St, 16/01/2019 - 19:45
5

Věnování: 
for Armiger

S ERICOVA POHLEDU

Byl jsem jak na trní, při čekání na ní a její neodolatelnou auru, jelikož se blížila hodina večeře a ona nikde. Stále jsem přešlapoval od okna k jídelnímu stolu a broukal si nějakou jazzovou melodii, kterou jsem měl od toho blonďatého ďábla. Skoro každé ráno si jí totiž zpívala a poklepávala prsty o stůl do imaginárních tónů saxofonu. Myšlenka na ní mi opět vehnala obavy do očí a taky do nohou. Musel jsem prostě chodit a rozehnat si rozžhavenou krev zpět do celého těla.

Z toho všeho stresu jsem dostal fakt velký hlad a tak jsem se rozhodl na malou chvíli zapomenout na čas strávený se Sally. Přešel jsem velkými chlupatými kroky do svého pokoje a vytáhnul ze zásuvky velký zlatý klíč. Postavil jsem se před prokletý obraz a zasadil do něj klíč, který ze své půlky zmizel v plátně jako v klidné vodní hladině. Otočil jsem s jeho druhou částí doprava a naznačil otevření zápěstím. Z malby se ozval zvuk, a hned na to jsem vytáhnul klíč i obrovský kus masa na jeho zlaté teď prodloužené špičce. Jako magnetická síla drželo vše pohromadě tak dlouho, než jsem to celé položil na úzký stolek před postelí. Pak klíč pustil maso a já ho vrátil zpět do šuplíku.

Hladově jsem se olíznul nelidsky dlouhým jazykem a hodil veškerou lidskost stranou. Vrhnul jsem se na kus masa s rudým pohledem a začal ho trhat a žvejkat tak agresivně až všude létala zbylá krev a moje sliny. Nenáviděl jsem se tomhle stavu, ale bohužel jsem si nemohl pomoct. I tohle zvířecí monstrum bylo součástí prokletí.

Skončil jsem celkem brzo s tím vším svinstvem, a to včetně uklízení krve a zbylých kostí ze stolu. Otřel jsem si tlamu a pařátové ruce omyl v umyvadle ve své soukromé koupelně. Do zrcadla jsem se ani letmo nepodíval a rovnou přešel k posteli, do které jsem si lehnul. Díval jsem se na stropní výzdobu z dob mého otce a na krásné obrazce z pavučin. Přemýšlel jsem, co Sally řeknu, až jí znovu uvidím. Ty nádherné modré oči a ty plná růžová ústa, těšil jsem se na ní celou duší i tělem. Nešlo zapomenout na tem dotek našich rtů, což už dlouho nikdo neudělal, pro mě ne. A ta touha a pomatení smyslů, které to způsobilo, když jsem z jejího pokoje tu noc odešel. Zachvěl jsem se. Letmo jsem si sáhnul na chlupatá ústa a zavřel oči, olíznul jsem je a pak do nich lehce kousnul.

 

Už jí chci mít zpět!

Chci jí obejmout Chci jí znovu líbat…

Ach, začínám z toho debilního prokletí šílet!

 

Otevřel jsem oči a pohlednul ke dveřím. Asi se jen tak neotevřou, ale já jsem rozhodně chtěl. Přál jsem si to jako nic na tomhle světě. To, aby se rozletěli do kořán a v nich stála ta energická a septická kráska, která uhranula moje srdce za pouhých pár dlouhých dnů. Dokonce jsem zahnal náznaky spánku, který mě po tom vydatném večerním jídle, náhle přepadl. Moje obrana ale nebyla tak silná, jak jsem si vysnil a tak jsem začal pomalu ale jistě klimbat vlastní únavou. Celkem jsem měl jasnou představu o tom, o čem se mi bude zdát. Spokojené oči jsem zapečetil svými víčky a vydal se do říše blond vlasů a měkkých úst.

