Po, 09/09/2019 - 15:13
2

Jeremy netušil, že Štěstěna bude tolik stát při něm. Skutečně jedním z umělců z Octaviovy sbírky byl dvojník císaře. Jen o pár let mladší. Strhané tváře a popraskané prsty odkazovaly na dlouhé hodiny hraní. Ani by se nedivil, kdyby měl stejně pokřivenou mysl, jako císař díky svému předešlému pánovi. Jak ho ale přesvědčit, aby si jeho plán vyslechl? Nebo má jen říct, že si ho císař přeje vidět? Pak spolu s císařem mu předloží svůj plán? Tohoto muže neznal. Ale pokud pomůže Neronovi v lepší budoucnosti jen tím, že bude žít pod jeho jménem a v jeho stínu, historie se nezmění. Přešel k němu a rázně ho oslovil. Už nemohl couvnout zpátky. Ne nyní, když dal císařovi naději. Nemůže mu ji znovu sebrat. Historie se nezmění, když na trůně zůstane stejná tvář. Co na tom, že po světě bude chodit někdo s Neronovou tváří? Historie si ho pamatovat nebude. Co na tom, že nyní odsoudí neznámého umělce? Dlouho by se svou psychikou nepřežil. Ale císař Nero je pořád plně při síle. Má sny, které si chce splnit. Pokud tento muž zažije blahobyt byť jen na chvíli, také mu do jisté míry splní sen. A když zemře s plným žaludkem a s myšlenkou, že si ho historie bude pamatovat, nedopřeje i jemu šťastný konec?

 

A tak se stalo, že tu noc zemřel císař Nero a zrodil se jiný císař Nero, který by mu jako z oka vypadl. Oba z toho byli v šoku a nemohli Jeremiovi uvěřit.

„Jeremie, sním či bdím?“ ptal se ho Nero, když k němu přivedl muže, který jakoby byl jeho mladším dvojčetem, jen strhanějším.

Umělcovi bylo nabídnuto něco, co se nedá prostě odmítnout. Výměnou za rychlou lekci vladaření, rétoriky a správné etiky, spíše jen několik rad, kterými se měl řídit, se zrodil nový císař Nero. Jeremy se musel usmívat. Zachrání dvě nebohé duše a splní jejich sny. Co na tom, že nový císař zemře. Věděl, do čeho se řítí. A přesto umělec souhlasil.

Až odsud odejde a oni na něj zapomenou, bude vědět, že učinil dobře. Umělce obeznámil s tím, co se může za jeho vlády všechno stát. To ale muži nevadilo. Hrdě přijal svou novou roli a slíbil předešlému císařovi, že jeho jméno nepošpiní.

 

Nero užasle hleděl na prostý šat. Skutečně stačilo tak málo k tomu, aby byl svobodný? Zpozorněl, když mu Jeremy zvedl kapuci a skryl tak jeho tvář a vlasy. Zabloudil k němu očima s nevyřčenou otázkou.

„Zajistil jsem nám dva koně. Víno strážím u hradeb také stačilo, aby je nechali otevřené a chvíli se dívali jinam. Ujistím se, že v bezpečí opustíte Řím,“ slíbil mu. Nero ho před dalším náhlým odchodem zastavil.

„Jeremie, proč mi pomáháš?“ zeptal se šeptem.

„Zasloužíte si lepší život.“

„Cožpak mě znáš? Jsem šílenec…“

„Nejste. Jste umělec.“

Nero opět ztratil slova. Tento muž uměl tak hravě přesvědčovat, jako dýchat. Nechápal, jak mohl předtím skončit ve spárech Octavia Augusta a snášet měsíce utrpení, než ho od něj odňal. Neměl by mu pomáhat, a přesto to dělá jako samozřejmost. Zahleděl se na tmavé hřebce, které Jeremius po chvíli vedl jeho směrem.

„Jeremie,“ oslovil ho znovu, „jak se ti mohu odvděčit? Přeješ si šlechtický titul? Své jméno vyryté v mých stavbách? Vlastní chrám?“

„Nic z toho,“ usmál se Jeremy a pomohl mu vyhoupnout se na koně.

„Tak proč?“ nechápal.

„Jen se chci ujistit, že tady nenechám žádné špatné závazky, které bych si vyčítal,“ odvětil Jeremy tajemně.

