Ne, 11/04/2021 - 13:32
2

Kapitola I.

 

…..O ROK POZDĚJI

 

Statečný bojovník s havraními vlasy se prodíral neprostupným houštím. Nepočítal, kolik škrábanců nechávaly ostré trny větví na jeho kůži, nepočítal, kolikrát zakopl, upadl, se sténáním se opět postavil a zkoušel jít dál. Znovu a znovu se vydrápal na nohy, vyčerpaný, na hranici svých sil, opírajíc se o zčernalé kmeny stromů, o kameny, které mu svými ostrými hranami tolikrát poranily kůži na rukou, a pokračoval vratkou chůzí dál. Už sotva viděl na cestu, v neustálé polotmě, která zde panovala, nemělo slunce a světlo nikdy místo. Byla to muka, jaká nezažil. Peklo, šílenství, ve kterém přece nemohl nikdo přežít. Temný hvozd, jen blázen by sem šel.

Na co si dát pozor? Na strmé srázy, které se v jeho cestě objevily zničehonic, bažiny, močály, které by ho pohltily a stáhly jeho tělo do smrtonosné hlubiny k věčnému blaženému odpočinku. Na ostré skály, děsivé, hrůzostrašné neznámé zvuky, skřeky, které slyšel stále někde v dáli, a které i jeho, ostříleného válečníka, začínaly děsit k smrti. Neznal je. Ale pokračoval dál, překračoval kořeny obrovských letitých stromů, jejichž kmeny byly na dotek mrazivé jako led, a obrovské husté koruny společně s temnými věčnými mraky vznášejícími se nad tímto místem nedovolily jedinému slunečnímu paprsku, aby pohladil tuto zpustošenou vyprahlou umírající zemi. Prodíral se houštinami, stromy k němu natahovaly svoje větve, které v tom šeru vypadaly jako umrlčí pařáty. Drásaly ho, trhaly jeho oblečení, a nechávaly na jeho kůži další a další rány a ranky.

Ale on už nevnímal bolest.

Nevnímal bolest, jeho smysly byly otupělé, netečné tím nekonečným prožitým utrpením. Už ztratil i poslední kousek naděje, že ho v tomto nehostinném chladném pekle najde.

Znovu zakopl o jakýsi vyčnívající kořen a spadl na zem. Snad už posté, nebo po tisící, jenže, teď už neměl sílu se zvednout. Najednou….už to prostě nešlo. Naprosto vyčerpaný, vysílený tolika útrapami se posadil, a opřel se zády o jakýsi kámen. Cítil zimu a chlad, vůbec nedokázal odhadnout, jak dlouho tady už byl. Den? Nebo dva? Či snad tři? Čas se tu zastavil, přestal tu existovat, nedalo se to poznat. Už neměl vodu, ani jídlo, jeho ústa byla vyprahlá, toužící po kapce osvěžující vody, a svírající se žaludek už nějakou dobu prostě jen ignoroval.

A už neměl ani špetičku, ani malou hrstičku naděje. Té, kterou si tak něžně hýčkal v dlaních jako ten nejcennější dar celý půlrok, když ho hledal. Naděje, že ho najde živého. Nebo najde alespoň jeho tělo a bude ho moci pohřbít, navždy, definitivně, společně se svým bolavým srdcem. Ani to nezvládne. Tady, na tomto nehostinném místě, ho nikdy, nikdy nenajde. Zemře tu, jako desítky dalších lidí, co sem prchli před válkou. Před smrtí utekli do náruče další smrti, tak mu to tenkrát řekl. Těžko říct, kde byla horší a děsivější.

Třesoucí se rukou sevřel koženou brašnu, kterou měl pořád pověšenou přes rameno. Byl tam, ten modrý kabát, který mu tenkrát přivezl jako dárek. Chtěl mu ho dát, až ho najde, říct mu pravdu a alespoň jednou vyplnit svůj slib. Ale ani to se mu už nepovede. Zase ho zklamal, teď jako už tolikrát předtím. Nedokázal ho ochránit před ani vlastními lidmi. Před těmi, kterým tolik věřil a kteří mu z náručí vyrvali to nejdražší v životě, co kdy měl. Před těmi, kteří je tak krutě rozdělili.