 

 

****

Sliby chyby. Podíval jsem se na hodiny, které kdysi dostala má babička jako svatební dar, a zjistil, že je dost pozdě a to i na večeři. Nechtěl jsem hned propadnout panice a tak jsem vstal a kouknul z okna. Zíral jsem netečně do ulice, kde přes obrubníky stékala voda, v níž plul rozlámaný deštník bez majitele. Nikde nikdo, ani náznak života či návratu. Těžce jsem vzdychl a dost zesmutněl. Nechtěl jsem stále uvěřit tomu, že by mě zradila a nechala mě být svému ponurému osudu. Cítil jsem na hrudi obrovský balvan a v krku kynutý knedlík.

Přijde! Vím to.

Věřím tomu. Musím!

Opřel jsem se o okenní rám a položil si hlavu na studené špinavé sklo. Moje myšlenky začínaly být negativním slohovým útvarem, bránit se tomu dlouhodobě nedalo. Obzvlášť s mou netolerantní a výbušnou povahou. Sám sebe nepředělám, jen překonat některé věty se mi daří. Překonat tu chuť, říct je nahlas a s ironií, to je to jediné, co jsem se naučil. A to jen kvůli lidem. Kvůli nim, co sem chodí a snaží se mě zbavit kletby. Jen proto… krotím sám sebe.

Když už jsem pomalu vystřídal všechny možnosti sebevražedných pokusů, kterými bych to celé mohl ukončit, ozval se vedle v ulici zvuk přijíždějících automobilů! Zvedl jsem hlavu a zadíval se na silnici.

Sluch jsem měl patrně stále v pořádku, jelikož se opravdu do mé staleté ulice přiřítila dvě vážně luxusní auta dnešní doby. Něco hluboko uvnitř mi říkalo, že to nebude mít nic společného s mou Sally, ale pochyby se rozplynuly ve chvíli, kdy z jednoho z vozidel vystoupila krásná dlouhovlasá blondýna v rudých krátkých šatech. Zamilovaně jsem vzdychl a na malý okamžik zaslepil zbytek svého zorného pole. Jako vždy je úchvatná a její nohy tak dlouhé. Vzpomněl jsem si bezděky na její ústa a vyhledal její tvář, kterou jsem toužil spatřit a…

Otočila se ke mně a já si všiml něčeho zvláštního. Něčeho, co k ní nesedělo. Možná to bylo dálkou, ale Sally se zdála být jinou. Ano, byla to samozřejmě Sally ale… oči měla tmavější a vlasy naopak světlejší. Barvy seděly, ale něco v nich bylo jinak. I tvar jejich úst a nosu byl nepatrně odlišný. Nechápal jsem, co vlastně vidím, ale zase jsem si sám sobě řekl, že to vlastně chápat nemusím. Třeba mám jen zkreslené vzpomínky, protože mi chyběla. Hlavní je, že je zpět. Vrátila se ke mně a taky…

Kdo je to s ní?

Optal jsem se svého podvědomí, když jsem konečně přepnul svůj ptačí obraz na periferní pohled. Spousta starších mužů, zřejmě ochránců a ten poslední? Ten, co vystoupil sám z…

Ten muž! Toho znám! Určitě jsem ho už viděl.

No jistě. Sallyin otec! Ten, kterého jsem vyzval, aby mi daroval dceru za svůj hřích. Co tu jen dělá? Nemá být v nemocnici? Co se to děje?

Než jsem se rozhodl k tomu otevřít okno a zeptat se na pár věcí, vyndal Sallyin otec megafon a nasměroval ho na můj dům. A přímo na okno, kde mě před sekundou zahlédl. Jeho rozohněný výraz mě přesvědčil o tom, že to nebude přátelský rozhovor.

„TEĎ MĚ DOBŘE POSLOUCHEJ, OBLUDO! VYJDI VEN A JÁ TI UKÁŽU, JAK SROVNÁVÁM ÚČTY!“

To jsem v žádném případě neměl v plánu udělat. Jen ať si řve, mě nevyděsí.

