Ne, 16/05/2021 - 17:05
3

„A pak jsem prošel snad celé Sarganovo království, protože mi bylo jasné, že do toho vašeho by ses nevrátil. Hledal jsem tě, každý den, prochodil jsem ho snad celé, křížem krážem. Ale ani ve snu by mě nenapadlo, že bys šel sem. Popravdě, lidé si tě pamatovali, víš to? Smutný plavovlasý mladík beze jména. Ten tu byl, pomáhal nám tu za jídlo, ptal se na cestu. Pamatovali si tě,“ pokračoval Vlk a Arlen se smutně usmál.

„Nemohl sem říct svoje jméno. Zabili by mě,“ špitl a Talan to chápal.

„Vím, ale když mi došlo, že chceš ten svůj šílený nápad opravdu provést, začal jsem tu špetku naděje, kterou jsem měl, pomalu ztrácet. A když mi v té poslední vesnici před hvozdem řekli, že jsi opravdu zamířil sem, přestal jsem i doufat. A tady? To už jsem se vzdal naděje úplně. Na to, že tě najdu živého i na to, že bych někdy našel aspoň tvoje tělo a mohl tě pohřbít,“ pokračoval Vlk, zatímco jemně hladil Arlena po zádech.

A princ se mu zdál se trochu zaražený a posmutnělý. I když si potřebovali všechno vyjasnit, vzpomínky, které je hnaly do minulosti, nebyly příjemné ani pro jednoho.

„No tak, na co myslíš?“ nedalo to Vlkovi, když viděl Arlenův výraz tváře. Bylo mu jasné, že se mu tou jeho královskou hlavičkou jako vždy honí něco smrtelně vážného.

„Mrzí mě to,“ zašeptal princ, „že se tam už nemůžeš vrátit, do osady. Byli to přece jen tvoji lidé,“ dodal zkroušeně, ale Talan zavrtěl hlavou.

„To ti nemusí být líto, ani mě už není. Nikdy bych nečekal, že nám provedou něco takového. Nikdy bych nečekal, že lidská nenávist může být až tak hluboká, že dožene člověka až k takové krutosti. Nelituji ničeho. Ani že jsem odešel, ani toho, co jsem řekl,“ odpověděl mu Talan a princ se váhavě usmál.

„Myslíš si, že bych tam byl šťastný?“ zeptal se ho Talan, ale víceméně si odpověděl hned sám. „Ne, nebyl bych tam šťastný. Možná, že kdyby se chovali jinak, kdybych tam mohl být s tebou, ale takhle? To ne, to by nešlo. Takže se tím nebudeme trápit, ano.“ To byl spíš takový malý pokyn pro Arlena, aby se jeho dušička zbytečně nesoužila něčím, co nemohl nikdy ovlivnit.

„Stejně tomu pořád nemůžu uvěřit,“ povzdechl si Vlk, „myslel jsem, že jsi mrtvý a že zemřu i já. A místo toho tě tady najdu jako posledního Strážce. Kdo by věřil, že ty báchorky, co mi vykládáš, můžou být pravda,“ a vzápětí sykl, protože Arlen ho při jeho posledních slovech drcl loktem do břicha.

„Tak zaprvé, nejsou to báchorky. A za druhé, jestli se nemýlím, nenašel jsi ty mě, ale my tebe. A děkuji bohům, že včas,“ upřesnil mu Arlen a trošku se u toho mračil. „No jo, tak se nezlob. Nech mě to všechno vstřebat. Je toho moc najednou,“ zašeptal mu omluvně Vlk do ucha a šimral ho rozpustile na zádech. „Jsem šťastný, že žiješ, nemusím ti to říkat, viď?“ snažil se to trošku napravit, ale soudě dle Arlenova úsměvu to nebylo netřeba.

„Vím,“ ošil se princ, ale jeho úsměv pak rychle přešel do vážné tváře. Protože teď byla řada na něm. „Arlene,“ pravil vážně Vlk, „neboj se mi říct pravdu o tom, co se stalo, ano?“

Protože teď už pochroumanou reputaci osady nemohlo stejně nic zachránit…..

 

….co vyprávěl Arlen

 

Stalo se to den poté, co Talan odjel do města. Poslední rozloučení, úsměv mezi dveřmi, a zdánlivé napětí možná trochu opadlo, ale do Arlenova srdce klid nepřineslo. Až se Talan vrátí, stejně si budou muset vážně promluvit. Nebo by měl raději odejít sám? Jít Vlkovi z cesty, aby měl tu svoji volnější, snazší a přímější. Lhal mu, neřekl mu pravdu a on se to musel zase dozvědět od cizích lidí jako minule. A roztrpčení se v jeho srdci střídalo se smutkem, smíchaným s láskou a trochou slz to byla velmi hořká směsice. Jenže, Arlen netušil, že tohle jeho strádání a rozhodování za něj vyřeší osud sám.

A tak ráno, sotva se začalo rozednívat, se zničehonic rozlétly dveře a v nich se objevil Kendal. „Vstávej,“ zavrčel nevrle na prince, který se vyděšeně posadil na posteli. To bylo probuzení. Starý kmet se ušklíbl, když ho viděl ležet na Vlkově posteli. „Vstávej a obleč se, jdeme na lov,“ zavrčel znovu, otočil se vyšel ven. Arlen ještě zahlédl venku dalšího muže. Oblékl se, pomalu, protože rychle to nešlo. Pořád byl unavený a kdyby nemusel, z postele by se nevykulil minimálně ještě dva dny.