Závazky?“ zopakoval císař zmateně.

„Měli bychom vyrazit, dokud je ještě tma,“ přerušil jeho proud myšlení Jeremiův hlas.

Vzhlédl k němu. Proč mu ten muž tolik pomáhá a nežádá nic na oplátku? Nakonec si pomyslel, že někteří lidé jsou prostě zvláštní, že jim nikdy neporozumí. Popohnal svého koně, aby mu Jeremius nezmizel v temnotě noci. Nejistě se rozhlížel kolem sebe po místě, které opouštěl. Po místě, které ho svazovalo. A když dva černí hřebci proběhli skrz otevřenou bránu a Nero se zahleděl na měsíc, ucítil podivné teplo ve svém nitru. Už nebyl více císařem. Byl svobodný umělec, který směl hrát pro pobavení své a jiných. Když se k němu Jeremy ohlédl, měl na chvíli pocit, že císař roní slzy. Pokud je to to, po čem Nero toužil a nyní bude moci žít plnohodnotný život, bude moci odejít s klidem. Historie bude mít svého šíleného císaře. A Nero bude svobodný umělec, který chodí napříč světem a hraje. I kdyby to mělo být jen na chvíli.

 

Přístav zapáchal alkoholem, rybinou a nemytými těly. Jeremy si všiml zpočátku znechuceného Neronova výrazu, který se ale po chvíli uvolnil. Aby měl jistotu, že skutečně odejde daleko, musí mu sehnat loď. Která obchodní loď v této době plula dál, než do jiného přístavu říše římské? Netušil, zda se běžně plulo mezi jinými zeměmi. I kdyby ho měl dostat jen na druhý konec jeho říše a říct mu, aby šel dál pěšky nebo jel na koni, dokud se nedostane pryč, nechtěl ho zatratit. Ne nyní, když mu dal naději. Táhl Neronova a svého koně kupředu a rozhlížel se. Nějaké místo, kde by mohl splynout. Nějaká loď, která by mu dala naději, kterou tolik hledá.

Když se slunce přehouplo do poloviny své dráhy, do přístavu připlula nenápadná loď. Bylo to jako znamení, že čeká na příchod císaře, aby se na ní plavil. Jeremy se domluvil s kapitánem oné lodi a dal mu dostatek zlata navíc. Kapitán sice nevěřil vlastním očím, ale toho blázna se zlatem s radostí přijme na svou loď. Pokud se ukáže, že jeho společník má zlata ještě víc, možná dojde k drobné nehodě. Jaké zklamání pro něj bylo, když se k Jeremymu připojil v jakýchsi otrhaných šatech nějaký pobuda. Toliko asi k většímu výnosu.

Nero užasle hleděl na mořské pláně, které ho vítaly, když nastoupil na palubu. Jeremy ho následoval a s drobným úsměvem sledoval jeho radostnou tvář. Nemohl po něm chtít, aby vládl, když by ho připravil o takovou radost, o štěstí v jeho očích. Pohlédl na své hodinky a zaváhal.

‚Ještě chvíli,‘ pomyslel si sobecky a přistoupil k Neronovi.

„Nemám slov, Jeremie. Pomáhají ti snad bohové, že tvoříš zázraky?“ zeptal se Nero užasle.

„Kdo ví,“ usmál se Jeremy přívětivě a opřel se vedle císaře, který se nemohl vynadívat na moře. Viděl ho už tolikrát, ale přesto ho nyní viděl poprvé, jako svobodný muž.

 

Čas strávený na moři bývalému císaři vůbec neprospěl. Jeho žaludek, zvyklý na občasnou jízdu ve vozech nebo na koni, nyní trpěl a vše, co císař den předtím pojedl, si našlo rychlou cestu ven. Ptal se bohů, zda jej trestají za jeho zradu. Jeremy se smutně usmál. Měl chuť se smát nad jeho bezbranným výrazem i postojem, ale nemohl. Pořád to byl císař Nero, kterého znal z dějin. Jenom proto, že nyní klesl na stejnou příčku, jako jiní lidi a zvracel spolu s ostatními cestujícími, nemohl se mu smát. Když ale začal bědovat a modlit se a prosit Bohy, aby si nebrali jeho duši, musel si odkašlat.

Příznak zvracení jako kletba Bohů, kteří vám berou duši? Proč ne.

