Út, 16/07/2019 - 18:53
4

(lesní cesta spojující města Bianca a Tauerel, království Agrevia, svět Shiro, 5. den 2. měsíce roku 1035, večer)

Jeremyho svět pomalu mizel. Jeho myšlení se hroutilo. Toho, čeho se obával nejvíce, se stalo skutečností. Je obyčejný vrah. Nikdo mu nedal právo nebo úkol vyšší moci, aby zasahoval do minulosti a měnil ji. Jeho hodinky byly pokažené od samotného počátku. Proč tedy reagovaly na změny, které podnikl? Proč v těch změnách pokračoval? Myslel si, že se tak jednoho dne dostane zpátky domů? Stiskl čelist k sobě. Hleděl na fotku a prsteny ve své ruce. Zhluboka se několikrát nadechl. Představa, kolik krve prolil jenom proto, že si bláhově hrál na Boha, který mohl rozhodovat v dobro vyšší moci, která neexistovala… byla rázem neúnosná. Kolik nevinných lidí zabil? Proč pokračoval? Proč se nezastavil tehdy na začátku? Netušil. Byl snad on hlavním spouštěčem všech těch neštěstí, která následovala?

Zarazil se, když na tvářích ucítil teplé dlaně. Nemohl se Lewisovi podívat do tváře. Plavovlasý muž mlčel, nic neříkal. Jen ho konečně pevně sevřel ve svém objetí. Prohrábl mu vlasy. Věděl, že má pořád plno otázek a nejasných odpovědí. Byl zde, aby mu je všechny zodpověděl. Byl zde, aby byl s ním. Konečně.

Lewis se k němu snížil, Jeremy i přesto uhnul pohledem.

„Jeremy,“ oslovil ho tiše.

Nedočkal se žádné reakce.

„Jeremy, podívej se na mě,“ vyzval ho něžně.

Opět žádná reakce. Lewis si povzdychl.

Opřel své čelo o to jeho a snažil se ho přimět, aby se mu podíval do očí.

„Jeremy,“ oslovil ho znovu.

„Jsem vrah,“ ozval se Jeremy konečně.

Lewis ztrápeně zavřel oči. Přivinul si ho k sobě i přes jeho protesty. Nemohl mu říct, že nemá pravdu. Nemohl ho ani uklidnit, že to, co dělal, dělal správně. Se správnou myšlenkou možná… ale ve finále se nelišil nijak od stvůr, které sám zabíjel. Vtiskl mu polibek do vlasů.

„Proto si nezasloužím zemřít,“ zašeptal Jeremy a Lewis se mu zahleděl do očí. „Proto se pokaždé přemístím na začátek.“

Pohlédl na hodinky na svém zápěstí. Stiskl je pevně mezi prsty. Lewis věděl, nad čím přemýšlí. Chce je zahodit, chce je zničit. Sám pohlédl na ty své.

A pak, ve stejnou chvíli, oba napadlo to samé.

Stačil jeden pohled a věděli, že ten druhý má na mysli přesně to, co on sám.

„To ti nedovolím!“ řekl Lewis ihned a chytil ho za ruku. „Nesmíš…“

Jeremy jeho ruku přitáhl k sobě a opřel čelo o jeho klouby. „Musím,“ zašeptal jen. „Musím… abych odčinil to, co jsem spáchal.“

„Nemůžeš!“ protestoval Lewis zoufale a stiskl jeho ruku mezi svými. „Nechci tě znovu ztratit.“

Jeremy se smutně usmál. „Neztratíš,“ slíbil mu a pohladil ho po tváři. „Vrátím se pro tebe. Vrátím se postupně zpátky na začátek, odčiním každou svou změnu a budeme zase spolu.“

„Ne,“ zakroutil Lewis hlavou do stran. „Nedovolím ti to!“

„Prosím, Lewisi.“

„Co když se nevrátíš?“

„Vrátím, slibuji.“

„Jak to můžeš vědět? Jak si můžeš být jistý, že se to povede?“

Jeremy se smutně usmál. „Vrátím se do minulosti na počátek toho všeho.“

Lewis přivřel oči. „Chceš nechat Larsovu sestru zemřít?“ zeptal se tiše.

