Pá, 07/06/2019 - 09:04
4

Oba muži na sebe beze slova hleděli. Jako první se vzpamatoval Jeremy a poznal zbraň, kterou viděl kdysi dávno, když se procházel jiným světem. V mysli si vybavil lidi, jejichž kůže nesla tmavý odstín pleti, zatímco vlasy měli jasně bílé. Používali stejné zbraně, jakou držel nyní Lewis. Chtěl něco říct, ale v tu chvíli se ozval jiný výkřik zbraně. Lewis trhl hlavou dolů a sledoval muže, který střílel z obyčejné pistolky s křikem na muže, který se měl stát jeho prezidentem. Jeremy přiběhl k oknu a pohoršeně sledoval, jak jeden z kandidátů na příštího prezidenta klesá na zem a kolem něj proudí tmavá krev, zatímco jeho ochranka nebyla schopna tomu nijak zabránit. Lewis sice neuspěl, když se ho pokoušel zabít, ale historie se rozhodla drobnou změnu ignorovat a nastolila vlastní, větší.

Jeremy se nadechl, že se Lewise na něco zeptá. Ale v tu chvíli se dostavila bolest hlavy.

‚Teď ne! Ještě ne!‘ pomyslel si, když si uvědomil, že jeho mise byla splněna, byť nebyla splněna jím.

Než stačil cokoliv říct, spadl na zem a skutálel se z kopce. Město Bratislava zmizelo v černém prachu, který polykal a kterým se dusil, zatímco se kutálel dolů po nerovném kopci. Zastavil ho až kámen, do kterého plnou silou vrazil a ostrá bolest ho přiměla vykřiknout.

Namáhavě se dostal na ruce a kolena a pomalu dýchal. Chytil se za bolavou hruď.

V hlavě měl zmatek. Co tam Lewis dělal? Kde vzal tu zbraň? Kdo nakonec zabil toho muže? Opřel se o kámen a rukou si nahmatal žebra. Zanadával, když každé nadechnutí bolelo. Zlomené nebo jen naražené žebro? Netušil. Co ho zajímalo nyní - kde to zase je?

Smrt toho muže se brala jako úspěch, takže se zase přemístil?

Každý nádech bolel.

„Kurva!“ ulevil si vztekle. Vytáhl si deník a sledoval svůj poslední zápis.

Lhal mu snad Lewis, když tvrdil, že je učitel? Kde vzal tu zbraň?

Zavřel oči.

Kurva,“ zavrčel znovu. Už dlouhou dobu nebyl takhle naštvaný. Vzhledem k tomu, že se přemístil, tak úkol splnil, ale zároveň neměl tušení, co se tam dole stalo. Vrátí se tam znovu, aby vykonal svůj úkol pořádně? Netušil.

Pomalu se dostal na nohy. ‚Zapomeň na Bratislavu,‘ pomyslel si a opřel se o kámen. Vzhlédl k nebi a zaraženě sledoval tři měsíce, které mu svítily nad hlavou. Rozhlédl se kolem. Všude byly jen temné skály, které se v záři jednotlivých měsíců leskly buď rudě, modře nebo fialově. Cítil, že je mu horko, byť jeho oblečení bylo celé potrhané. Pomalu si sundal otrhaný kabát s košilí a zakousl se do kusu látky, aby nevykřikl bolestí, když uvolnil doposud trochu stažené tělo a hlavně hruď.

Použil to, co mu před chvílí bylo za kabát, jako dočasný obvaz a rukávy pevně utáhl. Pohlédl na své hodinky. Jak jinak - žádná změna. Pořád na něj jasně svítilo 25. května 2018. Promnul si hruď, ale bolest naštěstí byla potlačena a pevně stažena. Opíral se o kámen, když se znovu rozhlédl kolem. Do deníku si zapsal poznámku o třech měsících nad hlavou, jak vypadala země, a rozhodoval se, jak tento svět pojmenovat.

(planeta Black, ??? roku ???, noc?)

Žijí tady lidi?

Když měl jistotu, že se pod ním země nepropadne, vydal se kupředu. Dýchal pomalu a pokud možno krátce. Šel pomalým krokem.

Netušil, jak dlouho takhle šel.

Zanedlouho však vysílením padl do prachu a usnul příjemným spánkem unavených lidí, zatímco nad ním svítily tři měsíce.

 

Probudil ho něčí dech u ucha.

Pomalu otevřel oči. Bolest, nebolest, prudce se zvedl a rychle uhnul před rypákem nějakého stvoření, které vrazilo hlavou do země, přestože předtím otvíralo jistě tlamu proto, aby ho spolklo. Země se otřásla pod jeho vahou, jistě musel vážit dvě tuny minimálně. Stvoření nejdříve zamručelo, pak vydalo pisklavý řev. Jeremy sledoval, jak se jeho bodliny vztyčily a rozhýbaly se, jako hadí těla. Co to bylo za stvoření?

