Ne, 11/07/2021 - 12:39
5

A tak dny plynuly a Talan si ve městě hodně rychle zvykl. A protože všichni už z Arlenova vyprávění věděli, že byli blízcí přátelé, nikomu nepřišlo divné, že ho v budoucnu stále viděli po princově boku. Stal se jeho stínem, strážcem, tak, jak si to kdysi dávno předsevzal. Teď už Talan znal i město, věděl, jak se stal onen zázrak, který ho probudil k životu a postupně poznával i okolní hvozd. A čas od času přivedli hlídky z lesa další prchající, kteří našli ve městě nový domov pod ochranou posledního Strážce.

Ale stejně ještě spousta věcí Talanovi vrtala hlavou. „Proč zrovna ty? Jak se to stalo, že zrovna ty jsi poslední Strážce,“ položil mu jednou, když seděli v jeho pracovně, tuhle otázku.

Arlen se zasmál. „Víš, co? Já jsem ti vlastně ještě neukázal celý dům. Pojď se mnou,“ vyskočil z křesla a vedl Talana nahoru po schodech. Až úplně nahoru, do jedné z ze dvou věží, které zdobily dům. Talan vydechl překvapením, když otevřel dveře a před ním se objevila velká místnost plná obrazů.

„Tohle jsem tu našel,“ zašeptal obdivně, když vstoupili dovnitř. Kromě obrazů a velikého stolu a několika židlí tam nebylo zhola nic. Talan si prohlížel tu spoustu tváří, které na něj shlížely ze stěny a nestačil se divit. Bývalí Strážci, ženy i muži, jejichž tváře byli další tichou, dochovanou památkou dávné minulosti. A pak Arlen zvedl ruku.

„Podívej,“ ukázal na jeden z obrazů a Talan překvapeně vydechl. „Vypadá trochu jako ona,“ řekl princ posmutněle, „vypadá jako maminka. Je stejně krásná, viď?“ zašeptal a Talan kývl. Mockrát královnu neviděl, ale podoba tam asi byla, když to Arlen tvrdil.

„Mluvil jsem o tom tenkrát s Beldou a několika staršími z města. Od otce tuhle krev určitě nemám, ale moje matka? Nebyla královského rodu, můj otec si ji tenkrát přivezl odkudsi jako válečnou kořist. To je jediná možnost. Proto tu legendu tak dobře znala, proto mi ji jako dítěti pořád dokola opakovala, abych nezapomněl. Měla v sobě krev Strážců, a ona to věděla. Poslední existující linie,“ řekl Arlen a stále sledoval ten obraz.

„Takže tvoji bratři jsou na tom stejně,“ připomněl mu Vlk a Arlen se zasmál.

„Ano, ale nezapomeň, že moji bratři ještě nemají děti. Já jsem nejmladší, a tudíž poslední z linie,“ osvěžil mu princ paměť.

„Ale kdyby ses někdy oženil, měl děti a tak,“ přemýšlel Vlk nahlas a princ se zaškaredil.

„Poslední, slyšíš, poslední Strážce. Nesnaž se přepsat legendu, ano, prosím?“ smál se princ na celé kolo a pak Talanovi ještě chvíli vyprávěl o historii města.

A Talan se na něj díval, jak tam stál a vyprávěl, a byl na něj najednou neskutečně hrdý. Co všechno musel tento křehký mladík přežít. Mučení, znásilnění, ponižování na hranici lidské důstojnosti, bolest, bídu a utrpení, které by zlomilo každého. A on tu teď stál, silnější než kdy předtím. Princ, poslední Strážce Temného hvozdu.

Nikdy by si pro něj nemohl přát lepší budoucnost.

Jak moc toho prince miloval.

„Jsi úžasný,“ řekl najednou a Arlen na něj vykulil překvapeně oči. Nemohl si pomoc, popadl ho do náruče a políbil.

„Vlku,“ zakňoural Arlen, když ho nadzvedl a posadil ho na stůl. Ta záplava vášnivých polibků, které mu vzápětí přistály na krku, princi dostatečně jasně naznačily, co má Vlk v úmyslu. Ale nikdy neměl problém se do té vášně propadnou s ním. „Počkej,“ smál se, když ho Vlk položil a rozepínal mu vestu, aby se dostal dál, k jeho bílé kůži.

