Čt, 28/11/2019 - 16:32
2

Pohlédl na své hodinky. Trvalo sice dlouhou dobu, než se uklidnil, ale nyní, když stál před dveřmi do jejich „tajné“ laboratoře, spíše jen učebny chemie, kterou pořád používali díky Lewisově pracovním kontraktu zde, měl jistotu. Věděl, že pokud se to povede, s velkou pravděpodobností si nebude nic pamatovat, že toto jeho zmizí nebo splyne s jeho , které se mělo brzy dopustit své největší chyby v životě. Sledoval hodinky, které tak obezřetně schovali do trezoru. Bylo snadné uhodnout číselnou kombinaci. Pamatoval si ji a hlavně včera viděl, jak ji tam Lewis sám zadává.

‚Je to dobré rozhodnutí,‘ přesvědčoval sám sebe, než vyměnil jejich upravené hodinky za normální. ‚I když zmizím, tak mé přežije. Bude žít normální život. S Lewisem. Nevystaví ho nebezpečí. Za to mi to stojí…‘ Sevřel ruce v pěst. „Takhle to bude nejlepší,“ řekl si pro sebe nahlas, než se rozhlédl kolem. Tady to všechno začalo. Všechny neúspěchy a promarněné roky, které strávil sám v časoprostoru, odkud nebylo úniku. A pokud se to povede, třeba se tam ocitne už navěky. Třeba tam bude Lewis taky… Netušil. Ale s časem si už zahrávat více nechtěl.

Zavřel trezor s normálními hodinkami a vydal se směrem ke skříni, kde se schoval.

‚Je to možná naposledy, co ho uvidím,‘ pomyslel si. Ale už s tím byl smířený. Pokud mu tím zajistí šťastnou budoucnost, bude šťastný i on sám. Sice tím Larse připraví o jeho štěstí… ale cožpak už sám netrpěl dostatečně? Přišel o vzpomínky. Zapomněl na Lewise. Přišel o drahocenný čas, který s ním mohl strávit…

Ne.

Tentokrát učiní to nejsobečtější rozhodnutí.

Ať si ho každý odsuzuje, jak chce. On už se rozhodl. I když to nebude přímo on, kdo bude s Lewisem, pokud tady bude Lewis a bude šťastný, jeho úkol tím končí. Pohlédl na prokleté hodinky a měl chuť je rozdupat, zničit…

Vzhlédl, když se otevřely dveře.

Dovnitř vešel Lars, celý natěšený, a Jeremy měl rázem chuť mu jednu vrazit.

Byl to jeho nápad. To on s tím přišel. To kvůli němu si tímhle musel procházet… Pomalu se nadechl a vydechl.

‚Zůstaň v klidu,‘ pomyslel si přísně.

Snažil se myslet na Lewise, kterého zanechal v Agrevii. Snažil se myslet na Lewise, který mu připomněl, kým vlastně je. Snažil se myslet na Lewise, kterého miloval. Vzhlédl k tomuhle Lewisovi, který jeho sledoval se smutným výrazem. Ale toho pohledu ani výrazu si Jeremy tehdy nevšímal. Chtěl to mít za sebou. Zpočátku nevěřil, že by se to mohlo povést. Takže když se to nepovede, tak moc se toho ani nestane. Trpělivě sledoval, kterak si jeho nasazuje hodinky a Lewis se ho naposledy ptal, zda si je jistý, zda to nemá udělat on sám.

„V pořádku, já to udělám,“ zašeptal stejná slova, jako řekl předtím.

„Dobře,“ přikývl Lewis.

„Hodně štěstí,“ dodal Lars starostlivě.

Jeremy sledoval a dělal stejné pohyby, jako předtím. Až na to, že se na konci zeširoka usmál, když hodinky nefungovaly. Slyšel Lewisův smích a pohlédl k němu.

„Proč?“ nechápal Lars.

„Asi to tak snadné nebude,“ vysvětlil Lewis svůj smích.

„Byla to blbost od počátku,“ zasmál se Jeremy stejně.

A Jeremy ve skříni úlevně vydechl a chytil se za ústa. Chtěl křičet. Chtěl brečet. Pak se zarazil. Pohlédl na sebe. Nerozpadal se ani nikam nezmizel. V jedné realitě přece nemůžou dva stejní lidé existovat. Způsobil snad paradox? Ne. Dokud si ho nevšimnou, nemělo by to nijak narušit tuto přítomnost. Že ne?

