St, 05/06/2019 - 09:00
2

Skrz drobné čočky brýlí na něj hnědovlasý muž překvapeně zamrkal.

„Omlouvám se, ale - my se známe?“ zeptal se nezávazně. Věnoval mu jeden ze svých ozbrojujících úsměvů. „Asi jsme se potkali na rodičovských schůzkách. Smím znát jméno vašeho dítěte?“

‚Dítěte?‘ nechápal Jeremy. „Ne, to jsem přece já, Jeremy. Potkali jsme se už předtím. V Gre-…“ Zarazil se. Když mu tady začne vykládat, že se setkali v jiném světě, jak velká pravděpodobnost bude, že na něj zavolá nějakého psychiatra? Mají tady takovou věc? Rychle si rozmyslel, co chtěl říct. Tohle bylo poprvé, kdy potkal nějakou osobu z jiného světa, který předtím opustil. Musel zůstat v klidu a myslet. „Omlouvám se, s někým jsem si vás spletl,“ usmál se nakonec, aby zabránil dalším nedorozuměním. „Omluvte mě.“

Při druhém pohledu na něj – vypadá na učitele. A on se změnil do pozice bezďáka. Než se najde nějaká vhodná chvíle, aby tento svět „spasil“ svými činy, prostě bude tiše vyčkávat a hrát si na bezdomovce.

Lewis naklonil nechápavě hlavu. „Jste v pořádku?“

„Ano, omlouvám se. Asi jsem se spletl,“ snažil se ukončit rozhovor. Obrátil se k němu zády. Musí zjistit, proč se objevil zrovna tady. A zda má tady nějaké poslání nebo tudy jenom prochází, stejně jako tehdy prošel Greciou. Zjevení Lewise musel nechat (bohužel), jako drobný detail, který mu v tomto světě neseděl.

„Nic se neděje,“ ozval se Lewis znova a po chvíli dodal: „Potřebujete s něčím pomoct? Ztratil jste se?“

Jak mu říct slušně, aby se nepřibližoval?

Lewisův úsměv trochu povadl. „Dobře. Omlouvám se,“ řekl zdvořile. Pozná, kdy se má stáhnout. Jen mu kývnutím hlavy pokynul a rozloučil se nevyřčenými slovy. Otočil se k němu zády a vydal se směrem k bráně na nádraží. Jeremy se pořádně rozhlédl, když Lewis zmizel. Podle hluku poznal, že za zdí za ním projíždějí vlaky. Neochotně následoval Lewisovu cestu a prohlédl si starý nápis na budově nádraží z červených cihel. Doplnil svůj zápis o poznámku nádraží a opět schoval deník.

Měl by se zeptat místních lidí nebo počkat, jak se situace vyvine?

Otřásl se zimou. Foukl si několikrát do rukou a očima prozkoumal prostředí kolem sebe. Na rozdíl od něj byli lidé zahaleni od hlavy až k patě. Jen dvě vrstvy potrhaného oblečení Jeremymu moc tepla nepřidalo. Rozhodl se vejít do budovy nádraží, i když neochotně. Musí si sehnat jiné oblečení a vykoupat se. Takhle se moc lidí nebude schopný zeptat, co se kolem něj děje.

Náhle zpozorněl a rychle se schoval mezi dav lidí.

Proč se před Lewisem schovával? A proč tady on stál, s novinami pod ramenem a kávou v ruce, zatímco se díval na tabuli s odjezdy a příjezdy? Jasně, jistě čekal na svůj spoj, to je logické. Tak proč měl Jeremy tak velké nutkání se schovat? Měl chuť si nafackovat. Není dítě, aby se schovával. Prorval se skrz dav lidí zpátky. Coural se k němu a cítil, že rozedírá i poslední zbytky podrážky levných bot. Proč proboha bezdomovec?

Lewis si zrovna usrkl trochu své kávy, než mu pohled ještěrčích zelených očí spočinul na osobě, která se k němu přiblížila skoro až do jeho intimního prostoru. Chvíli na něj koukal, pak pozvedl obočí a ukázal na něj s rukou s kelímkem.

„Jeremy – že ano?“ zeptal se, aby se ujistil. Pak se zeširoka, bezstarostně usmál. „Dlouho jsme se neviděli.“

Ten sarkasmus z něj přímo sálal.

Jeremy svou poznámku však spolkl. Jestli mu může někdo objasnit, proč se objevil zrovna tady, je to tahle osoba, která ho už jednou oslovila, a tak nebude příliš divné, když k němu znovu přijde a vychrlí na něj pár otázek, ne?

A navíc - je to přece dokonalá oběť, která zná historii; tedy - učitel!

Podrbal se na hlavě. Mluvit s lidmi krátce po svém příchodu mu dělalo vždycky potíže, protože netušil, jak s nimi má mluvit. Čas, ve kterém se nyní nacházel, se blížil tomu, který mu svítil na hodinkách. Je tedy možné, že se jazyková bariéra ještě tolik nezměnila? Netušil, ale musel to zkusit.