Zklamal ho. Zase.

A tak zůstal sedět, bojovník s havraními vlasy, v rukách svíral koženou brašnu s modrým kabátem, a jeho oči se pomalu zavíraly. Jeho rty se pohybovaly, když tiše prosil o odpuštění toho, kterého ze srdce miloval. A jeho slova zanikala ve všudypřítomné tmě. Smrt už byla tak blízko, obcházela okolo, po špičkách se plížila kolem a potměšile čekala na svoji další oběť.

Poslední slova odpuštění, poslední zbytek sil byl ten tam a když se válečník propadal do hlubokého spánku, pomalu se loučil se životem….

Viděl jeho tvář. Nádherný obličej jemně lemovaný vlnitými plavými vlasy, jeho zářivý úsměv, který naprosto dokázal rozehnat okolní tmu a zahřát jeho srdce. Arlene, zašeptal tiše, ale princ se jen usmál a natáhl k němu ruku.

Vstávej….

 

Ne, nemá už sílu vstát, tak co to po něm chce.

No tak, chlape, vstávej, probuď se!

A princův rozzářený obličej náhle zmizel, rozplynul se v šeru a zůstal jen naprosto neznámý hlas a pevný stisk na jeho rameni.

No tak, slyšíš mě? Vstávej, probuď se!

 

Otevřít oči bylo tak nesmírně namáhavé, znavená nateklá víčka vzdorovala, a chvíli trvalo, než se mu podařilo je rozlepit a dát nahoru. Civěl do tváře neznámému muži a jen pomalu se probíral z těžkého, téměř smrtícího spánku.

Neznámý tmavovlasý muž se usmál, rukou stále položenou na jeho rameni a znovu s ním zatřásl.

„No tak, bojovníku, neusínej, tady nemůžeš spát. Prober se,“ a následovalo další zatřesení. A tak poslechl, ostatně, bylo to lepší než tu zhynout bídnou smrtí. Konečně se probral a jeho mysl začala pořádně vnímat, co se s ním děje.

Ale…. Tak moment, tohle musí být jen nějaký další divný mámivý sen. Tady přece nemohou být lidé. Jenže, ten chlap s ním vážně třásl. Byl skutečný, dřepěl u něj a zubil se na něj.

A nebyl sám!

Když už se konečně probral, zjistil, že se nad ním sklání ještě jeden, držící v rukou louč, a další dva ozbrojení muži v modrých pláštích postávali kousek od nich. Louče, které drželi v rukou, ale zářily modravým plamenem. Nechápal to. Nechápal naprosto nic z toho, co se okolo něj dělo. Dezorientovaně a bezradně na ně zíral.

„Určitě máš žízeň,“ řekl muž, znovu se usmál a mávl na dalšího z opodál postávajících mužů, který mu podal koženou lahev.

„Napij se, pomůže ti to,“ přiložil mu ji k ústům, a pokynul mu hlavou. Opatrně se napil, lahodný doušek neznámé tekutiny mu doslova a do písmene vlil život a energii do žil. Cítil teplo, i únava z malé části jako zázrakem ustoupila.

„Ještě, pořádně, jinak nedojdeš,“ pobídl ho muž a pod dalších dvou doušcích se mu ulevilo ještě víc. Jemný, chutný nápoj ho měl postavit na nohy. To byl také jeho účel.

„Našli jsme tě na poslední chvíli, bojovníku, měl jsi velké štěstí. Ještě pár hodin a zřejmě bychom tě tak akorát mohli pohřbít. Bohové u tebe stáli, pak jim můžeš poděkovat,“ poplácal ho spokojeně po rameni a znovu se na něj usmál.