„JAK CHCEŠ, OBLUDO! MÁM TU SEBOU NĚCO, CO TĚ PŘINUTÍ JÍT VEN!“

Nadzvednul jsem jedno obočí a dál sledoval ty arogantní pohledy na mou osobu. Sallyin otec se ušklíbnul a pak mohutně písknul na prsty a zamával. Otočil se do strany a sledoval společně se mnou, jak po té samé silnici, kterou oni přijeli ke mně, se řítí těžký a obrovský buldozer! Zaskočil mi dech a já nechal pusu dokořán. Pak jsem jí zavřel a vztekle polknul svůj vztek. Ten zmetek se na mě vesele podíval a znovu ke svým ústům pozvedl megafon.

„TAKŽE CO?! DOSTAL SI STRACH?!“

Zamračil jsem se jeho směrem a pro sebe si zavrčel hlubokým vražedným hlasem něco jako: Vyliž si prdel! Což jsem pochopitelně měl ze slovníku od Sally, která tak častovala každého politika v televizi, který něco sliboval nebo prohlašoval. Ten zmetek zdá se mou poznámku vycítil, protože se rozhodl v naší telepatické komunikaci pokračovat.

„HODLÁM TENTO SKVĚLÝ PŘÍSTROJ POUŽÍT! AŤ UŽ BUDEŠ UVNITŘ NEBO VENKU, OBLUDO!“

Stále jsem ho jen propaloval rudým pohledem a tak na padesát procent věřil, že jen blafuje, aby mě dostal z domu pryč. Někdo jako on, kdo dá dobrovolně svou dceru někomu cizímu do domu jako společnici, se podle mého nezmůže na to, aby něco tak vážného a mimozákonného dotáhnul do konce. Pochyboval jsem o jeho následujících krocích a dal jsem mu to dost jasně najevo. To ho zdá se hodně nakrknulo. A to tak moc, že tomu, co seděl v buldozeru, ukázal na pravý cíp domu a dodal k tomu gesto podříznutí krku ukazováčkem. Řidič buldozéru to pochopil a pomalými pásovými kroky přijel k mému plotu, který následně za velkého rámusu přejel a zlámal je jako balení sirek. Dostal se přes část trávníku, který zryl do koryt s hlínou. Pak přesunul vodorovnou červenou páku ke svému boku a železná koule visící celou dobu klidně na konci ramena, se jemně rozhoupala do stran!

Pochybovat o blafování jsem přestal ve chvíli, kdy ta obrovská věc narazila velkou rychlostí ze strany do pravého křídla domu a zaryla se do něj jako kulka do lidské tkáně!

Tep jsem měl najednou sto devadesát a krev moje pumpa rozháněla po těle rychlostí světla! Zuřivost ve mně vřela jako láva v jícnu sopky těsně před vybuchnutím. Sice jsem ten dům nenáviděl, koneckonců to bylo moje dlouholeté vězení, ale také jsem v něm vyrostl a žil se svou už zesnulou rodinou. Ať tak jako tak, tohle jim neodpustím! Nebudou ničit můj domov, ať už představuje cokoliv! Vztek jsem nechal, aby se mi rozlezl do všech svalů a kostí a pohltil mou černou duši.

Když to provedu rychle a tiše, nebude to problém. Zahrada je velká a moje břicho toho taky dost spořádá. Ušklíbnul jsem se a pohlédl na spokojeně vyhlížející bandu mužů v čele s tím zmetkem s megafonem.

 

Ještě se budete divit, Pitomci.

Donutím vás litovat tohoto činu na mou osobu!

 

Jediné, co jsem nechápal, byly pohledy mé krásné Sally. Stále stála u auta, ve kterém přijela a v klidu to celé pozorovala bez známky soucitu či viny. Ale to si od ní nechám pěkně vysvětlit. Důvod jejího jednání jistě existuje, třeba jí vyhrožovali nebo tak něco. Nepochyboval jsem však o ní.

