Pá, 23/02/2018 - 23:37
2

Kdybych se v této chvíli měla zamyslet nad jejími slovy, které mi i po těch několika letech hrají v uších stejně tak, jako její usmívající se obličej před očima, možná bych konečně pochopila. Možná bych nakonec usoudila, že její dávné činy byly pouhým gestem z lásky, důkazem toho, jak moc byla ochotna pro mne riskovat.

Proč je pro mě tak těžké odpustit?

Víra v to, že se ke mě dívka s havraními vlasy někdy vrátí, nikdy zcela nevyprchala. I přesto, kolikrát jsem sama sebe přesvědčovala a snažila se uvěřit pravdě. Ne. Nemohla jsem.

Na to jsem ji až moc milovala.

- - -

Ten den bylo nezvykle pochmurno. Obrovští havrani se slétávali na střechy domů a vydávali hlasité skřeky, doprovázené tichým kvílením větru, který se občas prohnal po poli a v úzkých uličkách mezi měšťanskými domy.

Pamatuji se, jak se v tu chvíli mé dětské já cítilo. S obdivem jsem sledovala černé ptáky, šikovně schovaná za oknem, se zamyšleně podepřenou bradou. Nevěděla jsem. Dětská nevinnost ze mě činila malého hlupáka, který na svět shlížel jako na jeden velký ráj.

Hlupáka, kterému bylo předurčeno o několik dalších chvil prozřít.

Po poledni mě matka s otcem dovedli na náměstí. S krkem natáhnutým jsem se rozhlížela kolem sebe a hledala příčinu toho, proč je na náměstí najednou tolika obyvatelů města. Potkávala jsem zde mnoha lidí, ať už to byli žebráci či řemeslníci. Ve volné ruce jsem nervózně žmoulala látku šatů.

Když hodiny odbily jednu hodinu odpolední, všechen šum lidu najednou ztichl. Vzduch proťal až hlasitý ženský křik.

Prodrala jsem se zkrze lidská těla a se slušností ignorovala tiché ndávky na mou osobu. Zastavila jsem se až ve chvíli, kdy mi pohled padl na hromadu dříví a muže, jehož obličej byl zahalen v červené kukle. Stále jsem nechápala.

Dvě ženy. Druhá věc, kterou mé dětské já v tu chvíli spatřilo a která upoutala mou pozornost. Jejich křik mi trhal uši, křivil ústa, avšak pohled jsem od nich odtrhnout nedokázala. Sledovala jsem každý jejich pohyb, to, že i přes to, že byly vedeny silnými muži od sebe dobrých pět metrů, natahovaly k sobě navzájem paže, jakoby se chtěly obejmout a už nikdy nepustit.

Bylo to něco, co mě donutilo zadržet dech.

Stále jsem však nechápala. Ani tehdy, kdy obě ženy přivázaly ke dvoum vysokým trámům. Ani ve chvíli, kdy kdosi začal číst z pergamenu. Když muž dočetl. Když se na sebe dvě ženy, s neskrývanými slzami, podívaly. Když se jedna na druhou usmály.

Když muž zapálil dřevo na podpal.

Můj vyděšený výkřik se jakoby ztratil v bolestné agónii žen, jejichž těla hladově žahaly rudé plameny nemilosrdného ohně. Do nosu mě udeřila silný pach pálícího se lidského masa a já jsem se s doširoka rozevřenýma očima rozběhla pryč.

Míjela jsem lidi, které jsem znala. Ke kterým jsem chodívala nakupovat na trzích, se kterými jsem si chodívala hrát. Ti všichni přihlíželi smrti dvou žen se zřejmým uspokojením v obličeji. A ač byl zápach každou vteřinou horší, zdálo se, že pro pohled na kroutící se těla v ohni jsou tento fakt schopni vydržet a překonat.

Prozřela jsem. Došlo mi, jak lidé dokáží být krutí.

Je být odlišný zlé?

4.8
Vaše hodnocení: Žádné Průměrné hodnocení: 4.8 (hlasů: 5)
Detailní hodnocení není k dispozici.
Hodnocení:
4.5/5
- Komentářů: 10
Existuje legenda o jednom městečku, to město je prý schované za velikým...
Hodnocení:
4.9/5
- Komentářů: 14
„Utekáš?“ prerušilo nás prudké svetlo a otcov hlas. Moje svedomie nebolo vôbec...
Hodnocení:
5/5
- Komentářů: 9
Stinná zákoutí tisového háje – Kapitola 8 Setkání     |...
Hodnocení:
4.6/5
- Komentářů: 8
„Dokud nás smrt nerozdělí“   II.      ...