„Jak se jmenuješ?“ položil mu muž další otázku, zatímco zavíral láhev a podával ji dalšímu ze stráží, a ten ji s velkou opatrností uložil do malé brašničky, kterou měl zavěšenou přes rameno.

„Talan,“ zašeptal Vlk, muž však k němu překvapeně vzhlédl, a jak si Vlk všiml, i ostatní na něj překvapeně koukli a pak krátce i na sebe. Oni ho znali, očividně, i když on je nikdy neviděl.

„Cože, ty jsi vážně Talan? Ten Talan, z klanu Vlků? Ten Talan?“ vychrlil na něj muž a jeho černé oči se zúžily do malých škvírek.

„Vážně jsi to ty?“

„Jo, to jsem,“ vydechl Vlk, ačkoliv mu vůbec, ale absolutně vůbec nic nedávalo smysl. To bylo řečí, zatímco jeho pomalu začínalo bolet celé jeho dobité a doškrábané tělo.

„Hm, tak to nemáme na výběr, to tě vážně musíme vzít s sebou,“ zachechtal se muž bodře, „princ bude mít určitě velkou radost. A kromě toho, potřebuješ si odpočinout a hlavně ošetřit, jak se tak na tebe koukám,“ dodal, zatímco se zvedal ze dřepu a s tím druhým neznámým podepřeli Vlka, aby se mohl postavit na nohy. Šlo to těžko, hodně těžko, nebýt silných paží, které ho podpíraly, neušel by sám ani jeden krok. Všechno ho bolelo, ale to ho naprosto nezajímalo.

Cože to ten chlap říkal?

„Jaký princ?“ vydechl Vlk, opírajíc se o ramena statných mužů, kteří ho vedli mezi sebou.

„Máš příliš mnoho otázek, bojovníku,“ slyšel muže vedle sebe, „neptej se, soustřeď se na cestu, ještě pěkný kousek máme před sebou. Všechno se dozvíš.“ Popravdě, nebyla to pro Vlka zrovna uspokojující odpověď, ale asi všechno najednou nemohl mít.

Přesto, v té tmě to jedno jediné slovo zažehlo malou jiskřičku naděje.

Princ? Jaký princ? Mohl to být Arlen? Kdo jiný, kdo jiný by to byl. Tolik sem chtěl jít. Přežil snad? Dokázal přežít na tomhle děsivém místě? Ví o něm? Oni o něm ví a nevypadá to, že by ho nenáviděli nebo mu ublížili. Takhle by přece o něm ten muž nemluvil?

Zoufale potřeboval odpovědi.

A pokud možno hned.

Dodatek autora: 

A Talan asi nebude jediný, kdo potřebuje odpovědi, že? Inu, rok je moc dlouhá doba, opravdu princ žije? Inu, i to se může stát, protože jsme pořád ve světě fantazie, kde se sny stávají skutečností, legendy vstávají z popela a občas, občas se dějí i malé či větší zázraky laugh Doufám, že Talanovi to roční odloučení prospělo a už se nebude chovat jako trouba. A osudy našich hrdinů budou asi opravdu jiné, tudíž - žádný srub v lese nebude wink 

5
Vaše hodnocení: Žádné Průměrné hodnocení: 5 (hlasů: 3)
Detailní hodnocení není k dispozici.
Hodnocení:
5/5
- Komentářů: 4
   „Co myslíš? Obstál jsem před tvou rodinkou?“ zeptal se Matěj...
Hodnocení:
5/5
- Komentářů: 2
Když se Jeremy probral, pootevřel znaveně víčka. Hlavu měl v jednom ohni....
Hodnocení:
4.7/5
- Komentářů: 3
„To ne, tomu nevěřím,“ směje se Patrik jedné mé historce. Je už večer a já...
Hodnocení:
5/5
- Komentářů: 11
Stinná zákoutí tisového háje – Kapitola 15 Přátelé   | Císařství...