Po, 08/07/2019 - 11:01
2

Jeremy za sebou zavřel dveře a zabalil se do půjčeného, na jeho tělo příliš velkého kabátu. Očima prohlédl zaprášenou místnost opuštěného hostince.

„Už je lépe?“ zeptal se ho svalnatý muž se srdcem na dlani a výškou minimálně dvou metrů. Přikývl a na vyzvání přešel k ohni, aby se ohřál. „Cos vůbec dělal na pláních Greciy? V zimě tam brzy pojde každé zvíře hlady nebo by tě vojáci zabili,“ pokračoval muž dál a přiložil do ohniště pár polínek, aby se oheň znovu vzchopil. „Chtěl jsi překročit hranici a pak sis to rozmyslel?“

„Spíše… Spíše jsem se ztratil,“ uznal Jeremy, komu se pomalu vracela barva do tváře.

„Až na pláně Greciy? Máš štěstí, že tě nevycítili hostitelé démonů od krále. Klidně by tě i zabili,“ podotkl muž a usadil se pohodlně do křesla.

„Krále?“ vzhlédl k němu Jeremy.

„Agsira, přece.“

„Jistě. Odkdy je Agrevia s Greciou ve válce?“

Muž nepříjemně mlaskl a snadným pohybem se zul ze zimních bot s kožichem. Zahýbal prsty na nohou a přivřel oči. „Spíš se ptej, odkdy tento svět existuje a dostaneš správnou odpověď,“ zasmál se po chvíli. Jeremy mlčel. Cestou sem v ne moc velkém voze mu muž vyprávěl o tomto tajemném světě a dvou královstvích. Agrevia. Grecia. Tu druhou zemi už navštívil, ale nic v ní neudělal. Co má tedy učinit v Agrevii? Nebo je zde jenom proto, aby se znovu přemístil? „Proč jsi křičel?“ zeptal se ho muž náhle a Jeremy k němu opět vzhlédl.

Křičel?“

„Jo, zaslech‘ jsem nějaký křiky, tak jsem se vydal tím směrem. Víš jak - i kdyby to byl voják nebo někdo jiný, taky bych mu pomohl. Možná bych přitom zemřel, ale věděl bych, že jsem učinil správnou věc,“ vysvětlil.

Pravda, předtím křičel. Ze šílenství a zoufalství, které cítil z Neronova osudu. Rozhodl se správně? Neměl ho pustit na svobodu a na jeho místo dosadit někoho jiného? Povzdychl si. Už s tím nic nenadělá. „Ano, uvědomil jsem si, že jsem něco ztratil,“ vymyslel si snadnou lež.

„Někde na pláních Greciy?“

„Pravděpodobně.“

Muž přikývl. „Mno,“ mlaskl si znovu, „takhle pozdě večer bys sotva něco mohl najít. Navíc v té vánici, která se sem žene. Zůstaň zde přes noc, příteli. Ráno moudřejší večera. Až bouře pomine, můžeš se vydat zpátky a hledat, ale dávej si pozor na vojáky. Poslední dobou nevidí rozdíl mezi občanem a vojákem.“

Jeremy se trochu pousmál a přikývl.

Poděkoval mu a přijal od něj hrubou deku a polštář.

 

(nepoužívaný hostinec „U Potácivého sudu“ ve vlastnictví Ezora, hranice mezi královstvími Agrevia a Grecia, svět Shiro, 4. den 2. měsíce roku 1035, jedenáct hodin večer)

Jeremy seděl u okna a mlčky sledoval zimní krajinu. Proč se znovu objevil ve světě Shiro? Protože předtím nic nezměnil? Má něco změnit nyní? Pohrával si s pohárem medoviny. Ezor, jehož otci, který bojoval ve válce, patřil hostinec, kde nyní pobýval jeho syn, hlasitě chrápal. Předtím spolu vypili nejeden pohár sladké medoviny. A hostitel usnul jako první po deseti pohárech. Jeremymu moc do oslav a zpěvu nebylo. Myšlenka na to, jak se musel Lewis z období vlády císaře Nerona cítit, ho ničila. Proč nesvolil a neutekl s ním? Mohli oba utéct… Císař Nero by také utekl a jako potulný umělec by se jistě uživil. Měl talent. Chytil se za spánky a dlaněmi zakryl své lesknoucí se oči. Možná toho příliš vypil, možná začal být sentimentální. Byl si však vědom slz pod víčky.