Hlava nesla dva velké rohy místo nosu, kolem krku hřívu z bodlin, kůže se mu leskla jako ještěrčí kůže a nesla jasně modrou barvu s rudými fleky po nohách, které připomínaly svými chodidly obří kopyta. Ocas to mělo tenký a dlouhý, na konci zakončený koulí z bodlin, stejných jako kolem krku. V tlamě se nacházely zuby, které se zvětšily, když to tlamu otevřelo, aby zařvalo. A pro jistotu si Jeremy všiml dvou jazyků místo jednoho. Sotva se na něj zakoukal jeden pár očí zlatavé barvy z každé strany, bylo mu jasné, že tomuto stvoření jen tak neuteče.

Stvoření si ho chvíli prohlíželo, než se rozhodlo proti němu zaútočit znovu po hlavě s otevřenou tlamou. Jeremy uskočil stranou. Stvoření ze sebe střepalo hlínu a zlověstně zavrčelo. Zvedlo hlavu, otevřelo tlamu a vydalo ohlušující pisklavý zvuk. Jeremy si zakryl uši a myslel si, že mu asi prasknou ušní bubínky. Když stvoření přestalo, nahlas zavrčelo. Jeremy si sundal ruce z uší. Netrvalo dlouho a pochopil, proč před chvílí tak pištělo. Z blízké propasti se na povrch začali dostávat stejná stvoření, větší, než tohle, které na něj zaútočilo. Aha, takže mládě si zavolalo rodinku. Roztomilé.

Jeremy ani nemusel přemýšlet o nějakém boji. Neměl zbraň, a pokud by nějakou měl, určitě by mu obyčejný nůž proti tomuhle nepomohl.

Ustoupil o krok dozadu, když se k němu pět příšer blížilo. I kdyby při každém nádechu a výdechu necítil bolest v hrudním koši, pochyboval, že by před nimi utekl. Koutkem oka pohlédl za sebe. Jak hluboká je ta propast? Kdyby tam spadl, přežil by pád? Pořád lepší, než být roztrhán tímhle stvořením, ne?

Hodná stvůrka, zůstaň,“ zkusil na to promluvit, zatímco couval.

Příšery však vycenily najednou tesáky a Jeremymu otrnulo. ‚Tohle není pes, blbče,‘ napomenul se v duchu. Všiml si, že jejich kůže se pod každým z měsíců třpytí jinak. A stejně tak reagují bodliny okolo jejich krku jinak.

Otočil se a rozběhl se posledních pár kroků k propasti.

Malá příšera zapištěla a její bodliny jí vyletěly z krku. Jeremy se nestihl ani ohlédnout, když ho dvě pořezaly po rameni a paži. Ztratil rovnováhu a do propasti spadl tak nešikovně, že se nestihl ani zachytit. Pád mu zjemnilo pár kamenů, do kterých vrazil, než skončil dole na zemi. Držel v sobě agónii a výkřiky. Mohl hýbat jenom jednou rukou. Byl v těch bodlinách nějaký jed? Určitě, chytráku.

Za pomocí jedné ruky se pomalu plazil kupředu.

„Je tady někdo?“ zakřičel konečně. Zbytečné se ptát, ale za zkoušku nic nedá, že?

Odpovědí mu byl jen dopad několika těžkých těl za ním. S obtížemi se otočil a sledoval příšery, jak si vykračují k němu. Začínal vidět rozmazaně.

‚Bezva, jaký jed to byl?‘ pomyslel si jen, než mu poklesla víčka.

 

Příšery se přetlačovaly, aby se k jejich otrávené oběti dostaly jako první.

Když se skrz prorvala dopředu ta nejmenší, očichala to malé maso před sebou. Otevřela ústa a chystala se Jeremyho pozřít.

Ostatní stvoření však vydala prapodivné pazvuky a vrážela jedno do druhé, když se snažila prchat pryč, zatímco menší příšerce se rozsvítilo na čele malá červená tečka.

Vedle příšery dopadl nějaký vysoký, statný člověk se zbraní podobnou staré halapartně. Netrvalo dlouho a hlava se oddělila od těla. Ostatní příšery daleko neutekly, protože je následoval stejný konec, jako malou příšerku.

Jejich vrahové nesli na tvářích dřevěné masky a domlouvali se prapodivným jazykem.

Muž, který byl u Jeremyho, se na něj podíval. Něco zavolal na své druhy a zvedl halapartnu nad hlavu. Ti mu odpověděli stejně hučivými hlasy, jako měl on, a věnovali se dál své kořisti, kterou porcovali na menší kousky, aby ji mohli odnést vesnice. Muž stiskl ruce v pěst, rozzuřil se, něco na ně zakřičel a znovu pohlédl na Jeremyho. Opřel ho o skálu a párkrát ho jemně pleskl po tvářích.

Zle zavrčel a koukl na jeho ránu. Přeběhl k mrtvému mláděti a halapartnou usekl jeden z jeho rohů na nose. Spěšně se vrátil k muži a roh mu zabodl do stejného místa. Po chvíli ho vytáhl a znovu ho plácl po tvářích, abych ho probudil. Jasně zelené oči trpělivě čekaly, až se ten člověk znovu probudí. Sundal masku a zahodil ji. Shrábl mu vlasy na stranu a zpozorněl. Jemně mu po pravé tváři přejel dlaní a pohlédl na jeho zranění.

