Ne, 25/04/2021 - 16:12
2

Kapitola III.

 

„Chci ho vidět, Beldo, prosím, chci ho vidět,“ zasténal, a žena kývla.

„Určitě, myslím, že přijde hned, jak se dozví, že jsi tady. Zatím odpočívej, donesu ti ještě něco k pití,“ zvedla se a zanechala Talana na chvíli o samotě s jeho divoce bušícím srdcem.

Žije, žije, jeho Arlen žije.

Chtěl na něj čekal, rozhodnutý za žádnou cenu neusnout, jenže Belda do něj nalila nějaký nápoj, který byl chuťově podobný tomu, který dostal od oněch mužů, kteří ho v lese našli. Jen byl trochu více kořeněný. Nechtěl spát, zoufale se bránil nastupující únavě a spánku, ale jeho boj byl předem prohraný. Chtěl ho vidět, chtěl vidět svého Arlena, svého milovaného prince, ale teď to prostě nešlo. Zraněný a vyčerpaný, na pokraji svých sil nedokázal udržet oči, a postupně se propadal do sladkého spánku.

A tak už neslyšel, že se o chvíli později otevřely dveře domu. Belda vyšla z kuchyně a usmála se na plavovlasého mladíka, který stál na prahu. Přišel, jako vždy. Vždy se přišel podíval, koho strážci našli, kolik lidí se zase pokusilo projít Temným hvozdem, kolik jich utíkalo před krutostí války a utrpením, které jim způsobil jeho vlastní otec.

Vždycky se přišel podívat.

Jen teď byl trochu bledší v obličeji než normálně. Slyšel to jméno…..

“Je tam,“ mávla směrem do místnosti, kde Vlk ležel utěrkou, znovu se na prince usmála a zmizela v kuchyni, snad aby jim nechala více soukromí. Srdce se Arlenovi sevřelo, když šel pomalým krokem po chodbě.

Opravdu tam byl on?

Byl, byl to on. Tam na lůžku ležel Vlk. Jenže, místo neskutečné radosti pocítil křehký princ jen neskutečný žal. Rok, celý rok se neviděli, snažil se tak moc postavit se na vlastní nohy po tom všem, co se stalo. Začít nový život, bohové se nad ním slitovali a dali mu další šanci, po které vždy toužil, šanci pomáhat ostatním, šanci pomoci svým vlastním lidem. A třeba by mu dali sílu jednou i zapomenout, možná. Ale teď?

Proč? Proč je tady? Proč se tady objevil zrovna teď? Co mu asi tak chtěl říct?

Přišel se snad rozloučit, říct mu, že se stal vůdcem klanu a vzal si Emblyn?

Přišel ho jen dál týrat, jeho žalem nemocné srdce i duši. Nebo ho hledal, aby zůstal navždy s ním?

Sotva se dokázal udržet na nohou, které se mu třásly tak, že zavrávoral a rukama se musel opřít o zeď v chodbě. Cítil chlad, který čišel z bílých kamenů a ostře kontrastoval s horkou slzou, která mu stékala po líci.

„Arlene! Jsi v pořádku?“ uslyšel za sebou vyděšený hlas a něčí ruce ho podepřely.

 „Proč je tady, Fimure,“ zasténal princ a pohlédl na pohledného hnědovlasého mladíka, který se objevil vedle něho.

„Proč je tady? Proč sem chodil, ať odejde, odejde,“ šeptal princ zoufale, zatímco se snažil udržet na nohou. Ale nešlo to, všechno se začalo najednou houpat a točit a …..

„Babičko,“ vyjekl Fimur dostatečně nahlas, aby Belda rychle vyběhla na chodbu. Spráskla ruce nad tou pohromou a pomohla svému vnukovi uložit prince do svého pokoje na postel.

„Bude v pořádku, viď,“ slyšela jeho vystrašený hlas, zatímco prince bedlivě prohlížela. „Bude, nech ho odpočívat,“ vyhnala svého vnuka z pokoje ven a vyšla za ním na chodbu. Rozhlédla se. V jedné místnosti ležel spící Vlk, ve druhé princ v bezvědomí. Dívala se z místnosti do místnosti, a pak si povzdechla.

Tak tohle nebude jednoduché.

 

A nebylo. Rozhodně ne tak, jak si to Vlk bláhově představoval. Že otevře oči a princ tam někde bude sedět, a že se mu vrhne do náruče.

„Má práci,“ informovala ho Belda, když mu ráno donesla skromnou snídani skládající se z misky polévky s malými kousky masa a jakési prapodivné placky.