Rozhoupával jsem se k ráznému odchodu na bojiště, když tu jsem si náhodou všiml, že dva muži s ochranné složky se pomalými kroky přibližovali k domu. Pak mi zmizeli ze zorného pole a mě bylo jasné, co se chystají udělat. Vplíží se sem s obou stran domu a vyhledají mě tak, abych nikudy neměl šanci utéct. To mě pobavilo, bylo to předvídatelné… tak ale proč to nezahrát s nimi, že. A tak jsem se rozhodl na ně poslušně počkat a zbavit se jich hned. Můj pokoj byl na to přeci jen ideálnější než ulice před domem. Rozmyslel jsem si, kam povedu útok, aby to bylo rychlé a co nejčistší.

Asi za minutu jsem zaslechl rychlé splašené kroky na chodbě a pak se bez jakéhokoliv zaklepání či vyzvání rozletěli dveře dokořán!

Netušil jsem kdo to je, jelikož jsem se schválně postavil zády ke dveřím, ale jisté bylo, že je to muž. Neodhadoval jsem raději, co zamýšlí. Jestli na mě vytáhne nůž, nebo prostě jen obyčejnou střelnou zbraň a vystřelí. Pomalu jsem se otočil, abych ho nevyděsil předčasně a prohlédl si blonďatou modrookou osobu. Ještě měl tu drzost usmívat se na mě a provokovat mě tím, jak nade mnou se svým pánem zvítězili. Udělal krok ke mně a očividně chtěl něco ironického poznamenat.

To už mi ruply nervy a já použil svou magickou rychlost, abych se dostal těsně k němu! Zasadil jsem mu jednou ránu do břicha a nechal v proudu krve zmizet celé mé zápěstí. Jeho modrý pohled se změnil na vyděšený a nechápavý. Pohlédl lehce k ráně, kterou jsem mu způsobil, a z úst mu vytekl pramínek rudé tekutiny. Do očí se mu z pochopení nahrnuly slzy a jemně se na mě usmál.

„Vyjednávání nebude. Za můj dům zaplatíte životem!“ Řekl jsem přísně a zuřivě do jeho teď tak blízkého ucha. Vyrval jsem z něj svoje drápy a pak ho nelidsky odhodil jako hadrovou panenku na podlahu pokoje. Naplánoval jsem si to tak, že jíst budu až po ubránění svého pozemku. A tak jsem těmi nejstrašidelnějšími zvířecími kroky vyrazil za těmi zbylými otravnými švábi.

 

 

****

Otevřel jsem domovní dveře, před kterými jsem zabil toho druhého vandala, který se mi snažil dostat do baráku. Byl tak laskav, že na mě celou tu dlouhou dobu, kdy jsem scházel schody, počkal. Na prahu jsem si konečně mohl prohlédnout tu spoušť, kterou tu napáchali. Plot byl ten tam a většina šípkového keře sním. Všude byly výmoly a blátivé stopy od pásu bagru. To už ze mě tryskala láva a kamení! S nasazenou kapucí jsem udělal velké rychlé kroky až na kraj svého pozemku a tam divné zavrčel na toho zmetka, co stále v ruce dřímal magnetofon.

„Tohle je porušování cizího majetku! Doufám, že si to uvědomujete!“

„Víš hovno, Obludo! Ale to je moje plus!“ Řekl mi Sallyin otec a udělal nebojácně krok ke mně. Jeho gorily byly kousek za jeho patami a házely na mě výhružné pohledy. Byly mi ukradení!

„Vypadněte, než si to rozmyslím!“

„Ty mi nemáš, co přikazovat! Za tvou urážku to tu hodlám srovnat se zemí!“

„Byla to férová dohoda! A vy jste jí splnil! Takže na co si tu teď hrajete?!“

„Moje děti už víc využívat nebudeš, Obludo! Tak se s tím smiř!“ Vzdychl jsem těžce připraven na to, co prostě musím udělat, abych se jich zbavil. Prokřupnul jsem si krk a zadíval se na ně jako zabiják.

„Očividně mluvit s vámi v tuto hodinu je zbytečné!“ Podíval jsem se po blondýnce stojící u auta a zjemnil trochu své zvířecí rysy. Přeci jen mohla být jen oběť situace. „Ty s tím souhlasíš, Sally?“ To, co udělala, mě zarazilo. Pohodila arogantně hlavou s plavými vlasy a podívala se na mě, jako bych jí nesahal ani po paty. Udělala krok blíž k našemu chlapskému hloučku a já si všimnul dalších rozdílů.