„Ani náhodou,“ zahučel Vlk bojující s knoflíky na princově vestě.

„Poslyš, jsou zavřené dveře,“ zeptal se najednou a Arlen se začal strašně smát.

„Čemu se teď směješ,“ naklonil se nad něj Vlk a princ se zazubil. „Že jsme od „musíš být potichu“ přešli k „zavřel jsi dveře?“ hihňal se a Talan se zamračil.

„Nedělej si z toho legraci, ano,“ odfrkl, ale od dalšího konání ho to neodradilo. A než se místností rozlehl Arlenův výkřik rozkoše, přece jen tam ještě jedna věta zazněla…..

„Počkej, tak zavřel jsi je nebo ne?“

 

ZÁVĚR

 

A tak se to stalo. Přáli byste si pro prince a jeho Vlka lepší budoucnost? Našli společný domov tam, kde by to nejméně čekali. Ve světe fantazie, legend a zázraků.

Arlen se o město skutečně dobře staral. Ne, nebylo to lehké, vyžadovalo to mnoho úsilí a opatrnosti, ale pomalu, postupně se jeho plán přece jen naplnil. Protože do půl roku se stalo to, co sice nikdo nepředpokládal, ale co samotné proroctví předpovědělo již dávno.

Skončily totiž války.

Ne, tentokrát se nestal žádný zázrak, ani se král Raon neumoudřil a nezačal vládnout v míru, moudře a spravedlivě. Naopak, za tím koncem stálo jeho špatné rozhodnutí a šlápnutí vedle. V snaze získat bohatství připravil další z útoků na království krále Sargana. Byl to hodně špatný nápad, a protože toho měli sousední králové už dost, konečně se domluvili a spojili své síly. Zdecimované Raonovo vojsko a zničená země už neměla sílu dál vzdorovat a v té bitvě, kterou si Raon zamýšlel získat Sarganovo královské město, zemřel on i jeho synové. Žádný zázrak, jen bezbřehá chamtivost a naprostá hloupost. Král doplatil tvrdě za své kruté činy a jeho zemi si králové rozdělili na polovinu. Ale nebylo o co stát. Raonovo království bylo zničené, zbídačené, válkami a násilím zpustošené a jeho zem byla nasáklá lidskou krví a utrpením. Lidí tam moc nezůstalo. Buď se rozprchli do jiných království, pokud se jim náhodou zadařilo, nebo byli mrtví. Nebylo co zachraňovat a obnova byla počítána na celé desítky let.

A když tahle zpráva dorazila do města v Temném hvozdu, bylo na Talanovi, aby jí princi řekl. Přijal ji velmi statečně, ale nebyla to únava, na kterou se pak vymluvil a kvůli které strávil dva dny zavřený ve své ložnici.

„Jak se cítíš?“ Talan se ho odvážil zeptat až druhý den večer, když mu nesl jeho lék. Princ seděl na posteli, závěsy zatažené, a koukal kamsi do prázdna.

„Já nevím, Talane, nevím, jak se vlastně cítím. Nenáviděli mě, poslali mě na smrt, ale byl to otec a bratři. Já nevím, jak se mám cítit, nevím,“ vzlykl a zničehonic se rozplakal. Co mohl Vlk dělat?

Sevřel ho do náručí. „Poslouchej Arlene, je mi to moc líto. Ale mysli na to, že tady jsou lidé, co si tě váží a mají tě rádi. Poznali, jaký jsi, jaké máš laskavé srdce a stojí za tebou. Jsou to tvoji lidé, o které se staráš a děláš to moc dobře. Moc dobře. Mysli na to, prosím tě. Nežij minulostí, žij tím, co je teď a co bude v budoucnosti, Arlene. Potřebujeme tě. Já tě potřebuju,“ řekl mu tiše, přesto se princ musel ještě trochu vyplakat.

„Mohl sis zemi nárokovat zpět,“ vrátil se k tomu Talan o pár dní později, ale Arlen zavrtěl hlavou.