„Um… asi to bude znít divně, ale… Kde to jsem? Co se děje? A… co to pijete?“ vychrlil ze sebe otázky, které ho tížily nejvíce. Až na tu poslední. U té se sám zarazil. I Lewis na něj překvapeně zamrkal, než se rozesmál.

„Člověče,“ oslovil ho pobaveně, „chybí vám doučování historie nebo se ptáte na dobu posledních pár hodin?“

‚Ne,‘ pomyslel si Jeremy. ‚Ptám se tě, co se děje kolem? Kde to jsem? Proč tady jsem? Co mám zastavit nebo změnit? Proč zrovna toto datum? A proč jsi tady i ty, když jsi z Greciy? Co se děje a bude dít?‘

„Omlouvám se,“ usmál se Lewis omluvně. „Vypadal jste jako hromádka neštěstí.“ Sundal si brýle, aby si je utřel, protože se mu od smíchu a slz zamlžily a zavlhčily.

„Utahujete si ze mě?“ zeptal se Jeremy zaraženě.

„Ale vůbec ne.“

„Vyznělo to tak.“

Lewis se oslnivě usmál a podepřel si ruku, ve které držel kelímek s kávou. „Ale kdeže. Takže - na cože jste se to ptal?“ zeptal se znovu a dopil horkou tekutinu. Náhle Jeremy také zatoužil po něčem, co by ho zahřálo a trochu zasytilo. Proto si ani neuvědomoval, že očima skenoval pohyb Lewisovy ruky s kelímkem od úst a zase kousek dolů pod jeho rameno. Lewis si toho všiml a záměrně s kelímkem ještě trochu pohnul stranou. „Dal byste si taky?“ zeptal se po chvíli zdvořile.

Jeremy měl chuť si jednu vrazit. „Ne, pardon,“ řekl rozpačitě a odkašlal si. „Teda… Kde začít…?“

Tou jeho otázkou ho úplně rozhodil. Ano, dal by si. Sliny se mu sbíhaly po pořádném, jídle a něčem teplém. A hlavně po místě, kde by jeho mokré šaty mohly uschnout a on se mohl ohřát, byť jen na chvíli.

„Jste cizinec?“ zeptal se Lewis a dopil svou kávu. Jeremy opět očima skenoval, jak kelímek končí v koši. „Co byste potřeboval vědět?“ zeptal se Lewis a jeho kabát světle hnědé barvy během jeho pohybu zavířil vzduchem. Jeremy ucítil kolínskou. Překrývala tu vůni, kterou z něj cítil předtím v Grecie. Zakroutil hlavou, aby se vzpamatoval. „Nebo předtím chcete něco teplého do žaludku, abychom tady nestáli jen tak, co vy na to? Vlak mi jede až za dvě hodiny a vzhledem k tomu, že začíná sněžit, tak počítám s nějakým tím zpožděním. Nechcete strávit čas někde v pohodlnějším místě a při pohodlnější činnosti, než abychom tady postávali a hovořili?“ vyzval ho najednou.

Tohle pozvání se přece nedá odmítnout!

Dřív, než si to Jeremy uvědomil, už horlivě přikyvoval.

 

Vstoupili do staré kavárny a Lewis ustoupil trochu stranou. Hned si očistil brýle, které se mu zamlžily, a počal si sundávat kabát, šátek a klobouk. Všechny své věci úhledně a postupně pověsil na jeden z věšáků a čekal, až tak učiní i Jeremy. Jeremy netušil, jak jeho šaty vypadají pod otrhaným kabátem, takže zůstal na Lewise jen trpělivě koukat. Lewis pochopil, soucitně se usmál a vydal se k volnému místu, které při vstupu viděl. Daleko od lidí a zkoumavých zraků, kde budou mít soukromí.

Počkal, až se Jeremy usadí jako první, až poté klesl na židli naproti němu.

„Takže? Co si dáte?“ zeptal se mile a založil ruce na stole.

Jeremy zaváhal a pohlédl na nabídku menu před sebou. Váhavě ji otevřel. Neuměl si spojit místní ceny s danou dobou. Jen matně si vybavoval, že tuhle měnu kdysi dávno slyšel. Používal ji i on sám kdysi dávno, než začal cestovat nedobrovolně skrz čas? Pravda… Na tohle nemá čas! Potřebuje znát odpovědi na své otázky.

„Stačí obyčejná káva,“ rozhodl se, aniž by sjel pohledem přes ohromné ceny alespoň do poloviny nabídky.

Lewis pozvedl obočí nad jeho rychlým rozhodnutím. „A druh?“ zeptal se klidným hlasem.

„Normální, černá, bez mléka a bez cukru,“ vychrlil ze sebe Jeremy.

Lewis se uchechtl, než se zasmál. „Omlouvám se,“ řekl, když si znovu sundal brýle, aby si je očistil od slz, stejně tak oči.

‚Řekl jsem snad něco divného?‘ pomyslel si Jeremy a pohledem sjel nenápadně zpátky na nabídku.

„V pořádku,“ všiml si Lewis jeho pohledu a nasadil si brýle zpátky na nos. „Jen mě pobavilo, omlouvám se, jak jste to za sebe najednou vychrlil.“

Jeremy se rozpačitě usmál.