 

Mám snad vidiny? Nebo živé halucinace?

 

„Upřímně jo. Přece vás nenechám, aby vám to jen tak prošlo!“ Její hlas zněl jinak a tak nějak cize.

„To… nemyslíš vážně, že ne Sally…? A proč mi vykáš? Včera jsme…“ Nakousnul jsem pořád jemně a dál překvapeně pomrkával. Svíralo se mi hrdlo při myšlence, že by mě celou dobu vodila za nos.

„Včera?“ Nevěřícně zakroutila hlavou a ironicky se ušklíbla. „Vy jste ale fakt totální idiot a úchyl!“

„Nechápu, co se mi tu snažíš namlu…“

„Já k vám nikdy nešla, vy ubožáku!“ Oznámila přísně a ukázala na mě prstem. „A vůbec nechápu, že jste si nevšimnul toho… že…“ Zarazila se a vykulila na mě hodně tmavé oči. Udělala krok dozadu a vystrašeně se objala kolem vlastního pasu. Pak překvapeně zašeptala. „Vaše ruka…?“

Podíval jsem se na to, co jí tak najednou vyděsilo a málem se vyděsil také! Ruka, která ještě před chvílí byla tmavá s drápy a celá pokrytá vrstvou dlouhých chlupů, se naráz změnila na normální lidskou ruku! Vydechnul jsem něco mezi štěstím a strachem a pak se podíval na druhou ruku. Ta vypadala stejně lidsky, jako teď, ta druhá. Klepal jsem se úlevou a sáhnul si na obličej. Byl normální. Bez chlupů, hrubých míst, velkého nosu a bez medvědích tesáků. Vše bylo normální!

„To… není možné…“ Vzdychnul jsem a cítil, jak ze mě spadl velký balvan. Jako bych byl celou dobu slepý a najednou se mi vrátil zrak. Přešel jsem náhlými rychlými kroky k jednomu automobilu se ztmavenými skly a uviděl lidskou tvář. Svou tvář! „Je normální,“ zašeptal jsem. „Ty… si to… dokázala.“

„Je to magor, otče. Už chápu, proč byl Alex tak mimo. Úplně ho zblbnul!“ Poznamenala Sally naštvaně a postavila se, aby byla v zákrytu svého otce.

„Vidím. Taky už se k němu nikdy nepřiblíží!“ Odpověděl jí ten zmetek a já pomalu pohlédl zpět na oba dva rodinné příslušníky úplně jinýma očima! Můj hnědý pohled zaměřil pořádně Sallyinu tvář a mému mozku došlo něco, co před tím, přes růžovou clonu chlupů, neviděl!

„Ty nejsi moje Sally…“

 

O sekundu později mi to došlo!

Blond vlasy, modrý oči,… úsměv! Ten jeho úsměv byl láskyplný!

 

.

Dodatek autora: 

Další dílek po dlouhé době je na světě :-) Všichni otevřou oči konečně :-) Tentokrát s Ericova pohledu, který bude i v dalším díle :-P 

4.94737
Vaše hodnocení: Žádné Průměrné hodnocení: 4.9 (hlasů: 19)
Detailní hodnocení není k dispozici.
Hodnocení:
4.8/5
- Komentářů: 18
„Preto som ti povedal, aby si skončil, preto som ti to zakázal, na tvoju...
Hodnocení:
5/5
- Komentářů: 8
Probuzení vlkaJsem jako to malé stvoření... Ten štír. Vyhledává jen slabou...
Hodnocení:
5/5
- Komentářů: 11
Už dlouho jsem nejistý, ačkoliv tuším pravdu, kterou nikdy není na škodu si...
Hodnocení:
4.9/5
- Komentářů: 5
Byl jsem rád, že se věnoval limonádě a nedíval se mým směrem. I přes roky praxe...