Ne, 18/04/2021 - 14:15
4

Kapitola II.

 

Jenže, na odpovědi si statečný Vlk musel holt ještě nějakou chvíli počkat.

Už proto, že muži se soustředili na cestu, která byla velmi špatně schůdná a neměli už asi chuť a čas kdy mu odpovídat. Zatímco Vlkovi připadal hvozd, kterým procházeli, doslova pekelný, muži se tu očividně vyznali a věděli, kudy jít. A jak si všiml, občas, když zvedl víc hlavu a rozhlédl se, modré louče, které muži drželi v rukou, ozařovaly do dálky okolní les a místům, na které dopadlo jejich modravé světlo, dodávaly zvláštní, zdravější barvu. Ale možná to byl jen klam, únava po strastiplné cestě zmámila jeho smysly a on teď měl obyčejné halucinace.

A tu největší zažil o pár okamžiků později. To nebyla ani tak halucinace, jako spíš pořádný šok. Když totiž v dálce mezi stromy zahlédl paprsky slunce a světlo, myslel si, že ho snad šálí zrak. Ne, nešálil, čím blíž byli, tím více světla bylo, stromy náhle změnily barvu, už nebyly černé jako uhel, byly to krásné stoleté zdravé stromy. Jejich koruny propouštěly laskavé sluneční paprsky dolů na zem, na zelenou trávu, houštiny a keře, které už vůbec nevypadaly nebezpečně, ale choulily se bojácně v područí svých mohutných bratrů.

Skrze listy viděl modrou oblohu, slyšel ptáky, bzučet hmyz, a když vkročili z temného chladu do hřejivé náruče zdravého bujícího lesa, jeho duše i srdce zaplesalo.

„Hm, je to dobré, před týdnem to tu ještě nebylo, hranice byla minulý týden o něco dál, šíří se to, to je dobré,“ komentoval to jeden z mužů, což mu ostatní odkývali s tím, že musí informovat prince. Zatímco on zíral a nechápal nic z toho, co vidí a slyší, oni očividně nebyli překvapeni a pokračovali v klidu dál.

Ale ten největší šok ho teprve čekal. Ještě pár kroků ušli, než je les pustil ze své náruče a to, co Vlk uviděl, mu naprosto vyrazilo dech. Bylo tam. Bylo tam, přímo před ním, na mírném, ale rozlehlém a táhlém kopci, se do výše tyčilo starobylé, dávno zapomenuté město. Město z legend, pohádek a snů. Hradby, do kterých se za ta staletí zub času pořádně zakousl, byly na některých místech poškozené, a obrostlé břečťanem a dalšími popínavými rostlinami. Vedl tam pouze jeden jediný vstup, velkou branou, kterou kromě mohutných a očividně nových masivních dřevěných dveří chránila kovová mříž. Teď byla vytažená nahoru a jak si Talan později všiml, i na ní nepřítel čas pěkně zaúřadoval. Dolní kovové hroty byly tupé, rezavé a polámané.

A nad hradbami viděl jen špičky střech domů a pak částí dalších domů, jejich střechy či jejich pozůstatky, domy samotné a čím výš zvedal svůj zrak, tím více jich bylo. A úplně nahoře, na vrcholu kopce, vzdálen od ostatních, stál ten největší, a ten jediný zdobily dvě věžičky a jeho střecha do dáli vrhala jemně modré odlesky. Vlk se zastavil a zíral na ten obraz, který se mu naskytl.

„To není možné,“ zasténal zoufale, „to přece neexistuje.“ Muži se začali smát, asi to neslyšeli poprvé.

„Jo, to jsme si kdysi říkali taky, že jsou to jen babské povídačky. Kdo by tomu věřil, viď?“ smáli se a pokračovali v cestě. Dnes to měl být asi den plný překvapení. I kdyby Vlk tem hloupým pohádkám pro děti uvěřil, a možná kdy přiznal existenci jakého dávno ztraceného města, ani ve snu by ho nenapadlo, že by zde našel i život.

Přesněji řečeno, že by tohle dávno zapomenuté neexistující město vůbec mohlo mít nějaké obyvatele. Ale mělo. Prošli branou a přímo od ní se táhla do kopce rovná, kamenem vydlážděná cesta, která protínala velké náměstí a pokračovala daleko až nahoru k tomu velkému domu s modrou střechou. A z ní jako pavučinky se do všech strach rozbíhaly další dlážděné uličky a širší ulice, které lemovaly větší či menší domy a domky, u některých byly větší či menší zahrádky. Některé domy se popraly s časem poměrně dobře, některé byly polorozpadlé, ale ty, co stály, poskytly přístřeší a ochranu mnoha lidem.