„Ne. Ještě dál do minulosti,“ pohladil ho Jeremy po tváři.

Lewis k němu vzhlédl. „Dál do minulosti?“

Jeremy mu sevřel dlaně mezi svými. „Tam, kde to všechno začalo.“

„Na začátek?“

„Ano, tam kde padl první nápad vytvořit hodinky, které tě pošlou do minulosti. Když ten nápad nikdy nevznikne, nic z toho se nestane.“

Lewis polekaně vydechl. „Nemůžeš!“ zakázal mu ihned roztřeseným hlasem.

„Proč ne?“

Lewis sklopil zrak k zemi. „Když to uděláš…“ zašeptal se slzami v očích, „nikdy se nesetkáme. Přijdu o tebe. Znovu. Aniž bych tomu mohl zabránit.“

Jeremy se usmál a pohladil ho po tváři. „Nepřijdeš o mně. Najdu jiný způsob, jak se s tebou znovu setkat. Slibuji.“

„Jak to můžeš vědět? Vždyť ani nevíš, jestli to bude fungovat!“

„Proto se vrátím cestou, kterou už znám.“

„Cestou, kterou už znáš?“

Jeremy mu ukázal svůj deník. „Vrátím se do všech míst, kde jsem něco změnil, a napravím své chyby. Nemám právo měnit minulost našeho nebo jiných světů. I kdyby to mělo znamenat zkázu jednoho světa… pokud to znamená, že ochráním to, na čem mi předtím záleželo nejvíce, pak bych nemohl být šťastnější.“

„Jeremy,“ zašeptal Lewis a sklopil zrak. Věděl, že ho nezastaví. Ale nemohl o něj znovu přijít!

„Kdyby to nevyšlo, vrátím se sem zpátky. Slibuji.“

Lewis zavřel oči. „Dovol mi jednu věc,“ ozval se po chvíli a Jeremy zpozorněl. Lewis k němu vzhlédl. „Dovol mi s tebou strávit několik let zde. Je mi jedno jak dlouho. Ale předtím, než tě pustím, chci tě aspoň na chvíli mít jenom pro sebe. Jsem sobec, vím to. Doposud jsi ale chránil minulost ostatních. Co takhle aspoň na chvíli přemýšlet o vlastní budoucnosti?“ Pevně mu stiskl ruce v těch svých. Byl zoufalý. Věděl to. Ale nechtěl ho nechat jít s myšlenkou, že by se mu to nemohlo povést a on by uvízl někde v půli cesty a on ho už nikdy neviděl. „Slib mi to.“

Jeremy ho chvíli zmateně sledoval, než se pousmál pro sebe.

Políbil ho do vlasů a odvětil: „Slibuji.“

 

(hostinec, království Agrevia, svět Shiro, rok 1036, odpoledne)

Uběhl více než rok. Jeremy s Lewisem žili plnohodnotný život. Přesto oba pociťovali, že v tomto království není něco v pořádku. Různá nařízení, zákazy, rozkazy. Vše pod záštitou jednoho muže, kterého chránil samotný král. Na denním tématu v tu chvíli bylo hned několik věcí. Válka s Greciou, ve které si Agrevia vedla vskutku dobře. Měli na své straně značný počet hostitelů démona, kteří hrdě umírali za toho království. Hrdě? Jen v očích těch, kteří je poslali na smrt. Útok na královský hrad nějakými blázny. Nepřemožitelná krása jakési Venuše. Zvyšující se daně. Královo šílenství. A nově na seznamu také přibylo i šeptání mezi obyvateli o jakémsi spiknutí, o revoluci, kterou vedl Neohrožený vlk.