Nikdy předtím nad svými činy nepřemýšlel. Už dávno zapomněl, kdo mu dal tento úkol. Nedal si ho nakonec sám? Proč? Pohlédl po chvíli na své hodinky. Co pro něj vůbec znamenají? Proč je nosí? Kdo mu předal deník? Co znamená jeho první zápis 25. května 2018, Kalifornie, opuštěný sklad, 05:26? Nakonec si jen povzdychl, sklapl deník a zavřel oči. S myšlenkou, že ani neví, kolik let od toho data mohlo ve skutečnosti uběhnout, se pomalu odebral do říše snů.

 

(nepoužívaný hostinec „U Potácivého sudu“ ve vlastnictví Ezora, hranice mezi královstvími Agrevia a Grecia, svět Shiro, 5. den 2. měsíce roku 1035, brzké ranní hodiny)

Ezor s ním jemně zatřásl, aby ho v brzkém ránu probudil. Předal mu nějaký nápoj s bylinkami se slovy, že to má proti bolesti žaludku a hlavy. Nejspíš byl zvyklý na kocovinu, takže věděl, jak ji jednoduše léčit. Sice nejdříve váhal, ale pak si lokl zplna hrdla. Bylinky učinily vodu hořkou a nepoživatelnou. Jeremymu se zvedl žaludek a rychle otevřel okno. Ezor se pobaveně rozesmál a plácl se do kolen.

„První lok je vždycky na zblití!“ pravil vesele a smál se dál. Jeremy na něj ne moc hezky pohlédl, když vyprázdnil po ránu tímto účinným způsobem žaludek. Ezor ho poplácal po zádech a vyzval ho, aby ho následoval. Došli spolu do stájí. „Zajedeme do Biancy. Kamarád tam má obchod. Potřebuji doplnit zásoby, než se sem zase prožene nějaká pohroma,“ vysvětlil Ezor a přehodil přes sebe kabát. Druhý hodil po Jeremym, který ho málem povalil k zemi. „Nic jiného tu nemám. Je po otci. Ne, že ho zničíš,“ ušklíbl se Ezor.

„To bych si nedovolil,“ ujistil ho Jeremy krotce.

Ezor mu osedlal koně s temnou srstí a sám vyskočil na štíhlého grošáka. „Následuj mě, znám zkratku,“ ujistil ho Ezor a popohnal svého koně ze stájí. Jeremy váhavě pohlédl na koně, který jakoby vycítil, že doposud neseděl v koňském sedle. Ezor se hlasitě rozesmál, až spadl z vlastního koně do hromady sněhu. Ale pořád se smál. Jeremyho kůň totiž byl opravdu tvrdohlavý. Nejdřív běžel klidným klusem, poté prudce přešel do trysku a stejně prudce se zastavil a postavil se na zadní nohy. Jeremyho by málem shodil ze sedla, ale tomu se zachytilo oblečení o sedlo, takže z něj docela legračně visel. Naštěstí se kůň zastavil a kopytem rozrýval zemi, zatímco Jeremy přemýšlel, zda je opravdu prokletý nebo ho tento kůň nenávidí od prvního pohledu.

Na chvíli měl i pocit, že se mu ve svém řehtání vysmívá.

„Agrevijští koni jsou vážně tvrdohlaví!“ smál se Ezor a nabídl mu ruku. Pomohl mu zpátky do sedla, to už kůň s sebou cukal a chtěl ho znovu ze sebe shodit, tentokrát úplně. Naneštěstí pro něj se mu to nepovedlo. Ezor dal Jeremymu rychlou lekci, jak přimět koně poslouchat i bez násilí. Když spolu utíkali skrz zasněžené pláně Agreviy, myslel si Jeremy, že už si na něj kůň zvykl. Chyba lávky. Kůň totiž záměrně vyskočil o něco výš, prudce se zastavil a Jeremy tak udělal velký kotrmelec kupředu a spadl koni před nohy. Ten poodtáhl pysky a nyní se mu doslova vysmíval hlasitým řehtáním. A stejně se smál i Ezor. Jeremy si povzdychl, a když se dostal do sedu, kontroloval, zda nemá něco zlomeného. Překvapivě ne. Ale na toho koně už nikdy nesedne!

