So, 22/12/2018 - 18:44
4

Věnování: 
for Armiger

Jak často se dospělému člověku poštěstí, že ho jeho vlastní rodiče zavřou v jeho starém dětském pokoji? Asi tak jednou za deset let, a to jen pokud je rodina zrovna plná ochranitelských psychopatů. To byl ostatně i můj případ s jedním malým plusovým bodem. Můj otec to bral i jako pomstu za urážku na cti. To mě na tom spíš sralo, než že bych ho cool frajerky poplácal po rameni a doprovodil ho s úsměvem na té jeho debilní křižácké výpravě. A moje sestra tomu taky nasadila korunu, když mě celou dobu válečné porady mateřsky držela za ruku a o pár minut později za mnou otočila poslušně klíčem na všechny možné západy. Jediný, v co jsem doufal, bylo to, že s nimi nešla dobývat Jeruzalém. Bohužel. Z mého okna to ale vypadalo, že se chopila volantu a střídmou jízdou odvezla gorilí doprovod. Otec jel tradičně sám, jelikož nestrpěl skoro nikoho ve svém starém modelu porsche, který celej můj život vypadal jako by projel Sarajevo.

Vzdychl jsem nad tím směsným výjevem a snažil se vymyslet, jak z téhle klece ven za Ericem. Za prvé jsem se převlékl z růžových natrhaných šatů,… které mi poškodily gorily, když mě tahaly sem,… do kalhot a odhodil vše ženské na postel. Usoudil jsem, že takhle se bude lépe zdrhat. Zatím, se totiž zdá, že to budu muset vzít oknem, na což podpatky nejsou zrovna vhodná obuv. Navíc je pod mým oknem velká pětimetrová jáma, kterou vykopali před třemi měsíci, jako umělý rybníček. Jen jijaksi zapomněli napustit vodou a dát do ní rybičky.

Kudy to ale v reálu vzít, to byla zatím proměnná X. A já v matice moc neexceloval. Nejsem tak úplně Tarzan. Přesto jsem byl odhodlaný pokračovat a tak jsem se rychle rozhlížel, co by se dalo použít na útěk nebo alespoň na vyražení dveří. S beranidlem jsem si ale bohužel jako dítě nehrál. Tohle nezní moc odvážně, ale je to tak. K tomu všemu se zvenčí ozval dost hlasitý hrom!

 

Kurva! To se mi snad jenom zdá! Celej svět se spolčil!

 

Kopnul jsem do komody a pak do židle, která se odkutálela až skoro na druhou stranu pokoje. Co jsem komu udělal, že se všechno musí najednou tak jebat! Teď by se tu hodilo nějaký to kouzlo, třeba podělaná fazole nebo ta holka s dlouhýma vlasama!

 

Najednou se zapnula moje střední plazmová televize a začala se zrnivým obrazem hlasitě hučet!

Leknul jsem se a otočil pohled od už otevřeného okna k ní. Poslední dobou se kolem mě děli divné věci ale rozhodně se nesepínala jen tak elektronika. Když jsem chtěl zaklít a odvrátit se, ozval se z toho nepravidelného hučení hlas: „Sedm dní…“

Nadzvedl jsem jedno obočí, v domnění, že už mi totálně hrabe a ironicky se ušklíbnul.

„Spíš sedm metrů, holka.“

To jsem ale netušil, že v té moderní technice zapraská,…což je samo o sobě úkaz…, a pak naskočí obraz studny na velmi známé louce. To už jsem ale vážně nedával a začal si měřit puls, srdeční příhoda by ty moje vidiny hned vysvětlila, ale ono nic. Jsem úplně v pohodě a to i ve chvíli, kdy se na obrazovce objevila postava malé holčičky v bílém. Ani dlouhé černé vlasy mě nepřekvapily. Co mě ale donutilo poplašeně couvnout, bylo to, že místo aby vylezla Samara celá jako ve filmu, vylezla z obrazovky jen její hlava a mokré vlasy. Ty se v zápětí začaly prodlužovat, až se přehouply přes rám okna a vyrostly až k zemi pod mým oknem. Otevřel jsem pusu a málem překousnul vlastní jazyk.  Takhle ta temná pohádka pro dospělé úplně nebyla, ale co. Já taky nejsem princezna, že. I když vysvobodit prince ze zajetí kletby musím tak jako tak.

Vzdychl jsem a udělal krok k oknu a vlasům: „Děkuju,“ nabízelo se to a přišlo mi to i slušný, i když televizní obrazovce jsem za záchranu ještě neděkoval. Pevně jsem se jich chytil a přelezl rám okna. Byly trochu slizký, ale darované kobyle na zuby nehleď. To ještě kobyla odpověděla.