„Chceš i nadále přihlížet dění, nebo mi řekneš sbohem?“ zeptal se Lewis nad pohárem medoviny, když seděli v rohu hostince. Jeremy mlčel a hrál si se zlatavou tekutinou v poháru. Lewis mu sevřel ruce mezi svými. Jeremy propletl jejich prsty a beze slova k němu vzhlédl. Oběma na prstech zářily zlaté prsteny. „Vnímáš mě?“ ujistil se Lewis starostlivě. Někdy se stalo, že ho Jeremy přestal vnímat, jak moc byl ponořený do vlastních myšlenek. Jeremy mu věnoval drobný úsměv.

„Ovšemže,“ souhlasil mile.

„Takže?“

„Na cože ses ptal?“ usmál se Jeremy rozpačitě. Lewis si povzdychl a pustil jeho ruce. Jeremy si je však znovu přitáhl k sobě a pevně je sevřel. „Promiň.“

„Ne, v pořádku. Chápu,“ zašeptal Lewis posmutněle. Věděl, že má plno věcí, které si musí promyslet. Nebylo to jednoduché rozhodnutí, které musel učinit. Na druhou stranu - představa, že by tady žili své životy, byla lákavá. Ale oba chtěli domů. Chtěli pryč ze světa, kde působili jako trní v oku.

Jeremy vzhlédl, když mu Lewis prohrábl vlasy. Přivřel oči, když se jeho prsty probojovávaly skrz jeho husté kadeře. Dle zvyku místních lidí se vlasy stříhaly jen při zvláštních příležitostech. Byl to divný pocit mít vlasy po ramena. Ale aby nebudili pozornost, museli se přizpůsobit.

„Dlouhé vlasy nesnáším,“ zašeptal Jeremy.

Lewis se pousmál. „Mám ti je zaplést?“

„Copak jsem holka?“

„Třeba by ti v culíku nevadily.“

Jeremy si povzdychl.

„Žertuji,“ věnoval mu Lewis úsměv a vypletl své prsty z jeho vlasů.

Jeremy nad ním zakroutil hlavou a upil ze své medoviny. Zvykl si na její trpkou chuť. Přejel palcem po Lewisově dlani a prsty mu vytvářel kolečka nebo si pohrával s jeho prsty. Lewis se šťastně usmíval a nechal ho, aby si dělal, co chtěl.

Jeremy po chvíli stočil pohled k nově příchozím hostům. Dva mladí muži. Upil si medoviny a kradmo je oba pozoroval. Jeden vysoký, statný, s tmavými, dlouhými vlasy, nebezpečným pohledem, kterým kontroloval hostinec. Druhý o něco menší, drobnější, o něco mladší, obezřetně se rozhlížející kolem sebe. Jeremy si všiml drobného strachu v očích. Čeho se bál? Zatajil snad něco svému druhovi, kterého doprovázel?

„Mikaeli,“ promluvil ten vyšší a kývl hlavou k prázdnému místu nedaleko Lewise a Jeremyho. Prošli kolem nich bez povšimnutí a usadili se. Jeremy je sledoval, taktéž Lewis z nich nespouštěl oči. Jen na chvíli si ti dva vyměnili pohledy. Bylo jim jasné, na co myslí ten druhý.

Jeremy se trochu natočil, aby je mohl pozorovat a lépe poslouchat. „Byl to nápad Atsushiho,“ slyšel pobavený hlas.

„Atsushi je pako a hlupák, který raději zmizel, než aby si tohle sám zrealizoval,“ ozval se hlubší hlas.

„Pravda, ale očividně měl pro to pár dalších postranních důvodů.“

„Které nám sdělit nemohl.“

„No, asi to bylo něco, s čím nás nechtěl zatěžovat.“

„Z té jeho zprávy by se jeden-…“

Jejich rozhovor přerušili nově vcházející vojáci, kteří se hlasitě smáli a vykřikovali na místní číšnici: „Medovinu a pivo, slečinko! Na účet pana Melafora!“

‚Melafor…‘ pomyslel si Jeremy. Setkal se s Lewisovým pohledem, který kývl hlavou k těm dvěma předešlým. Jeremy k nim také stočil pohled. Nezajímali ho hluční gardisti.