Čekal, dokud neodzkoušeli ještě pár testů, než to vzdali. Jeremyho nakonec praštilo s hodinkami o zem a navrhlo, že by se měli jít napít, což obvykle právě on nedělal. Lewise tím pobavil, Lars ovšem zůstal pořád v depresi, že jejich práce přišla opět vniveč.

Když zmizeli, Jeremy se trpce usmál. Tohle je jeho trest za to, že pokoušel osud. Uvelebil se ve skříni. Možná, když usne, už se neprobudí do této bolestné reality…

 

Probudila ho bolest hlavy, kterou přidával k faktu, že spal na stísněném místě. Ale zarazil se. Ta země byla až moc měkká, ne? A skříň se snad taky rozšířila? To přes sebe ještě přehodil předtím nějaký hadr, nebo co?

Rozespale se posadil a zaraženě stiskl peřinu mezi prsty. Konečně rozlepil oči. Chvíli viděl rozmazaně, pak několikrát zamrkal a nemohl uvěřit vlastním očím.

Jak se dostal do postele v jejich bytě?!

Pomalu se rozhlédl kolem. Netušil, zda ho šálí zrak nebo si s ním mysl hraje. Už se chtěl podívat na hodiny, ale zarazil se. Téměř neuvěřitelně si prohlížel náhle prázdné zápěstí, kde ho netížil prokletý nástroj. Pohlédl na druhou ruku, jakoby se chtěl ujistit. Rozhlédl se kolem pořádně po hodinkách, ale nikde po nich nebylo vidu. Ještě chvíli váhal. Opravdu se to děje? Štípl se několikrát po těle, aby se ujistil, že se mu to nezdá, zatímco mu splašeně bilo srdce. Opravdu se to děje?!

Nejdříve se radostně uchechtl, než se zeširoka usmál a rozesmál se. Hnal se rychle zkontrolovat datum. Na kalendáři, na mobilu.

Radost mu čišela z očí.

Netušil jak, ale vrátil se!

Přežil ten osudný den, kdy se rozhodl jako hlupák, a vrátil se! A nyní je další den! A vzhledem k tomu, že po hodinkách není ani památky, tak pořád nefungují! A ty, které vytvořili, nenašli. Ani vzniknout nemohly! Sevřel si vlasy mezi prsty a rychle dýchal, zatímco měl na tváři šílený úsměv.

Povedlo se to!

Chvíli poté mu ovšem zmrzl úsměv na rtech, když cítil v očích slzy.

Zaraženě na sebe pohlédl do zrcadla a všiml si, jak křečovitě jeho úsměv nyní vypadá. Konečně mu došlo, co způsobovalo jeho slzy.

„Lewisi?“ zavolal po bytu, který zel prázdnotou. „To ne…“ vydechl zděšeně a hnal se ke vchodovým dveřím. Srdce se mu téměř zastavilo, když nikde neviděl jeho boty ani jedinou věc, která mu patřila. „Lewisi!“

Prohledal zoufale celý byt, ale Lewis nebyl k nalezení.

Sevřel si vlasy mezi prsty.

„To ne,“ vydechl a kroutil hlavou do stran. Ještě několikrát tiše a rychle zopakoval ta dvě zoufalá slova. Rychle hledal svůj mobil a snažil se mu dovolat. Jak v tu chvíli nenáviděl zprávu, že volané číslo je nedostupné. Roztřáslo se mu celé tělo. Proč? Kde byl Lewis? Když se vrátil on, měl by se přece vrátit i on! Tak kde byl?!

Nyní chápal plný význam slova panický záchvat.

Pokud má být toto jeho budoucnost, tak ji nechce!

Trhl s sebou při zvuku klíčů. Se slzami v očích se ohlédl ke vchodovým dveřím. Slyšel kroky, ale dveře do ložnice zakrývaly postavu. Nikdo se neozýval. Je to snad zloděj? Do toho, klidně tady všechno seber. Už stejně na ničem nezáleží. Ne, když tady není Lewis.

Zdeptaně pohlédl k zemi.

Vzhlédl, až ve chvíli, kdy se dotyčný zastavil na prahu.

A z očí mu vytekly další slzy.

