Pá, 14/06/2019 - 09:03
2

„Doufám, že se jedná o nějaký nácvik hry pro bohy,“ usmál se náčelník mile. „Bohové se jistě mile rádi pobaví. Řekli mi, že dnes bude skvělá noc pro hry.“

Lidé si začali špitat mezi sebou a ženy se sem a tam zasmály.

„Náčelníku, chci si s vámi o něčem promluvit,“ protrhl jejich smích Lewisův hlas. Náčelník k němu pohlédl klidným pohledem a vřele se usmál.

„Můžeš, synu,“ pravil s rozvahou a láskou milujícího rodiče.

„Kde jste doposud byl?“

„Promlouval jsem s bohy, aby nad námi drželi ochrannou ruku, aby nedopustili, aby nás démoni ovládali a ponoukali nám špatné myšlenky. Prosil jsem je, aby se od nás neodvraceli a dohlíželi na naše rituály a aby nám přáli štěstí.“

„Lžeš!“ ozval se Jeremy.

Náčelník k němu pohlédl. „A kdože jsi ty, že pravíš, že náčelník tohoto kmene lže?“

Když už se do toho vrhl po hlavě, dá do toho vše. „Řekni pravdu! O čem jsi s nimi mluvil?“ přistoupil k němu Jeremy.

„Jak se opovažuješ?“ ohrnul nad ním náčelník znechuceně nos, když se k němu přiblížil tak blízko. K němu, kdo dostal dar mluvit s bohy!

Jeremy si ale dovolil se ho i dotknout. Popadl ho za ramena a přiměl ho tak o pár kroků couvnout zpátky, aby neztratil rovnováhu. Div nezakopl o vlastní hůl.

„Řekni pravdu!“ řekl Jeremy znovu. „Proč sis k sobě zavolal ty dvě příšery?“

Příšery? To je rouhání!“ zvolal náčelník pohoršeně.

„Sliboval jsi jim hostinu!“ pokračoval Jeremy zle, ale to už do dva páry silných paží popadly a odvlekly násilím od náčelníka, zatímco tomu dvě ženy pomáhaly zpátky na nohy. „Pusťte mě!“ snažil se Jeremy bránit.

„Pusťte ho!“ ozval se Lewis zle a vrhl se na jednoho z mužů.

„Dost!“ zvedl náčelník ruce a jeho hlas všechny ochromil. „Uklidněte se! Copak nevidíte, že je ten muž poblázněn démony? Chtějí oběť! Dlouhou dobu neměli oběť! Musíme si je udobřit!“ Jak vyřešit spor? Zabít dvě mouchy jednou ranou.

Ženy zalapaly po dechu, jiné zakryly svým dětem uši.

„To je lež!“ snažil se Jeremy zachovat poslední kousek zdravého rozumu zdejších lidí. „Chce vás všechny obětovat během tří nocí!“

„A pořád se rouhá,“ zakroutil nad ním náčelník hlavou a povzdychl si. „Možná proto jsou bohové i démoni tak pobouřeni, když tento muž dýchá stejný vzduch, jako oni!“

„Správně, uráží naše božstva!“ souhlasila jedna žena a začala rázně přikyvovat. Poté i zbylé ženy začaly tiše mudrovat a přikyvovat.

‚Takže tudy cesta nevede,‘ pomyslel si Jeremy a udělal si poznámku, že pokud mu to tentokrát nevyjde, ví, kde udělal chybu a jak ji napraví příště.

„Naši bozi by si nikdy dobrovolně nevybrali velkou oběť!“ slyšel Jeremy křik Lewise, který se nejspíš postavil náčelníkovi. Jako jediný nebyl slepý. Věřil mu, byť neměl žádný důkaz. V duchu mu za to poděkoval. Neviděl je, ale slyšel Lewisův křik, kterým obviňoval náčelníka ze lží a hříchu proti bohům, zatímco ho muži vlekli někam pryč.

 

Netrvalo dlouho a k Jeremymu na dno propasti pod bedlivým dohledem dvou statných mužů přibyl i Lewis.

„Zchlaď si hlavu,“ slyšel Jeremy povýšený hlas náčelníka. „Nejspíš jsi toho moc vypil.“

„O co tady jde?“ zavrčel Lewis nebezpečně. „Proč mi připadá, že se něčeho najednou tolik bojíte?“

„Dělám to pro dobro naší vesnice!“ praštil náčelník holí o zem a zhluboka dýchal. Copak je ten mladý muž slepý? Nyní se mu potvrdilo, že je skutečně prokletý! „Věříš někomu, koho jsi sotva poznal, namísto vlastního otce?“

„Nejste můj otec! Nikdy jste nebyl.“

Jeremy si udělal osobní poznámku, že ti dva nevypadali ani trochu podobně, takže to bylo myšleno nejspíš obrazně. „Až se uklidníš, promluvíme si,“ ukončil náčelník jejich rozhovor. V doprovodu dalších statných mužů odešel, zanechávaje na dně propasti dva muže jako stráž a dva muže, které měli hlídat. Pokud čirou náhodou omylem probudí místní stvoření ze spánku, budou je zde moci zanechat beztrestně. Pokud přežijí, usmějí se nad nimi bohové a odpustí jim. Zítra proběhne pořádný soud.