Není zač…“

Málem jsem se pustil, než mi došlo, že moje televize jen vyjadřuje svoje uspokojení. Pousmál jsem se a pomalu sešplhal dolů. Na zemi mi nastal další problém a to, jak se dostat z té jámy pro rybičky. K mému dennímu osobnímu štěstí se v tu ránu připočítal i dřevěný žebřík, který ležel na jednom cípu jámy. A tak jsem po něm vystoupal až na naší zahradu. Konečně jsem se mohl rozeběhnout ke svému vyvolenému a zachránit situaci tím, že svého otce kopnu do prdele! Věděl jsem ale, že tak snadné to nebude, hlavní bylo dostat se k Ericovi.

 

Na parkovišti před domem nezůstalo žádné auto ani motorka a tak jsem to musel vzít pěšo k nejbližší autobusové zastávce. Na taxíka jsem totiž rozhodně neměl, ale pár drobných jsem ve svých starých kalhotách našel. Netrvalo to dlouho a jeden autobus fakt přijel a já na něj fakt měl přesný obnos. Asi začnu věřit v karmu. Sedl jsem si dozadu a snažil se všechno si ujasnit, než nastane pekelná bitva s kmotrem a jeho ochrankou. Chtělo to plán a to velmi sofistikovaný a úžasný plán. Dostat se co nejrychleji přes zahradu k Ericovi a vše mu vysvětlit, než se seznámí s debilní spravedlností mého otce. Jo to by šlo, i když takhle se to kecá. Hlavně teda když se mi povede dostat přes tu neupravovanou Ericovu džungli plnou šípků, kopřiv a obřích fazolí. Vzdychl jsem a zalitoval toho, že jsem si sebou nevzal náš Křovinořez GE-BC 43 AS s výkonem 1,25 kW. To by bylo teprve vzrůšo.

 

****

Autobus zastavil dva bloky od Ericova domu a tak mi nezbývalo nic jiného než se proběhnout. A to tou nejrychlejší rychlostí jakou jsem byl schopen. Musel jsem to stihnout! To jediné jsem měl v hlavě, a taky to, že Eric říkal, že nemůže odejít z domu. Což znamená… bože ani na to nechci myslet!

Proběhnul jsem všechny okolní domy a srazil dvě popelnice, ale cítil jsem, že se blížím. Už jen pár zatáček a budu zpět u něj. U toho mého krvelačného roztomilého a milého plyšáka, kterej umí tak zatraceně dobře líbat a…

Uslyšel jsem obrovský hluk a řvaní lidských hlasů! Ale ne! Poslední zatáčka mi odhalila, co to moje uši zaznamenaly. Velký buldozer stál na zohýbaném kovovém plotě a na příkaz mého otce lehce narušil zdivo na rohu domu. Měl jsem chuť vykřiknout, ale tím bych to celé jen posral. Obešel jsem tedy dům a přelezl plot do hustě zarostlé zahrady. No jak to jen říct správně… všude bylo šípkové křoví! O těch tisícovkách trnů ani nemluvě! To musím ale dát! Jsem jen kousek, jen kousek…

Zatnul jsem zuby a začal se prodírat kopřivami a vysokými ostrými šípky. Trhalo mi to tričko i kalhoty o holích rukách a obličeji radši mluvit nebudu. Připadal jsem si jak těsto ve vykrajovátku. Navíc to dost bolelo a stupňovalo se to. Křoví jakoby nabývalo na síle při každém mém kroku k Erikově domu. Bože, pusť mě přeci, ty debilní rostlino! Musím za tvým pánem, tak mě nech projít!

Nic ale nepomohlo, žádná vnitřní prosba ani hlasitá nadávka. Tělo jsem měl pořezané, jak ti lidi od toho týpka s motorovou pilou k tomu všemu mi začal docházet dech. Metry se staly kilometry a mně se pod tíhou všeho stresu a bolesti podlomily kolena do blátivého kompostu.

 

Dýchal jsem moc rychle a moc zoufale…

 

Netušil jsem, že je tak snadné v moderním světě přijít o život. Proč je to tady, na těhle pár soukromých akrech, tolik jiný? Tak smrtelně nebezpečný.

A ještě víc matoucí je i způsob jakým mám umřít.

Sakra! To mě vážně zabije kouzelné šípkové křoví?!

Asi sakra jo…

 

A to jsem běžel celou cestu, přesněji pár bloků, až sem, abych ho zachránil. Prostě a jednoduše zachránil od té praštěné kletby a dlouhé samoty, kterou musel prožít. To, že si za to mohl z velké části sám, raději rozvádět nebudu. Ale mohl bych zmínit ještě to, že navzdory všemu špatnému, jsem se…. do něj asi zamiloval. Jsem idiot.