 

S bolavým zadkem i zády se Jeremy dopravil na Ezorově grošáku do nějaké osady, možná města? Netušil. Po vzoru Ezora seskočil z koně a uvázal ho ke kůlu. Černý hřebec si vysloužil dokonce pochvalu, že se choval slušně, nad čímž Jeremy převrátil oči. Raději mlčel, ale měl pár peprných poznámek na jazyku. Hlavně ho štvalo, když na něj kůň pohlédl a opět poodkryl pysky, když řehtal, a tiše se mu vysmíval.

Ezor svého nezvaného nocležníka raději popadl za rameno, obrátil ho a tahal ho pryč od koní.

„Takže… Dojdu pro zásoby, ty se můžeš porozhlédnout po trhu. Jestli budou někde prodávat něco čerstvého, vopravdu čerstvého, ber to,“ pravil mu Ezor a dal mu sáček plný zlaťáků.

„A jak poznám vopravdu čerstvou věc?“ zeptal se Jeremy nechápavě.

„Tak, že ji bude prodávat sexy kočka,“ mrkl na něj Ezor a zasmál se vlastnímu vtipu.

Jeremy se nuceně usmál. „Dobře,“ zhodnotil po chvíli.

Když si všiml, že Ezor zaplul do místního hostince, bylo mu jasné, že pro žádné zásoby nejde. Ne, že by mu to vadilo. Na trhu se může dozvědět plno různých informací. Stejně jako v Grecii zjistil plno věcí, může nyní zjistit víc. Pohlédl do svého deníku. Předtím se v Grecii objevil v roku 1034. O více než půlrok dřív. Změnilo se něco? Rozhodně jedna věc, která mu předtím unikala, nebo se o ní nikdo nezmiňoval. Agrevia a Grecia byly spolu ve válce. Schoval svůj deník a vydal se kupředu.

 

„Kupujte jablka, hrozny! Šťavnaté borůvky, sladká medovina! Kupujte! Kupte jednu, dostanete druhou medovinu zdarma! Máte hlad, příteli? Kupte si křupavou pečínku! Dámy, dámy! Vůně dovezené z dalekých krajin, z vybraných květů, které zaručeně vaše muže nažhaví. A pánové, nejostřejší koření pro vaše znamenitá jídla! Přistupte blíže a kupujte, dámy a pánové!“ hulákal jeden obchodník, dmul se pýchou, že toho mohl nabízet tolik, a rozhlížel se po svých zákaznících. Kdyby jen ty husičky věděly, že ta vůně je spíš moč kozy ovoněná bylinkami. A co kdyby pánové zjistili, že ono vyhlášené nejostřejší koření je jen obarvený pepř, aby vypadal lépe!

Jeremy jen z dálky přihlížel tomu divadélku, než se vydal zase o kus dál.

Nemusel se ptát. Drbny a stařeny na tržnici mu s radostí odpovídaly na otázky, které nevyřkl. Jaký je král Agsir? Proč spolu Grecia a Agrevia válčí? Jak jsou na tom místní lidé? Zastavil se však, když zmínily nějaké jméno. Melafor. Kdo je ten muž?

Sotva se přiblížily stráže, ženy umlkly a hleděly si svého. Jeremy ozbrojené muže mlčky sledoval. Dle reakcí okolních lidí, kteří utichali, když se přiblížili vojáci, usoudil, že královská stráž je tady obávána z určitého důvodu. Je král Agsir tyran? Nebo jsou vojáci pohromou pro svou vlastní zemi?

Vydal se za nimi.

Možná mu ukážou víc, než co by mu řekla slova místních drben.