Muži vedli Talana po té hlavní ulici a on se překvapeně rozhlížel. Byl tam docela čilý ruch. Viděl ty zvědavé hlavy, které vykukovaly z oken a pak zmizely, ženy se zvědavě dívaly, přestaly klevetit, muži na moment ustali v práci, ale jak si všiml, všichni se pak otočili a věnovali se dál tomu svému. Zřejmě to byl pro ně všední a nezajímavý pohled. Prostě jen další zoufalý uprchlík, který přežil a dostal se až sem. Na některých domech se pracovalo, opravovaly se střechy, okenice, dveře. A těch lidí….

Vedli ho dál, prošli náměstím, které Talanovi na první pohled učarovalo. Čtyři nádherné vzrostlé a statné stromy, které stály uprostřed náměstí, s kořeny navzájem propletenými jako těla milenců, chránily svými rozložitými větvemi zvláštní ohniště tvořené stříbrnou mísou na čtyřech masivních nohách, ve které plápolal modrý plamen. Jejich větve byly obaleny tmavozeleným listím a rostlo na nich zvláštní modré ovoce, jen vzdáleně připomínající tvarem jablka. Zíral na tu nádhernou scenérii a vzpomněl si, co mu tenkrát vykládal Arlen.

Plamen strážců, napadlo ho, ale to byla ještě větší hloupost než tohle město. Napadlo ho, že možná se mu to vážně jen zdá.

Možná, že tohle město bylo stovky let neobývané, ale někdo se moc snažil o to, aby získalo zase svůj starý lesk a slávu, napadlo ho. Jenže muži ho nenechali kochat se ani přemýšlet, a v půli náměstí zabočili do jedné z uliček. Zaťukali na jeden z opravených domů a otevřeli dveře.

„Hej, Beldo, vedeme ti práci,“ zahalekal jeden z mužů na celý dům a vzápětí se v široké chodbě objevila postarší žena. Bylo jí tak kolem šedesáti let, vlasy prošedivělé, tvář již plnou vrásek, ale když uviděla Talana, mile se usmála. Její laskavá povaha jí doslova čišela z očí a její ruce dokázaly se zraněnými hotové zázraky.

Jeho cesta pro teď byla zřejmě u konce.

 

„Renarde, neřvi mi tu jak na lesy,“ zamračila se a pak mávla rukou k jedněm dveřím.

„Uložte ho, podívám se na něj. No ty vypadáš,“ vzdychla, když si zhuntovaného Vlka prohlédla více zblízka. Muži ho poslušně uložili na jedno z lůžek, které v místnosti bylo, a kupodivu se s Talanem rozloučili a popřáli mu brzké uzdravení. Tady jejich úkol končil, rozloučili se i s Beldou a ten jeden s ní na chodbě ještě o něčem tiše hovořil. Pak odešli.

Talan se zatím rozhlédl. Jak později zjistil, všechny domy byly postaveny z bílého kamene, zdi byly silné a dobře stavěné. Místnost byla velmi skromně a prostě zařízena, čtyři lůžka, dřevěný stůl a lavice bylo jediné vybavení, snad kromě velkého zdobeného krbu s vysokým komínem.

„Tak se na tebe podíváme,“ vytrhla ho Belda z jeho prohlížení a sklonila se nad ním. Mladou dívku, která se zničehonic objevila na prahu s nabídkou pomoci, požádala o teplou vodu. Děvče kývlo a zmizelo kdesi v chodbě.

„Ošetřím ti rány,“ usmála se na Talana, „ale jak se tak dívám, tak naštěstí není žádná hluboká. Jsou to jen škrábance,“ pokračovala znalecky, zatímco pomáhala Vlkovi se svlékáním.

Ze zatnutými zuby si nechal Talan ošetřit všechny ty rány a škrábance, a že si jich za cestu odnesl nepočítaně.

„Už končíme,“ zasmála se na něj Belda, „není to moc vážného. Ale modřin máš teda nepočítaně. No, chvilku si tady asi poležíš, ale pořádný odpočinek ti určitě přijde k duhu. Musíš být strašně unavený. I když, jak jsem už slyšela, tak bojovníci z klanu Vlků mají pořádnou výdrž. A ty obzvláště,“ konstatovala s dalším laskavým úsměvem a opatrně přes Talana přetáhla pokrývku.

Copak rány a škrábance, to bylo to poslední, co Vlka teď trápilo. Zvědavost a nedočkavost byla mnohem silnější.

„Jak to můžete vědět?“ vydechl znaveně, ale když mu došlo, že i ti muži ho nejspíše znali, tak ani pro tuhle ženu nemohl být žádným cizincem.

„Princ se zmínil,“ usmála se a chtěla se zvednout, ale Talan ji popadl za ruku a rychle stáhl zpět. Málem začal už šílet z jejího klidu.

„Počkej, Beldo, mluv se mnou, prosím. Jak se jmenuje ten princ, o kterém ti muži mluvili? Řekni mi to,“ nepouštěl její ruku a žena se zasmála.