Lewis se uklidnil a prohlédl si nabídku. V tu chvíli se u nich objevil číšník a zdvořile se ptal, co jim může nabídnout. Protože se Jeremy neměl moc k řeči, Lewis objednal za ně za oba. Jeremy z něj nespouštěl oči. Především z jeho obličeje. Stejné oči, stejné rty, stejná vůně, i stejný rys nosu. Ale musel zešílet, pokud si myslel, že se jedná o stejnou osobu. A přesto to byla stejná osoba… Blbost. Grecia a tato modrá planeta jsou jistě na míle světelných let vzdálené, pokud se jedná o reálné světy.

„Takže? Co chcete vědět?“ zeptal se Lewis mile, když jim číšník předal kávy. Pohrával si s kostkami cukru a Jeremy jich napočítal ve finále čtyři. Sledoval jeho pomalý pohyb ruky, když se snažil cukr rozmíchat do horké, černé kávy. Po chvíli do ní ještě přilil trochu smetany z malé konvičky. „Můžete se zeptat, co vás napadne. Jsem učitel, takže otázky mě živí. Byť nejste můj student.“

Zvonivým smíchem se zasmál vlastnímu vtipu.

Jeremy se napil kávy. Byla silná a hřejivá. Měl pocit, že kdysi dávno takovou kávu už pil. Netušil, proč je tady a jak dlouho tady zůstane. Ale prozatím jen hledá odpovědi na své otázky. Položil hrníček s modrými ornamenty zpátky na talířek a opřel se lokty o stůl, byť věděl, že je to nezdvořilé.

„Všechno. Co se tady děje? Stalo se v nedávné době něco neobvyklého nebo se šíří zvěsti o nějakém útoku?“ zeptal se narovinu.

Lewis k němu pokojně vzhlédl, na tváři mu pořád hrál ten drobný úsměv. „Nevím, o čem to mluvíte,“ řekl mu narovinu.

„Cokoliv by mi pomohlo.“

Lewis se zamyslel. „Poslední opravdu velké události, pokud si dobře pamatuji, byly světové války. Alespoň ty větší, které by měl znát každý. Nebo si to nepamatujete?“

„O to nejde. Pokračujte, prosím.“

Lewis se opřel o židli, která jemně zavrzala, a přiložil si prsty k ústům, když přemýšlel. A Jeremy ho mezitím zkoumal hladovým pohledem. Je to on a zároveň není. Lewise z Greciy opustil v průběhu noci. Jak na to jeho společník v pití nejspíš reagoval, když se probudil? To už se nikdy nedozví.

‚Tohle je jiná osoba, tak si nevybavuj, jak chutnaly rty toho Lewise z Greciy,‘ napomínal se v duchu. A přitom se přistihl, jak mu zírá na rty, které byly částečně schované za prsty. Svraštěné obočí, jak úpěnlivě přemýšlel.

„Možná…“ začal najednou a Jeremy zpozorněl. Zelené oči se setkaly s pomněnkovými. Nastala mezi nimi vteřina ticha. „Možná,“ začal znovu, „že nejbližší velká událost bude rozdělení Československa.“

Československa? Jeremy si jeho slova zapsal do deníku. „Napadá vás ještě něco?“ zeptal se.

Lewis se znovu zamyslel. „Ne, nic většího mě nenapadá. Možná nějaký koncert nebo utkání ve fotbalu či hokeji, ale těmto sportům se vyhýbám, takže nemám zdání. A pokud byste byl student v mé třídě, tak bych řekl, že vás zítra čeká velký matematický test z algebry,“ řekl a pobaveně se rozesmál.

Jeremy se rozesmál s ním. Algebru znal. Miloval matematiku. Takže Lewis je učitel matematiky? Nejspíš na nějaké střední škole nebo odborném učilišti. Jaké to je – chodit na jeho hodiny a poslouchat tento zvonivý smích každý den? Poslouchat ten svůdný hlas, který by Jeremy mohl poslouchat věčně?

Káva získala trpkou příchuť po smíchu, když Lewis vstal a dal mu své sbohem se slovy, že mu brzy pojede vlak. Nečekal ale, že ho pozve, aby ho doprovodil.

Dodatek autora: 

Když si zakážete psát, abyste se věnovali škole, ale postavy na to mají jiný názor... :)

4.75
Vaše hodnocení: Žádné Průměrné hodnocení: 4.8 (hlasů: 4)
Detailní hodnocení není k dispozici.
Hodnocení:
4.9/5
- Komentářů: 2
Přehoupla se půlnoc. Aniž by to černovlasý muž věděl, právě se díval do očí...
Hodnocení:
5/5
- Komentářů: 23
Když už souhlasím s tím jeho přitroublým návrhem, rozhodnu se ho rovnou i nějak...
Hodnocení:
4.9/5
- Komentářů: 32
Tomoe „No táák, nebuť labuť a vyklop to, Tomoe,“ zkouší to znovu Taichi a...
Hodnocení:
5/5
- Komentářů: 12
Gabriel La Croix Rozčileně položím telefon a opřu se o stůl. Skoro jsem ho...