Když Jeremy nabral vědomí, viděl rozmazaně. Muž na něj něco mluvil, ale slyšel ho jen velmi vzdáleně a tlumeně.

‚Nerozumím ti,‘ pomyslel si, než znovu zavřel oči a odebral se opět ke spánku.

 

Jeremy se probudil po bůhvíkolika nocích, které jen prospal, zpocený a zmatený, v horečce a dezorientovaný a hlavě žíznivý. Slabě se rozhlédl kolem. Tmavě hnědá barva nějaké látky se rozplývala všude kolem. Ležel na něčem měkkém a teplém. Cítil, že je nahý a přes něj je přehozená jen nějaká tenká látka. Polkl nasucho. Pomalu vydechl a slyšel pohyb ze své druhé strany. Když se pohledem přemístil vedle, zmateně sledoval muže vedle sebe, který k němu byl zády. Spoře oděn jen do nějaké látky kolem pasu, vypracované svaly, vlasy tmavě hnědé, spletené do dvou copů na zádech. Zaměřil svůj pohled na jeho ruce. Viděl, že něco mačká, ale neviděl co. Až posléze muž odložil stranou roh příšery, která na Jeremyho předtím útočila. Slyšel, že něco míchá. V uších se mu potom ozvalo nesnesitelné pískání. Přivřel oči a s námahou zvedl ruce, aby si uši zakryl.

Muž se ohlédl a snažil se mu ruce sundat, zatímco na něj mluvil. Jeremy slyšel jen vibrování vzduchu kolem něj, ale jeho hlas ne. Pískání v uších bylo příliš silné. Snížil se k němu, cítil jeho pot blízko se, ale neviděl ho, protože zavřel oči od bolesti. Muž s ním zatřásl, ale on ani tak nereagoval. Neslyšel ho, když mu říkal, aby si odkryl uši a otevřel oči.

Muž jen zle zavrčel.

Odhodil roh stranou, z misky do úst dostal tekutinu, kterou doposud dostával z rohu příšery a vrátil se zpátky k trpícímu muži.

Chytil ho za zápěstí a ještě jednou ho chtěl přimět, aby povolil svaly.

Když nepovolil, snížil se k němu a políbil ho. Násilně mu otevřel ústa. Po chvíli ho musel přidržet na zemi a přimět ho polknout odpornou tekutinu, ze které se Jeremymu zvedal a obracel žaludek. Stisk muže ho ale udržel na zemi, dokud sám neuznal za vhodné, že je bezpečné ho pustit. Odtáhl se a Jeremy se rozkašlal.

Sledoval ho a nic neřekl, zatímco se Jeremy div neudusil.

Když se uklidnil, zhluboka dýchal. Pohlédl na svou hruď, kterou měl obvázanou nějakou kůží. Ale pevně, takže ho pohyb nebo dýchání nebolelo tolik, jako předtím. Konečně se mu také zostřil znovu zrak. Pohlédl za sebe a chtěl tu osobu obvinit, že ho chtěla otrávit nebo udusit, ale zůstal na muže zaraženě civět.

„Říkal jsem, že to bude lepší,“ ozval se muž, jehož jasně zelené oči byly jako oči kočky. „Ale ty ses musel bránit. Nic lepšího mě nenapadlo.“

Jeremy zamrkal, aby se ujistil, že se mu to nezdá.

Oděn jen do krátké látky, která skrývala jeho nahý klín a část stehen, hleděl na Lewise, který před ním stál, jakoby se nic nestalo.

„Co tady děláš?“ vydal ze sebe zaraženě.

„Mohu se ptát na to samé,“ reagoval Lewis pokojným hlasem. „Co tě přivádí sem, na pláně pustého Oxyrionu, kde rozčiluješ místní démony a nutíš nás ji zbytečně zabíjet? Odkud pocházíš a jaké je tvé jméno, cizinče?“

‚Oxyrion? Cizinče? Místní démony?‘ pomyslel si Jeremy po chvíli.

Takže nyní je na Oxyrionu? Proč? Co je zač tento svět?

A co tady (zase) dělá Lewis?

5
Vaše hodnocení: Žádné Průměrné hodnocení: 5 (hlasů: 4)
Detailní hodnocení není k dispozici.
Hodnocení:
4.9/5
- Komentářů: 5
Prvního dne jízdy svítilo slunce, pot pomalu sklouzával po Shennových zádech,...
Hodnocení:
4.7/5
- Komentářů: 12
Policejní důstojník, Andrew Benett, se ten večer vracel domů se ztahaným...
Hodnocení:
3.8/5
- Komentářů: 6
~ Tou cestou... ~ Bez jakéhokoliv slova jsem to už nevydržel a sbalil jsem...
Hodnocení:
5/5
- Komentářů: 1
„Tak... můj život má cenu jen dvou miliónů...“ bylo první, co ze mě vypadlo...