„Promyslel jsem si to. Králové jsou moudří, dobře se o ni postarají. Už je pozdě a já stejně chci zůstat tady,“ usmál se. „Je tu ještě spousta práce.“

A bylo. Ale díky tomu, že války skončily a uzdravujícímu se hvozdu, mohl nakonec Arlen uskutečnit to, co chtěl. O několik měsíců později, když se situace trochu zklidnila, udělal ten nebezpečný krok, před kterým ho Talan tolik zrazoval. Vydal se na jednání s panovníky. Talan se spíš bál, jak králové zareagují, až se před nimi objeví údajně mrtvý Raonův syn, ale přes počáteční nevraživost a nedůvěru si Arlen svým jednáním nakonec oba krále naklonil. Talan, který mu jeho cestách vždy dělal doprovod až žasl, jaký úžasný diplomat se v Arlenovi skrývá.

Když králové zjistili, že si Raonův syn nehodlá nárokovat zpět své království, a vlastně chce jen důstojný život pro své lidi, tedy ten zbytek, víceméně souhlasili. Ostatně, kdo by se odvážil odporovat poslednímu Strážci. I oni znali legendu a staré proroctví. Po dlouhých diplomatických hovorech a jednáních se pak domluvili na obnovení a otevření starých obchodních cest bez jakéhokoliv nároku na území Temného hvozdu. Tak tomu bylo i za starých časů a bude i teď. Samozřejmě, že k tomu v následujících měsících připojili i řádnou státní návštěvu, ale jaksi oba naznali, že vážně není o co stát. Uf, zadařilo se :o)

Arlen byl spokojený, a to vše se událo do jednoho roku od Vlkova příchodu. Lidé, žijící ve městě měli na vybranou. Mohli zůstat ve městě nebo se vrátit zpět, ale odešlo jen málo lidí. Naopak, spíše ještě další přišli s tím, jak se rozvíjel obchod ve městě. A postupem času se město opravilo, zvelebilo, a díky zázračnému léčivému ovoci, které jehož prodej přinesl do městské kasičky nemálo peněz, se z něj stalo nádherné a příjemné místo k žití. Řemeslníci se mohli vrátit ke svému řemeslu, a tak se vyrábělo, prodávalo a bída z města postupně zmizela. Všichni se měli dobře. Měli co jíst, měli práci, měli střechu na hlavou a prince, který se o vše s láskou staral.

 

Nezní to trochu jako pohádka?

Pohádka, která začala tím, jak měl statečný, ale životem znavený válečník z klanu Vlků za úkol zabít jednoho smutného prince.

Pohádka, ve které byl nejprve obyčejný chtíč, pak vášeň a postupně horoucí láska. I když osud naše hrdiny nešetřil a uštědřil jim řadu krutých ran, dopřál jim nakonec krásný život.

Zasloužili si ho. Oba.

Talan a jeho princ z hvozdu už nikdy neodešli, a jejich cesta se už nikdy nerozdělila.

A ano, vím, že na to všichni čekáte :o)

 

heartŽILI TAM SPOLU ŠŤASTNĚ AŽ DO SMRTIheart

 

 

KONEC (?)

 

Dodatek autora: 

Tak – a je to. Hlavní příběh o Talanovi a Arlenovi je u konce. Doufám, že jste spokojeni, chtěla jsem princi dopřát po tom všem, co prožil, trochu lepší budoucnost. Ne, že by to měl někde s Vlkem v lese a ve srubu špatné, on by se o něj Talan určitě dobře postaral, ale…..určitě si oba zaslouží mnohem víc, co říkáte?

Snad se vám příběh líbil a děkuji všem statečným, kteří jste dočetli až do konce laugh a taktéž za všechny komentáře. Moc potěší, co si budeme povídatheart

PS: A pokud vám vrtá hlavou, proč je na konci ten otazník, tak to je překvapení. Tak příští týden ahoj.....

Vaše Adeen

5
Vaše hodnocení: Žádné Průměrné hodnocení: 5 (1 hlas)
Detailní hodnocení není k dispozici.
Hodnocení:
4.7/5
- Komentářů: 16
Terenc přišel do baru. Sedl si na židli a objednal si svou oblíbenou whiskey....
Hodnocení:
4.9/5
- Komentářů: 3
Kapitola VII. – Síla a chtíč   Srdce se Vlkovi sevřelo, když slyšel...
Hodnocení:
4.8/5
- Komentářů: 12
4   Christian Dresdner mne zanechal samotného, jakoby pro něj mé...
Hodnocení:
5/5
- Komentářů: 4
Kenny s hrůzou sledoval dva páry nyní již mrtvých očích, které na něj...