 

O soudu jako takovém nemohla být ani řeč. Jeremyho ihned odsoudili jako rouhače a Lewis byl jím nějak omámen a je pod vlivem jeho kouzla. Odsoudili Jeremyho jako démona v lidské podobě. Nebyli daleko od pravdy. A pokud ho ten svalnatý muž za chvíli nepustí dobrovolně, nejspíš toho démona v sobě nechá, aby zase zabíjel. Pro dobrý důvod. Pokud opravdu chce obětovat všechny tyto lidi pro vlastní zaslepenost, učiní jedině dobře. S Lewisem předvedl směšný rituál, kdy ho očišťoval a pak zhodnotil, že je již v plné moci démona. Celé to byla jedna velká, směšná fraška.

A přesto, když je nechali na dně propasti o samotě, Jeremy moc dobře věděl, co bude následovat. Už ten rytmus uměl sám nazpaměť. Rozhlédl se kolem. Musí odsud Lewise dostat, sám zemřít může. Začne od začátku. Nyní má zase víc informací, které mu předtím chyběly.

Rozhodl se.

Popadl Lewise za ruku a rozběhl se s ním ke skále. Je to jediná možnost, jak se odsud dostat, jediná možnost, kdy Lewis přežije. Pomohl Lewisovi nahoru na výběžek. Na chvíli zaváhal, když pořád držel jeho ruku. Stačilo se jen vyhoupnout nahoru za ním. Příšery by jistě po čase odešly samy… nebo by spolu utekli. Daleko odsud. Lewis to tady zná. Přežili by spolu. Nějak určitě.

„Vrátím se pro tebe,“ slíbil mu, než jeho ruku pustil a rozběhl se pryč. Jen o kousek dál. Zastavil se a sledoval blížící se stvoření. Chtějí oběť. Jsou hladoví. Nediví se jim, že poslouchají toho pošuka náčelníka. Slyšel Lewisův zoufalý výkřik jeho jména. Zavřel oči a přijal svou další smrt.

 

Probudil se a pořád cítil bolest v celém těle. Pomalu se přetočil na břicho a s námahou se zvedl. Rozhodl se tentokrát počkat aspoň jednu celou noc, aby si odpočinul. Ve skrytu stínu černé zemi nakonec usnul. Když se probudil, promyslel si, co by měl udělat. Nyní jim už rozumí a ví, co má ten maniak v plánu. Stačí mu v tom zabránit. Nebo se dostat do času, kdy ho tahle šílenost napadla. Proč by obětoval vlastní lid? Netušil. A v tomto případě ani nechtěl pátrat po důvodech. Potkal toho starce dvakrát a ani jednou ho nepřesvědčil, že by si zasloužil žít. Pohlédl na své hodinky. Prolistoval svůj deník. Nakonec se rozhodl, že je na čase, aby se vydal konečně splnit svůj úkol. Jak jinak by mohl splnit svůj úkol a změnit zdejší historii, než tímto způsobem?

Nezaváhal.

Šel rovnou do vesnice.

 

Ženy před ním utíkaly a křičely. Muži se ho ptali, kdo je a co tady pohledává.

Ignoroval je.

Poznával ty dva, kteří ho předtím odvlekli na dno propasti. Kdyby chtěl, mohl by se jich také zbavit. Ale tím by narušil místní historii jinak. Musel vykonat to, pro co tady přišel. Lokty si dělal cestu. Lewise z tohoto časoprostoru nepotká, ale tím lépe. Nemohl by se mu podívat do očí. Zastavil se před jeskyní, která dle všech prapodivných značek a amuletů náležela náčelníkovi. Nepochyboval nyní, že i jeho první smrt byla kvůli němu. Den by souhlasil, pokud by se Lewis připojil k tomu jeho obětnímu rituálu. Pokud by ho předtím udělat chtěl. Ale určitě chtěl.

Dokonce i nyní, když stál na prahu jeho jeskyně, sledoval ho, jak rozkládá plamen, klaní se mu a před ním se zjevuje jedna z příšer v podobě ohně. Oslovil ji jako Usupiho a sliboval mu svou oddanost. Jeremy se zamračil.

Jen málokdy nechal, aby ho jiný svět nějak ovlivnil.

Tichým krokem se vydal ke starci.

Všiml si jeho hole, kterou měl opřenou o zeď jeskyně.

Zvedl ji a zastavil se za ním.

Náčelník se zarazil, když si všiml stínu vedle sebe.

Sotva se otočil, schytal surovou ránu do čelisti. Padl tváří na zem. Potácivě se chtěl zvednout, ale další surová rána na sebe nenechala dlouho čekat. Něco chtěl říct, ale Jeremyho ho přes vlastní křik z nenávisti neslyšel. Znovu se rozmáchl holí, která na svém konci nesla náčelníkovu krev.

