzduch trochu pomůže.

Vlekl jsem ji poměrně svižným tempem, aby se co nejrychleji probrala, ale nějak to nefungovalo. Nohy se jí pletly, neustále zakopávala a kdyby se o mě neopírala, dost pravděpodobně by už dávno ležela na zemi.

„Ty seš strašně pěknej,“ zahihňala se a obtočila mi ruce kolem krku. Když se mě snažila políbit, odstrčil jsem ji, tím jsem ale způsobil, že skončila na zemi. Samozřejmě jsem ji hned zvedl.

„Nezlob se, ale to nepůjde.“

„Ale jasně, že jo,“ nesouhlasila a vůbec ji nevyvedlo z míry, že jsem ji prakticky shodil na zem, jen abych se její pozornosti vyhnul. Znovu se na mě sápala a já se tak uchýlil k zoufalému řešení. Nepoužil jsem příliš síly, ale proplesknul jsem ji, aby se trochu probrala. Překvapivě to fungovalo. Dívala se na mě úplně v šoku.

„Hele, já o ožralý holky nestojím. Když už si to máme rozdat, chci z toho něco mít a fakt nejsem zvědavej na to, jak mi tu vytuhneš,“ blafoval jsem. Slečna vypadala pořád šokovaně, ale už se na mě nelepila. Doprovodil jsem ji zpátky do hospody, kde jsem ji předal nějaké jiné holce, co tvrdila, že je její kamarádka.

Ani jsem si nestihl vypít připraveného panáka vodky, když se za mnou přihrnul Milan s vítězoslavným úsměvem.

„Tak co, jaký to bylo?“

„Nic nebylo,“ odbyl jsem ho otráveně.

„Jak to? Vždyť vypadal, že se toho nemůže dočkat.“

„Ale dej pokoj. Vždyť byla úplně zlitá. Každou chvíli mohla začít zvracet nebo usnout. Zlitý holky jsou mi odporný. Takhle bych s ní spát nechtěl. Připadá mi to skoro jako znásilnění.“

„Co blbneš? Vždyť byla svolná.“

„Blbost. A už mě nech. Mě stejně nepřesvědčíš,“ odehnal jsem ho příkře a konečně jsem si vypil svého panáka.

Rozhlédl jsem se po místnosti, abych zjistil, že Michal se dost dobře baví s nějakou blondýnou. Lepila se na něj, osahávala ho a on jí nezůstal nic dlužen. To mě naštvalo, a tak jsem se obrátil k lahvi vodky, která zůstala osamocena u mého stolu. Nalil jsem si dalšího panáka, a i toho jsem zklikvidoval. Už jsem si lil pátého, když někdo přišel a vzal do ruku moji láhev. Překvapeně jsem vzhlédl, aby se můj pohled setkal s Michalovým, ve kterém jsem četl nesouhlas.

„Už bys to neměl pít.“

„A proč ne?“

„Myslím, že už máš dost.“

„To…to si ale myslíš blbě,“ dohadoval jsem se ním. On mi ale moji láhev sebral a nestálo ho to žádnou námahu. Vzal si ji k sobě a opustil s ní místnost. Já jsem ho vrávoravě následoval, rozhodnutý svést s ním boj o mou láhev.

Venku jsem ho našel, když vodku vyléval na trávu.

„Zbláznil ses?“ vypadalo ze mě.

„Spíš ty, ne? Chceš skončit s otravou alkoholem?“

„Nic takovýho by se nestalo. Hele, to, že jsi mi párkrát strkal jazyk do pusy, neznamená že…že mi můžeš rozkazovat, víš?“

„Jak myslíš. Hele, měls pravdu, v tom, že ožralý holky jsou odporný. A nejen holky.“

„Ty zmetku!“ zařval jsem, rozmáchl se a pokusil jsem se ho uhodit pěstí. Svět se mi ale zamotal a já o sobě v další vteřině už přestal vědět.

Dodatek autora: 

Zdravím,

je to už dlouhá doba, co jsem se z tohoto malého okénka naposledy hlásila. Důvody mám pádné a rovnou dva. Za prvné většinu mého volného času si pro sebe uzurpuje škola, kterou beru hodně vážně. Druhá věc, o dost pozitivnější je, že se našel muž, který se do Anaidé zamiloval stejně jako ona do něj. A on si nyní nárokuje zbytek mého času, a proto mi už žádný nezbývá. Nebudu dnes nic slibovat, na příbězích pracuji, když mohu, ale je to časově velmi náročné. Moc Vám děkuji za trpělivost, kterou se mnou máte. ;)

Užijte si Vánoce, a přeju Vám, ať dostanete to, po čem vaše srdce touží. :)

S přáním příjemného dne

Anaidé

4.882355
Vaše hodnocení: Žádné Průměrné hodnocení: 4.9 (hlasů: 17)
Detailní hodnocení není k dispozici.
Hodnocení:
5/5
- Komentářů: 1
Catan se převalí na záda a zahledí se do stropu. Dnešní den byl úžasný. Celé...
Hodnocení:
5/5
- Komentářů: 10
Keby nervozita kvitla, celá škola by bola ako rajská záhrada. Mike sa išiel...
Hodnocení:
5/5
- Komentářů: 6
Ve jménu přátelství 5.KAPITOLA        ...
Hodnocení:
4.8/5
- Komentářů: 8
Cestou domů jsem okolí vnímal jen okrajově. Stejnou trasu jsem si dával dvakrát...