Když se připravil a vyšel ven, stál tam Kendal ještě s dalšími dvěma muži a tehdy poprvé se Arlenovi stáhlo úzkostí hrdlo. Tohle nevypadalo jako nevinná vycházka na lov. „Jdeme,“ zasyčel Kendal. Už to, že ho nenápadně obstoupili, že celou dobu šel mezi nimi, ho v jeho tvrzení jen usvědčilo. A taky že ano, žádná kontrola pastí se nekonala, a Kendal šel napřímo.

Přímo k té rokli.

A pak se najednou otočil, kývl hlavou a Arlena uchopily dva páry silných paží. Popadli ho a dovlekli ho přímo k okraji rokle. Byli tak blízko, že stačil jediný krok a následoval by smrtící pád do nekonečné hlubiny. Vyjekl, když ho násilím donutili ohnout se, drželi ho nad tou propastí a Arlenovi se zvedl žaludek a zatočila se mu z té hloubky hlava.

Ale o život neprosil. Bál se, ale neprosil.

„Dobrý,“ slyšel Kendala a pak ho muži odtáhli od okraje pryč a hodili ho o kus dál jako kus špinavého hadru na zem. Stáli tam, a Arlenovi bušilo srdce tak, že mu málem vyskočilo z hrudi ven. Nohy se mu třásly, ale snažil se ze všech sil nedat na sobě nic zdát.

 Chtějí ho zabít? Prosím, ale on je o svůj život prosit nebude. Je ne….

A zatímco muži stáli opodál, tvářili se výhružně, s rukama na jílcích mečů, Kendal přistoupil k němu. „To bylo jen varování, ty spratku. A teď mě dobře poslouchej. Sebereš se a vypadneš odsud, rozumíš mi?“ zasyčel vztekle a v jeho očích byla podobná nenávist jako tenkrát v těch Daregových.

Ale Kendal ještě nedomluvil. „Talan patří k nám, slyšíš. My jsme jeho klan a jeho lid. Jeho praděd, děd a otec vedli náš klan po desítky let a nebude tomu jinak, rozumíš,“ pokračoval a s nechutí se díval na prince, sedícího na mokré zemi. „Za všechno může tvůj otec, za všechno. Zničil náš klan, naše domovy, povraždil naše spolubojovníky a přátele. Jak sis jen mohl myslet, že bychom tě přijali,“ syčel vztekle a Arlenovi došlo, že jakákoliv slova na obhajobu by byla zbytečná. A tak mlčel.

„Takže, ty teď vypadneš. Talan zůstane v osadě, stane se vůdcem a ožení se. To je jeho život a osud. A ty se sebereš, ty spratku a zmizíš odsud a už se tady nikdy, nikdy neukážeš. Ani u osady, ani poblíž cesty, ani u města. Pamatuj si dobře, jestli tě tady někdo zahlédne, tak si tě najdeme a zabijeme tě, rozumíš mi dobře,“ poklekl k němu, chytl Arlena na kabát a zatřásl s ním.

„Rozumíš mi?“

A ke spokojenosti stačilo Kendalovi jen princovo kývnutí hlavy. Stoupl si, sundal si z ramenou malou brašnu a mrskl ji po Arlenovi.

„Ale protože jsi nám pomohl proti Degům, tady máš,“ uchechtl se a pak si odplivl.

„Tam, jdi tamtím směrem, za tři dny jsi venku z hvozdu. A znovu ti opakuju, jestli se tady ukážeš, zabijeme tě.“ A to bylo asi to poslední, co měl současný vůdce klanu na srdci. Sebrali se a nechali tam Arlena sedět na zemi. Kendal si teď liboval, protože se zbavil přítěže, a pro nic netušícího Talana měl připravenou trošku jinou historku.

A tak zůstal Arlen sám v lese, opuštěný, osamělý, ne zcela zdravý a jeho srdce už nemělo sílu dál tu hrozivou tíhu života unést. Cítil strašlivou bolest, ale plakat už nedokázal. V otupělé tiché bezmoci se zvedl a prostě šel, tak nějak tím směrem, co mu Kendal ukázal. Díky bohům, že ho Talan naučil, jak přežít, jak si obstarat potravu, jak si najít vhodné místo na spaní. V brašně od Kendala našel jen malý nůž, křesadlo a starý plášť. Nic víc, ale bylo to dost na to, aby přežil.

Dokázal si ulovit potravu, rozdělat oheň, přespával v jeskyních, i když je nenáviděl a naháněly mu hrůzu. Jeho kroky vedly Sarganovou zemí, ale pokud možno v utajení. Beze jména, jako největší žebrák, skrývající se před hlídkami i zvědavými obličeji, šel pomalu za svých cílem. Občas někde poprosil o jídlo, za trochu práce se každý slitoval. Nemluvil, zakrýval svůj krásný obličej, a pomalu, se srdcem zlomeným a nemocným strádáním, pokračoval dál.

Tam, kam ho volal hlas jeho matky a kam ho vedly jeho sny.

A všude si ho pamatovali. Smutného mladíka s modrýma očima.

5
Vaše hodnocení: Žádné Průměrné hodnocení: 5 (hlasů: 2)
Detailní hodnocení není k dispozici.
Hodnocení:
5/5
- Komentářů: 11
Petr si dodal odvahu a v Jirově tričku a teplácích – o kterých by nikdy...
Hodnocení:
5/5
- Komentářů: 5
Alfréd se zrovna chystal neomylně vplout do místního hostince a zjistit, zda i...
Hodnocení:
5/5
- Komentářů: 6
Najednou jsem měl zatmění. Můj mozek odmítl spolupracovat a přebytečnou krev...
Hodnocení:
4.4/5
- Komentářů: 15
 Probudil mne vzbudil rachot klíčů v zámku... Takže jsem donutil své tělo...