Nemyslel si, že tu tvář ještě někdy uvidí. A zmatený Lewis nechápal, proč je jeho milenec v takovémto stavu. Jeremy mu ovšem nedal šanci promluvit. Klopýtl, když spěšně dostával na nohy, a hnal se k němu. Jako by měl snad každou chvíli utéct nebo se vypařit. Div Lewise nepovalil k zemi, ale neměl k tomu málo.

„Co se stalo?“ nechápal Lewis.

Jak by také mohl. Nechápal, proč Jeremy pláče, proč ho tak pevně tiskne k sobě, proč vypadá takhle… Když ho opouštěl, ještě spal. Včera hodně pili. Bál se snad, že ho opustil, protože toho příliš vypil? Netušil. Vlídně se usmál a pevně ho sevřel u sebe.

„Co se stalo?“ zeptal se znovu. Odpovědí mu byly jenom neutišitelné vzlyky. Prohrábl mu vlasy. „Lásko, řekneš mi, co se stalo?“ zeptal se po chvíli smutně. Miloval Jeremyho smích a nenáviděl jeho slzy. „Já vím, měl jsem aspoň napsat vzkaz, že půjdu nakoupit. Cestou se mi vybil mobil, tak jsem myslel, že to stihnu.“

A pokračoval dál v nepřímým omlouvám, zatímco ho Jeremy neposlouchal a pevně tiskl k sobě.

Byl tady. Naživu. U něj!

To bylo vše, na čem mu záleželo…

„Jeremy?“ oslovil ho Lewis vlídně a prohrábl mu vlasy. Přemýšlel, kde se v něm bere tolik slz. To ho opravdu tolik vylekal? „Bál ses, že bych tě opustil?“ zeptal se s hravým úsměvem. Úsměv mu ovšem zmizel, když k němu Jeremy vzhlédl. Ten pohled neuměl popsat. Ani ten pocit, který cítil. Snad chtěl Jeremy něco říct, ale sám netušil co. A tak Lewis rozhodl za něj. Sevřel jeho tváře v dlaních a políbil ho. Snad aby ho ujistil, že tady skutečně je.

Když blouzní, nejlepší způsob, jak Jeremyho uklidnit, je polibek. To Lewis zjistil v průběhu let, kdy s ním žil.

„Lepší?“ zeptal se. Jeremy konečně roztřeseně vydechl. Přivřel oči nad rukou ve svých vlasech. Vzhlédl, když ho jemný pohyb prstů k tomu přiměl. „Nebo potřebuješ ještě pár dalších?“ sledoval ten okouzlující úsměv. Beze slova přikývl. Lewisův úsměv se ještě rozšířil. Přitáhl ho blíž k sobě a znovu ho políbil.

Dá mu tolik polibků, kolik unese a kolik bude chtít. Pak si vyslechne, co se stalo.

A Jeremy mu nedovolí, aby ho ještě někdy víckrát opustil.

Dokud se ho nezeptá, zda si přeje zůstat po zbytek života s ním. A dokud on neřekne ano. Pak bude mít jistotu, že je ani smrt nerozdělí.

Snad už v duchu počítal, kolik času zbývá, než se ho Lewis konečně zeptá na otázku, kterou předtím položit nestihl.

Dodatek autora: 

Já už je déle trápit opravdu nechtěla a ani nemohla :') kecám, měla jsem ještě pár nápadů, které jsem chtěla zrealizovat, ale myslím si, že ti dva si už užili se mnou dost :D když mi nedají spát, tak jim vytvořím nějaký ten bonus ;)

Zase jindy u jiné povídky.

Vaše Shiw

5
Vaše hodnocení: Žádné Průměrné hodnocení: 5 (hlasů: 2)
Detailní hodnocení není k dispozici.
Hodnocení:
3.8/5
- Komentářů: 5
VÍT: Sedí zavřen na záchodě. Naštvaně bručí. V tváří jasný výraz, že se...
Hodnocení:
4.6/5
- Komentářů: 2
Ambriel zavýskne a pobídne Stína k ještě větší rychlosti. Zastaví na mýtině u...
Hodnocení:
4.9/5
- Komentářů: 24
„S ním by som sa vyspal.“ ukázal som na muža stojaceho na autobusovej zástavke...
Hodnocení:
5/5
- Komentářů: 4
„Čím jsi Vanyarovi vyhrožoval, že vypadá jak zadek draka po nášupu shnilého...