Snažil se ho uklidnit, aby neskákal do vody, aby před Bohy nakonec utekl.

Když vysíleně ležel na tvrdé posteli a zdálo se, že bude zvracet i něco, co by v žaludku mít neměl, držel ho za ruce.

Na jeho výzvu hrál jeho nemocné duši, aby ho trochu uklidnil. Přestože se to zdálo být nemožné, císař usnul. Jeremy strávil po jeho boku svůj veškerý čas. Bude moudré nechat ho jít samotného do světa, aniž by ho varoval před všemi nástrahami? Napadla ho myšlenka, že se strachuje jako rodič o dítě. Nebyl až tak daleko od pravdy. Muž, který měl doposud všeho dostatek a samý blahobyt kolem sebe, byl náhle vhozen do pustiny a musel se naučit přežít, aniž by se skrýval za svým jménem. Odložil lyru stranou a chytil císaře za pohublou ruku. Aby si zkrátil nekončící čas a zaměstnal mozek, aby nevnímal tolik to ticho kolem, masíroval jeho dlaň. Císař jen letmo pootevřel oči, když cítil tlak na své dlani. Nic ovšem neřekl a znovu upadl do sladkého spánku.

 

Sotva spočinuly císařovy nohy na pevné zemi, div nepadl na kolena a nezačal vzývat bohy a děkovat jim za jejich laskavost, že tu šílenou cestu přežil. Před tímto činem ho rychle zastavil Jeremy, jinak by ho zbylí cestující na lodi ušlapali zaživa. Netušil, kam dopluli, ale pořád byli v římské říši. Název města mu nic neříkal. Bude muset dostat císaře ještě dál. Někam, kde ho nikdo nepozná, kde ani on nebude nikoho znát. S obchodníky v přístavu se domluvil na rozumné ceně za jídlo. Prázdný žaludek by možná byl lepší pro císaře, ale musel něco sníst. Zvyklý na hostiny nebyl císař spokojen s jeho výběrem, ale přijal jídlo bez námitek.

Takto se s císařem plavil po několik dní, na mnoha lodích, dokud neopustili říši římskou. Neměl představu, kam až ho smí zavést.

A jeho nitro ho bolelo, když si uvědomoval, že ho nesledují ty překrásné ještěrčí oči. Nevědomky po celou dobu svého příchodu zde je vyhledával v davu a snad doufal, že jeho plavovlasý legionář bude někde poblíž. Ale jak by mohl, když na něj čekal v Agrevii, nejistý a přesto oddaný.

„Jeremie, nic nejíš,“ pronikl k němu císařův hlas. Vzhlédl k chlebu, který mu podával. Váhavě kousek přidal. „Nad čím přemýšlíš?“

„Nad hloupostmi,“ usmál se nuceně.

„Jistě to nejsou hlouposti, když máš tak smutnou tvář.“

Jeremy po jeho slovech mlčel.

„Přeješ si odejít?“

Jeremy k němu zmateně vzhlédl. Nero se vřele usmál.

„Vidím ti na očích, že hledáš někoho, kdo se ti zjevně ztratil, a nenacházíš ho. Pokud si přeješ, můžeš se vydat svou vlastní cestou. Nemusíš se mě doprovázet, pokud tvá duše trpí.“

„Slíbil jsem vám, že vás dostanu pryč,“ připomněl mu Jeremy.

„To jsi slíbil,“ pokýval císař hlavou a napil se vody, „ale cítil bych se špatně, kdyby můj společník trpěl na naší cestě.“

Jeremy sklopil zrak ke kousku chleba ve svých rukách.

„Už jsi mi pomohl dostatečně, Jeremy. Další lodí odpluji mimo římskou říši. Možná do Germánie. Možná dál na sever,“ přemýšlel Nero nahlas.

Jeremy si pohrával s kouskem chleba.

Byl čas se rozloučit. Císař ví, kam chce jít sám nejlépe. Nepotřebuje jeho doprovod. Jídlo i pití si umí sehnat. Peněz má ještě dost. A když zlaťáky dojdou, zahraje lidem pro peníze a pro své vlastní potěšení. Splnil mu jeho sen a z císaře se stal uprchlík.

Splní ale nový císař to, co by měl? Nepoznali nového císaře? Nezabili ho za zradu? Žádné zprávy se k nim z Říma nedostaly. Pokud falešný Nero umí tak skvěle hrát, už si jistě zvykl na povyk kolem vlády.