„Arlen. Tohle jsi chtěl slyšet, Vlku? Jestli jsem to dobře pochopila, bývali jste dobří přátelé, nemýlím se, viď,“ podívala se na něj svým laskavým pohledem a Talan pokýval hlavou. Srdce se mu sevřelo.

„On žije,“ zašeptal, „žije. Už jsem nedoufal…“

„Ano, žije. Povídal mi o tobě, když jsem ho ošetřovala,“ kývla Belda a Talan se vyděsil. Cože? Jeho princ byl nemocný???

„Byl nemocný? Co mu bylo? Byl raněný? Jak moc? Je v pořádku? “ vyhrkal ze sebe vyděšeně salvu otázek, a chtěl se zvednou z postele, což mu Belda samozřejmě nedovolila.

„Koukej si lehnout,“ zamračila se na něj a zatlačila ho zpět na lůžko.

„Ano, byl nemocný, hm, je tomu tak třičtvrtě roku, v době, kdy sem přišel. Něco,“ na chvíli se odmlčela, „něco se tu tenkrát stalo. Byl velmi nemocný, myslela jsem, že zemře. Ale nakonec se z toho dostal. Ale pamatuji si dobře, že v horečkách volal tvoje jméno. Takže,“ nadechla se a významně se na Talana povídala, „se ani nebudu ptát proč, ano? Teď už je téměř zdravý, jen…,“ zase si povzdechla a smutně se pousmála. Téměř? Talan jí musel zatahat jemně za rukáv jejího šatu, aby ji donutil odpovědět.

„Jen? Co jen? Beldo, no tak,“ vydechl nedočkavě a žena se znovu usmála. „Jen je smutný. Nejsmutnější princ na světě. Tělo jsem jakžtakž uzdravila, jeho duši a srdce ne. Vlastně, nikdy se zcela neuzdravil. A nevím, jestli to někdy dokáže,“ řekla a Vlkovi se snad i srdce zastavilo. Jeho princ....Byl nemocný a on u něj nemohl být, aby mu pomohl. Až ho z toho píchlo znovu u srdce. Tiše vzdychl.

„Co se stalo, proč onemocněl?“ vyzvídal dál, zvědavý, ale zároveň i zděšený tím, co jeho princ zřejmě musel zažít a vytrpět.

„Neradi o tom mluvíme, byla to hanba nás všech,“ řekla tiše žena a zadívala se kamsi do dáli otevřeným oknem.

„Tenkrát Arlena našli v lese jako tebe. Jenže, někdo ho poznal. Syn krále Raona byl zde. Vrazili sem, vyvlekli ho na náměstí a chtěli ho popravit,“ pokračovala, zatímco Vlk na ni s hrůzou zíral. Sotva si dokázal představit, jak rozzuřený dav vleče jeho prince ven a chce ho zabít. Muselo to být strašné utrpení.

„Dovlekli ho doprostřed náměstí, chtěli ho pověsit na jednom z těch stromů. Jenže, pak se stal zázrak. Nevíme, co se stalo nebo jak to vlastně udělal, ale ten plamen se prostě zničehonic rozhořel a temnota začala mizet. Nikdo se ho potom netroufl dotknout, natož ho zabít. Co si budeme povídat, tu legendu o návratu posledního Strážce, i když ji dávno rozfoukal vítr v prach, známe všichni. Nikdo tomu nevěřil, jenže, když se stalo, prostě nikdo už neměl odvahu mu zkřivit vlas,“ vzdychla a pak se podívala na Talana.

„A pak byl nemocný, dlouho, hodně dlouho, asi tou hrůzou a vyčerpáním z cesty. Naštěstí se z toho dostal, náš Strážce,“ usmála se a Vlk nevěřil vlastním uším a tupě na ni zíral s otevřenou pusou.

To mu snad vykládá další pohádku pro děti?

U všech bohů….A teď už měl statečný Vlk na srdci jen to jediné.

„Chci ho vidět.“

Dodatek autora: 

Jojo, Talane, na prince si ještě budeš muset chvíli počkat laugh nic nejde jen tak hned.....

5
Vaše hodnocení: Žádné Průměrné hodnocení: 5 (hlasů: 2)
Detailní hodnocení není k dispozici.
Hodnocení:
4.9/5
- Komentářů: 11
Rána jako z děla a Chris se zprudka posadil na posteli. Otřel si zpocené...
Hodnocení:
5/5
- Komentářů: 7
V pět čtyřicet jsem vylézal ze stydnoucí vody a po chvíli se oblékal do...
Hodnocení:
4.8/5
- Komentářů: 8
Obraz Tallantridy - Kapitola 14 Dominique a Michaël  (část první)...
Hodnocení:
5/5
- Komentářů: 26
Léto 2002 Před prosklenými dveřmi jsem zahlédl povědomou siluetu. Je tu...