„Jíme skromně,“ usmála se na Vlka, když mu podávala lžíci, „ale stačí nám to. Lepší se to, už jsme založili i nějaká políčka, máme zaseté obilí, letos bude líp. Dřív jsme živořili, měli jsme hlad, ale už se to lepší,“ zesmutněla při nedávné vzpomínce. Nebývalo to tu zalité sluncem jako dnes.  

Talana samozřejmě osud zdejších lidí dojímal, ale spíše ho zajímalo něco jiného.

„Určitě přijde, ale nejsem si jistá, zda to bude dnes. Vnuk mi říkal, že budou na obhlídce hvozdu, to se vrací vždycky až pozdě večer. Ale neboj, jsem si jistá, že jakmile bude mít volnou chvilku, přijde za tebou,“ přesvědčovala ho Belda, když mu ošetřovala rány a ujistila ho, že pokud bude vzorně ležet, do čtyř pěti dnů by mohl stát z postele, a dokonce se i projít na čerstvém vzduchu. Tak trochu zamlčela, že princ už tu byl a jeho příchod do města ne úplně dobře psychicky zvládl.

A tak se Talan musel spokojit jen s její milou přítomností, mohl jen a jen čekat. Byl nedočkavý, netrpělivý, to čekání bylo příliš dlouhé. Civění z okna na modrou oblohu Talana nebavilo a pokaždé, když slyšel kroky, málem vyskočil nedočkavostí z postele. Jenže, nikdy to nebyl princ.

Nepřišel za ním. Nic nebylo tak, jak si Vlk představoval. Něco bylo špatně, stejně tak, jako když se loučili tenkrát v osadě. A Vlk čekal. A protože trpělivost růže přináší, tak za dva dny večer, když se slunce i celé město pomaličku začalo chystat ke spánku, se ozvaly kroky.

Kroky, které moc dobře znal, znal je ze své minulosti.

A když otevřel oči, uviděl ve dveřích známou postavu. Byl to on, stál tam a díval se na něj.

Jeho princ.

 

Byl pořád krásný, byl stejný jako před rokem, když ho viděl naposledy. Stejně štíhlý, snad možná urostlejší, mužnější, svoje krásné plavé vlasy měl stažené do copu a čelo mu zdobila kožená čelenka, uprostřed níž byl modrý kámen. Na sobě měl bílou košili, tmavě modrou vestu, vysoké boty a….vůbec mu to neskutečně slušelo. Skutečně vypadal jako princ, ne, možná opravdu jako král. Nádherně, vznešeně, ale smutně. Jeho tvář byla posmutnělá, vážná, a Talan v ní neviděl ani špetku nadšení nebo radosti. Spíše obavy, rozpačitost.

„Arlene,“ vydechl, princ se konečně decentně usmál a několika váhavými kroky popošel k jeho lůžku. Vlk se pomalu posadil.

„Neměl bys vstávat, Belda říkala, že jsi raněný,“ chtěl ho princ zastavit, ale Vlk jen mávl rukou. „Nic to není, jen pár škrábanců, opravdu.“

Ať už se tohoto okamžiku princ bál jakkoliv, musel se mu postavit čelem. Musel to vědět, musel vědět ten pravý důvod toho, proč byl Vlk zde. Protože pak už bude konečně jasno, a možná i navždy a definitivně konec všem útrapám. Ať bude pravda jakkoliv bolestivá, chtěl ji slyšet.

„Čekal jsem tě,“ pravil tiše Vlk s lehkou výčitkou v hlase, a princ sklopil oči k zemi.

„Měl jsem práci, nemohl jsem dřív,“ odpověděl tiše, hlavu skloněnou a oči připíchnuté kamsi k zemi. Hloupá výmluva, která nefungovala a Talana jeho slova zamrzela.

„Já jsem doufal, že když se dozvíš, že jsem tu, tak….,“ nadechl se Talan, ale ať už chtěl říct cokoliv, nestačil svoji myšlenku dokončit.

„Proč jsi vlastně tady,“ skočil mu najednou princ do řeči, konečně zvedl hlavou a zpříma se na něj podíval. „Proč jsi tady, Talane? Proč jsi sem vlastně přišel?“

Talan se zvedl z lůžka a pomalým krokem došel až ke stolu, na kterém ležela jeho kožená brašna. Opatrně ji otevřel a vytáhl z ní ten kabát. Celý rok ho opatroval jako oko v hlavě, ale náročná cesta se na něm přece jen podepsala. Byl trochu zaprášený a trochu zmuchlaný, ale jeho barva se stále hodila k Arlenovým krásným očím.