Naslouchal jejich rozhovoru a po chvíli hleděl do prázdného poháru, kde se ještě předtím leskla trpká medovina. Zpozorněl, když se oba najednou prudce zvedli.

„Jestli chceš rovnou skončit ve vězení, tak pokračuj,“ řekl ten vyšší s tmavými vlasy a nebezpečným pohledem.

„Na druhou stranu nebude mít nic větší odezvu u lidí, než přímá konfrontace, zatímco nepřítel bude poslouchat,“ navrhl ten menší s hravým úšklebkem.

„Pokud chceš strkat hlavu na špalek, tak si mě nepřej,“ zavrčel ten druhý podrážděně.

„Hlavu nikam nestrkám, neboj. Lidi budou slyšet na velké činy, věř mi. Když už je neokouzlí činy, tvůj vlastní šarm určitě.“

„Mikaeli.“

„Ano?“ usmál se ten Mikael nevinně.

Druhý muž nad ním zakroutil hlavou.

„Věř mi a sleduj,“ mrkl na něj Mikael, když vstal. Jeremy rychle odvrátil pohled a sledoval Mikaela, jak se přemisťuje k jinému stolu. Vyměnil si pohled s Lewisem a oba přikývli. Netrvalo dlouho a nastalo to, co oba očekávali.

Číšnice se ohradila na jednoho z gardistů, který ji vyrušil od práce. Přesto nezasahovali. Přihlíželi dění kolem sebe. Jeremy se ohlédl, když slyšel, jak se ten druhý muž zvedl. Pozoroval ho, jak kráčí ke stolu gardistů. A jeho i Lewise zamrazilo, když z něj náhle cítili nebezpečnou sílu.

Stačil jeden pohled, aby si potvrdili to, na co myslel ten druhý.

Tenhle?‘ napadlo je jen.

Stočili pohled za hlasitou ránou, pod kterou praskl stůl. Šokovaně sledovali, jak jednou rukou drží týl muže, díky jehož hlavě rozbil stůl. V hostinci náhle nastalo hrobové ticho, které přehlušoval jen jeden hlas. Jeremy jeho majitele rychle vyhledal. I Lewis se za ním ohlédl.

„A nepovede vás, pánové, nikdo jiný, než samotný hostitel vlčího démona. Muž, který nenávidí Melafora víc, než kdokoliv jiný zde. Přidejte se k nám a uvidíte, že tohle království bude zase jednou naše!“ zvolal onen Mikael. „Použijme vlka proti vlku samotnému!“

Bouřlivý souhlas na sebe nenechal dlouho čekat.

Jen Jeremy a Lewis si vyměnili ustarané výrazy. Jsou to snad oni dva, které mají zastavit? Nebo mají podpořit jejich revoluci?

Vidina brzkého Jeremyho odchodu se vzdálila na dobu neznámou.

Dodatek autora: 
5
Vaše hodnocení: Žádné Průměrné hodnocení: 5 (hlasů: 3)
Detailní hodnocení není k dispozici.
Hodnocení:
4.7/5
- Komentářů: 3
Máme svuj životní cíl... každý ho má. V hloubi duše nám ta malá zářicí kulička...
Hodnocení:
4.8/5
- Komentářů: 17
‚Mám dost špatný pocit…‘ pomyslel si smutně a ignoroval mobil, který mu...
Hodnocení:
5/5
- Komentářů: 18
Vyhodím minci do vzduchu a poprvé, podruhé i potřetí padne orel. Tušil jsem, že...
Hodnocení:
4.9/5
- Komentářů: 13
Obraz Tallantridy - Kapitola 13 Počátek nového spojenectví   |...