„Vítejte!“ slyšel náhle známý hlas a zastavil se. „Je libo medovinu?“

Pomalu vydechl a zavřel oči. Poté pohlédl doleva od sebe. Už ho přestávalo překvapovat, že na jeho tvář naráží tak často. Vzpomněl si, že byl přece i v Grecii. Tam ho poprvé potkal… Díval se do zářivých smaragdů a velkého úsměvu obchodníka, jehož jméno znal dřív, než by se musel představovat.

„Lewisi,“ zašeptal tiše. Plavovlasý muž zamrkal a usmál se o něco víc.

„Ano, tak se jmenuji,“ řekl zdvořile.

„Co tady děláš?“

„Dlouhou dobu jsme se neviděli, co?“

Jeremy stiskl čelist k sobě.

„Docela jsem se vylekal, když jsem se najednou probudil sám v posteli,“ zhodnotil s úsměvem.

Jeremy se několikrát tiše nadechl nosem.

Najednou ho popadl za košili a přitáhl k sobě přes hromadu věcí na jeho stole, z něhož část popadala. Zhluboka dýchal a snad hledal v myšlenkách slova, která mu chtěl říct. Proč se usmívá? Proč na něj mluví, jakoby se nic nestalo?! Vždyť ho přece zradil! I v tomto světě ho beze slova opustil! Tak jak se může tak bezstarostně smát?

„Děje se něco, Jeremy?“ zeptal se Lewis starostlivě. Opomíjel fakt, že muž, se kterým před více než půlrokem strávil noc, je opět tady a má nějaký nervový kolaps a zažívá šok. Jemně chytil jeho ruce do svých a usmál se.

„Jak to, že si mě pamatuješ?“ zašeptal Jeremy konečně po delší době, kdy na něj tiše hleděl a snažil se uklidnit. Lewis se smutně usmál a přejel mu po dlaních. „Měli… měli jsme teď se setkat poprvé… Neměl bys mě znát…“

„Ale ano, potkali jsme se. Nejednou,“ usmál se Lewis tajemně.

Nejednou…?“

„Mívám sny…“ zašeptal polohlasem a hleděl mu do očí. „A ty sny - jsou více než reálné, aby byly sny - zdají se mi být spíše vzpomínkami, které nejsou a zároveň jsou moje. Kdo jsi, Jeremy? Kým jsi pro mě?“ ptal se zoufalým hlasem, zatímco mu tiskl ramena. „Proč tě vidím jako nějakého lorda a pak zase jako nějakého bezdomovce? Proč tě vidím jen v nějaké tóze nebo posléze jen v nějaké… roušce? Nebo v uniformě vojáků? Nebo oblečeného v šat z Greciy? A v mnoha a mnoha dalších variancích… A proč mám pocit, že jsem tam vždycky s tebou?“ zeptal se tiše, skoro důvěrně ke konci, když tiskl jeho ramena a se skelným pohledem mu hleděl do očí. „Nechápeš, Jeremy? Potkávali jsme se ve všech těch podivných světech v mých snech! Ovšemže znám tvé jméno! I tvou bolest… Ale proč mám ty sny? Proč působí jako… vzpomínky?“

Vzpomínky, které by si přál smazat.

Ale byly to opravdu sny?

Jeremy na něj nevěřícně hleděl. Pamatoval si snad tento Lewis vše, co spolu zažili v těch předešlých světech? Nebo žertoval?

Kdo jsi, Jeremy?“ zeptal se Lewis smutným, zlomeným hlasem.

5
Vaše hodnocení: Žádné Průměrné hodnocení: 5 (hlasů: 3)
Detailní hodnocení není k dispozici.
Hodnocení:
5/5
- Komentářů: 4
„Haló, budíček, vstávame,“ šepká mi do ucha mužský hlas a bozká ma do vlasov....
Hodnocení:
5/5
- Komentářů: 9
Dlouhé řady plastových sedadel, možná po dvaceti seslích, všechny natočené...
Hodnocení:
4.8/5
- Komentářů: 24
Občas jsem skončil ve vazbě. V drtivé většině případů ne svojí vinou. Vždy...
Hodnocení:
4.3/5
- Komentářů: 8
V prvých metroch som myslel že sa otočím na päte a zdrhnem. Jednak kvôli...