Jasně, proto tu dělám tyhle šílenosti podobné odvaze. Proto tu teď klečím ve vlastní krvi a břečce z hnojiva, která připomínala bahno na stavbě. Proto tu teď tak slavně umřu v závoji růžových květů a červených nejedlých bobulí. Protože… ho miluju.

Tak už zavři oči sakra a nemysli!

Anebo mysli, ale… jen na něj…

 

ERICU…

 

Z čista jasna se všechno šípkové křoví odplazilo pryč a vytvořilo před mou strhanou osobou cestičku až k zadním dveřím domu. Nechápal jsem to, ale úleva mi zaplavila oči. Zvednul jsem se a rozeběhl se pomalými krůčky ke dveřím, za kterými jsem bez zaváhání zmizel. Uvnitř jsem se rychle zorientoval a vydal se co nejrychleji k Ericově pokoji. Byl jsem si jistý, že se schovává tam, a čeká na mě. Usmál jsem se a těšil se na to, až ho znovu uvidím, až ho obejmu a povyprávím mu o tom, co se vlastně venku děje.

Došel jsem ke dveřím a vůbec se neobtěžoval zaklepáním. Otevřel jsem je dokořán a už na prahu se zastavil s pohledem na jeho velká záda, zahalená stále v černé mikině s kapucí. Všimnul si okamžitě, že je někdo v místnosti a pomalu se otočil. Já se jen nadšeně usmíval a cítil jak moje srdce buší štěstím. Udělal jsem krok k němu a otevřel pusu, jako že něco řeknu na odlehčení situace.

 

Slova… už ale ze mě nevyšla! Proč? Pět milimetrů od mého obličeje byl cítit dech!

Jen jedno moje mrknutí oka Ericovi stačilo na to, aby se dostal těsně ke mně a… vytřeštil jsem na něj svoje modré oči a nepochopitelně pohlédl ke svým patám! Z břicha mi trčelo něco černého, něco… celé od rudé barvy a… vedlo to k Ericově paži, která…

 

Když jsem v puse ucítil kovovou příchuť, došlo mému mozku, co se stalo! Probodnul mě. Eric mě probodnul svými černými dlouhými drápy. Těmi, kterými mě ještě včera hladil po tvářích a…. do očí se mi nahrnuly slzy a došla mi i další podstatná věc.

 

On… tě nepoznal, Alexi…

Ach… jak by taky mohl… ty hlupáku!

 

Usmál jsem se smutně do jeho rudých nenávistivých očí a cítil, jak moje vědomí mizí.

„Vyjednávání nebude. Za můj dům zaplatíte životem!“ Řekl mi přísně a zuřivě do ucha, vyrval ze mě svoje drápy a pak mě odhodil jako hadrovou panenku na podlahu. Nemohl jsem se hnout, ale ještě jsem zaznamenal vzdalující se zvířecí kroky. Pohlédl jsem se zbytky zraku na ten jeho kouzelný obraz a celou duší ho prosil o zprávu a odpuštění v jednom.

 

„P-promiň… Ericu… Jdu… poz…dě…“

Osoba na obraze se nesmála ani neprovokovala, pokývala jen hlavou na souhlas a zoufale ke mně vztáhla ruku. Jestli mi ten snovej úchylák zamával nebo jen chtěl něco ukázat, už jsem neviděl. Vědomí odpojilo můj obraz s tímto světem.

Dodatek autora: 

Tak předvánoční kapitola je na světě, nokonec jsem jí stihla :-D Jak dopadne Alexův útěk a kolik štěstí bude v jeho návratu za Ericem :-D

Veselé Vánoce vám tímto dílkem přeji :-P

4.954545
Vaše hodnocení: Žádné Průměrné hodnocení: 5 (hlasů: 22)
Detailní hodnocení není k dispozici.
Hodnocení:
5/5
- Komentářů: 4
Cory Leez. Tak se jmenoval. Byl to legendární zločinec a patřil mezi ty...
Hodnocení:
4.9/5
- Komentářů: 19
Jonatan   „Ahoj, tak co tě donutilo se spojit zrovna se mnou?“...
Hodnocení:
4.8/5
- Komentářů: 10
„Mlč už!“ zakřičel na něj Takano a i ti, kteří doposud neposlouchali, se...
Hodnocení:
4.6/5
- Komentářů: 6
„Co je Darknesi? Co vyvádíš? Aha, u všech švábů, jak dlouho jsem spal? Kolik je...