A princ tam stál, uprostřed místnosti a sledoval každý jeho pohyb. Otočil se a popošel až k němu, žmoulajíc kabát nervózně ve zpocených rukou. Ve vzduchu byla cítit nejistota a napětí a Vlk byl najednou strašně nervózní, jako nikdy ve svém životě. Nakonec se odhodlal.

„Ten je pro tebe, Arlene,“ natáhl ruku a podal mu ho, „koupil jsem ti ho tenkrát ve městě. Dárek pro tebe, aby ti nebylo chladno. V lese bývá po večerech zima, víš to sám. Jen už jsem ti ho nestačil dát,“ dodal tiše a díval se na prince, jehož tvář byla stále bledší a jeho oči začaly povážlivě rudnout.

Arlenovy ruce se třásly mnohem víc než ty jeho, když si od něj jeho dárek bral. Letmý dotek jejich rukou při předávání však působil jako zemětřesení. Vlk to nevydržel, nešlo to už dál natahovat. Popadl prince za ruku.

„Arlene, no tak, mluv se mnou, co je s tebou? Proč se mnou nemluvíš? Je to kvůli tomu, že jsem sem s tebou nechtěl jít? Mohli jsme si o tom přece promluvit, ne? Nebo je to kvůli osadě? Já vím, vím, že neexistuje dostatečná omluva za to, co provedli. Že neexistuje dostatečná omluva za to, že jsem tě nedokázal ochránit, i když jsem ti to slíbil. Ale prosím tě, mluv se mnou,“ vykřikl zoufale, ale princ se kupodivu je stisku nebránil.

Po jeho bledé tváři se koulela první slza, z hrdla staženého bolestí se sotva dokázal vyrazit těch pár slov.

„Já…ty jsi přece vůdce klanu….jsi ženatý….co tu děláš? Proč jsi sem přišel?“ A pak se zničehonic rozplakal a jestli doposud stál pevně na nohách, byla to jen přetvářka a klam. Nohy ho neposlouchaly už nějakou chvilku a bylo hodně namáhavé se na nich udržet. Klesl dolů, na dřevěnou podlahu, Talanův dárek ale pořád svíral v rukou a Talanovi najednou začalo všechno docházet.

Klekl si k němu a sevřel ho do náručí. „Ne, Arlene, nestal jsem se vůdce klanu, ani jsem se neoženil. A nikdy jsem to neměl v úmyslu, nikdy! To jsi chtěl slyšet? Odešel jsem odtamtud a hledal jsem tě, dlouhých šest měsíců jsem tě hledal po celé zemi, Arlene,“ zašeptal, zatímco princ se po jeho slovech přitiskl k jeho rozložité hrudi a rozplakal se, tak zoufale, že se při pohledu na něj ani Vlk neubránil slzám.

Rok, na celý dlouhý rok je osud, ruku v ruce s nepřejícími lidmi, oddělil. Krutě a nesmlouvavě rozdělil jejich cesty a jejich srdce zahalil do závoje bolesti, nedorozumění, lží a útrap. A možná ho štěstí přemluvilo, snad se spolu domluvili, že trápení bylo už pro oba dost a zase jim dovolilo setkat se, vyhrát ten krutý boj s lidskou záští a krutostí, která je provázela celý jejich život. A tady jejich cesta skončila.

A tak Vlk seděl na zemi, v náručí svíral svého prince, který se dusil pláčem tak, že sotva mohl dýchat a košili měl už celou promáčenou od jeho slz. A aby ho ujistil, že svoje slova myslí smrtelně vážně, že on je ten jediný důvod, proč je zde, zbývalo už jen říct to, co nikdy nebylo vyřčeno.

„Arlene,“ zašeptal mu tiše do ucha, „miluji tě.“

 

Dodatek autora: 

Myslím, že ať se v jejich minulosti stalo cokoliv, je to za nimi angel

5
Vaše hodnocení: Žádné Průměrné hodnocení: 5 (hlasů: 3)
Detailní hodnocení není k dispozici.
Hodnocení:
4.5/5
- Komentářů: 5
Policista Michael se s povzdechem opře do sedadla a zahledí se na provinilce...
Hodnocení:
4.9/5
- Komentářů: 4
Sotva jsem dorazil domů i já, lehnul jsem s chřipkou a prodloužil si tak...
Hodnocení:
4/5
- Komentářů: 10
Čekáte slaďácký středoškolský lovestory? No, i kdyby ne máte smůlu tady...
Hodnocení:
4.9/5
- Komentářů: 13
Ako dlho ma tu držia? V chladnej temnote cely nedokážem vnímať čas. Minúty...