„Poč-…kej,“ zachroptěl náčelník, než schytal další ránu a praštil hlavou o zem. Vykašlal krev a byl obdařen další ránou.

 

Jeremy zhluboka dýchal a sledoval bezvládné tělo náčelníka před sebou. Už nějakou tu chvíli takhle postával nad jeho mrtvolou a ujišťoval se, že je vážně mrtvý. Pustil jeho hůl na zem a udělal krok k němu. Nahmatal jeho tep. Byl opravdu mrtvý.

Oddychl si.

Nyní místním lidem nehrozí nebezpečí.

Když uvidí tuhle spoušť, můžou si představit, že ho napadl démon. Odejdou odsud, aby se vyhnuli kletbě. Musejí. Takhle totiž praví tradice.

Vzal starcovu hůl a věnoval mu poslední pohled.

„Nebylo v tom nic osobního,“ řekl chladně a otočil se na patě.

 

Vyšel ven a dlouze vydechl. Vzhlédl ke třem měsícům nad hlavou.

Poprvé zde strávil noc s Lewisem, podruhé ho hned zavřeli, potřetí konečně zabil toho, kvůli kterému se tady ocitl.

Nyní místní lidé mohou žít v klidu, že ano?

Pustil hůl k zemi.

Snažil se ze sebe dostat starcovu krev.

Smutně se pousmál nad uvědoměním si, že tentokrát Lewise neviděl. Ale určitě tady je. Určitě tentokrát přežije. A ten Lewis z předešlé doby taky jistě přežil. Posadil se znaveně na kámen a vychutnával si poslední pohled na vesnici, kterou doposud manipuloval již mrtvý náčelník. Udělal dobře? Budou se mít lépe? Ano, protože přežijí. A zároveň ne, protože budou zmatení, kdo je má najednou vést a v koho mají věřit.

Aby tuhle otázku vyřešil za ně, se jménem náčelníka napsal jeho poslední vzkaz před smrtí, kde prohlásil za dalšího náčelníka Lewise.

Podlé, ale rozumné.

Nyní by mu už neměli nic bránit v jeho odchodě, ne?

 

Přemýšlel, zda by měl starcovu mrtvolu spálit a nějak ho aspoň uctít, byť si to nezasluhoval. Rozhodl se, že ho nechá tak, jak je. Bohové se o něj s radostí postarají, až tady vtrhnou a budou hledat něco k jídlu. V době, kdy zbylí vesničané budou již dávno pryč, při troše štěstí. Co ho však zaráželo - proč doposud nezmizel? S historií si zde pohrál už dostatečně, měl by zmizet. Tak proč tady pořád je? Nebyl snad náčelník hlavním problémem tohoto světa? Nebo tady musel trčet do chvíle, dokud ho nenajdou?

Odpověď mu přišla vzápětí, když nějaká mladá žena spěchala za náčelníkem. Schoval se za kamenem a tiše vyčkával.

Když se rozezněl polekaný ženský výkřik do temnoty noci a pomalu se vytrácel v ozvěnách, zmizel Jeremy i ze světa Oxyrionu.

 

Jeremy cítil, že tvrdou, chladnou zemi vystřídala měkká, čerstvá tráva, která příjemně voněla. Pousmál se a se zavřenýma očima pomalu přejel po trávníku, na kterém ležel. Když konečně otevřel oči, nikdy neviděl šťastněji modré nebe a jedno slunce skryté nyní za mraky. Byl pryč z Oxyrionu. A svůj úkol splnil. Všiml si, že má na sobě nějaké až příliš drahé oblečení na to, aby se válel na zemi, ale moc to neřešil. Určitě to má svůj důvod, proč je takhle nahastrošený. Důvod na sebe nenechal dlouho čekat.

„Lorde Jeremy Barnette, lord Lewis Snow vás očekává v čajovém salónku s neodkladnou záležitostí,“ objevil se nad ním sluha a bez výrazu se na něj díval. „Vaše manželka na vás již čeká, až se k nim připojíte.“

5
Vaše hodnocení: Žádné Průměrné hodnocení: 5 (hlasů: 4)
Detailní hodnocení není k dispozici.
Hodnocení:
4.9/5
- Komentářů: 5
„Ha?!“ Vyhekl s udiveným výrazem Daniel. „Jak to může vědět?...
Hodnocení:
5/5
- Komentářů: 6
Stinná zákoutí tisového háje – Kapitola 11 Andrail    |...
Hodnocení:
4.9/5
- Komentářů: 8
Zaryl si nehty do kůže tak silně, jak jen to šlo. Cítil tlak na hrudi, který...
Hodnocení:
4.8/5
- Komentářů: 11
Probudil mě zvuk budíku. Rukou jsem ho nahmatal a vypnul. Protáhl jsem se,...