Spolkl kousek chleba s trpkou myšlenkou, že dozajista naplní, co se psalo o Neronovi v historii.

Musel. Jinak by jeho snaha byla zbytečná. Vzhlédl k Neronovi, který nabídl, že půjde koupit ještě trochu vína, aby dnešní večer trochu oslavili, než pojedou dál na lodi. Jeremy s úsměvem přikývl.

‚Nemohu tady zůstat věčně,‘ pomyslel si, když Nero zmizel i se džbánkem pro víno. Sledoval, jak mizí v hostinci. Pohlédl na kousek chleba ve své ruce. Položil ho na kámen, kde doposud s císařem hodovali o chlebě a vínu. Přejel po černém kameni prsty a zpozorněl. Sehnul se pro špičatý kamínek u jeho nohou a přejel po povrchu kamene. Sledoval jizvu, kterou způsobil. Nakonec se pousmál. „Hodně štěstí,“ řekl po chvíli do větru směrem k hostinci, kde Nero předtím zmizel.

 

Nero s úsměvem vyšel z hostince, v rukách drže džbán vína a mířil k místu, kde zanechal svého umělce a přítele. Zarazil se ovšem, když ho nikde neviděl.

„Jeremie?“ zvolal a rozhlížel se kolem.

Jeremy stál nedaleko císaře, skrytý za hromadou lidí, a čekal, až si všimne jeho vzkazu. Nero si až posléze všiml jakéhosi slova vyrytého do kamene a dal z něj věci pryč. Prsty pomalu přejel po jednotlivých písmenech. Zeširoka se usmál.

Jeremy sledoval, kterak si zplna hrdla přihnul kyselého vína, popadl svou kitharu a se šíleným úsměvem utíkal směrem k přístavu.

Snad doufal, že Jeremy už bude na lodi, že spolu dál budou plout. A pokud ne, budiž! Pomohl mu, aby se dostal tak daleko.

Už ho nepotřebuje, aby věděl, jak přežít.

Loď, jejíž název mu Jeremy vyryl do kamene, ho odveze tam, kde jeho hudbu budou vznášet do nebes. Kam? To věděl jen Jeremy a Nero.

„Sbohem, příteli,“ rozloučil se Jeremy. Pomalým krokem se vydal na opačnou stranu dál od přístavu. Zastavil se na kopci a usadil se. Vytáhl svůj deník a zalistoval v něm. Škrtl si pár dalších záznamů a opět ho schoval. Nastavil své hodinky a ještě chvíli posečkal. Pozoroval starověké město, které si žilo vlastním životem. S drobným povzdechem, že tady strávil už dost času, zasunul kolečko na svých hodinkách.

Císař Nero naplní svůj osud. Umělec Nero vstoupí do dějin a přežije.

Netrvalo dlouho a Jeremy znovu zmizel.

 

Jen chvíli poté hrdě kráčel k sídlu rodiny Barnettů. Ještě netušil, jak zdejší historii napraví, a zda dokáže zachránit zdejší životy. Má další pokus, kdy může zachránit Tristana a jeho rodinu. Další pokus, kdy se může ujistit, že jeho zdejší manželka přežije. Další pokus, kdy může zdejší historii zachovat. Nemusí dojít ke krveprolití na svatbě. Vždycky existují i jiné možnosti. Jen je musí najít a zkusit. A doufat, že tentokrát pomůže i Tristanovi.

Dodatek autora: 
5
Vaše hodnocení: Žádné Průměrné hodnocení: 5 (hlasů: 2)
Detailní hodnocení není k dispozici.
Hodnocení:
4.7/5
- Komentářů: 26
Mimoděk jsem se rukou dotkl stolu a přejel po něm prsty. Na bříškách mi zůstala...
Hodnocení:
4.8/5
- Komentářů: 24
„Iba tri celé dva mililitrov,“povedal som mu z plných síl. Skoro som vypadol...
Hodnocení:
4.8/5
- Komentářů: 8
Po několika hodinách vyčerpávajícího bloudění jsem dorazil k zatím neznámým...
Hodnocení:
5/5
- Komentářů: 6
Obraz Tallantridy – Kapitola 21 „​Zás durzilmâr àldésha rêtì."...